Je to vážné, kancléřko?

Report

První fázi koronaviru zvládlo Německo relativně úspěšně; kancléřka Angela Merkelová však varovala, že ještě není vyhráno – a za pravdu jí koncem června dávala lokální ohniska nákazy. Popularita její stranické aliance CDU/CSU vystřelila nahoru, obliba populistické AfD se propadla: otázkou ovšem je, na jak dlouho. Pandemie také ukázala, že německý federální systém vlády, kdy spolkové země drží významnou část pravomocí, může být těžkopádný.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ten televizní projev byl mimořádný. Kancléřka Angela Merkelová totiž nepatří mezi ty, kteří vyhledávají pozornost kamer a mikrofonů za každou cenu. Od roku 2005, kdy se dostala do čela spolkové vlády, se k Němcům obracela z obrazovek každý rok pouze s novoročním projevem.

Merkelová není někým, koho by řečnění bavilo. Když mluví spatra, její projev bývá někdy kostrbatý až zašmodrchaný, povětšinou bez emocí a strohý. Nedokáže nadchnout a strhnout davy, na druhé straně však umí svou věcností uklidnit. Za její vlády se Německo potýkalo s mnoha vážnými krizemi – s finanční, dluhovou, řeckou a migrační. Pokaždé kancléřka tato vypjatá období přečkala a nakonec z nich vyšla jako nejoblíbenější politik: k čemuž přispěla právě její schopnost uklidňovat v momentech, kdy veřejným prostorem cloumají emoce a strach.

Koronavirová pandemie ovšem pro ni byla zcela novou, a patrně tou nejtěžší krizí.

Když se Angela Merkelová obrátila 18. března v televizním projevu k občanům, koronavirus už nebyl nějakým vzdáleným čínským problémem, ale stal se bezprostředním ohrožením. Už o týden dříve prohlásila, že virus by mohl infikovat většinu Němců. „Nakazit se může šedesát až sedmdesát procent populace,“ řekla na tiskové konferenci s odvoláním na experty. A dodala, že je nutné přijmout taková opatření, aby nedošlo k přetížení zdravotnického systému, že jde o čas, ale že doufá, že „tvrdé kroky“ obrátí situaci k lepšímu.

 

V době jejího výjimečného televizního projevu byly jindy rušné ulice německých měst najednou nezvykle klidné, lidé se na ulicích navzájem obloukem vyhýbali a vykupovali v obchodech toaletní papír a těstoviny. Toho dne bylo ve spolkové republice
12 327 pozitivně otestovaných na covid--19. Oproti 130 případům z počátku měsíce to byl nebezpečně strmý nárůst, který hrozil, že se vymkne kontrole.

„Je to vážné,“ řekla kancléřka v projevu, který odvysílaly obě veřejnoprávní televize a jejž sledovalo více než 25 mi--lionů Němců. „Od sjednocení Německa, od druhé světové války nestála naše země před větším úkolem, v jehož případě tolik záleží na našem společném solidárním konání.“ Od kancléřky, která většinou formuluje věci střízlivě a nemiluje dramatická prohlášení, zněla ta slova znepokojivě.

Jak vypadala situace o čtvrt roku později? Infekční křivka se zploštila, koncem června ovšem existovalo několik lokálních ohnisek: nejhorší bylo kolem jatek v Severním Porýní-Vestfálsku, které vedlo k opětovnému uzavření jedné oblasti. Každodenní přírůstek pozitivně testovaných překonával hranici pěti set, stále však šlo o údaj nesrovnatelný s čísly z konce března, kdy každý den přibývalo několik tisíc nakažených. Ve spolkové republice bylo na nemoc covid-19 od počátku pandemie pozitivně testováno přes 193 tisíc lidí a přibližně devadesát procent z nich se do léta uzdravilo. Počet obětí, které si koronavirus v Německu vyžádal, byl v celosvětovém srovnání nízký, ke konci června zhruba devět tisíc úmrtí.

 

Testy, lůžka, štěstí

Přední německý virolog Christian Drosten z berlínské Charité, jenž vyvinul koronavirový test a radí spolkové vládě, vysvětluje výsledek tím, že Německo zareagovalo velmi brzo. Už u prvních případů dohledávaly hygienické stanice celé infekční řetězce, v únoru pak Německo zásadně zvýšilo své diagnostické kapacity a mohlo si dovolit široké a rozsáhlé testování, které odhalovalo i nakažené bez příznaků a omezovalo další šíření viru. „V Německu jsme ten měsíc (na začátku epidemie – pozn. red.) nepromeškali, protože jsme velmi brzy a plošně začali s diagnostikou,“ komentoval Drosten koncem dubna nízký počet úmrtí v Německu.

Podle všeho pomohly i specifické faktory. Například skutečnost, že němečtí penzisté zpravidla bydlí sami, a ne ve vícegeneračních domácnostech, jako například v jihoevropských státech, tudíž existuje menší riziko, že je nakazí jejich mladší potomci. Koronavirem se také v Německu – podobně jako v Česku – zpočátku nakazili spíše mladí, fyzicky zdatní lidé, kteří si virus přivezli v únoru z dovolených v italských a rakouských Alpách a u nichž měla nemoc zpravidla mírný průběh.

Dalšími důvody průběhu pandemie v Německu však byly určitě kroky úřadů. Preventivní izolací rizikových skupin se podařilo omezit šíření viru. Německý zdravotní systém se už od konce ledna připravoval na nejhorší možný průběh nákazy, rozhodnutím spolkového ministra zdravotnictví Jense Spahna se zvýšil počet lůžek s intenzivní péčí. Přitom už před koronavirovou krizí jich mělo Německo v evropském srovnání nejvíce: v roce 2017 tam bylo na sto tisíc obyvatel 33,9 lůžka s intenzivní péčí, v Itálii jich k letošnímu roku bylo 8,6. Také to zjevně vysvětluje nižší úmrtnost v Německu, kde zdravotní systém nebyl přetížený tak, jako tomu bylo v postižených regionech Itálie.

Přestože se život na naprosté většině území spolkové republiky vracel začátkem léta k relativnímu normálu, lidé opět chodili do restaurací či posiloven a už ze sebe na ulicích neměli takový strach, hrozba viru stále visela ve vzduchu. „Máme za sebou první fázi pandemie,“ řekla Angela Merkelová na začátku května. A dodala, že s virem a jeho následky se bude Německo potýkat ještě dlouho: koronavirová epidemie navíc není pouze zdravotním, ale také ekonomickým, politickým, mezinárodním a bezpečnostním problémem.

 

Stádnost

Každá krize, tu koronavirovou pochopitelně nevyjímaje, představuje zatěžkávací zkoušku: může ukázat, co funguje, na druhé straně zvýrazní či odhalí existující problémy.

V první fázi pandemie bezpochyby obstálo německé zdravotnictví. Pro následující druhou a třetí vlnu, které podle většiny virologů bez účinné vakcíny opravdu nelze vyloučit, je tak samotný zdravotní systém dobře vyladěný.

Koronavirová nákaza se ovšem střetla i s německým federálním systémem, kdy významné kompetence mají jednotlivé spolkové státy, a zřetelně ukázala jeho limity. Federalismus je základem poválečného Německa: tvůrci západoněmeckého ústavního pořádku chtěli po zkušenosti s nacistickým Německem dosáhnout toho, aby se moc nemohla opět koncentrovat v rukou jednoho člověka, jednoho vůdce. Decentralizace je navíc hlubokou součástí německých dějin, nacismus byl v tomto směru vlastně odchylkou od tradice. Historicky vzato představovalo německé území po staletí konglomerát mnoha států a samosprávných měst.

Zdravotnictví, stejně jako vzdělání a další agendy, je tak podle platných ústavních pravidel plně v gesci jednotlivých spolkových zemí. Stát do nich až na výjimky nemůže mluvit. Za koronavirové pandemie, hned na jejím začátku, se ukázalo, jak těžkopádný může být federalismus v době rozsáhlé zdravotní krize, kdy je třeba rozhodovat rychle a jednoznačně. Všechno, co kancléřka Angela Merkelová sdělovala národu, muselo být předem předjednáno s premiéry a premiérkami všech šestnácti spolkových zemí. A to nebylo vůbec jednoduché, protože každá země byla v jiné situaci, a měla tudíž různý postoj.

Bavorsko, které mělo nejvíce potvrzených infekcí, prosazovalo přísnější opatření a důslednější omezení pohybu občanů. Ekonomické silné spolkové země jako Bádensko-Württembersko naopak braly větší ohled na své firmy.

Videokonference kancléřky s šéfy šestnácti zemí neprobíhaly bez problémů. Angela Merkelová mohla následně prezentovat pouze to, na čem se všichni jednomyslně shodli. A to bylo náročné dokonce i pro kancléřku, která je zvyklá na evropských summitech trpělivě hledat konsenzus.

Během přijímání protikoronavirových opatření, stejně jako při jejich rozvolňování, se ukázalo, že vedení spolkových zemí se občas chová spíše stádně než racionálně. Jedna spolková země se rozhodla zavřít školky a školy a ostatní země následovaly. Žádná nechtěla vypadat, že bere virus na lehkou váhu, což by mohlo mít nepříjemné politické důsledky v příštích volbách. Ukázkou „stádnosti“ bylo i nošení roušek, jejichž používání původně nechtělo Německo ani spolkové země nařídit. Zejména proto, že jich ani v Německu nebylo dost pro každého – a měly být výlučně k dispozici zdravotnímu personálu: existovaly obavy, že by zvýšená poptávka mohla dostupnost roušek dále omezit.

V polovině dubna po jedné z dalších videokonferencí kancléřky s šestnáctkou šéfů spolkových zemí se účastníci shodli, že nošení roušek v obchodech a dopravních prostředcích není povinné, ale „naléhavě se doporučuje“. Pak se Sasko rozhodlo, že roušky budou povinné. O pár dní později se přidalo Meklenbursko – Přední Pomořansko. Dominovým efektem následovaly ostatní spolkové země, které se navzdory výhradám vůči rouškám cítily být vývojem v ostatních zemích donucené tuto povinnost vyhlásit.

I kvůli tomu začátkem května kancléřka na roli zprostředkovatelky kompromisů rezignovala. Ve shodě s ústavou zvanou v Německu „základní zákon“ přenechala spolkovým zemím rozhodování o tom, jakým způsobem a jakým tempem se budou opatření rozvolňovat. Pouze pokud by lokálně stoupaly počty nových infekcí, musejí dané regiony znovu zavést restrikce.

Kupříkladu v Durynsku pak restaurace otevíraly o týden dřív než v sousedním Sasku-Anhaltsku, což se tamním restauratérům nelíbilo, protože ti durynští měli oproti nim konkurenční výhodu. Vláda v Sasku-Anhaltsku tak nakonec po protestech svá opatření přizpůsobila těm durynským.

Je zjevné, že pokud by epidemie měla v Německu výrazně horší průběh, federalismus limitující akceschopnost centrální vlády by mohl mít vážné dopady. Markus Söder – premiér Bavorska, které je v mnoha ohledech nejvíce originální a svébytnou německou zemí – koncem května uznal, že spolková vláda by v podobných situacích měla mít větší pravomoci. „Upřímně řečeno, bylo by lepší, kdyby spolek (spolková vláda) měl závaznější právně normativní moc, než je tomu teď,“ prohlásil Söder.

S takovým voláním je však Markus Söder zatím spíše osamocený. A lze dokonce pochybovat, do jaké míry si on sám upřímně přeje, aby tradičně sebevědomé Bavorsko odevzdalo část svých pravomocí Berlínu. Söder ovšem svými výroky neoslovuje své Bavory, ale spíše ostatní Němce. Na pozadí koronavirové krize se totiž hraje velká politika o to, kdo bude příštím kancléřem.

 

Kdo po Merkelové

V prosinci se na sjezdu Křesťansko-demokratické unie (CDU) volí nový předseda této strany, která působí na celém území Německa s výjimkou Bavorska: tam místo CDU tradičně kandiduje sesterská bavorská Křesťansko-sociální unie, CSU, jejímž předsedou je právě Markus Söder.

Poté, co se postu předsedkyně CDU, a tím pádem také kandidatury na kancléřku vzdala Annegret Krampová-Karrenbauerová, to v této straně vře. Angela Merkelová se vrátit nechce a trvá na rozhodnutí, že po příštích spolkových volbách v září 2021 opustí německou politiku. Horkým kandidátem na vedení strany byl premiér Severního Porýní-Vestfálska Armin Laschet, do jehož týmu vstoupil i nynější spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn. Jejich vážným konkurentem je Friedrich Merz, do něhož vkládá naděje zejména konzervativní křídlo strany.

A pak je zde Markus Söder, jehož obliba, ačkoli je členem bavorské CSU, v samotné CDU poslední měsíce roste. Zatím dává najevo, že o kancléřský úřad vlastně nestojí a chce zůstat ve svém milovaném Bavorsku. Podle pozorovatelů však spíše vyčkává, hraje o čas a snaží se vystupovat umírněně a státnicky: čím rozpolcenější totiž bude CDU během volby předsedy, tím lépe bude Söder vypadat.

Pokud by se nakonec stal spolkovým kancléřem za CDU/CSU šéf její bavorské odnože – Křesťansko-sociální unie, šlo by o historicky převratnou událost. V dějinách spolkové republiky zatím žádný člen CSU post kancléře nezískal. Nepodařilo se to legendárnímu Franzi Josefu Straußovi v roce 1980 ani Edmundu Stoiberovi v roce 2002. Avšak vzhledem k tomu, že preference CDU a CSU během jarní části koronavirové krize stoupaly a staly se suverénně nejsilnější politickou stranou v Německu, je možné, že by se to Markusi Söderovi mohlo povést.

 

Potíže AfD. Na jak dlouho?

Spojenectví CDU/CSU předvídaly průzkumy v první polovině června podporu 38 až 40 procent voličů, což bezpochyby souviselo s výkony spolkové vlády Angely Merkelové za koronavirové krize. V dubnu bylo podle průzkumu Infrates Dimap pro televizi ARD se spolkovým kabinetem spokojených 63 procent Němců: šlo o historicky nejvyšší číslo od roku 1997, kdy agentura tento ukazatel začala pravidelně měřit. Popularita vzrostla pochopitelně také kancléřce, začátkem června s ní bylo podle téže agentury velmi spokojeno či spokojeno 71 procent dotázaných.

Půdu pod nohama naopak ztráceli pravicoví populisté z Alternativy pro Německo (AfD), kteří od migrační krize v roce 2015 do značné míry dominovali politické debatě a zásobovali ji tématy. Na jaře však její preference klesaly, a v některých průzkumech se dokonce propadly pod hranici deseti procent.

Tato strana si s virem příliš nevěděla rady. Šéfka poslaneckého klubu Alice Weidelová nejprve kritizovala vládu, že nepřijímá dostatečně tvrdá opatření, aby jí o několik týdnů později vytýkala, že opatření rozvolňuje příliš pomalu. AfD v koronavirové krizi agendu rozhodně neurčovala, naopak do pozornosti médií se dostávala jen ve vyloženě negativním světle. Spolkový úřad na ochranu ústavy (BfV), německá kontrarozvědka, označil dva šéfy zemských organizací AfD za jednoznačné pravicové extremisty: šlo o Björna Höckeho z Durynska a And-rease Kalbitze z Braniborska. A pokud by strana nezrušila jejich krajně pravicové uskupení Křídlo, hrozilo jí sledování kontrarozvědkou.

V AfD přitom vládne napětí mezi umírněným a radikálním táborem: na předsednictvu se prosadilo to umírněné, které dosáhlo vyhazovu Andease Kalbitze ze strany. Politik totiž zatajil členství v extremistické organizaci, kterou má AfD na vlastním seznamu spolků neslučitelných s členstvím. Kalbitz a jeho početní stoupenci ovšem oznámili, že se budou bránit u soudů. A první proces už Kalbitz vyhrál a zatím směl ve straně zůstat.

Tento vývoj preferencím AfD dosud neprospíval, rozhádaná strana na německé voliče dobrý dojem nedělá. Pokud by se však si--tuace v Německu zhoršila, a tím pádem úměrně klesala spokojenost Němců s vládou, mohli by nespokojení začít více naslouchat AfD, stejně jako silně levicové Die Linke.

 

Ekonomická nejistota

Kabinet Angely Merkelové na začátku krize ubezpečil občany, že pokladna je plná a vláda použije tolik peněz, kolik bude potřeba, aby v Německu nikdo nemusel přijít o zaměstnání. Spolkový ministr financí Olaf Scholz uklidňoval prohlášením o finanční „bazuce“, kterou je připraven použít.

Vláda v Berlíně opustila politiku vyrovnaného rozpočtu a poprvé od roku 2014 se znovu zadluží. Už koncem března schválila rozpočtový schodek 150 miliard eur a zkraje června odsouhlasila další stimulační balíček ve výši 130 miliard eur. Jak ovšem německá ekonomika krizi přečká, jasné nebylo. Výhodou Německa je, že má ve srovnání o ostatními evropskými zeměmi dostatečné finanční rezervy. Za skutečností, že se do léta výrazně nepropouštělo, ovšem stály dotace ze státní kapsy, které nepředstavovaly dlouhodobé řešení. V režimu takzvaného „kurzarbeitu“ – kdy zjednodušeně řečeno stát kompenzuje zaměstnavatelům část výdělku výměnou za to, že nepropustí zaměstnance – se začátkem června nacházelo nejméně sedm milionů Němců. Bez této státní pomoci by velká část z nich skončila na úřadu práce. Země tedy doufá v rychlé oživení hospodářství – ekonomika totiž utrpěla větší ránu než během finanční krize v letech 2008 a 2009.

V Německu vládl začátkem léta určitý klid, což vlastně byla vzhledem k předchozím měsícům pozitivní zpráva, byť lidé nadále museli dodržovat řadu omezení. Stále však platilo, že epidemie se může vrátit – a s ní také restrikce: výstrahou v tomto ohledu byla zmíněná lokální ohniska nákazy. A jak přesně by druhá celoněmecká vlna epidemie, o jejíž možnosti kancléřka Merkelová mluvila, vypadala a jaké by měla dopady na hospodářství a na společnost, nebylo vůbec jasné.

 

Autor je německým zpravodajem Deníku N.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama