Humor je záchrana, říká otužilkyně prababička, která přežila kóma i ochrnutí

Lidé

Měl to být rozhovor o závodním zimním plavání čtyřiasedmdesátileté otužilkyně. Příběh Ivy Kláskové, která byla i v kómatu, je však natolik pestrý, že se povídání ubíralo úplně jiným smě-rem. „Život se má žít na plný pecky,“ říká hrdá prababička, která jezdí na kole, ráda se potápí i pod ledem, a když ji to popadne, sedne do auta a večer je u moře. A často se směje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Máte berle, co se stalo?

Už jsem se na podzim dostávala do formy, když jsem si při úrazu zlomila obratle. Plavat ale zase chodím, třikrát týdně. Jen mě tam musí kamarádky vozit, protože teď sama neřídím. Jsem takovej robot Emílek, mám sešroubované, co se dá.

 

Co jste dělala?

Odřela jsem si koleno, a s tím do vody nechodím. Už jednou jsem tímto způsobem dostala při plavání otravu do holeně a musela jsem tehdy s infekcí na chirurgii.

 

A ty obratle?

Kamarádky jely začátkem října vlakem do Řeže, že tam budou plavat tři a půl kilometru. Říkala jsem si, že sice nemůžu do vody, ale můžu za nimi na kole. Vyrazila jsem po proudu Vltavy z Troje od zoo, kde jsem nechala auto. Cesta byla čím dál horší, ale byla jsem zvyklá jezdit i po horských cestičkách, protože jsem kdysi na kole závodila. A to jsme neměli horská kola.

 

Takže pád z kola?

No jo, byla tam jen úzká pěšinka. V mozku už mám zafixované, že to chce rozjet na plný pecky, nekoukat nalevo napravo, jen sledovat, kde jsou díry, kde jsou šutry. Jenže už jsem tam viděla, jak holky plavou ve Vltavě, a chtěla jsem z legrace zavolat, kde že se ta poslední vyskytuje. A najednou jsem se vyskytla já i se svým kolem ve vodě. Místo abych volala „makej“, vypadlo ze mě slovo, které se ke čtyřiasedmdesátileté dámě absolutně nehodí. Tam se ale hodilo, protože jsem sletěla ze skály.

 

To zní dramaticky!

Pádů z kola jsem už zažila hodně. Viděla jsem, že je to nezastavitelný. Tak jsem si na kolo lehla a držela jsem se beranů – víte, jela jsem na „silničce“. Říkala jsem si totiž, že bude lepší mít kolo pod sebou, než když na ty šutry ve vodě padnu já. Udělala jsem nedotočený přemet a padla na záda. I když nemám peníze, budu si muset koupit novou, drahou helmu, tahle se úplně rozmlátila. Šili mi i hlavu, ale těžký otřes mozku jsem neměla.

 

 

Fascinuje mě, že si to pamatujete tak do detailu.

Nepamatuju si popravdě, jak jsem se klepla do hlavy. Uvědomovala jsem si ale, že jsem na dně, a snažila se neztratit dech až do vynoření.

 

Vy jste skončila v takové hloubce?!

No jo, ale napila jsem se až nahoře, protože jsem nechtěla vodu vdechnout. Řekla jsem si, že by byla blbost utopit se nahoře, když jsem se neutopila dole. Vůbec jsem neřešila, že jsem se přizabila. Hlavně jsem chtěla zachránit svoje krásný stříbrný kolo.

 

Co bylo dál?

Přijeli i hasiči a policajti. Dva záchranáři se na mě řítili z člunu, jak kdyby chtěli rozstřihnout auto kleštěmi, a že mi prý musí rozstřihnout šaty. Do nemocnice jsem jela pěkně nahá. Ale co bych řešila, když mě zachraňovali, viďte?

 

Vás nikdy neopouští humor?

Humor je záchrana. Říkám vždycky, že na interně na mě složky nemají, ale na chirurgii plno. Vždycky, když si něco přerazím, říkám si, že je to brnkačka a že to zvládnu. Hlavně nepodléhat panice! Vždycky řeším momentálně jen to, co je. Když jsem se ale posledně probudila na jipce, rozhlížela jsem se a říkala si – Doprčic, to nebyl sen.

 

Tuto otužileckou sezonu tedy musíte vynechat?

Počkejte! To zase ne! Já do té vody lezu. V nemocnici mě neudrželi v posteli, tak jsem se domluvila s primářem, že srostu doma. Víte, když se probudíte z kómatu, tak si svůj život přeberete úplně do mrtě. Někteří lidi by si to měli zažít alespoň na půl dne, aby přestali řešit kraviny. Počkat, vy to vlastně natáčíte, zkusím být slušná.

 

Srážka s kamionem

Vy jste po tom pádu z kola byla dokonce v kómatu?

Ne ne, to je jiný příběh. V roce 2006 to do mě na dálnici napálil plnou parou tirák. Následné vyšetřování ukázalo, že tam nebyla žádná brzdná dráha. Odletěla jsem s autem 21 metrů do stráně, a to jsem jela boxerem, žádné malinké auto. Vezla jsem tehdy do Jihlavy svému synovci motor, on staví historická letadla z 1. světové války. Těšila jsem se, že se mnou vylítá aspoň jednu nádrž, ale nevylítal nic. Cestou tam mi totiž v autě přestala fungovat elektrika. Zastavila jsem, dala trojúhelník, všechno zabezpečila, šla stranou, a zavolala mu. Jenže mi volal druhý synovec, ať to ještě zkusím, že se ta baterka někdy čapne. Sedla jsem zpátky do auta a za týden jsem se v nemocnici probrala z kómatu. Hned jsem zakroutila nohama, jestli mi fungují. V minulosti jsem totiž byla kvůli páteři ochrnutá od pasu dolů.

 

Počkejte, to je další příběh?

Ano, pracovala jsem tehdy pro rakouskou firmu, byla jsem zvyklá hodně jezdit autem po celé Evropě. V Poličce jsme dělali vzduchotechniku a dorazila jsem tam unavená a vzteklá, což není dobrá kombinace. Na schodech mi uklouzla noha. Počítače, které jsem nesla, jsem nehodlala pustit, takže jsem si křápla záda.

 

To se stalo kdy?

Pět let před tím kamionem, v roce 2001. Neochrnula jsem ale hned. Jezdila jsem tehdy na kole do práce, až tam jsem se vždycky převlíkla za člověka, do něčeho lepšího, a sedla si k počítači nebo za volant. Takže jsem vyrazila na kole, když mi najednou odešly nohy a skončila jsem na zemi. Nemohla jsem se zvednout, skřípla se mi mícha. Po operaci na Homolce mě naučili znovu chodit. Začala jsem ale zase jezdit na kole a plavat. Plavala jsem vlastně vždycky, ale ještě jsem nebyla otužilec.

 

Proto jste po probuzení z kómatu hned zkoušela, jestli fungují nohy?

Přesně tak. Nade mnou stál zrovna doktor s krásnýma modrýma očima, ale vypadaly smutně. Pomalu mi začal říkat, co mi je, i když neřekl natvrdo, že Frankenstein je proti mně normální model. Řekla jsem mu tehdy, že to bude dobrý, že se z toho dostanu. Kdybych ale nehýbala nohama, tak už to zabalím. Za čas jsem do nemocnice přijela na horském kole, a protože jsem neznala jméno toho doktora, řekla jsem jim tam, že bych potřebovala mluvit s doktorem s nádhernýma modrýma očima. A on opravdu přišel a nemohl to pochopit. Mně to tehdy neřekli, ale manželovi sdělili, že se z toho na devadesát procent nedostanu. Vidíte, dostala, jsem tady už dalších patnáct let. Jak jste se ptal na ten můj životní humor, tak bych ještě chtěla říct, jak jsem přehodnotila svůj život. Jo? To víte, já se doma nudím.

 

Žít si po svém

Povídejte.

Když jdete z operace do operace a dlouho ležíte, zjistíte, že když zatnete zuby, tak všechno jde. Díky tomu mi došlo, že je jenom na nás, co se svým životem uděláme. Řekla jsem si, jak já ten zbytek prožiju? A přišla jsem si hlavně na to, že ho chci prožít po svém, že mi do něj nikdo nebude mluvit. Svým dcerám říkávám – „Holky, tu vaši mámu vám nezávidím. Já bych to nevydržela, mít takovou mámu.“ Vždycky večer jim hlásím, že ještě žiju, teď mají aspoň jistotu, že jsem v Praze, když sama nemůžu sednout do auta.

 

Kam byste jela?

Jednou jsem si třeba ráno řekla, že bych se ráda vykoupala v moři. Naložila jsem si věci do svého obytňáčku, mám přestavěné Berlingo, i s postýlkou, kuchyňkou, záchůdkem, dokonce i sprškou a topení je na propan-butan. Hupla jsem do něj a večer jsem volala dcerám, že jsem v Chorvatsku. To je ta svoboda. Víte, když umřel manžel, tak se dcery nemohly domluvit, ke které půjdu. Ubezpečila jsem je, že ani k jedné. Že chci absolutní svobodu. Je to jenom moje přesvědčení, nikomu ho nevnucuju. Proto jsem se taky nenechala očkovat proti koronaviru, a ani nenechám.

 

Kdy jste se dostala k otužování?

Bylo to na jaře 2018 a samozřejmě kvůli tomu, že se mi něco přihodilo. Dva měsíce jsem tehdy zápasila s chřipkou, brala jsem prášky, nemohla jsem dýchat, srdce mi ťukalo pomalu až v nose. Hrozný. Tehdy jsem si řekla – A dost! Už si nevezmu ani jeden prášek. Teče mi tady Vltava, buďto se utopím, nebo se zachráním. No, a plavu. Celoročně. Je mi jedno, kolik má voda stupňů.

 

Jak jste se pak stala členkou otužileckého klubu?

Dodneška nevím, kdo mě tam u Vltavy v Braníku oslovil, že mě už déle pozoruje. Já byla tak zmrzlá... Vždycky jsem vylezla z vody, hupsla si v župánku do auta do spacáku a měla tu správnou klepavku. A on se mě zeptal, jestli se nechci dát k otužilcům. Vybafla jsem na něj jenom – A mají tam kamna? Prej že mají, tak od té doby jsem u otužilců.

 

 

A teď zvládáte plavat navzdory úrazu s obratli…

Pomalu se zase vracím mezi živé. Nedávno jsem se totiž připomínala primářovi, jestli už bych mohla plavat. Tak mi to dovolil. Na kolo ale ještě nesmím. Jistě, vždyť si ho teprve musím do jara opravit… Plavání mám tedy schválené, ale nesmím upadnout. Samozřejmě jsem mu neřekla, že i teď v zimě plavu ve Vltavě, taky nemusí vědět všechno. Co kdyby mi to zakázal? Ale musím vám ještě říct, co mám.

 

Povídejte.

Nesmím ještě sedět ohnutá, tak doma šlapu na kole vzpřímená o berlích. Hodila jsem si doma zadní kolo starého favorita na válce, přes nábytek si na něj vlezu, opřu se o berle a šlapu si. To vám je makačka na stehna, k neuvěření! Nohama ale jenom zlehka kmitám, netroufnu si ještě na těžko.

 

Vy také v plavání závodíte, jak dlouhé trasy?

Jsem v té poslední kategorii – až do smrti – dál tam už nic není. Jsem invalida, plavu mezi zdravýma, a je to dobrý, i když jsem vždycky poslední. Na prvních závodech v Plzni jsem plavala dvěstěpadesátku nebo třístovku, dnes sedmsetpadesátky. Na kilometr už nemám vyplavanou třídu. Plavat se ale musí furt, nejenom v ledové vodě. Víte, od jedné endoprotézy při chůzi kulhám, ale ve vodě mě nic nebolí, tak proč bych z ní lezla ven? Proto v létě plavu dlouhé tratě. Když jsem naposled plavala „meandry“, tak jsem měla osm kilometrů za 4 hodiny a 19 minut. Za stejný čas jsem dala i 25 kilometrů z Ústí do Děčína – proud dělá svoje. Sice už ze mě mistr světa nebude, ale proč si to neužít?

 

Zdá se mi, že už jste mistryně světa.

Tak to se probuďte! Když mě ale ještě rozhodčí neznali, a doplavala jsem na jednom závodě poslední, jásala jsem, že jsem vítěz. Koukali na mě tak divně... Řekla jsem jim, že jsem vítěz hned třikrát. První vítězství – sama nad sebou. Druhé vítězství, že jsem to doplavala. A třetí, když otočíte výsledovku vzhůru nohama.

 

Na co se teď těšíte?

Miluju potápění. Těším se, až venku zamrzne, až se mi uzdraví obratle, a zaplavu si zase pod ledem jako loni v únoru. To je zážitek! Víte, já jsem zážitková.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama