Nemocnici ve Vietnamu nechcete zažít. Proto je každý opatrný

Lidé

Už na jaře počítal s tím, že přijde podzimní vlna koronaviru a nová omezení. Vypověděl proto včas smlouvu na lukrativní adrese a očesal i další náklady. „Vietnamci se umí vždy přizpůsobit,“ říká Viet Do Pham, devětadvacetiletý právník, který se narodil ve Vietnamu, ale vyrůstal a studoval v Česku. Je členem Asociace mladých vietnamských podnikatelů a majitelem firmy nabízející zvyšující obuv pro muže.

Jak vnímá vietnamská komunita podzimní koronavirová opatření v Česku?

Podobně jako na jaře. Vietnamci jsou poměrně zvyklí na přísná opatření a hlavně jsou zvyklí nosit roušky. Na jaře byli první, kdo je v obchodech naskladnil a také je poctivě nosí.

 

Čím to je?

Roušky by totiž nosili, i kdyby to nebylo nařízené. Uvědomují si riziko nákazy a v tomto ohledu vnímám rozdíl mezi Vietnamci a Čechy. Když ve Vietnamu vyhlásí vláda zdravotní opatření, tak je lidé dodrží.

 

Ještě na jaře byla vidět obrovská solidarita, pomáhali šít roušky a pomáhali s občerstvením pro záchranáře. Jak je to nyní?

Nyní reagují na podzimní potřeby, dělají sbírky na dýchací přístroje do nemocnic. Je tu ale ještě jedna důležitá věc, na kterou se aktuálně zaměřuje naše komunita v Česku. Střední Vietnam zápasí s obrovskými povodněmi, umírají lidé, je poškozený majetek v obrovských hodnotách, nefunguje zemědělství… Takže další sbírky jdou tímto směrem.

 

Na jaře se Vietnamu dařilo s koronavirem dobře vyjít. Čím to bylo?

Jakmile se objevila první zmínka o covidu, tak Vietnam uzavřel hranice s Čínou. Každý s prokázanou nákazou šel hned do karantény a často nejen jeho rodina, ale rovnou celá ulice. K nemoci lidé přistupují velmi vážně, jsou na sebe přísní. Je třeba říct, že zdravotnictví ve Vietnamu je na mnohem horší úrovni než tady. Ve Vietnamu nechcete onemocnět, protože se nechcete dostat do nemocnice. To není jako tady v Česku, že se o vás v nemocnici hezky postarají, a víte, že jste v dobrých rukou.

 

Jak to tam vypadá?

Nemocnice často například nenabízejí stravování. Doktoři vás sice ošetří, ale o zbytek se musí postarat rodina. Nosí vám jídlo, koupou vás i přebalují, protože nemocnice na takovou péči nemají kapacity. Když je nemocnice přetížená, lidé leží i po chodbách, je jich víc na jednom lůžku, i když má každý jinou nemoc. To nechcete zažít, proto je každý opatrný. Nerad to přiznávám, ale stále tam funguje i korupční systém úplatků za lepší a přednostní péči.

 

 

Mluví se ve Vietnamu o možnosti promoření populace?

Ne, všichni se snaží držet co nejdál od nemoci a čekají, až bude vakcína. V Česku je velká otázka, jestli očkovat, nebo neočkovat kvůli možným vedlejším účinkům, ale ve Vietnamu se nechají očkovat všichni, jakmile vakcína bude existovat. Na to budou stát fronty.

 

Přemýšlím, jak můžu dál mluvit o vietnamské komunitě žijící v Česku? Považují se mladí lidé s asijskými kořeny za Čechy?

Je to hodně složité téma, ale je velmi aktuální. Mladší vietnamské generaci se říká banáni, protože jsou žlutí zvenku, ale bílí uvnitř. Mnoho mladých uvnitř sebe proto zápasí, kdo vůbec jsou. Rodiče jsou Vietnamci, žijí v České republice, vypadají jako Vietnamci, ale přemýšlí jako Češi. Když přijedou do Vietnamu, místní společnost je úplně nepřijímá, protože to jsou cizinci ze zahraničí. A tady nás Češi taky vnímají spíše jako cizince.

 

Jak to máte vy?

Také jsem měl období života, kdy jsem na to hledal odpověď. Přemýšlím v češtině, ale vypadám vietnamsky. Mám české i vietnamské občanství. Pak jsem se ale rozhodl, že to nebudu řešit, do jaké z těchto dvou skupin patřím. Spíše bych řekl, že jsme nová specifická skupina – národ banánových dětí, to mi přijde jako nejvýstižnější označení.

 

Máte mladší sestry. Jak vnímají tuto dobu a opatření?

Jedné je šestnáct a druhé dvanáct let. Obě si pochvalují distanční výuku, což ale bude tím, že jsou dost samostatné. Prý se jim daří lépe plánovat čas podle sebe a efektivněji se naučit, co je zajímá. Co se ale týká omezení, tak jsou samozřejmě velmi ovlivněny názory našich rodičů.

 

Jací jsou v tomto ohledu?

Velmi opatrní a přísní. Během první vlny mé sestry nikam nesměly. Tři měsíce seděly doma. Ven mohly jen v nezbytných případech a samozřejmě bylo nutné použít roušky i dezinfekci.

 

Co na to sestry?

Je to pro ně náročné. Jsou na sociálních sítích, takže vidí, co všechno podnikají jejich spolužáci. Dokud ale žijí pod střechou rodičů, tak platí jejich slovo.

 

Teď na podzim už to mají sestry volněji?

Ne. Přístup rodičů se nezměnil, dbají na to, aby se nákaza nešířila.

 

Co dělají rodiče?

Provozují obchod s potravinami v Českém Těšíně, přímo na hranicích s Polskem. Dokud jsou hranice otevřené, dokážou ještě fungovat, ale jarní uzavření na ně mělo obrovský dopad. Uvidíme, co bude dál. Snad zůstanou hranice otevřené.

 

A jak koronavirus ovlivnil vaše podnikání?

Na jaře jsme trpěli. Prodáváme zvyšující společenské boty, ale společenské akce byly zakázány. Po první vlně jsme ale předpokládali, že na podzim přijde další pokračování, protože v tomto období vždy nastává chřipková sezona. Preventivně už jsme počítali s dalšími zákazy, které se dotknou společenských událostí, na nichž je naše podnikání určitým způsobem závislé.

 

Co jste dělali?

Na jaře jsme hodně ztratili, velké peníze jsme měli nasypané do nájmů a reklam v Česku a na Slovensku, které logicky neměly zamýšlený efekt. Chtěli jsme se proto vyvarovat stejné chyby. Preventivně jsme proto zrušili náš showroom na Příkopech v centru Prahy a vypověděli velkou část smluv v marketingu. Rozhodli jsme se podzim dojet na volnoběh, s co nejmenšími náklady. Až bude situace lepší, zase všechno odpálíme. Máme vytipované země, kde může být po našich botách velká poptávka.

 

Kde?

Jsou to jižní země jako Itálie, Španělsko, ale třeba i Bulharsko a podobně. Muži tam jsou menší. Sám jsem tohle řešil v roce 2012, kdy jsme šli s manželkou na ples. Je sice o tři centimetry menší, ale tehdy si vzala podpatky a přerostla mě. A jelikož muž má při tanci vést ženu, tak je lepší, aby byl vyšší. Proto jsem si takové boty podomácku sám vyrobil, abych byl vyšší. Tím začala naše cesta k založení firmy.

 

Jak se vám dařilo v podnikání do příchodu nového koronaviru?

Letos jsme chtěli zdvojnásobit tržby oproti loňsku. V lednu a únoru jsme zažili dokonce trojnásobek, ale březen a duben byly naopak naprosto nepoužitelné. Od května do poloviny září to docela šlo, byli jsme sice asi na 50 procentech loňských tržeb, ale kvůli zmíněnému zkrouhnutí nákladů zůstávala firma stále mírně zisková.

 

Jak to vypadá v aktuálním nouzovém stavu?

Drží nás nad vodou lidé, kteří stále chodí do kanceláří a společenskou obuv potřebují. Také nám pomáhá, že se blíží zima a my jsme uvedli do prodeje zimní kolekci. Není to ale žádná sláva, protože jsme na podzim závislí na plesech, svatbách a maturiťácích, které se letos ovšem nekonají.

 

Boty si necháváte šít externě v zahraničí, vnímáte omezení kolem výroby?

Náš dodavatel vyrábí pro spoustu dalších značek po celém světě. Aktuálně je prý zachraňují menší podniky, jako jsme my, protože jsme schopní se rychle přizpůsobit. Výrobce komponentů, jako jsou kůže nebo podešve, máme v Itálii, šije se to a kompletuje pak v Polsku. Snažíme se být čistě evropská značka.

 

Máte docela štěstí, že nevyrábíte v Asii…

Uf! Ano, už na jaře jsme si oddechli, že nevyrábíme ve Vietnamu jako v úplných začátcích, protože už by se sem zboží letos nedostalo. V Itálii to samozřejmě z jara pokulhávalo kvůli koroně, přesto se nám povedlo jarní a letní kolekci postupně naskladnit a prodat.

 

Jste členem Asociace mladých vietnamských podnikatelů, co teď řešíte?

Snažíme se zejména informovat naše členy o aktuálním dění, jaká jsou opatření a jak si mohou navzájem pomoct. Vzhledem k sociálnímu distancu se snažíme přecházet do on-line prostředí. Jeden z našich kolegů vytváří platformu, která bude informačním kanálem a možností setkání bez osobního kontaktu naživo. Bude cílena na Vietnamce, kteří potřebují s čímkoliv pomoct.

 

Například s čím?

Třeba když někomu přijde dopis, kterému nerozumí. Vyfotí ho, pošle, my mu to přeložíme, poradíme. Snažíme se pomoci mu zorientovat se. Na dálku je to složitější, ale nařízený sociální distanc Vietnamci dodržují. Neshlukují se ani se nenavštěvují, jsou v tomto opravdu velmi opatrní.

 

Jak moc současná koronakrize narušuje jejich podnikání?

Mám spoustu kamarádů, i členů asociace, kteří začali podnikat v tomto roce třeba v restauračním byznysu, což je nezáviděníhodné. Snaží se s tím ale poprat, i když mají těžké startovní podmínky. Otevřeli výdejní okýnka, navázali spolupráci s kurýry na rozvoz jídla. Nefungují naplno, ale snaží se. Vietnamci se vždy umí přizpůsobit.

 

Máte zkušenosti, jak to vypadá v největší vietnamské tržnici Sapa v pražské Libuši?

Omezila se jen na nezbytné fungování těch, kteří v areálu dosud podnikali. Jeden z kamarádů dělává průvodce Sapou pro mimopražské turisty, což teď nepřichází v úvahu a musel to stopnout. I běžná koncentrace lidí v areálu je mnohem nižší.

 

Přesouvá se prodej ze Sapy i do onlinu? A jakým hráčem je v tomto ohledu vietnamská společnost Tamda?

Tamda je moderní, rychle rostoucí společnost. Patří mezi největší společnosti v Česku vlastněné Vietnamci. Nabízí zboží i v onlinu a následné rozvozy. Zrovna v Sapě má největší prodejnu. Problém ostatních prodejců ze Sapy je, že toto nenabízí. Stále čekají, že za nimi někdo fyzicky přijede a něco nakoupí. Sice se to děje, ale ne v takovém množství. S asociací proto máme projekt na vytvoření platformy, do které by se tito obchodníci mohli přihlásit a prodávat také online.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama