Pořád se třesu, když slyším zvuk letadla nebo sirénu

Lidé

Od ruské invaze toho Oksana Maslova příliš nenaspala. Rychle se rozhodla, že ze země musí zmizet. Po pětidenním putování se jí podařilo dostat do Česka. „První dny v Česku byly těžké. Objímali mě lidé, které jsem předtím neznala. Těšila mě lidská účast. Bolelo mě, že to nejsou ruce mých příbuzných, jejich hlasy a úsměvy,“ říká novinářka a kurátorka, která v Česku založila telegramový kanál Ukrajinka v Česku s informacemi pro ukrajinské uprchlíky. Nedávno byl spuštěn stejnojmenný web.

Proč jste se rozhodla založit Ukrajinku v Česku?

Ukrajinka v Česku se zrodila z mého osobního zoufalství. Když jsem přijela do České republiky spolu s dalšími uprchlíky, naprosto mi chyběly jakékoli informace. Jitka Adamčíková, která se mě se svou rodinou ujala, mi posílala odkazy a byla mou oporou. V jednu chvíli už bylo informací dost. Dostávala jsem ale zároveň velké množství dotazů od svých přátel, kteří sem dorazili. Byly to v té souvislosti typické dotazy a já si uvědomila, že je potřeba, aby informace, které k Ukrajincům proudí, měly nějakou strukturu. Proto jsem vytvořila telegramový kanál Ukrajinka v Česku.

 

Jak se stal z kanálu i web?

Přátelé začali kanál sdílet a jednoho dne jsem zjistila, že mám více než sto odběratelů (kanál brzy překoná hranici 5000). Neustále jsem tam dávala další a další informace. Různým mediálním projektům a komunikaci se věnuji více než dvacet let, vím, jak oddělit fámy od pravdivých tvrzení. Vím, jak věci formulovat. Žila jsem v takovém stresu, že jsem prostě začala dělat to, co umím. I když mě vzbudíte uprostřed noci, dokážu vyhledat informace a ověřit jejich pravdivost. Při vyhledávání informací mi přitom hodně pomáhá monitorovací systém Newton Media, z jehož databáze můžu pro Ukrajinku v Česku zdarma čerpat. Kanál na Telegramu má ale svá omezení. Jestliže chcete mít všechny informace na jednom místě a dobře se v nich orientovat, potřebujete web. Projekt podpořily Rádio Ukrajina a Nadační fond nezávislé žurnalistiky, a tak vznikl web Ukrajinka v Česku.

 

Komu stránka slouží?

Ukrajinka v Česku shromažďuje nejnovější, ověřené a důležité informace pro ukrajinské ženy a jejich děti, které uprchly před válkou. Chtěla jsem, aby se stala určitým záchranným lanem pro tisíce zoufalých žen, které přišly o hodně, ne-li o všechno.

 

Co Ukrajinci v Česku nejvíce potřebují?

To, co nejvíce potřebujeme, je mír. Všem Čechům, kteří nám pomohli a stále pomáhají, jsme nesmírně vděční. I když Rusové zaútočili na Ukrajinu a donutili nás opustit naše domovy, naše děti musí žít dál. Potřebují školy, potřebují sportovní i umělecké vyžití a kroužky, potřebují knihy a naučit se jazyky. Potřebují přátele a vyrůstat v normálních podmínkách. Maminky a babičky se potřebují naučit česky a potřebují práci. A všichni potřebujeme bydlení, zdravotní péči a psychologickou pomoc. Otevření pracovního trhu je skvělou zprávou pro ty ukrajinské ženy, které mohou pracovat. V současné chvíli už začaly pracovat tisíce žen, které díky tomu mohou platit své účty.

 

Změnily se ty potřeby nějak? Od začátku války už uplynuly více než dva měsíce...

Zpočátku ukrajinské ženy vyhledávaly zejména sociální bydlení, teď když už si našly práci a začaly vydělávat, se snaží najít si pronájem. Vzrostl zájem o určité kulturní vyžití a trávení volného času. Zároveň Ukrajinky touží po tom, aby mohly ostatním představit kulturu své rodné země, a v neposlední řadě chtějí zachovat znalost ukrajinského jazyka u svých dětí. V různých internetových skupinách se tak stále častěji objevují dotazy, kde se dají sehnat knihy pro děti v ukrajinštině.

 

Každý bojuje, jak může

Jak se Ukrajincům daří zvykat si na život v Česku?

Můžu mluvit za sebe. Mám neuvěřitelné štěstí, že jsem se ocitla mezi lidmi, kteří jsou velmi milí a podporují mě. Zároveň je tady okruh lidí, se kterými se stýkám kvůli své profesi. Zvykám si na život tady a zároveň neustále vytvářím texty pro Ukrajinku v Česku. Do toho jsem jako kurátorka dávala dohromady výstavu Invaze v Kobce 17 na Smíchovské náplavce, kterou podpořila Galerie hlavního města Prahy a České centrum v Kyjevě. Výstavní projekt ukazuje válku očima současných ukrajinských umělců. V plánu pak máme ještě další aktivity spojené s představením moderních ukrajinských umělců českému publiku.

 

Překvapily vás některé reakce Čechů, se kterými jste se setkala?

Překvapilo mě, že mě úplně cizí lidé vnímali téměř jako člověka, který se tady narodil. Například Jitka, která mě osobně neznala, mě pozvala do svého domu. Nijak se přede mnou neuzavřela, naopak mi otevřela své skříně a nabídla mi své oblečení. Šokovalo mě, když mi šéfredaktorka jednoho časopisu nabídla, ať pro ně napíšu článek, i když uzávěrka byla velmi brzy. Věřila člověku, kterého vůbec neznala. A musím říct, že s tou spoluprací jsme byly spokojené obě. Lidé nám přinesli oblečení, fén, rychlovarnou konvici i vysavač. Lidé, které jsem neznala.

 

Jaké pocity u vás převládají teď?

Nejdříve jsem byla v šoku a nedokázala jsem uvěřit tomu, že je to vůbec možné. Pak to byl smutek kvůli těm, kteří zemřeli. Byl to velmi intenzivní pocit, úplně vás to paralyzovalo. Pak pocit absurdity. Nyní zůstává bolest kvůli těm, kteří zahynuli, a odhodlání pomáhat těm, kteří jsou tady. Pomáhat těm, kteří na Ukrajině brání nejen svou zemi, ale i celý svět před ruskou vojenskou agresí.

 

Co vám ostatní Ukrajinci nejčastěji říkají? Jaké problémy řeší? Čím se zabývají?

Pokud se bavíme o mé profesní skupině, tam vidím, jak umělci spojují síly a s pomocí své kreativity se snaží vydělat peníze na pomoc ukrajinské armádě, uprchlíkům a zraněným. Vidím, jak kurátoři a spisovatelé, kteří se dnes nacházejí po celém světě, vytvářejí úžasné projekty, pomocí kterých chtějí představit moderní ukrajinskou kulturu. A i díky nim získávají peníze na obranu Ukrajiny. Vidím, jak novináři odcházejí do první linie, zachycují realitu, pořizují fotografie a zaznamenávají příběhy. Vidím, jak dobrovolníci vytvářejí dechberoucí zásobovací řetězce a dodávají to nejnutnější a nejdůležitější z mnoha různých zemí. Největším problémem Ukrajinců je teď válka. A každý bojuje na své frontě.

 

A tady v Česku?

Tady v České republice se setkávám s lidmi, kteří se snaží vybavit ty na frontové linii – jejich příbuzné a přátele – a předvádějí přitom neuvěřitelné zázraky, pokud jde o logistiku. Jejich vynalézavost nezná mezí. Rovněž vidím, jak ti, kterým se podařilo umístit dítě do školy a najít si práci, začínají hledat příležitosti, jak se stát dobrovolníkem. Aby mohli pomáhat ostatním. Alespoň tím, že budou sdílet svou zkušenost. Ve skupině Ukrajinky v Česku, kterou jsem na Telegramu založila, si ženy vyměňují nové zprávy, dávají si rady na základě svých zkušeností, darují si oblečení pro děti, a dokonce si i pomáhají, pokud jde o vybavení nábytkem. Nedávno jedna ukrajinská uprchlická rodina darovala matraci jiné uprchlické rodině. Matraci, dokážete si to představit? Aby ten člověk už nemusel spát na zemi, ale spal na matraci.

 

Přestala jsem plánovat

Jak vidí Ukrajinci další vývoj? Začínají se smiřovat s tím, že tu budou dlouho, nebo věří v brzký návrat?

Soudě podle statistik se v současné době tisíce lidí na Ukrajinu vrací, i během bojů. Někteří tam odsud odvážejí své babičky a děti, ale oni sami se pak vracejí. Pokud jde o mě, já jsem přestala plánovat a snažím se nepřemýšlet nad tím, co bude za pár měsíců. Naučila jsem se řešit jen nejbližších pár týdnů.

 

Vzpomenete si na své pocity, když jste Ukrajinu opouštěla?

Když jsem Ukrajinu opouštěla, snažila jsem se necítit vůbec nic. Pocit je příliš velkým luxusem, když chcete přemýšlet a jednat racionálně. Bylo to velmi rychlé, několik dní bez normálního spánku, v časové i informační tísni a mezi panikařícími lidmi.

 

Proč jste si vybrala zrovna Česko?

Bylo to spíš naopak, Česká republika si vybrala mě. České centrum v Kyjevě mě v prvních dnech po vypuknutí války jako spisovatelku a autorku divadelních her pozvalo na uměleckou rezidenci do Prahy. A právě toto pozvání sehrálo rozhodující roli. Proto nyní hovoříme o Ukrajince v Česku, která pomáhá tisícům dalších Ukrajinek.


Přemýšlela jste i nad tím, na jak dlouho to bude? Napadlo vás, zda se budete mít kam vrátit?

Nic už nebude jako dřív. Ať se snažím sebevíc, pořád se třesu, když slyším zvuk letadla a hlasité ostré zvuky, zvuky sirén. Některé přátele už nikdy neuvidím. Nemůžu se jít ráno projít k moři a dívat se na vlny a na racky, jako jsem to dělávala skoro celý život. Jestli mě napadlo, že už se do svého rodného města nevrátím? Stále mám své oblíbené věci, své oblíbené knihy, oblíbené trasy v Oděse, ale už tam téměř nezůstali žádní oblíbení lidé – matky odvezly své děti pryč. Kde budu žít? Dobrá otázka. Ani jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Teď se snažím myslet jen na to, jak můžu být užitečná. Veškeré své úsilí nyní soustředím na to, co dělám, a na projekt, který jsem založila.

 

 

Jaké byly vaše první dny v Česku?

První dny byly těžké. Bolely mě dokonce i příjemné maličkosti, se kterými jsem se setkávala na každém kroku. Důkazy normálního života. Objímali mě lidé, které jsem předtím neznala, těšilo mě to, ale zároveň bolelo. Těšila mě lidská účast. Bolelo mě, že to nejsou ruce mých příbuzných, jejich hlasy, jejich úsměvy. Moje mysl odmítala uvěřit tomu, co se stalo. Jedna z těch realit nemohla být pravdivá. Vždyť jedni nemohli zabíjet a zapalovat domy mírumilovných lidí, zatímco ve stejnou dobu na jiném místě druzí pořádali večerní slavnosti a výstavy. Nebo mohli? Nejtěžší bylo naučit se, jak vybalancovat tyto dvě reality, a najít si své místo v průsečíku mezi nimi.

 

Co se člověku odehrává v hlavě, když najednou ze dne na den přijde prakticky o všechno?

Doufám, že nikdy nepoznám, jaké to je, přijít o všechno. Když jsem byla malá, rozpadl se Sovětský svaz a Rusko si vzalo všechny peníze ze sovětských bank. Ten den moje rodina, která se považovala za střední třídu, přišla naprosto o všechny své úspory. Zůstaly jim jen drobné v peněženkách a nedostatkové konzervy, které si nakoupili na prázdniny: šproty a červený kaviár. Nikdy v životě jsem nejedla šproty a červený kaviár tak často. Rodiče přišli nejen o své úspory, ale také o své příjmy a pracovní místa. A žádná sociální podpora neexistovala. Pak můj otec, který vždycky chodil do práce v bílé košili, obleku a kravatě, začal na ulicích hledat lahve. V obleku, bílé košili a kravatě. Vysoce postavený odborník sbíral prázdné lahve a chodil je vracet, aby si mohl koupit mouku. Z mouky a vody moje máma, která vždy milovala nápadité vaření, pekla jednoduché koláče. Jedli jsme je se šproty. Pamatuju si, jak moji rodiče seděli se svěšenýma ramenama a opakovali: Přišli jsme o všechno. A já jsem jim nerozuměla – proč o všechno? Já jsem tady. Máte mě. Naučili mě, že tou nejdůležitější věcí, kterou máte, jste vy, vaše znalosti, dovednosti a schopnosti. A lidé kolem vás – a jejich znalosti, dovednosti a schopnosti.

 

Jaké máte zprávy od svých přátel, kteří na Ukrajině zůstali?

Pokud jde o mé příbuzné a přátele, každý dělá to, co umí. Někteří se evakuovali. V cizině pak často pořádají sbírky humanitární pomoci nebo organizují různé akce na podporu Ukrajiny. Jiní podporují Ukrajinu více nepřímo – učí děti, pomáhají jim vyrůstat a pečují o jejich psychiku. Někdo brání Ukrajinu ve vojenské uniformě. Každý můj den začíná i končí tím, že si čtu zprávy na telefonu a zjišťuji, kdo se jak má. Stále se budím v pět hodin ráno a hned si beru do ruky telefon.

 

Co nejvíce potřebují Ukrajinci, kteří v zemi zůstali? Jak jim můžeme pomoci?

Pokojné nebe. Uzavřete nebe a tisíce lidí zůstanou naživu a stovky budov budou zachráněny. To je to nejlepší, co se dá udělat. Česká republika i další země už Ukrajině pomáhají a spousta lidí na těch pravých místech ví, jak to dělat nejlépe. Tak v tom pokračujte. Mluvila jsem s dobrovolníky, v jejich hlase byla slyšet únava. Někteří pomáhat odmítají, protože jsou unavení. Ale tady nejde jen o dobré skutky, je to válka. Každý z vás, kdo se rozhoduje, jestli teď pomoci, či ne, si ve skutečnosti vybírá mezi stranou dobra a zla. Ukrajinci válku nechtěli, nepozvali ruskou armádu do svých pokojných domovů, parků, zahrad, divadel, úřadů, škol či školek. Rusové se neptali Ukrajinců, jestli chtějí zemřít. Zaútočili. Ukrajina nyní nebrání jen sebe, ale i sousední evropské země. Rusko přitom naznačuje, že má v plánu zaútočit i na další země, ale to jste určitě slyšeli.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement