Slušné lidi konflikt vysiluje, hejtry posiluje

Report

Zlo a nenávist milují anonymitu. Čím větší míra abstrakce, anonymnosti nebo neznáma je, tím víc v nás vzbuzuje úzkost a pocit ohrožení. S psychologem Radkem Ptáčkem o tom, co jsou zač internetoví hejtři, proč se jich bojíme a jak správně druhým sdělovat kritiku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nenávistné poznámky nebo slovní útoky v prostředí internetu a zejména na sociálních sítích neseme hůř, než když nám to samé někdo řekne do očí. Hejtři a šikanéři nejsou ale žádní superlidé, ba naopak. „V případech, kdy jsou odhaleni, nás obvykle překvapí, že jsou to zcela obyčejní lidé. Často s nízkým sebevědomím, úzkostí a osobními problémy,“ říká profesor Radek Ptáček, který se mimo jiné věnuje dětské psychologii.

 

Co s námi dělají slovní útoky, které nám někdo sdělí do očí, nebo na nás třeba něco pokřikuje na ulici? 

Většina z nás nese jakékoliv urážky a slovní útoky velmi špatně. Nicméně náš mozek je naprogramován na komunikaci s konkrétními lidmi a řešení konkrétních úkolů. Když vám tedy něco nepěkného řekne konkrétní člověk z očí do očí, mozek v řádech sekund vyhodnotí situaci jako celek. Odhadne nebezpečnost dané osoby, zhodnotí možnosti reakce a rozhodne, jestli se máme bát nebo ne. 

 

A když se slovní útok odehraje na sociálních sítích?

Jestliže na vás útočí někdo naprosto neznámý z abstraktního prostoru, váš mozek nemá, čeho by se chytil. Nedovede odhadnout nebezpečí, a proto nás dříve či později začne zaplavovat úzkost – strach z neznámého, neustálá nastraženost k akci.

 

Jak přesně taková úzkost vypadá? A může být k něčemu dobrá?

Úzkost je dobrá jako situační obranný mechanismus. Jdete například temnou ulicí a mozek neví, co se může stát. Zvýší proto pocity úzkosti, které nás mají připravit na akci. Pak vyjdete do známého prostředí a úzkost je pryč. V případě virtuální hrozby je ovšem úzkost chronická. Nevíme, co přesně se může stát, jak dlouho to bude trvat, kdo za tím vlastně je a k čemu všemu se může odhodlat. Úzkost pak získává doslova toxickou povahu, může rozežrat naši duševní pohodu a sebevědomí, rozložit náš běžný život. Přímým důsledkem může být i vznik duševního onemocnění, v některých případech spáchání sebevraždy.

 

Proč mají někteří lidé tak silnou potřebu slovně útočit?

Zlo a nenávist milují anonymitu, je to pro ně živná půda. V dosavadní historii lidem většinou nezbývalo, než nenávist projevovat více či méně osobně. Nikdy neexistovalo tolik anonymního prostoru jako na internetu.

 

Kdo jsou tedy podle vás hejtři?

V nitru každého z nás žijí různí démoni, které každý z nás kontroluje jiným způsobem. Ale když z vás takový démon začne promlouvat v zavřeném pokoji u internetu, kde vystupujete pod úplně jinou identitou, může vás zcela ovládnout. Bylo by naivní se domnívat, že takzvaní hejtři jsou nějakou specifickou a vyšinutou skupinou lidí. V případech, kdy jsou odhaleni, se obvykle ukáže, že jsou to zcela obyčejní lidé, kteří často mají nízké sebevědomí a osobní problémy. Těch opravdu zlých a nebezpečných je podstatně méně, ale právě to může zvyšovat naši úzkost – obava, že mezi skupinou ustrašených křiklounů je někdo opravdu zlý, kdo dotahuje zlé věci do konce.

 

Jak na hejtry reagovat? Nebo na ně raději nereagovat vůbec?

Zatímco slušné lidi konflikt vysiluje a nedělá jim dobře, psychopaty a hejtry naopak posiluje. Jakákoliv reakce jim proto dává sílu přejít do ještě většího útoku. Jediné, co je může zastavit nebo zpomalit, je jakákoliv forma zveřejnění. Jak už bylo řečeno, zlo má rádo anonymitu a tmu. Když posvítíte do tmy, ze které na vás někdo pokřikuje, vyjde většinou najevo, že se tam skrývá zakomplexovaný omezenec.

 

Jednou z vašich specializací je psychologie dětí. Jak ony nesou negativní komentáře na svou adresu?

U dětí je tento problém umocněný mimo jiné tím, že rodiče vůbec netuší, co mají dělat. Řešení následků internetové šikany je velmi obtížné a může dítě silně ovlivnit na dlouhou dobu.

 

Co s tím?

Jediné účinné řešení představuje prevence, ač to zní otřepaně. Rodič musí s dítětem v podstatě až do jeho zletilosti mluvit o tom, co dělá na internetu a s kým. Divila byste se, jak málo rodičů to dělá. Často vůbec nevědí, s kým si jejich dítě píše, jaké aplikace používá nebo jaké fotky zveřejňuje. V této souvislosti rodičům říkávám, že internet je nebezpečnější než noční ulice. A své dítě také nepustíte samotné a polonahé do nočního města.

 

Jak rozpoznat internetovou šikanu od té druhé polohy, kterou bychom měli umět unést bez následků, a to je kritika?

To je poměrně jednoduché. Kritika je osobní sdělení, jejímž cílem by mělo být druhé osobě poskytnout nějakou zpětnou vazbu. Hejtování nebo prostě vyjadřování nenávisti je iracionální ventilace vlastních negativních emocí s cílem co nejvíce poškodit druhého člověka. Jsou to dvě zcela odlišné kategorie, které nelze slučovat, i když hranice mezi nimi je křehká.

 

Stejně mi to nedá a zeptám se: proč mnozí z nás tak špatně nesou kritiku?

Kritika narušuje naše sebevědomí. Každý z nás se nějak vnímá a obvykle se chceme vidět jako úspěšní a oblíbení. Kritika nám ale často může dát úplně jiný obraz. Jenomže kritika může být konstruktivní, chápavá, milá, anebo taky zlá, ponižující a neosobní...

 

Během léta teď můžeme v Česku narazit na kampaň I love you hater, která má za cíl upozornit na fenomén hejtování na sociálních sítích. Co si od ní slibujete?

Velkým problémem hejtování a kyberšikany je neznalost na straně obětí a jejich blízkého okolí. Lidé nevědí, co v takových případech dělat a zůstávají na to sami. Osvěta a prevence je základ úspěšného zvládnutí složitých situací, řešit následky je vždy komplikované.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama