Po přeslici: Svatý a placatý!

Kultura

Až vyjde 11. května můj fejeton, kdo ví, co bude. Teď, třetí týden v dubnu, máme kvůli pandemii covid-19 nouzový stav a zavřené hranice. Většina Čechů prý zákaz cestování podporuje; chtějí otevřít kadeřnictví. Už fungují hobbymarkety, psí salony a farmářské trhy. Sportovci můžou trénovat venku. Fotbalisté dokonce i ve skupinkách. Brzy se rozjede liga, bez diváků. Ve chvíli, kdy vláda kadeřnictví oficiálně otevře (někde fungují tajně) a začne se, třeba jen na zahrádkách restaurací, točit pivo, bude dobře.

Audio
verze

Zavřené hranice! Začít jednatřicátý rok demokracie a svobody dobrovolným návratem k totalitě, bez tanků a vojáků cizích okupačních armád, to je gól! Jednu přednost tohle opatření ale má. Konečně si můžou mladí lidé představit, jaký tu byl život za bolševika. I když teď by jistě na čáře při pokusu o její překonání nikdo na nikoho nestřílel. Hranice nejsou zadrátované, nehlídají je vojáci se samopaly a psy. Ne, není to jako kdysi. Ale já mám stejně divný pocit, když nikam nesmím, jakkoliv teď fakticky nikam jet nechci.

Krizová opatření začala dobře a jistě byla účinná. Teď ale členové vlády, krizového štábu, který už možná v květnu asi existovat nebude, epidemiologové i virologové, dokonce i jinak neviditelný prezident říkají každý něco jiného.

Hranice budou zavřené dva roky. Hranice budou zavřené jeden rok. Hranice (pro pracovní cesty) rozvolníme. Hranice nerozvolníme. Populaci promoříme, populaci nepromoříme (jakkoliv slovo promořit dostalo negativní cejch a rychle se přestalo používat, je asi nejpřesnější). Nemocných bez příznaků je mnohem víc, než tušíme. Těch, co nemoc prodělali, je málo, kolektivní imunita chybí. Roušky pomáhají, roušky nepomáhají, roušky budeme nosit dlouho, roušky sundáme v červnu, na podzim, někdy.

Když vše, obchody, školy, divadla, život otevřeme rychle, přibude sto padesát tisíc nemocných, nechal se nedávno slyšet šéf zdravotnických statistiků, i když jedním dechem dodal, že o chování koronaviru stále nic moc nevíme. (Teď už své strachy mírní.) Když zůstaneme zapikolovaní doma, zhroutí se ekonomika, říkají už nějaký ten týden ekonomové, zdůrazňuje Hospodářská komora i Svaz obchodu a cestovního ruchu.

 

Chránit rizikové skupiny, tedy nemocné a staré lidi, nestresovat je zkreslenými čísly o smrtnosti nemoci a ostatním nechat svobodu k práci i pohybu požaduje stále větší počet lékařů. Naše největší kapacity v různých oborech, profesoři Pirk, Höschl, Kolář a další, se obávají následků skutečnosti, že kromě kovidu nic jiného neléčíme. Počet obětí mezi nemocnými s rakovinou nebo kardiovaskulárními chorobami prý u nás bude mnohem vyšší než počet obětí pandemie. A taky jsou tu už teď oběti strachu jít v tuhle dobu s čímkoliv jiným než s příznaky covid-19 k doktorovi. Jednou z nich je i člen legendární skupiny Spirituál kvintet, Dušan Vančura. Bál se jít k zubaři, dostal sepsi, ach, jak zbytečná je to smrt!

Zatím se zdá být skoro jisté, že základní školy budou koncem května otevřeny jen pro dobrovolnou docházku. Petici osmdesáti tisíc rodičů, kteří se své děti do školy poslat bojí, bere vláda vážně. Zajímavé je, že několikrát mohutnější petice Milionu chvilek pro demokracii za odstoupení Andreje Babiše je bez odezvy.

Kromě skutečných hrdinů naší doby, kterými jsou všechny zdravotní a záchranné složky, ošetřovatelky, pečovatelky a taky dobrovolníci, pomáhající, kde je potřeba, byly chvilkovými mediálními hvězdami taky jistá hudebnice a jedna herečka. Než čekat na bakšiš od státu, šly pracovat do obchodu za kasu. Líbí se mi, že se nestyděly. Že vzaly tuhle podivnou situaci akčně, pozitivně a s nadhledem.

Není nad to vyjít ze své sociální a společenské bubliny a udělat životní zkušenost tam, kam by nás osud jinak nezavál. Člověk se o společnosti, ale i o sobě samém hodně dozví. Projít si tím je dobrá věc. Ovšem jen když to není navždy.

Ortel, který po okupaci v roce 1968 uvrhl mnoho tvůrčích, nadaných, schopných a vzdělaných lidí na léta a desetiletí pro jejich politické postoje či pro názory rodičů do kotelen a na místa uklízeček s celoživotní nulovou perspektivou a nedovolil jim ani kamkoliv vycestovat, byl svou nekonečností ubíjející. I tehdy se ale člověk o naší společnosti a sobě samém hodně dozvěděl. Možná víc, než chtěl.

 

Až budete číst můj text, budeme znát výsledky plošného testování obyvatel. Uvidíme, jestli a jak funguje chytrá karanténa. Možná už tu ani žádní noví nemocní, natož mrtví nebudou a všechna omezení se každým dnem a každou hodinou stanou minulostí.

„Bhútán, má láska“ se jmenuje můj první, poněkud neortodoxní cestopis, který vyjde v půlce května. Óm mani pae mey hun, četli jste v prosincovém čísle Reportéra jako stejnojmenný fejeton první kapitolu. V zimě k ní přibyly další a pak i spousta fotografií z výjimečné země.

Jsem vděčná osudu, že jsem mohla Bhútánské království, zemi štěstí, hřmícího draka, klášterů a všemocných penisů, ten flíček mezi Čínou, respektive Tibetem a Indií, navštívit. A že se mi podařilo o tom napsat. Teď mi měla průvodkyně Katka Lhotová z Adventury přivézt z jarní cesty po Bhútánu, co jsem si tam na podzim nekoupila a přeju si a chci a musím mít na křest knížky: uctívaný, dřevěný, všemocný, malovaný, svatý, usmívající se home made bhútánský penis! Jenže zavřené hranice…

„Ahoj…,“ řekla jsem do telefonu váhavě svému známému, uměleckému řezbáři z Hostimi, „mám k tobě takovou prosbu. Myslíš, že bys mi mohl do patnáctého května vyřezat…“ Začala jsem vysvětlovat co.

„Já připravuju výstavu a mám hrozně moc práce. Ale snad bych to zvládl, když je to takovej… takovej… docela jednoduchej tvar,“ podotkl se smíchem umělecký řezbář. „A… jak bys ho chtěla velkej?“

„No… tak… spíš… no…,“ smíchy jsem málem nedořekla objednávku, „spíš větší než obvykle.“

Dohodli jsme se. Tak nějak. Vesele. Když jsem večer svému muži nadšeně vyprávěla, od koho budu mít na křest svatý penis, nejdřív tomu nerozuměl, ale pak se taky začal smát: „Vždyť on vyřezává všechny sochy z fošen. Placatý. Z fošny nikdo penis neudělá!“

Řekla jsem tvrdohlavě: „Udělá!“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama