Velké dobrodružství. Po stopách Emila Holuba

Obrazem

Přesně před 150 lety dorazil legendární český cestovatel Emil Holub poprvé do Afriky. Co tam v druhé polovině devatenáctého století na svých expedicích zažíval? A jak vypadají ona divoká místa dnes? Fotograf Stanislav Krupař se vydal po stopách významného Čecha do Zambie, Zimbabwe a Botswany.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Velké dobrodružství, právě tak se jmenuje jedna z knih, v nichž Emil Holub popisuje své zážitky ze sedmi let strávených v Africe v předminulém století. Lvi, sloni, krokodýli, nespoutaná řeka Zambezi, nebezpeční domorodci... Divokost je svůdná, obzvlášť hezky se o ní čte z klidu domova. Emil Holub však nebezpečí zažíval na vlastní kůži.

Jaké bylo před půldruhým stoletím cestování do neznáma? A co z něj zbylo dnes?

Rodákovi z Holic v Čechách bylo necelých pětadvacet let, když 1. července 1872 vystoupil v Kapském Městě z lodi poprvé na africkou půdu. Příjezd na jih kontinentu byl naplněním jeho snu: od dětství hltal cestopisy, byl zamilovaný do velkých objevitelských podniků a téhle posedlosti Emil Holub podřídil všechno.

V rámci příprav na vysněné expedice – a na otcovo naléhání – vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě medicínu. Tato odbornost se mu pak v Africe náramně hodila. Záhy získal zaměstnání jako lékař v bohatých rodinách a posléze i v diamantových dolech v Kimberley, takže mohl našetřit dost peněz na kratší výpravy, říkalo se jim tenkrát „vědecká safari“. Podnikl celkem tři, přičemž během té poslední, v roce 1875, dorazil až na hranici mezi dnešní Zambií a Zimbabwe. Tedy přesně do těch míst, o kterých od dětství čítával v knihách Davida Livingstonea, jenž zde, na řece Zambezi, o dvacet let dříve objevil impozantní vodopády. Tak obrovské, že se ukázaly být těmi největšími na celé planetě – 1 700 metrů široké, voda zde padá z výšky 108 metrů. Livingstone je pojmenoval na počest své panovnice jako Viktoriiny. Avšak i Emil Holub, který k nim dorazil zřejmě jako jeden z prvních desítek bělochů v historii, si připsal jedno důležité absolutní prvenství. Byl to právě on, kdo na místě provedl nezbytné kartografické práce, na jejichž základě vytvořil a v roce 1879 i publikoval první mapu Viktoriiných vodopádů. Tím se navěky zapsal do historie objevování afrického kontinentu.

Od vodopádů se Holub dál plavil po proudu Zambezi, avšak tragicky ztroskotal. V řece se utopili jeho veslaři, většina sbírek i cestovní deníky.

 

 

Přispěl i císař

Po návratu do rodných Čech uspořádal Emil Holub africkou výstavu na Střeleckém ostrově. Byl to jeden z posledních Holubových komerčních úspěchů. České Národní muzeum o jeho sbírky nejevilo zájem, větší pozornosti se Holubovi dostávalo v metropoli rakousko-uherské monarchie – ve Vídni. Boj za českou identitu se rozbíhal stále více, a tak byl kosmopolitní Emil Holub, který se ve Vídni cítil lépe nežli v provinční Praze, trnem v oku některým českým nacionalistům. I proto, že získal podporu pár rakouských spolků a na nadcházející expedici, už opravdovou, velikou, mu přispěl sám císař.

Nakonec si šestatřicetiletý cestovatel ve Vídni našel také nevěstu. Osmnáctiletá Rosa Hoff byla tak talentovaná, že se naučila i česky i anglicky. A také dobře střílela. V Čechách jí říkali Růžena.

Na opravdovou expedici potřeboval Holub schopné pomocníky. Podal inzerát v novinách, přihlásilo se mu sedm set mužů, z nichž si vybral šest nejschopnějších – Čechy, Rakušany a jednoho Maďara. Základní podmínkou bylo, aby každý z nich ovládal minimálně dvě řemesla.

Vyrazili v roce 1883. Za cíl si dali projít celou Afriku, od jihu z Kapského Města až do egyptské Káhiry. Jen máloco však šlo podle plánu. Expedice se táhla a prodražovala. Spoustu peněz schramstla cla. Fůru času spotřebovala věčná jednání o tom, aby ten či onen kmenový náčelník povolil přejezd svého území. Výprava přišla o tažné voly, kteří zdechli po požití jedovatých rostlin, a dál byla odkázána jen na domorodé nosiče. První dva Holubovi muži, kteří vzešli z vídeňského výběrového řízení, zemřeli na malárii. Dalšího poslal Holub domů v zuboženém stavu. Z Kapského Města nakonec k Viktoriiným vodopádům dorazila expedice až po jednom a půl roce.

Naprostá katastrofa pak postihla výpravu na území kmene Mašukulumbů, nedaleko místa, kde se dnes nachází Lusaka, hlavní město Zambie. Domorodci na výpravu z Rakouska-Uherska zaútočili a jen díky pohotovosti mladičké Rosy, která okamžitě sáhla po pušce a pár útočníků zastřelila, Evropané z té šlamastyky vyvázli. Tedy ne všichni – další Holubův muž byl v šarvátce zabit, z původní sestavy šestice cestovatelů, vybraných v konkurzu, už mu zbyli jen dva. Český cestovatel navíc opět – jako při své předchozí expedici – přišel o sbírky i o své deníky. Následně pátého z jeho pomocníků zranil levhart a manželé Holubovi onemocněli malárií.

Aniž by naplnili cíl své velké cesty, museli se vrátit zpět do vlasti.

Ve Vídni v roce 1891 uspořádali obrovskou výstavu, která se o rok později přesunula ve více než sedmdesátce železničních vagonů do Prahy. Zde ji navštívilo téměř 200 000 platících návštěvníků. Jenže ani tak výnosy zdaleka nepokryly náklady a Emil Holub se víc a víc zadlužoval. Nakonec své sbírky rozdával všude po Evropě. Dodnes se jeho dary nachází v desítkách evropských muzeí. A často obdarovával i školy, takže při troše štěstí a pozornosti lze i nyní v českých učebnách biologie narazit na nějakou tu vycpaninu pocházející z Holubových expedic.

 

A nyní…

Cestovatelův zdravotní stav se zhoršoval, následky prodělaných útrap a malárie o sobě dávaly vědět. Emil Holub skonal ve Vídni 21. února 1902, v pouhých čtyřiapadesáti letech. Pohřben je v čestném oddělení vídeňského hřbitova.

Jeho Rosa-Růžena ho přežila o dlouhých padesát šest let. Zemřela v úctyhodných třiadevadesáti až v roce 1956. Veškeré dědictví z afrických cest odkázala Holicím v Čechách, rodnému městu svého manžela. Tam také v padesátých letech vznikla první pamětní síň a v roce 1966 se otevřel Památník dr. Emila Holuba, který v současnosti nese název Africké muzeum dr. Emila Holuba.

A jak dnes vypadají místa, do kterých za ohromných útrap a s nasazením života pronikal slavný český cestovatel a jeho společníci?

V roce 1905 přemostili Angličané řeku Zambezi hned vedle Viktoriiných vodopádů impozantním kovovým viaduktem a spojili tak železnicí své tehdejší kolonie Severní a Jižní Rhodesii, dnes jde o nezávislé státy Zimbabwe a Zambii. Viktoriiny vodopády se postupně staly jednou z nejpopulárnějších světových turistických atrakcí, před pandemií covidu sem každoročně zavítal milion senzacechtivých turistů. Ty ze zimbabwské strany obsluhuje nedaleké mezinárodní letiště, s ranvejí vybudovanou Číňany.

Bohaté zážitky tu lze mít bez jakéhokoli úsilí. Je libo zaplavat si nad vodopády? Proletět se letadlem? Nebo v ultralightu? Rafting? Canoeing? Banjee jumping? Houpačka na laně? Lanovka? K zážitkům stačí mít prkenici naditou dolary. A samozřejmě nezbytnou selfie tyč, abyste se mohli pořádně vyfotit.

Na zambijské straně řeky Zambezi vzniklo koloniální město s příznačným jménem Livingstone. Před muzeem věnovaným slavnému skotskému cestovateli stojí několik pomníků. Kromě dvou, které připomínají právě Davida Livingstonea, je tu ovšem i jeden skromnější. Emil Holub tu má ve tváři lehce melancholický výraz, na hlavě ale nezbytnou tropickou helmu. Busta stojí na soklu z černého kamene, kde nápis v angličtině připomíná pro nás významného, ale celosvětově pozapomenutého cestovatele, objevitele Viktoriiných vodopádů a autora jejich první mapy. Památník tu v roce 2005 společně symbolicky odhalili český a rakouský velvyslanec.

Nebezpečí od divoké zvěře tu už dnes milovníkům lačnícím po zážitcích s africkou faunou také nehrozí. V posledních měsících se sice množí smrtelné útoky slonů, s nimi se však potýkají jen místní vesničané. Pro turisty je v širším okolí Viktoriiných vodopádů, na území Zimbabwe, Zambie a Botswany několik národních parků, které svým návštěvníkům garantují hezkou podívanou. Výhradně však ze sedátek terénních toyot.

Ani místní domorodci už nejsou nebezpeční, často spíš jen neodbytní – ve snaze prodat Evropanovi aspoň nějakou cetku, která by mu doma připomínala jeho odvážnou africkou výpravu. Bílý cestovatel si dnes se zásobami starosti dělat nemusí – zambijské hypermarkety Spar a Shoprite jsou nacpané zbožím k prasknutí, kampak se na ně hrabou Albert či Lidl v rodných Holubových Holicích v Čechách. Kam se podělo to velké dobrodružství? Tím je dnes spíše sehnat banány ve slevě.

 

Autor je fotograf, pravidelný spolupracovník Reportéra.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement