Velké dobrodružství. Po stopách Emila Holuba

Post Image

Velké dobrodružství. Po stopách Emila Holuba

Play icon
12 minut
Na tato místa se před 150 lety dostával Emil Holub s nasazením života. Dnes sem proudí davy turistů. Viktoriiny vodopády před koronavirem navštěvoval milion výletníků ročně. Tihle se fotí na pozadí starého anglického koloniálního mostu přes řeku Zambezi, který dnes spojuje Zimbabwe se Zambií.

foto Stanislav Krupař

Přesně před 150 lety dorazil legendární český cestovatel Emil Holub poprvé do Afriky. Co tam v druhé polovině devatenáctého století na svých expedicích zažíval? A jak vypadají ona divoká místa dnes? Fotograf Stanislav Krupař se vydal po stopách významného Čecha do Zambie, Zimbabwe a Botswany.

Velké dobrodružství, právě tak se jmenuje jedna z knih, v nichž Emil Holub popisuje své zážitky ze sedmi let strávených v Africe v předminulém století. Lvi, sloni, krokodýli, nespoutaná řeka Zambezi, nebezpeční domorodci… Divokost je svůdná, obzvlášť hezky se o ní čte z klidu domova. Emil Holub však nebezpečí zažíval na vlastní kůži.

Jaké bylo před půldruhým stoletím cestování do neznáma? A co z něj zbylo dnes?

Rodákovi z Holic v Čechách bylo necelých pětadvacet let, když 1. července 1872 vystoupil v Kapském Městě z lodi poprvé na africkou půdu. Příjezd na jih kontinentu byl naplněním jeho snu: od dětství hltal cestopisy, byl zamilovaný do velkých objevitelských podniků a téhle posedlosti Emil Holub podřídil všechno.

V rámci příprav na vysněné expedice – a na otcovo naléhání – vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě medicínu. Tato odbornost se mu pak v Africe náramně hodila. Záhy získal zaměstnání jako lékař v bohatých rodinách a posléze i v diamantových dolech v Kimberley, takže mohl našetřit dost peněz na kratší výpravy, říkalo se jim tenkrát „vědecká safari“. Podnikl celkem tři, přičemž během té poslední, v roce 1875, dorazil až na hranici mezi dnešní Zambií a Zimbabwe. Tedy přesně do těch míst, o kterých od dětství čítával v knihách Davida Livingstonea, jenž zde, na řece Zambezi, o dvacet let dříve objevil impozantní vodopády. Tak obrovské, že se ukázaly být těmi největšími na celé planetě – 1 700 metrů široké, voda zde padá z výšky 108 metrů. Livingstone je pojmenoval na počest své panovnice jako Viktoriiny. Avšak i Emil Holub, který k nim dorazil zřejmě jako jeden z prvních desítek bělochů v historii, si připsal jedno důležité absolutní prvenství. Byl to právě on, kdo na místě provedl nezbytné kartografické práce, na jejichž základě vytvořil a v roce 1879 i publikoval první mapu Viktoriiných vodopádů. Tím se navěky zapsal do historie objevování afrického kontinentu.

Od vodopádů se Holub dál plavil po proudu Zambezi, avšak tragicky ztroskotal. V řece se utopili jeho veslaři, většina sbírek i cestovní deníky.

Přečtěte si také

Přispěl i císař

Po návratu do rodných Čech uspořádal Emil Holub africkou výstavu na Střeleckém ostrově. Byl to jeden z posledních Holubových komerčních úspěchů. České Národní muzeum o jeho sbírky nejevilo zájem, větší pozornosti se Holubovi dostávalo v metropoli rakousko-uherské monarchie – ve Vídni. Boj za českou identitu se rozbíhal stále více, a tak byl kosmopolitní Emil Holub, který se ve Vídni cítil lépe nežli v provinční Praze, trnem v oku některým českým nacionalistům. I proto, že získal podporu pár rakouských spolků a na nadcházející expedici, už opravdovou, velikou, mu přispěl sám císař.

Nakonec si šestatřicetiletý cestovatel ve Vídni našel také nevěstu. Osmnáctiletá Rosa Hoff byla tak talentovaná, že se naučila i česky i anglicky. A také dobře střílela. V Čechách jí říkali Růžena.

Podpořte Reportér sdílením článku