Slez z toho vozejku, vůbec ti to nevěříme

Lidé

Krátce po svých dvacátých narozeninách skočil do vody tak nešťastně, že takřka kompletně ochrnul. Když překonal myšlenky na sebevraždu, dostudoval vysokou školu, nastartoval úspěšnou kariéru v byznysu, začal hrát ragby pro kvadruplegiky a stal se otcem. Nyní je čtvrtý rok ředitelem Centra Paraple a chystá komiks o sexu vozíčkářů. „Možnosti lidského těla jsou neuvěřitelné,“ říká David Lukeš.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jdeme na to, říká potetovaný muž v bílém triku bez rukávů a nápisem „Plešoun“ na zádech. Načež se rozjede směrem ke mně a napálí čelně do mého vozíku takovou rychlostí, že nadskočím půl metru. Tak to bude drsný, říkám si a jsem rád, že neleštím obličejem palubovku. 

Ragbyový tým vozíčkářů Prague Robots se sešel poprvé po letním soustředění, kterého se zúčastnilo šestnáct mužů. Dnes jsou jeho řady prořídlé, na osmou ranní dorazili do haly TJ Bohemians na pražském Hagiboru tři hráči. Aby si mohli alespoň trochu zahrát, nezbývá než doplnit sestavu námi „choďáky“ – osobním asistentem týmu a dvěma novináři z Reportéra. Dostávám rukavice, které mi další týmová asistentka Jiřina a současně rozhodčí omotává kobercovkou k zápěstí.

Vozík se ovládá krouživým pohybem dlaně po boční ploše obou kol. Nemotorně si úchop osvojuju – zkusím zatočit, zacouvat a trochu zrychlit. Víc nestihnu, míč letí do hry. Chci se pohnout, ale mám smůlu. Jeden z protihráčů zablokoval svými koly kovovou radlici umístěnou na špici mého vozíku tak zkušeně, že nemůžu pohnout ani jedním kolem. Dva jeho spoluhráči si mezitím dvakrát hodí volejbalový míč a v poklidu jej – položený v klíně – dopraví přes brankovou čáru.

Tvrdit, že výkon nás „zdravých“ se postupně zlepšuje, by bylo troufalé. Občas se sice dostaneme k balonu, ale stačí chvíle nepozornosti a protihráč nám ho vyšťouchne. Hlídat si míč a zároveň pohánět rukama obě kola se pro nás začátečníky ukazuje jako nadlidský výkon.

 

Rok mimo domov

Léto 2001. Ve vesnici na úpatí Šumavy se hraje fotbalový turnaj. Je vedro k zalknutí a hráči se chodí zchladit do Úhlavy, která zásobuje vodní nádrž Nýrsko. Davidu Lukešovi je čerstvě dvacet let, prázdniny tráví kousek odtud v rodinném domě v Hojsově Stráži. 

„Neskákal jsem v tom místě poprvé, vody bylo taky dost. Asi jsem zavadil hlavou o splav,“ říká o devatenáct let později. Okamžitě prý věděl, že je zle. „Kluci si mysleli, že si dělám srandu, ale pak uviděli krev a vytáhli mě. Záchranu jsem si musel trochu korigovat sám.“

Následoval transport vrtulníkem na jednotku intenzivní péče do Plzně. „První dny a týdny mám hodně v mlze. Doktoři mi sice řekli, co se stalo, ale byl jsem na opiátech a nedokázal moc rozlišit, co z toho je realita. Že je to na celý život, mi docházelo až postupně.“

V případech ochrnutí spodní i horní části těla je běžná fáze popírání a také agrese – vůči sobě i okolí. „Měl jsem z rodiny dobrej základ, ale myšlenkám na sebevraždu se neubráníte. Taky jsem si říkal, jak je dobře, že se toho nedožila máma – umřela, když mi bylo sedmnáct.“

Rehabilitační zařízení tehdy nebyla příliš poznamenána vstupem do jedenadvacátého století. „Nevyhovoval mi sedací polštář, tak jsem ho vyhodil a uhnal si dekubity čili proleženiny. Nikdo mě nevaroval, jaký malér hrozí, že sepse může rozežrat kost.“ Potíže necítil, přišlo se na ně pozdě.

Po půlroční rehabilitaci se ocitl v kolektivním chráněném bydlení. „Vyfasoval jsem kanape, nebyla to ani zdravotní postel. Strávil jsem tam dva měsíce, ale pocitově to byly dva roky – vůbec nic se tam nedělo. Vybavuju si, jak ostatní hrají počítačové hry a já na ně koukám.“

Více než rok po úrazu se vrátil do své domácnosti, kde se o něj starali bratranec a kamarád. Před úrazem dělal David dvě vysoké školy, kromě práv v Bratislavě ještě bankovnictví v Praze. Pokračoval jen v právech. „Otec má velkou firmu, měl jsem tam nastoupit,“ objasňuje. 

 

Jak upustit páru

David, Plešoun a Ondra si s námi dělají, co chtějí, a zvyšují skóre, přestože podmínkou pro ragby vozíčkářů je postižení alespoň tří končetin.

Plešoun je na vozíku deset let, ochrnul po nárazu na dno při surfování. Ondra je ve třeťáku na gymnáziu, ochrnul předloni při pádu na lyžích. O Davidovi byla řeč. „Prvním vítězstvím je pro nás už to, že vůbec nastoupíme ke hře. Přelézt z vozíku na vozík, připásat se, to všechno trvá okolo půl hodiny,“ vysvětluje David. 

Lidé s postižením dolních i horních končetin se nazývají kvadruplegici. Naši protihráči mohou rukama alespoň trochu hýbat a ragby je pro ně jediným kolektivním sportem s přímým fyzickým zapojením. Například powerchair hokej se hraje na elektrických vozících (někteří hráči ovládají vozík třeba jen bradou, protože nehýbou ani částečně rukama), zatímco ragbisté používají vozíky na ruční pohon. Souboje bývají tak tvrdé, že se někdy hráč i s vozíkem překotí na podlahu. „Je potřeba trochu upustit páru,“ usmívá se Plešoun.

Po půlhodině si dáváme přestávku na pití. Na rozdíl od nás zelenáčů na sobě David, Plešoun a Ondra nemají ani kapku potu. „Lidi s poškozenou míchou mají vypnutou termoregulaci,“ vysvětluje David. Kvůli tomu necítí chlad ani vedro, o to opatrnější proto musejí být v zimě na oblečení a v létě na doplňování tekutin.

Přihrávky soupeřů směřují ve zbytku hry čím dál častěji na Ondru. „Musíme si vychovat mlaďocha,“ říká David, který je kapitánem i trenérem reprezentace. 

 

Zpátky mezi vozíčkáře

Na jaře 2002, tedy půl roku po ochrnutí, se David Lukeš ocitl mezi první stovkou klientů, kteří čerpali služby tehdy čerstvě otevřené pobytové části pražského Centra Paraple. Organizace, jejíž tváří se stal Zdeněk Svěrák, tehdy procházela přerodem z menšího spolku v sofistikované zařízení s mnoha navazujícími službami, přičemž stěžejním programem je dnes sociální rehabilitace. 

„Chceme, aby člověk s omezenou hybností vzal život do svých rukou. Aby si řekl: Chci ještě žít, to znamená něčemu se věnovat, mít rodinu, sportovat, ale i pracovat,“ říká David Lukeš, který v roce 2016 opustil pozici marketingového vedoucího v jedné z firem založených jeho otcem a stal se ředitelem Centra Paraple. „Původně mě jako právníka přizvali na připomínkování legislativy týkající se vozíčkářů. Pak jsem jako předseda správní rady odvolával svou předchůdkyni, za jejíhož účinkování odsud hromadně odcházeli zaměstnanci,“ přibližuje okolnosti, jež ho přivedly do šéfovské kanceláře.

Jaké to je, opustit lukrativní práci v „normálním“ světě a nastoupit do obecně prospěšné společnosti pro postižené? „Je fakt, že ambicí většiny plegiků je obstát v běžném životě. Byl jsem ale osloven jako jediný a Paraple opouštěli lidi, kteří pro něj dýchali,“ říká David Lukeš, jehož zájmy jsou velmi různorodé. Na střední škole vyhrával matematické olympiády a má maturitu z podvojného účetnictví, ale dnes ho to táhne k tvořivějším oborům. „Baví mě psát a malovat, rád se věnuju psychologii. Čím dál víc si myslím, že důležité je umět si hrát a nebrat život tak vážně.“

Centrum Paraple je dnes jediným tuzemským zařízením svého druhu. Věnuje se nejrůznějším terapiím, ale také výzkumu, slouží pro předávání know-how i v mezinárodním měřítku. V roce 1994 stáli u jeho vzniku Olga Havlová a herec-vozíčkář „od Cimrmanů“ Jan Kašpar. Od té doby vyrostlo v instituci se sedmdesáti zaměstnanci, desítkami dobrovolníků a šedesátimilionovým rozpočtem. 

 

Musí nám to slušet

V budově v pražských Malešicích, jež vznikla přestavbou někdejších jeslí, probíhají mimo jiné třítýdenní pobyty, které pomáhají vracet lidi s poškozenou míchou do života. „Na osmnáct míst máme aktuálně přes třicet žádostí. Pomáháme klientům i vyrazit poprvé po ochrnutí mezi lidi. Svézt se městskou dopravou, jít do divadla nebo na večeři, nakoupit si nebo něco vyřídit na úřadě,“ vysvětluje David Lukeš. 

Když má zavzpomínat na vlastní vozíčkářské začátky, vypráví: „Moje sociální rehabilitace začínala v nákupních centrech, jsou pro čerstvé plegiky ideální. Je to bezbariérové a chráněné prostředí, hemží se tam spousta lidí včetně hezkých holek, povrchy jsou rovné, hladké, máte kde zaparkovat. A je to dostatečně anonymní na to, aby si vás nikdo moc nevšímal, takže se tam vozíčkáři docela shlukují.“

V Centru Paraple se vozíčkáři učí zvládat rovněž běžný domácí provoz, kavárna a zahrada slouží i jako místo ke společenským a kulturním setkáváním. „Nejhorší je rezignovat,“ říká David Lukeš a dodává: „Důležité je třeba i to, jak člověk na vozíku sedí, jak vypadá, jak se usmívá – zkrátka aby vám to slušelo a působil jste sebevědomě. V takovém případě lidi občas zapomenou, že jste na vozíku.“ 

 

Bouračka na Kubě

Ve snaze prorazit kruh svých omezení začal David mimo jiné hodně cestovat. S tehdejší přítelkyní a pozdější manželkou vyrazil do Střední Ameriky a na Kubě měli autonehodu. „Vyletěli jsme ze silnice a já vypadl z auta, které se na mě převrátilo a slisovalo mi levou ruku. Kdybych o její motoriku přišel, znamenalo by to v podstatě konec jakékoliv soběstačnosti.“ Ruka byla nakonec zachráněna, ale objevily se jiné trvalé následky. 

„Přišel jsem o jeden prsní sval. Pro člověka bez postižení by to tak fatální nebylo, ale kvadruplegikovi, který má z větších svalů funkční jenom biceps, může prsák hodně pomáhat, a tedy i hodně chybět.“ A to se také stalo: přerušením jednoho svalu David v podstatě přišel o čtvrtinu dosavadní hybnosti. Přesto se dnes dokáže sám obléknout, přesunout se do postele či naložit vozík do auta. „Ve svém prostředí – až na dílčí činnosti, když třeba potřebuju něco opravit – funguju v podstatě sám,“ upřesňuje. 

Asistenci potřebuje hlavně na hygienu. „Je nutné, aby mi někdo pomáhal při přesunu na koupací vozík a při zavedení čípků – používám je na vyprazdňování, které si musím dost pečlivě plánovat,“ naráží na zásadní téma každodenního provozu. „Mívám nabitý program a nemůžu si dovolit riskovat, navíc neustále narážíme na zoufalý nedostatek bezbariérových toalet. Právě kvůli těmto obavám mnoho vozíčkářů ani neopouští své domovy.“

 

Potřebuju akční holky 

Je po tréninku, David a Plešoun se svlékli do půl těla a odpočívají na terase sportovní haly. Ptám se, jestli se do jejich týmu může dostat i nějaká Robotka. „Jasně, každá ženská v sestavě znamená půlgólovou bonifikaci,“ říká David a dodává: „Je jich ale málo, protože míšní úrazy se týkají hlavně chlapů.“

Když si poranil míchu, prožíval krátce čerstvý vztah. „Hned jsem ho uťal, nebyl by to nejvhodnější start do společného života,“ vysvětluje. První známost po ochrnutí – včetně sexuální zkušenosti – měl rok po úrazu. „Na orgasmus a ejakulaci jsem mohl zapomenout, ale i tak to byl příjemný pocit a hodně zvláštní zážitek,“ říká a pokračuje: „Sex není jen o tom vlézt spolu do postele a mít soulož. Je to soubor mnoha věcí, které se odehrávají v hlavě. Jde o prožití nějakého druhu intimity.“ 

Od prsou dolů necítí nic, nicméně erekce je v Davidově případě možná. „Aby se s mými hormony začalo něco dít, musím si celý ten zážitek v podstatě vymyslet. A je úžasné, jak se tělo dokáže na změněnou situaci adaptovat.“ Napadá mě, že na sexu, jehož podoba není tak přímočará a předem určená, mohou ženy spíše vydělávat. „Ano, dlouhou dobu po mém ochrnutí to bylo tak, že nejvíc vzrušující pro mě bylo uspokojit partnerku. Nesobecký sex, dalo by se říci. Jenomže pak člověk zase zapomíná na sebe, což taky není dobré.“ David také říká, jak důležité se pro něj staly – kromě vizuálního kontaktu – i vůně. „Vysvětluju si to tak, že tělo reaguje na svoji větší zranitelnost a snaží se dávat na sebe pozor všemi ostatními smysly. Asi v tom hraje roli pud sebezáchovy.“

Od svého úrazu měl David několik intimních vztahů, ani jednou přitom nešlo o ženu na vozíku. „I některé holky-vozíčkářky, které jsem potkal, byly samozřejmě nádherné. Vždycky ale převážila moje obava z možných komplikací v případě dalšího soužití.“ David se neostýchá jít do dalších podrobností: „Nikdy se mi nelíbily holky znavené životem, potřebuju akční typy. To se s vozíkem sice úplně nevylučuje, ale já mám strašně rád chůzi, běh, energii přenesenou do ženského pohybu.“ 

 Je výhoda, že má David vzpomínky na sex z doby před úrazem? „Máte srovnání, takže vás někdy může mrzet, o co všechno přicházíte,“ odpovídá a dodává: „Naopak výhoda je, že už víte, do čeho jdete. Čekat na první sex v životě jako vozíčkář je hodně psychicky náročné a řada lidí, které znám, to nakonec vzdala.“ 

 

Odebrat spermie včas 

V roce 2010 se Davidovi Lukešovi narodil syn. „Vozíčkáři, který se chce stát otcem, doporučuju nechat si odebrat sperma co nejdříve, život na vozíku kvalitě spermií nepřispívá,“ vysvětluje. 

S matkou svého syna se David nakonec rozvedl, nyní mají ve střídavé péči desetiletého Vendelína. „Můj hendikep vůbec nevnímá a je na mě dost drsnej. Nedávno jsem třeba vařil těstoviny, z hrnce vyšplouchla voda a opařila mě. Zanadával jsem si, že asi budu muset na pohotovost, načež Vendelín povídá: Aha, tak to ten oběd nebude včas. Navíc by pořád něco podnikal, i když mám chuť spíš odpočívat.“ 

Nicnedělání se ale David Lukeš hned tak nedočká. Téměř každý den absolvuje až pět schůzek, rád na ně vyráží městskou dopravou. „Líbí se mi pozorovat lidi a co je kde nového, zároveň se tím udržuju v kondici,“ vysvětluje. Blíží se také jeho knižní premiéra: s ilustrátorkou Toy Box a týmem dalších autorů chystá knihu o sexu pro vozíčkáře. 

„Sexuální nenaplněnost – nejde jen o vlastní akt, ale vůbec o náš intimní život – může vést k velké frustraci, a tedy k depresím a dalším změnám chování,“ vysvětluje, proč se věnuje této osvětě. „Důležité je nenechat se zválcovat a žít naplno. Mám vždycky radost, když mi ženský řeknou: Prosím tě, slez z toho vozejku. My jsme se o tom s holkama bavily a vůbec ti to nevěříme.“ 

 

Naučíme vás to

„Ondra už šel?“ rozhlédne se kapitán pražských Robotů po parkovišti před halou. „Asi jo, někam spěchal,“ přitakává spoluhráč Plešoun. 

Dochází mi, že i vozíčkáři běžně po--užívají odvozeniny slova chodit. 

Jak je to s další terminologií? 

Vadí jim, když někdo řekne o ostatních lidech „zdraví“ nebo „normální“ a myslí tím člověka bez hendikepu? „Přijde mi to spíš legrační, protože si myslím, že jsem zdravější než lidé kolem mě, nemocný bývám málokdy.“ A co slova jako „postižený“ nebo „invalida“? „Nijak mě to neirituje,“ říká David a dodává: „Spíš jde o to, aby si okolí uvědomilo, že tohle je náš běžný stav – trvalý, neměnný a v zásadě normální.“ 

„Tak pozítří,“ loučí se Plešoun a směrem k nám choďákům prohodí: „Klidně přijďte zas, ať se něco naučíte. Dneska jsme vás šetřili.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama