Bůh hlídal jen jednoho. Reportáž z Aljašky, kde zahynul Petr Kellner

Report

Existují dvě Aljašky, jedna je pro většinu běžných lidí, druhá pro majetné cestovatele. Snowboardová výprava, které se účastnil český miliardář Petr Kellner, byla typická právě pro tu druhou Aljašku. Přesto nejsou v místních horách lyžování a snowboarding na místech, kde vás vysadí vrtulník, ničím výjimečné ani obzvlášť riskantní. „Tak tragickou nehodu nikdo nepamatuje,“ říkají místní znalci o havárii helikoptéry, kterou přežil jediný účastník z šestičlenné posádky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Byl to šok nejen pro Českou republiku, ale vlastně i pro Aljašku.Zpráva, že v sobotu 27. března večer místního času zahynulo při havárii vrtulníku pět lidí, včetně nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, se stala tématem mnoha hovorů mezi místními a zaujala i čelná místa v nejčtenějším médiu státu Aljaška. „Pět mrtvých po havárii vrtulníku na ledovci Knik“, zněl hlavní titulek na první straně deníku Anchorage Daily News v pondělí 29. března.

Důvodem nebyl jen vysoký počet mrtvých ani to, že mezi nimi byl člověk, jehož majetek se počítal na miliardy dolarů. Heliskiing a heliboarding, kdy vrtulník vysadí lyžaře či snowboardisty na vrcholu, aby mohli sjet nedostupný panenský svah, se sice řadí mezi extrémní sporty, ale nehody tohoto typu jsou na Aljašce velice vzácné. „Aby zahynulo pět lidí při tak bezpečné zábavě jako heliboarding, není normální,“ říká například Kim Daehnke, fotožurnalista místní televize Alaska New’s Source, kterého potkáváme na místě, odkud je ledovec Knik, místo nehody, relativně dobře vidět.

„Typ nehody bohužel určil osud pasažérů,“ vysvětluje Keenan Zerkel, šéf koordinačního záchranného centra z Aljašské letecké národní gardy, který také velel zásahu po nehodě helikoptéry, na jejíž palubě nalezl smrt i majitel impéria PPF.

„Věděli jsme, že tohle už, bohužel, nebude záchranná akce, ale operace na vyzvednutí těl,“ popisují pro magazín Reportér záchranáři Jim Mullin a Matt Lemons. Druhý zmíněný zasahoval přímo na místě nehody.

Nehodu ze soboty 27. března přežil z šestice lidí na palubě helikoptéry jen jediný, někdejší špičkový český snowboardista a v posledních dobách fotograf a častý společník Petra Kellnera na svazích, osmačtyřicetiletý David Horváth. „Dalo by se říct, že přežil vlastní smrt. Měl extrémní štěstí. Nejenže přežil pád z výšky 250 až 300 metrů, ale zároveň i několik hodin v teplotách pod nulou. Bůh ho hlídal,“ říká podplukovník Keenan Zerkel. Na sobě má zelenou leteckou uniformu a tmavé brýle proti slunci, po boku kolegy z dalších organizací. Zástupci různých složek, které se podílely na záchranné operaci a vyšetřování nehody, se s námi schází v Anchorage, největším městě Aljašky, a popisují událost, při které Bůh neuhlídal zbylých pět mužů z výpravy, vedle Petra Kellnera ještě Benjamina Larochaixe, Gregoryho Harmse, Seana McManamyho a Zacharyho Russella. Kvůli opatřením proti pandemii stojíme venku, takže během diskuse o tragické nehodě jsou v dálce vidět hřebeny hor.

Co se tedy onoho osudného dne přesně stalo?

Odpověď na tuto otázku není nyní ještě ani zdaleka úplná, v době naší návštěvy Aljašky na přelomu března a dubna vyšetřování vlastně teprve začínalo a podle úřadů poběží ještě dlouho. Přesto si lze z vyjádření zástupců jednotlivých úřadů i svědectví dalších osob obeznámených s případem složit alespoň základní obrázek o tom, co fatální nehodě nejmajetnějšího muže Česka předcházelo a co po ní následovalo.

Začít můžeme třeba u toho, že vedle sebe na Aljašce existují dva různé světy.

 

Rozděleni na letišti

Když přistáváte na mezinárodním letišti v Anchorage, z jedné strany vás obepíná pás hor vysokých nejméně 1 600 metrů, na nichž se počasí mění každých několik minut. Z druhé strany pak město omývá Aljašský záliv, v němž touto dobou plavou ledové kry. Při přistávání máte pocit, jako by letadlo mělo každou chvíli dosednout na vodní hladinu. Ostatně jednou z vcelku populárních kratochvílí turistů i místních je sledovat z relativní blízkosti letištní ranvej a vidět tak přistávat a odlétat všemožné letouny. Třeba společnost FedEx má v Anchorage, ležícím na půli cesty mezi New Yorkem a Tokiem, jedno ze svých hlavních překladišť.

Ať už se chce dostat na Aljašku člověk velmi majetný, nebo jen student, v naprosté většině případů se musí dopravit právě na letiště v Anchorage. Ve státě odděleném od zbytku USA, který leží západně od hranic s Kanadou částečně v oblasti za severním polárním kruhem, není rozhodně nijak hustá silniční síť. Doprava vzduchem je tak pro Aljašku zcela zásadní. A vůbec nejde jen o velká letadla, ale i o malé letouny či vrtulníky, ať už se podílejí na běžném zásobování, nebo dopravě pasažérů do míst, kam by se v Evropě vydali autem či vlakem. Například základna hydroplánů Lake Hood je vůbec nejfrekventovanějším místem pro tyto dopravní prostředky na světě – denně zde na vodní hladinu dosedne a odletí průměrně 190 strojů.

Vraťme se však na letiště v Anchorage. Právě tam se totiž cesty movitých návštěvníků od většiny příchozích oddělují.

 

Kdo jede do centra města, v němž žije necelých tři sta tisíc obyvatel, vidí v zásadě totéž co jinde v Americe. Obchodní středisko Walmart je tu stejné, fast foody jako KFC jakbysmet. Jen sporťáky a menší auta nahrazují kvůli drsnějšímu klimatu a cestám terénní auta či obří trucky. Ulice jsou po obou stranách pokryté kupami šedého sněhu, můžete vidět i množství bezdomovců, často z řad původních obyvatel.

Hlavní proud turistů se buď v Anchorage ubytuje, nebo přes něj vyrazí dále, třeba do lyžařského střediska, jakým je čtyřicet mil vzdálené městečko Girdwood, které i v časech pandemie praská ve švech.

Bohatí či velmi bohatí lidé však míří do speciálních resortů, horských chat, které si většina jiných turistů nemůže dovolit. „Skutečně existují dvě Aljašky. Jedna pro normální lidi a druhá pro ty velmi bohaté. Pokud na to máte peníze, proč jezdit třeba do Švýcarska, kde se budete mačkat s dalšími turisty, když můžete pohodlně doletět hydroplánem do srdce nedotčené přírody a pak se nechat vynést helikoptérou na lyžování uprostřed divočiny,“ vysvětluje reportérka místních novin Anchorage Daily News Michelle Theriault Boots, která s kolegy o nehodě vrtulníku psala.

Jedním z resortů určených pro takové mimořádné sportovní zážitky je i Tordrillo Mountain Lodge, ležící zhruba sto kilometrů severovýchodně od Anchorage. Vlastní ji olympijský šampion ve sjezdovém lyžování Tommy Moe, který se po vítězství na hrách v Lillehammeru 1994 stal miláčkem Aljašky, a propagátor heliskiingu Mike Overcast. Právě sem mířil i Petr Kellner.

„Chatu u hory Tordrillo“, jak lze přeložit název resortu, tvoří několik dřevěných domů, které zvenčí nevybočují z lesnaté krajiny. Na Aljašce totiž v těchto resortech neplatíte za okázalý luxus, ale právě za soukromí, klid a především nezapomenutelné zážitky. Uvnitř různých chat najdete velmi pohodlné ubytování, dřevěný interiér, případně krb. Využít můžete – jak popsal před čtyřmi lety americký časopis Forbes – i bar u jezera, jídelnu s velmi dobrou kuchyní a také vířivku či saunu. K místu nevede žádná cesta ani železnice. Lze se tam dostat pouze letecky. V zimní sezoně vyjde jednoho člena skupiny týdenní pobyt s výlety helikoptérou za lyžováním na patnáct tisíc amerických dolarů, v přepočtu asi 330 tisíc českých korun. Pokud tam míříte, mohou vás nejprve převézt do hotelu v centru Anchorage, kde strávíte první noc, ráno vás dopraví zase na letiště a pak odletíte směrem na Tordrillo. Z místních médií však nikdo přímo v Lodgi nebyl, dokonce nikdo nebyl schopen pořídit jedinou fotografii.

„Podobných míst jako Tordrillo je na Aljašce zhruba deset v různých oblastech. Některá se specializují na extrémní sporty jako heliskiing, jiná zase na lov či rybaření. Je to skutečně svět sám pro sebe,“ vysvětluje Michelle Theriault Boots. Samotné Tordrillo nabízí v letních měsících helifishing, tedy lov ryb na místech, kam se nelze dopravit jinak než vrtulníkem, v zimě pak právě heliskiing a heliboarding.

„Tato zpráva je zničující jak pro naše zaměstnance, tak komunitu, v níž se pohybujeme, a rodiny zemřelých. Za sedmnáct let provozu je to poprvé, co jsme museli čelit takovéto události,“ uvedla v krátkém prohlášení pro agenturu AP zástupkyně Tordrillo Mountain Lodge a doplnila, že Petr Kellner byl věrným a častým hostem. Od té doby resort neodpovídá na žádné další dotazy. „Zřejmě se obávají případných žalob ze strany pozůstalých, je to v jejich situaci naprosto pochopitelné,“ vysvětluje reportérka Michelle.

 

Horší je lavina

Výlet helikoptérou, který si Petr Kellner naplánoval s přáteli, neměl být – v rámci oné Aljašky pro náročné – ničím výjimečným. Heliboarding, tedy sjíždění nedotčených svahů, na které jezdce dopraví vrtulník, nemusí být při rozumném přístupu nijak extrémně nebezpečný. Pokud jezdcům něco hrozí, tak je to spíše sesuv laviny nebo pád do špatně viditelné skalní průrvy než nehoda vrtulníku.

„Heliboarding a heliskiing jsou tu velice populární. Každý vám ale potvrdí, že takováto nehoda je naprosto výjimečná událost,“ říká novinářka Michelle. „Čas od času se na Aljašce sice stane nějaké letecké neštěstí, ale většinou jde o dopravní letadla, kdy zemře zpravidla jejich pilot, tohle je mimořádná situace i kvůli počtu obětí,“ dodává. Že jsou obvykle větším nebezpečím právě laviny, dokumentuje i skutečnost, že v den tragické havárie vrtulníku zemřela na Aljašce při heliskiingu nedaleko ledovce Matanuska čtyřicetiletá Erin Lee. Přišla o život také na svahu, ale příčinou smrti byl sesuv laviny.

Za relativně bezpečný určitě považovala heliboarding i pětice pasažérů, když je vrtulník společnosti Soloy Helicopters vyzvedával v půl čtvrté odpoledne nedaleko Wasilla Lake, což je autem asi padesát minut od Anchorage. Helikoptéra směřovala právě k oblasti u ledovce Knik. Petr Kellner a další snowboardisté se mimochodem v té době ještě od svého příletu na Aljašku ani nedostali do resortu Tordrillo, kde měli zajištěné ubytování. Důvody nebyly v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra jasné, nabízí se ale vysvětlení, že se rozhodli jít na snowboard co nejrychleji po přistání a teprve poté se ubytovat.

S šestapadesátiletým Petrem Kellnerem cestoval na Aljašku a bohužel rovněž zahynul také padesátiletý Benjamin Larochaix – místní úřady o něm mluvily jako o českém občanovi, francouzská lyžařská federace nicméně vydala kondolenční prohlášení, v němž zmínila, že Benjamin Larochaix byl otcem dvou mladých francouzských snowboardových reprezentantů Thalie a Noého.

V helikoptéře byl také již zmíněný jediný přeživší, Čech David Horváth – a pak Američan, dvaapadesátiletý Greg Harms. Ten působil třiadvacet let jako instruktor a průvodce, podle slov jeho známých byl pionýrem heliboardingu, jedním z největších znalců a profesionálů tohoto sportu. Už v devadesátých letech přežil havárii helikoptéry v Chile, kde zahynuli dva další lidé. Zároveň se také nedávno stal otcem. Podle informací Anchorage Daily News přinesla sbírka na potomka zesnulého snowboardisty na začátku dubna více než 230 tisíc dolarů. Harms před časem spoluzakládal již zmíněný resort Tordrillo Mountain Lodge. Před pár lety založil také společnost Third Edge Heli, jejímž prostřednictvím si podle místních médií účastníci výlet objednali. Ani druhý z instruktorů, osmatřicetiletý Sean McManamy, který v helikoptéře také zahynul, nebyl žádným nováčkem a i pro jeho pozůstalé se pořádala veřejná sbírka.

Helikoptéru pilotoval třiatřicetiletý Zach Russell. Se společností Soloy začal dle jejích facebookových stránek létat v únoru 2019. „Je to práce, kterou jsem chtěl dělat od té doby, co létám. Jsem nadšený, že s nimi mohu pracovat,“ psal tehdy na Facebook Russell. V emotivním interview, které poskytla místním novinářům jeho snoubenka Ashley Edmondson, popsala Russella jako veselého chlapíka s vášní pro létání, který celý život snil o létání na Aljašce a vždy byl ochoten pomoci.

Vrtulník v tomto složení pak vyrazil směrem k pohoří Chugach Mountains, aby dovezl snowboardisty do oblasti ledovce Knik. Počasí mělo být podle úřadů dobré a času na ježdění zbývalo ještě dost, slunce v tomto ročním období zapadá až po osmé hodině večer. Tři hodiny po startu, v půl sedmé večer místního času, vyslala helikoptéra poslední signál ze satelitního sledovacího zařízení na palubě…

 

Obvykle je tu bezpečno

Šest dnů po nehodě je jasné slunečné počasí a na ledovec Knik i vrcholky okolních hor je dobrý výhled. Přijeli jsme na protější svah autem, přímo na místo nehody by bylo možné se dostat pouze vrtulníkem, navíc tam stále probíhalo vyšetřování. Potkáváme zde Kima Daehnka – fotožurnalistu místní televize Alaska New’s Source, kterého poslala redakce na místo, aby se pokusil zachytit na kameru vyzvednutí trosek helikoptéry. Jeho babička pocházela z Podkarpatské Rusi, odkud emigrovala do New Yorku, a on sám pracuje pro místní média už od osmdesátých let. Za desítky let prý srovnatelnou nehodu rozhodně nepamatuje.

„Když létáte, musíte počítat s tím, že se může něco vážného stát. Jeden můj známý dělal půl roku dopravního pilota, pak havaroval a bylo po něm,“ říká, ale dodává, že taková nehoda s tak vysokým počtem mrtvých je zcela výjimečná. A místo, kam posádka mířila, není žádnou odlehlou divočinou, ale především v zimě (na Aljašce zimní sezona trvá do konce dubna) docela populární lyžařskou lokalitou.

„Oblast kolem ledovce je velmi oblíbenou destinací pro rekreační cestování, a proto stát Aljaška v roce 2008 tuto oblast označil jako Public Use Area (oblast vhodnou pro veřejné užití – pozn. red.). Je zde po celý rok hodně cestovatelů právě kvůli její dostupnosti z obydlených center, jako jsou Anchorage, Wasilla či Palmer,“ vysvětluje Travis W. Jensen, pracovník aljašského oddělení přírodních zdrojů, které území spravuje. „Počasí v tomto ročním období je většinou takové, že ráno je v údolí zamračeno, ale odpoledne se vyjasní,“ popisuje Jensen podmínky v oblasti.

„Je to strašná tragédie. Žiji tady už skoro čtyřicet let, a nic takového nepamatuji,“ vysvětluje Mark Johnson, prošedivělý šedesátník, bydlící na Knik River Road. V osmdesátých letech si sám postavil pro sebe a manželku, s níž se potkal při práci v lyžařském středisku, rodinný dům. Dnes v oblasti pronajímá dvě chaty přes Airbnb. Turistický ruch, ať už jde o masovou turistiku, nebo o specializované cesty pro movité návštěvníky, samozřejmě představuje pro místní významný zdroj příjmů. „Sjíždění svahů i cesty na ledovec jsou bezpečné. Dělám i tour se sněžnými skútry, ten den ráno jsem zrovna někoho vezl směrem na Knik. Vítr nafoukával sníh z vrcholků hor na ledovec. V nízké výšce bylo hezky, ale tam nahoře nikdy nevíte,“ pokračuje.

Během pandemie se mu prý stále daří a o jeho chatky s výhledem je ještě větší zájem než před koronavirem – za rok 2020 měl rezervace na skoro dvě stě nocí. Pouze jediný návštěvník však byl z ciziny: šlo o německou novinářku z magazínu Der Spiegel, která psala o amerických prezidentských volbách v Pensylvánii a volný čas se rozhodla strávit odpočinkem na Aljašce. Kvůli malým pandemickým omezením a chybějící nutnosti podstoupit karanténu však možnosti jet na Aljašku využívá čím dál více Američanů, kteří by jinak utráceli své peníze v zahraničí. Aljaška navíc patří mezi nejproočkovanější státy USA – v Anchorage byly už začátkem dubna desítky volných termínů pro ty, kdo si chtěli nechat píchnout vakcínu.

 

Třistametrový pád

Začátkem dubna už na Aljašce začíná jaro, což znamená teploty lehce pod nulou. „Vy si berete bundu, zatímco pro mě je to už skoro počasí na kraťasy,“ zažertuje Austin McDaniel, mluvčí Alaska State Troopers, aljašské státní policie, který pro nás před svou služebnou v nízkém béžovém domku uspořádal improvizovanou tiskovou konferenci se zástupci všech složek, jež jsou zapojené do vyšetřování nehody.

Místo nehody, kde se vrtulník s Petrem Kellnerem a dalšími na palubě zřítil, je, jak už bylo řečeno, přístupné jen ze vzduchu. Leží zhruba jednadvacet mil, tedy asi 34 kilometrů jihovýchodně od městečka Palmer. Samotná oblast tedy opravdu není daleko od obydlených center – autem je to k ní asi osmdesát kilometrů
z Anchorage, a to ještě proto, že musíte objíždět záliv.

Trosky helikoptéry se nalézají v prudkém, zasněženém terénu v nadmořské výšce kolem 5 000 stop, tedy 1 500 metrů. Vrtulník podle vyjádření záchranářů narazil do hory asi tři až pět metrů pod vrcholkem hřebene a následně se zřítil asi o dvě stě padesát až tři sta metrů níže. „Typ nehody fakticky rozhodl o osudu pasažérů, čas nebyl zase takový faktor. Jejich šance na přežití byly v nejlepším případě minimální,“ popisuje podplukovník Keenan Zerkel z Aljašské letecké národní gardy a naráží tak na skutečnost, že od posledního signálu helikoptéry do záchrany jediného přeživšího uplynula poměrně dlouhá doba.

Právě k letecké gardě, konkrétně na Alaska Rescue Coordination Center, se zhruba v půl deváté večer, chvíli před západem slunce, dostala zpráva o ztracené helikoptéře jako první. Bylo to zhruba dvě hodiny po posledním signálu z helikoptéry. Gardisté pak čekali na zprávu od okolo prolétávajícího stroje, aby jim potvrdil, že se na místě skutečně stala nehoda. Z národní gardy, což je část rezervních složek americké armády, pak v deset hodin večer, tedy už za tmy, zavolali Alaska State Troopers, policejnímu sboru státu Aljaška.

Velitelé posléze poslali ze základny Elmendorf-Richardson do vzduchu 176. peruť, jejíž součástí je takzvaná záchranná triáda. „Jedná se o tři týmy záchranářsky vyškoleného personálu. Za hodinu od kontaktu byli na palubě, třicet minut trval let ze základny do oblasti nehody. Když se podařilo přistát a dostat k vraku, byl identifikován jeden přeživší, který byl okamžitě převezen do nemocnice. Od času odletu do té doby, než jsme pana Horvátha dostali do nemocnice, to trvalo dvě a půl hodiny,“ popisuje akci podplukovník Zerkel. Možná to může znít jako dlouhá doba, ale v  nehostinné pustině a během noci se taková operace jeví jako solidní výkon.

David Horváth ležel po nehodě na jednotce intenzivní péče v nemocnici Providence Alaska Medical Center. Jeho zdravotní stav se postupně zlepšoval, s úřady však přinejmenším do Velikonoc nemluvil. Podle zpráv z 8. dubna přislíbil vyšetřovatelům součinnost.

 

Dělali jsme, co jsme mohli

Podplukovník Keenan Zerkel, který měl na starosti vyprošťovací operaci vrtulníku, je amatérským hokejistou a v osmdesátých letech navštívil Československo: dodnes na něj vzpomíná – protože Čechoslováci byli jediní, kdo dokázal Američany při jejich cestě Evropou na hokejovém kluzišti porazit.

Cestu a pohyb k troskám helikoptéry podle podplukovníka Zerkela komplikovaly – jak je to na Aljašce obvyklé – okolní terén, nadmořská výška, ale také nepříjemný vítr foukající z několika stran, který navíc v prostředí ledovce mění směr v horizontu několika minut. „V neposlední řadě byla problémem tma, jelikož se akce konala až v noci. Aljaška má naštěstí letky vycvičené na to, aby mohly operovat v jakémkoliv počasí a za jakékoliv denní doby. Navíc mají k dispozici zdvihák, takže jsme mohli přeživšího nalézt za pomoci nočního vidění a hned převézt do nemocnice,“ pokračuje.

Proč ovšem od posledního kontaktu vrtulníku trvalo dvě hodiny, než se společnost Soloy obrátila na úřady, nebylo v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra známo.

Jde o rodinnou firmu fungující již čtyřicet let, která má ve své flotile devatenáct helikoptér a pro Tordrillo Lodge zajišťovala jak provoz heliskiingu a heliboardingu, tak také veškeré další zakázky vyžadující vrtulníkovou dopravu. „Pan Kellner s námi v rámci této spolupráce létal už v minulosti. Zach Russell byl zkušený pilot a nedocenitelný člen týmu Soloy Helicopters. Všichni nám budou strašně chybět,“ uvedla společnost v prohlášení pro magazín Reportér. Kromě heliskiingu pak většinu zakázek společnosti tvoří především průmyslové a dopravní zakázky do vzdálených oblastí Aljašky.

Firma Soloy i Tordrillo Mountain Lodge podle úřadů podílejících se na vyšetřování spolupracují a předávají jim všechny informace, které mají k dispozici. Společnost Soloy Helicopters měla v době zmizení helikoptéry dobrý přehled, kde se mohl stroj ztratit, podnikala do této oblasti výlety kvůli lyžování a snowboardingu už v minulosti. Záchranářům pak pomohlo letadlo letící okolo, které bylo schopné předat souřadnice.

„I přes všechnu tuto cennou pomoc jsme museli místo nehody chvíli hledat, ale hlavně byl problém kvůli tmě a terénu přistát,“ vysvětluje poručík Paul Fussey – koordinátor pro pátrací a záchranné operace z Alaska State Troopers.

V neděli 28. března ráno místního času (v Česku již bylo odpoledne) zavolal poručík Fussey Jimu Mullinovi, veliteli zásahu z Alaska Mountain Rescue Group, což je dobrovolnická záchranářská organizace, která v obdobných situacích zasahuje. Jeho muži se začali chystat na výpravu pro těla obětí.

Mezitím ještě místo nehody během dopoledne letecky vyfotografoval Clint Johnson, šéf regionální pobočky Národní rady pro bezpečnost dopravy (NTSB), federálního úřadu, který má na starosti vyšetřování podobných nehod. Existovala totiž pádná obava, že místo a s ním i všechny stopy zavane sníh.

V půl jedné odpoledne pak na místo odletěl tým osmi záchranářů z Alaska Mountain Rescue Group. „Věděli jsme bohužel, že to je ,recovery‘, a ne ,rescue‘ mission, jinými slovy, že letíme pro těla. Když jsme přistáli, báli jsme se, jestli to vůbec stihneme, protože se za pár hodin měla přihnat sněhová bouře,“ vysvětluje Matt Lemons, specialista na laviny od záchranářů, který byl na místě. „Pokud bychom to nezvládli, zůstali bychom zaseklí na místě, dokud to nepřejde, měl totiž napadnout čerstvý sníh, ale co je horší, jedná se o oblast, kde se velice často vyskytují laviny,“ pokračuje. Nakonec celá operace směřující k vyzvednutí ostatků trvala devadesát minut. Těla obětí pak byla předána State Medical Examiner, který se stará o identifikaci.

K oběma dobrovolným záchranářům se dostaly články z Česka, v nichž se objevily úvahy, že těla byla vyzvednuta příliš kvapně a že to může zkomplikovat vyšetřování okolností nehody. „Jsme dobrovolníci, ale trénujeme podle profesionálních standardů. Hrozně nás to mrzí, že to někteří lidé u vás takhle berou. My jsme prostě museli pracovat rychle, dělali jsme, co se dalo. Na Aljašce jsou jedni z nejlepších záchranářů na světě a tohle si nezaslouží,“ říkali Jim Mullin a Matt Lemons a dodávali: „Do podobných akcí vždy dáváme všechno, protože chápeme, že jde o členy rodin, které milují jejich blízcí. Všem nám na tom záleží.“

Pro někoho, kdo neviděl hory na Aljašce zblízka, mohou být místní podmínky obtížně představitelné. Sníh a obecně srážky nebo vítr jsou v údolí, kde leží město Anchorage, mírné, ale pokud vyjedete na sever do oblasti kolem městečka Fairbanks lovit polární záři či zamíříte více do hor, počasí je stále nevyzpytatelnější a mění se každých pár minut. Do severnější oblasti Aljašky navíc vede jen jediná silnice, které místní říkají prostě „the road“ (cesta).

„Podívejte se na hory na konci údolí, kde leží Anchorage. Ty jsou zhruba 3 600 stop (zhruba 1 100 metrů) vysoké a už nad nimi, jak můžete vidět, je mlha jako smetana. A teď si představte, že místo havárie bylo ve výšce 5 200 stop (asi 1 600 metrů). O to horší podmínky byly a o to byl celý zásah komplikovanější,“ říká Jim Mullin. „Je opravdu úspěch, že jsme byli schopni zachránit přeživšího a do dvanácti hodin vytáhnout těla obětí z nehostinného terénu,“ přidává své hodnocení podplukovník Zerkel.

Nejen na Aljašce však panovaly otázky, proč se o sobotní havárii a jejích okolnostech dozvěděla veřejnost až po mnoha hodinách. „V neděli dopoledne místního času, okamžitě, jak to bylo možné, jsme publikovali zprávu o tom, že se stala nehoda vrtulníku. To děláme vždy okamžitě. Nejdříve nejdou ale ven žádná jména, dokud nejsou informováni příbuzní a oběti nejsou jasně identifikovány,“ říká Paul Fussey z Alaska State Troopers. Podle něj se v minulosti stávalo, že úřady vyvěsily jména ještě dříve, než se to dozvěděla rodina. „My ale chceme, aby se to pozůstalí dozvěděli od nás, ne z novin či televize. Je to precedens z dřívější havárie, kdy se spolu s dalšími hvězdami zabil zpěvák Buddy Holly a tato zpráva unikla do médií. Není pravda, že bychom zadržovali informace nebo cokoliv takového,“ vysvětluje Fussey, proč se zpráva o jménech obětí nehody dostala ven až v neděli večer aljašského, tedy v pondělí ráno českého času.

 

Jako skládat puzzle

Po několika dnech od nehody zahájila vyšetřování Národní rada pro bezpečnost dopravy (NTSB). „Možná je to klišé, ale je to skutečně jako skládat puzzle. A my teď sbíráme všechny potřebné dílky. Každý případ je jedinečný a většinou je to souhra několika příčin. Samozřejmě občas hraje významnou roli lidský faktor, ale je předčasné to házet na pilota. Rád bych zdůraznil, že skutečně zatím nevíme, zda to hrálo roli v tomto případě. Na Aljašce se potýkáme s obtížemi, které v jiných částech USA řešit nemusíte, jako je počasí nebo topografie,“ vysvětluje Clint Johnson z NTSB. „Naším úkolem je identifikovat, pojmenovat příčinu havárie a na jejím základě následně přijmout taková doporučení, aby se pokud možno už nic podobného v budoucnu nestalo,“ pokračuje Johnson.

Pro úřad se stal případ prioritou a druhý dubnový týden měl podle plánu přijet na Aljašku ze Seattlu senior inspektor Josh Cawthra, aby se ujal role hlavního vyšetřovatele případu ze strany NTSB.

V průběhu velikonočního víkendu pak byl z místa nehody vyzvednut vrak helikoptéry. „Helikoptéra sice neobsahovala nic, jako je černá skříňka. Měla v sobě ovšem vybavení, které nám může pomoci. Například údaje z palivového systému, GPS a další stopy, které můžeme sledovat jako cesty z drobečků,“ nastiňuje Johnson, jakým směrem se vyšetřování bude ubírat. Vyšetřovatelé budou například zkoumat, proč nebyl zaznamenán signál o nouzové situaci. Celé šetření dle Johnsonových slov trvá devět měsíců až rok, než jsou známy úplné výsledky.

Do té doby tak budeme těžko přesně vědět, proč při nešťastné havárii zemřel nejen nejbohatší Čech a otec čtyř dětí, ale s ním i další čtyři lidé, kteří vyrazili na jinak vcelku bezpečnou výpravu za extrémním lyžováním do populární turistické oblasti.

 

Autoři, reportér Michael Durčák a fotograf František Plášil jsou spolupracovníci magazínu Reportér. V USA jsou na studijním pobytu v Nebrasce.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama