Rakev, jak známo, nemá žádné kapsy

Lidé

Vede „podnik“, který funguje už osm set let. Kníže Constantin Norbert Kinský před lety převzal po otci správu panství ve Žďáru nad Sázavou. V lesích teď bojuje s kůrovcem, zámek opravuje a otevírá kulturnímu a společenskému životu. Rozhovor o dlouhodobém hospodaření, rodinné historii, komunistické péči, stavu českých lesů i nevděčném Stalinovi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Byl jste se v polovině října podívat na výlov Veselského rybníka?

Ano, bylo to skvělé. Měli jsme tu i profesory z brněnské Mendelovy univerzity, kteří tak mohli pěkně zažít výlov na vlastní kůži. 

 

Je to ten slavný rybník, na kterém se v člunu rád plaví prezident Zeman?

Ano, je to on. S prezidentem a hejtmany jsme na břehu Veselského rybníka právě před pěti lety sázeli čtrnáct dubů na památku mladého studenta, kterého ve žďárské střední škole zavraždila psychicky nemocná žena, když před ní chtěl zachránit své kamarádky.

 

Vedle rybníkářství se věnujete i lesnictví, máte zemědělskou půdu, obchodní dům s vybavením pro dům, les a zahradu. Která část z vašeho hospodaření je nejpodstatnější?

Nejpodstatnější je právě to, že to celé funguje dohromady. Žďárské panství je unikátní v tom, že už osm set let běží stejným způsobem. Od samého počátku je tu práce s živou přírodou a její výsledky pak umožňují fungování živé kultury a živé společnosti.

 

Ani komunisté to nerozbili?

Chtěli to zničit, odtrhli od sebe rybářství, lesnictví, zámek a podobně. A lesy rozdělili na různé části, aby to roztrhali. Proto bylo první starostí mého otce po návratu, aby všechno zase pospojoval do jednoho celku. Jen tak lze rozumně fungovat. V dobách, kdy se vede lesnictví, mohou jeho výnosy podporovat ty ostatní činnosti, v poslední době, kdy lesy trpí, zase jiné aktivity podporují péči o lesy.

 

Baví vás zkoušet nové věci? Nedávno jste například otevřeli rybárnu…

Potřebuji mít pořád „v luftě“ spoustu míčků najednou. Rybárna se krásně chytila, polovinu tržeb tvoří mořské ryby. Tady, uprostřed Vysočiny. Máme dokonce čerstvější ryby než v Praze, protože se u nás dodavatelé z Itálie a Chorvatska stavují cestou do hlavního města. 

 

V lesích a na rybnících hospodaříte sami, zemědělskou půdu jste propachtovali. Ve vlastní režii by to nedávalo smysl?

Máme jen asi dvě stě hektarů, s tím jsme příliš malí. Tak jsme se domluvili s tradiční selskou rodinou, která také dostala za komunistů dost zabrat, a pole jim pronajali. Pokud se nám v budoucnu podaří otevřít restauraci a pivovar, vezmeme si možná část zase pod svá křídla nebo budeme s těmi hospodáři spolupracovat a odebírat bioprodukty.

 

Firma Kinský Žďár je pravidelně zisková, vykazuje stabilní obrat, výsledky se však mezi roky dost liší. Co je nejvíce ovlivňuje?

Největší část tržeb je závislá na počasí a také na vývoji cen dřeva a ryb. Proto se snažíme diverzifikovat činnosti. Náš obchod se zemědělskou a lesnickou technikou vykazuje asi padesát milionů tržeb. Teď začínáme s investicemi do kultury a cestovního ruchu, abychom přidali další prvek. 

 

Tisíc hektarů na hajného

Jste majiteli téměř šesti tisíc hektarů lesa. Nakolik i vás postihla sucha a kůrovcová kalamita?

Je to drsné. Léta se pečlivě staráme, diverzifikujeme porosty, dbáme na obnovu lesa. Navíc jsme ve vyšší nadmořské výšce. Takže jsme doufali, že se u nás kůrovec třeba tolik neprojeví. Ale okolo je taková záplava, že jsme se nákaze nevyhnuli. Budeme muset kácet výrazně více, než byl plán, a všechno je to kvůli kůrovci. 

 

Je nějaká šance, že by se kůrovce podařilo zastavit?

Je to celoevropská kalamita, ale je lež, že se s tím nedá nic dělat. Proč je u nás situace násobně horší než v sousedních zemích? Protože u nás kůrovce posilují lidské chyby.

 

Které chyby to jsou?

Když se lesy včas nečistí od napadených stromů. Pokud dostanete napadené stromy z lesa včas, snížíte riziko přenosu. Jenže státní Lesy České republiky to tak nedělají, a už řadu let. Veškeré lesní práce zadávají formou soutěží, nemají dostatek vlastní kapacity, takže nemohou včas reagovat. Mnohem lépe se chovají Vojenské lesy a statky ČR, které mají vlastní dřevorubce, takže když jejich lesník zjistí problém s kůrovcem, mohou hned něco dělat. 

 

Pojďme zpět do vašich lesů. Jak se dají hlídat stromy na téměř šesti tisících hektarech?

Musíme na to mít lidi. Řada vlastníků lesů po Evropě má dnes jednoho hajného na dva až tři tisíce hektarů lesa. My se držíme toho, že na jednoho hajného připadá tisíc hektarů. Je to dražší, ale funkční, zvlášť pokud jsou to hajní, kteří v tom lese působí dlouhodobě a dobře jej znají. 

 

Následky komunistické péče

Nejviditelnější součástí vaší „firmy“ je zámek. Jak postupují rekonstrukční práce?

Otec a maminka se v první fázi věnovali opravě střech, aby do budov alespoň nezatékalo. A my se s manželkou věnujeme tomu, co se pod těmi střechami má dít, jak můžeme podpořit a obohatit místní život. Podle budoucího využití pak objekty rekonstruujeme.

 

Tak vzniklo i Muzeum nové generace, které jste otevřeli v roce 2015. Co návštěvníkům nabízí?

Je to moderní interaktivní expozice. A zároveň jediné muzeum, které má za cíl vás vyhnat ven. Abyste si šli zámek a okolí prohlédnout, ale už vybaveni informacemi, které vám pomohou vidět, v čem je místo unikátní. Třeba jedinými rybími sádkami, které fungují nepřetržitě osm set let. 

 

V jakém stavu jste zámek po desítkách let komunistického „hospodaření“ našli?

Jedna třetina byla víceméně v pořádku, byť ne úplně dobře udržovaná. Druhá část byla zdevastovaná, rozpadlé střechy a hniloba, ale s tím se dá něco dělat, byť je to těžké. Nejhorší ovšem bylo to, co komunisté definitivně zničili svou „rekonstrukcí v socialistickém stylu“: fresky pryč, části stavby zalité betonem, vybourané díry. To se bohužel týká té historicky nejstarší části zámku. Poškození je tu prakticky nevratné. 

 

Doteky rodinné historie

Narodil jste se ve Francii, váš tatínek byl český šlechtic a vědec, maminka gruzínská princezna. Jakou řečí se u vás mluvilo?

Francouzsky. Ale s otcem jsme já i mladší bratr vždy mluvili česky. Nikdo nevěděl, že to bude někdy užitečné, ale tradici jsme chtěli udržet. A u táty v tom možná byl i takový vzdor a chuť štvát komunisty.

 

Vystudoval jste tři vysoké školy. Proč tolik?

Baví mne spojovat obory. Ekologii a ekonomiku, demografický a ekonomický vývoj, politiku a filozofii. Pořád se snažím číst ty základní knihy, které vás nutí přemýšlet a dají vám vhled dlouho dopředu. V byznysu je obvykle dlouhodobý výhled na jeden dva roky, v lesnictví je výhled na padesát let pořád ještě krátkodobý.

 

Dlouho jste pracoval ve financích. Čím jste se zabýval?

Jedním z hlavních úkolů byla restrukturalizace bankovního sektoru při krizi v devadesátých letech a následně privatizace České spořitelny. Z toho mám radost, myslím, že se tehdy podařilo vyčistit bankovní sektor a nastavit ho tak, že i dnes patří mezi ty nejzdravější.

 

Na sanaci a privatizaci bank jste spolupracoval i s tehdejším premiérem Zemanem. Jak to hodnotíte?

Výborně. Samozřejmě vím o různých negativech té doby, vlivu pana Šloufa a podobně, s tím nemohu souhlasit. Ale v této věci byl ochoten jít do velkého politického rizika. Sanace bank z veřejných prostředků byla nepopulární, ale on se tehdy zachoval jako politik s citem pro stát.

 

Váš tatínek, Radslav Kinský, bývá uváděn jako zakladatel reprodukční imunologie. Dá se přiblížit, čím se tento obor zabývá?

Dítě je pro tělo matky z poloviny cizí element, polovina genů je od otce. Tělo matky by se tedy mělo snažit jej vypudit jako cizorodý prvek, což se samozřejmě neděje. A otec s kolegy zkoumal, proč tomu tak není a zda by se nedaly podobné principy „přijetí“ přenést například do transplantací či léčby nádorových onemocnění. 

 

Váš otec byl jediný z rodiny, kdo po únoru 1948 brzy neemigroval. Proč? 

Byl tehdy zrovna na vojně a za dezerci by mu hrozilo zastřelení. Ale hlavně chtěl mít jistotu, že kdyby při útěku chytili jeho sestru, která měla dvě děti, tak by se mohl k těm dětem hlásit a neskončily by někde v ústavu. Myslím také, že věřil, že ten systém je tak pitomý, že musí rychle padnout. A pak už tu zůstal viset.

 

Tatínek nakonec strávil v komunistickém Československu deset let.

Dokonce i tak polotajně vystudoval. Profesoři a spolužáci mu dávali varování, kdy se na škole neukazovat. Na zkoušky se zapisoval na poslední chvíli, aby to nebudilo pozornost. Nakonec absolvoval veterinářství na Mendelově univerzitě. Když skončil, nemohl jako nevhodná osoba získat práci. Pak se setkal s profesorem Haškem, špičkovým imunologem, který byl takový ten romantický komunista z první vlny. Ten si ho navzdory třídnímu původu vzal k sobě a můj otec se tak dostal k imunologii. Komunisté asi usoudili, že když bude pracovat v laboratoři s krysami, bude neškodný. Pak se otci konečně v roce 1958 podařilo zmizet.

 

Když padl režim, vašemu otci bylo přes sedmdesát, přesto se začal starat o rodinný majetek. V roce 1997 jste se přistěhoval do Česka i vy. Brali jste to jako povinnost?

Spíše jako samozřejmost. Otec byl tím, kdo za rodinu vyřizoval restituce. A následně vše vypořádal tak, jak by to bylo, kdyby do děje nezasáhli komunisté. Tátův starší bratr převzal Chlumec, protože na něj měl podle běžných zvyklostí a pravidel nárok. Otci zůstal Žďár, také zcela v souladu s tradicí. Já se pak jen v roce 1997 přidal a později i na otcovu práci navázal.

 

Co říkala na odchod do Česka vaše žena?

Byla tak milá, že do toho šla se mnou. Učila se česky ze slovníků při cestách pařížským metrem. Našla si tu své, pracuje na podpoře mladých umělců, zejména choreografů.

 

Rodina vaší maminky podporovala na studiích jistého mladého Džugašviliho, známějšího pod jménem Stalin. Jak to, že váš pradědeček platil studia zrovna jemu?

Jeho otec byl šikovný švec, ale pijan. Pradědečkovi přišlo líto, aby kvůli věčně opilému a krutému otci neměl syn žádnou budoucnost. Tak mu zaplatil studia. A Stalin pak nechal vyvraždit téměř celou rodinu z matčiny strany. Nechtěl, aby se vědělo, že vděčí šlechtě za své začátky.

 

Pohled daleko kupředu

Dovedl byste říci, co nejužitečnějšího jste se naučil od svých rodičů?

Bylo toho tolik, že je těžké vybrat. Ale určitě tam patří otevřenost a schopnost porozumět si s lidmi, kteří jsou jiní. Což je jednodušší, když máte své pevné kořeny. Druhou věcí je pak dlouhodobý pohled. Snaha posuzovat věci nikoli pohledem zítřka, ale tím, co bude za deset, dvacet, třicet let. A vědomí, že i to je nic z pohledu historie.

 

Máte dva syny, staršímu je devětadvacet, mladšímu sedmnáct. Počítáte s tím, že jim časem předáte starost o rodinné dědictví?

Já doufám, že mne jednou vyženou a všechno převezmou. Můj starší syn je v dozorčí radě naší firmy Kinský Žďár. Takže to je tak, jak má být, mladší generace kontroluje nás starší, jestli to děláme dobře. S oběma syny je skvělé spolupracovat, protože mají úžasné nápady, na které já bych nepřišel.

 

Jaké jsou ideální vlastnosti pro správu rodového majetku?

Musíte mít vizi, co chcete dělat, a kašlat na lidi, kteří vám říkají, že to nejde. Zároveň musíte umět poslouchat a být trpělivý, s tím mám já osobně trochu problémy. Důležitý je také ten dlouhodobý pohled, o kterém už byla řeč. A vědomí, že hospodářství nebo firma jsou součástí širšího celku. Daleko podstatnější než to, zda každý rok zvednete výkon o deset procent, je, jaký dopad bude mít vaše konání na společnost. Rakev, jak známo, nemá žádné kapsy.

 

Byl i tohle důvod, proč jste se zapojil do činnosti Centra pro rodinné firmy VŠE a rozhodl se hostit jejich konferenci?

Rodinné firmy jsou pro Česko velice důležité, jsou jedním z pilířů ekonomiky a zaměstnanosti. Zároveň v sobě dobře kombinují dlouhodobý strategický pohled a inovace. Panuje tam často lepší podnikatelský duch než ve velkých gigantech. Mě baví se s takovými lidmi setkávat, a pokud se k tomu přidá i vědecký pohled odborníků z VŠE, může to být velice užitečné.

 

Kdybyste se rozhodoval znovu, volil byste opět stěhování do Žďáru a péči o rodinný majetek?

Určitě. Děláme práci, která má smysl, a necháme tu nějakou stopu, která snad vydrží i po tom, co se na nás za dvě tři generace zapomene. A to je přece docela pěkné životní poslání. 

 

 

 

Česká duše
Constantin Norbert Kinský
Narodil se v roce 1961 ve Francii. Jeho otcem byl český šlechtic a imunobiolog Radslav Kinský, maminkou gruzínská princezna Tamara, rozená Amilakvari. Jeho mladším bratrem je Charles Nikolas Kinský.
Constantin Kinský vystudoval Sorbonnu, Sciences Po a Société Francaise des Analystes Financiers, následně pracoval ve financích. V roce 1987 se oženil s francouzskou choreografkou Marií de Crevioser d’Hurbache. Mají spolu dva syny, Jana Václava a Adriena.
Od roku 1997 žijí s manželkou v České republice a pečují o rodový majetek. Je zřetelně znát, že ač se Constantin Kinský i jeho žena narodili ve Francii, cítí se oba připoutáni k Česku, a tomu odpovídají i jejich společenské a obchodní aktivity.
Constantin Norbert Kinský je předsedou představenstva firmy KINSKÝ Žďár, a. s., bratr Charles i starší ze synů Jan Václav jsou v dozorčí radě.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama