Řečník nad Palachovou rakví

Lidé

Působil v evangelickém sboru ve středočeské Libiši, ke kterému patřila i rodina Palachova z nedalekých Všetat. „Jan mezi nás přišel o Vánocích roku 1968 s maminkou, na to není možné zapomenout,“ říká Jakub Schwarz Trojan, který o měsíc později pronášel nad rakví s ostatky studenta smuteční řeč. Pátý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

V roce 1968 náležela Libiš úředně pod město Neratovice. Ovšem již od roku 1781, kdy Josef II. vydal toleranční patent, má tato dvoutisícová obec svůj evangelický sbor.

V době sovětské invaze jej vedl Jakub Schwarz Trojan. Byl sem přesunut o rok dříve z chodské Kdyně, neboť jeho tamní působení bylo trnem v oku Státnímu úřadu pro věci církevní – vykonavateli komunistické moci.

Shromáždění, které se zde konalo 25. prosince, navštívila také Libuše Palachová. Ač v roce 1957 vstoupila do KSČ, dál se hlásila ke křesťanství. Tentokrát přišla i se svým synem Janem, studentem historie a politické ekonomie na Univerzitě Karlově.

„Měl soustředěnou tvář, byl bledý. Zúčastnil se i večeře Páně. Při vycházení farář stojí u dveří, podává každému ruku. Položil mi otázku, proč se církve tak rychle přizpůsobují situaci, a dodal, že by měly dělat víc,“ vzpomíná Jakub Schwarz Trojan v rámci projektu.

O čtrnáct dní později se ocitl na jednom místě s Janem Palachem znova. „Pohřbíval jsem jeho kostomlatského strýce a kázal z Matoušova evangelia o blahoslavených trpících pro spravedlnost. Věděl jsem, že v kostele je, ale bylo plno a osobně jsme se nepotkali.“

16. ledna 1969 se Jan Palach polil benzinem a zapálil, tři dny poté zemřel. Pohřeb se konal 25. ledna a farář Trojan doprovázel jeho matku při smutečním průvodu, který vyšel z Karolina a křižoval Staré Město pražské.

Při ukládání rakve na Olšanských hřbitovech pronesl jedenačtyřicetiletý kněz smuteční řeč. Později k tomu říkal: „Sebevražda je považována za hřích. Došel jsem však k tomu, že v Janově případě šlo o nejušlechtilejší čin, jakého je člověk schopný.“

 

 

Až okna drnčela

Jakub Trojan se narodil v roce 1927 v Paříži, kam jeho rodiče – číšník a švadlena – odešli na zkušenou. Jako dvouletého jej maminka poslala do Československa, kde vyrůstal u prarodičů – téměř až do osmi let. Poté si paní Trojanová, tehdy už rozvedená, otevřela díky praxi u „madame Chanel“ vlastní salon. „Po hmotné stránce jsme nestrádali,“ vyprávěl její syn pro Paměť národa. Po válce začal studovat Vysokou školu obchodní, z níž rok po komunistickém převratu přestoupil na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu.

„Mými spolužáky na gymnáziu byli syn evangelického faráře Pavel Jerie a Ladislav Hejdánek (prvně jmenovaný se stal později kardiologem, druhý byl filozof – pozn. red.). Tehdy mě pozvali na jednu konferenci do Brandýsa nad Orlicí a mě zaujalo, že tam budou další mladí lidé a také – není důvod to zatajovat – samozřejmě i dívky,“ řekl farář školákům. „Takže jsem tam jel s jistým očekáváním a byl jsem v kladném slova smyslu šokován, když sto padesát lidí začalo zpívat Tebe, Bože, chválíme, až okenní tabulky drnčely,“ dodal.

Mezi křesťanskou mládeží se cítil dobře, přijal proto i další pozvání, tentokrát do pražské pobočky Akademické YMCA v Praze na Poříčí. Činnost této mezinárodní organizace na našem území sice komunistický režim v roce 1950 zakázal, Jakub Trojan zde však mezitím stihl najít nevěstu. V červenci téhož roku se oženil s Karlou Schwarzovou.

Pět měsíců po svatbě – uprostřed vysokoškolských studií – byl povolán na vojnu, a to k neblaze proslulým jednotkám PTP (Pomocné technické prapory), které měly sloužit k převýchově politicky nespolehlivých kádrů a zajištění levné pracovní síly. Téměř tři roky strávil na Slovensku v rotě sestavené z katolických duchovních – jako jediný evangelík.

Po návratu z vojny dokončil studia a první farářská štace jej čekala v Kdyni na Domažlicku. Novopečenému knězi se zde povedlo například přestavět během letních prázdnin s pomocí brigádníků z mnoha koutů republiky bývalý dělnický dům na modlitebnu. To byl v době studené války v západním pohraničí mimořádně troufalý počin.

Na konci padesátých let stál Jakub Schwarz Trojan u vzniku neformálního sdružení duchovních Nová orientace, které hlásalo, že evangelium vede k odpovědnosti za osobní život i za veřejné věci. Pohoršení taková myšlenka budila i u vedení církví, neboť komunistický režim žádal redukovat veškeré projevy víry v podstatě jen na bohoslužby. „V Nové orientaci jsme tuhle zásadu lámali a jasně jsme si řekli: Ne, my jsme odpovědní před Bohem i za to, jakou máme vládu nebo jak je spravována obec,“ vyprávěl později.

Sám šel osobním příkladem: „Chodil jsem na schůze národního výboru v Kdyni a předkládal návrhy. Některé přijali, ale nebylo jim zrovna příjemné poslouchat faráře,“ vzpomíná. V té době už měli manželé Schwarz Trojanovi dvě děti, atmosféra v zemi vypadala nadějně. „Nabyli jsme přesvědčení, že socialismus je reformovatelný a že my křesťané budeme při tom,“ vzpomíná teolog, který přišel za svými představenými s nápadem, aby církev měla odborníky na různé oblasti společenského života. A opět šel příkladem: dálkově vystudoval makroekonomii na Vysoké škole ekonomické.

 

K lopatě a pak děkanem

S příjezdem sovětských tanků sklapla klec. Kdyňský farář byl odvolán z místa svého jedenáctiletého působení a rodina se musela stěhovat do středních Čech – blíž dohledu politických orgánů. Shodou okolností právě tady však čekala Jakuba Schwarz Trojana největší životní role.

„V tomto cynickém století (…) on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou,“ pronesl mimo jiné při ukládání těla Jana Palacha do země.

Státní bezpečnost po něm během šestihodinového výslechu chtěla přiznání, že dvacetiletého studenta k jeho činu navedl příslibem věčného života. Neuspěla. K výslechům si jej však zvala dál a v roce 1974 byl Jakub Schwarz Trojan zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Rok pracoval jako zedník a přidavač, poté nastoupil jako skladník do podniku Řempo. Podpis Charty 77 znamenal další vyhazov, nakonec sehnal práci jako mzdový účetní ve stavebním a dopravním družstvu Montáže. Dojížděl do Prahy z Kostelce nad Labem, kde rodina bydlela na faře a kde po večerech pořádal tajné bytové semináře. Přijížděli na ně i řečníci z Německa nebo Nizozemska.

Několikrát byl zadržen a opět vyslýchán. „Někdy na osmačtyřicet hodin, někdy na devadesát šest… Bylo to nepříjemné, ale naše rodina byla soudržná, manželka měla výdrž a děti také, i když to pro ně bylo nesnadné – dcera se dostala na medicínu až na čtvrtý pokus a syn na konzervatoř napotřetí,“ přibližuje éru normalizace.

Určitá satisfakce přišla se změnou poměrů. V roce 1990 nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu UK jako učitel etiky, o rok později se stal profesorem. Šest let byl děkanem a poté zde působil v pozici proděkana pro zahraniční styky. V květnu mu bude devadesát pět let.

 

Příběh Jakuba Schwarz Trojana zaznamenaly Julie Bártová, Zuzana Bejová, Kateřina Čechová, Magdalena Hošková ze ZŠ Brána jazyků s rozšířenou výukou matematiky v Praze 1 pod vedením učitelů Romana Elnera a Tomáše Sekana.​​​​​​​

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama