Trnitá cesta k pramenům Amazonky

Připomíná to příběhy z přelomu 19. a 20. století, kdy se cestovatelé předháněli, kdo jako první stane na tom či onom legendárním místě planety.

Český hydrolog Bohumír Janský vyměřil v červenci 2000 v peruánských Andách pramen Amazonky. Když se se svým týmem s výsledky vracel z hor do civilizace, uviděl přistávat dva vrtulníky: potkali americkou expedici slavného časopisu National Geographic, která se pokoušela o něco podobného. Její šéf Andrew Pietowski, Polák žijící v New Yorku, z jejich přítomnosti pochopitelně nebyl šťastný a postěžoval si, že výpravu chystal dva roky a měl na ni dva miliony dolarů.

„Já mu na to odpověděl, že jsem naši expedici připravoval deset let a měl jsem na ni pouhých 300 tisíc českých korun,“ směje se Janský. „Byli překvapeni, že i s takovým rozpočtem jsme měli to nejmodernější vybavení včetně GPS.“

 

Objevy bez štemplu

Přesto jméno Bohumíra Janského coby objevitele pramene Amazonky nakonec figuruje málokde. Američané po svém návratu vyhlásili v National Geographic, že s konečnou platností našli její pramen, a o Češích se ani slovem nezmínili. Ale ani oni, přes velkou publicitu tehdejšího oznámení, nejsou těmi, které by lidstvo považovalo za nezpochybnitelné objevitele prvotního zdroje největší a také nejdelší řeky této planety.

Ve světě totiž neexistuje „patentní úřad“, který by objevitelům jejich výkony s celosvětovou platností potvrzoval anebo mezi nimi rozsuzoval spory. Dříve takovým neformálním, ale uznávaným „razítkem“ disponovala Královská geografická společnost v Londýně. Dnes je oním pomyslným patentním úřadem Wikipedie, jenže na ní profil o Bohumíru Janském dlouho existoval pouze v češtině. Na stránce o pramenu Amazonky se jeho expedici, která dostala název Hatun Mayu (kečuánsky Velká řeka), věnovali jedním odstavcem. Profesor, který je zábavný a pohotový vypravěč, uznává, že sebeprezentace je jeho slabá stránka. „Však mi moje manželka za to, že nejsem na anglické Wikipedii, dlouhá léta nadávala, napravil jsem to až před pár měsíci,“ říká s úsměvem vědec, jenž letos v červenci oslaví sedmdesátiny.

 

Teprve nyní, po dvaceti letech, využil pandemie, která mu znemožnila jeho plánované cesty do Peru a Kyrgyzstánu, k tomu, aby sepsal anglickou verzi publikace K pramenům Amazonky (dosud existuje pouze v češtině a španělštině). „Mluvil jsem od té doby o výsledcích expedice na desítkách odborných konferencí a přednášek ve světě, ale prostě je to málo,“ uznává. „Dnes bych takovou výpravu organizoval jinak. Využil bych partnerství přírodovědecké fakulty s našimi partnery na univerzitách v Německu a v Itálii a udělal bych z toho velký evropský projekt, který by měl odezvu ve všech zúčastněných zemích a mnohem viditelnější dopad,“ dodává.

O Janského výpravě se tak dnes ví hlavně v Česku a v Peru, kde v roce 2000 tamní média o jejích výsledcích široce informovala. O sedm let později dokonce hydrolog dostal z rukou tehdejšího peruánského prezidenta Alana Garcíi vyznamenání. A dosáhl toho, že dosud bezejmenné jezero pod horou Nevado Mismi, ze kterého částečně veletok podle měření českých expertů vyvěrá, bylo pokřtěno na Laguna Bohemia, takže Janského zásluhou Amazonka pramení také v „Čechách“.

Nicméně ani v geografické obci u Pacifiku nepanuje jednoznačné přesvědčení, že česká měření jsou ta správná. Například Peruánská geografická společnost je přesvědčena, že pramennou říčkou je Apacheta, tak jak to určil v roce 1997 její dlouholetý prezident Zaniel Novoa Goicochea ve spolupráci s polským výzkumníkem Jackem Pałkiewiczem.

„Janský udělal takové šalamounské měření. Místo aby jasně uvedl, kde je pramen, říká, že je to někde na souběhu čtyř toků, kterým vzniká řeka Lloqueta. Asi aby nikoho neurazil,“ říká peruánský geograf Novoa o českém měření v kanceláři v domě v centru Limy, kde se s ním potkávám.

Podle Janského určují hlavní tok čtyři měřítka (délka stálého toku, nadmořská výška pramene, plocha povodí, velikost průtoku). Jenže každá ze zkoumaných říček dominovala v jiné „disciplíně“, takže celkového „vítěze“ nebylo možné jednoznačně určit. Proto po návratu z expedice v roce 2000 raději hovořil o pramenné oblasti. Na tocích ale nechal měřicí přístroje, jež zaznamenávají změny v důsledku globálního oteplování, kvůli kterému nadobro roztály tamní horské ledovce, a zahýbaly tak i s některými kritérii určujícími začátek Amazonky. „Dnes už můžeme podle těchto měření jednoznačně potvrdit, že hlavním pramenným tokem je Carhuasanta,“ říká Janský. Dodává, že všechny hydrologické důkazy přináší aktuální výstava v Karolinu a brzy je publikuje i v novém článku v mezinárodním časopise.

 

Trutnovský jezuita

Jak se český hydrolog k pátrání po prameni Amazonky vlastně dostal, jsme probírali dvakrát. Nejdříve v prosinci 2018 u piva ve městě Yurimaguas, kde jsme se účastnili odhalení sochy jezuity Samuela Fritze z Trutnova, který při své misionářské práci jako první kvalitně zmapoval jihoamerický veletok.

Janský má dávného kolegu, který vyměřil řeku s minimem chyb, ač byl při splavování Amazonky vážně nemocný, ve veliké úctě: „Těžko si představím sám sebe, jak s malárií dělám měření. A to mám v ruce GPS, a ne jen sextant a kompas jako on,“ komentuje jezuitův výkon s obdivem. Janský nicméně svým vlastním měřením vyloučil Fritzovo tvrzení, který jako první hledal v Andách pramen veletoku a lokalizoval ho o více než 1 000 kilometrů dál na sever do jezera Lauricocha.

Podruhé jsme si dali čaj v jeho kanceláři na Přírodovědecké fakultě UK na pražském Albertově v únoru 2020, kde připravoval velkou výstavu k 20. výročí expedice. Janský s pobavením vypichuje, že na přípravu expozice měl více peněz než na celou objevitelskou cestu. Výstavu, jako ostatně vše, zkomplikoval covid, ale nakonec se ji povedlo v Karolinu instalovat letos v lednu s tím, že oficiální vernisáž se bude muset přizpůsobit těžkým pandemickým podmínkám.

Bohumír Janský vysvětluje, že hledání pramenu pro něj začalo ještě za komunismu, když shodou náhod až k němu propadla letenka do Peru určená pro jakéhosi papaláše na ministerstvu školství. K tomu, že jako náhradníka vybrali právě jeho, zřejmě přispěla účast na intenzivním kurzu španělštiny. A také to, že na univerzitě vyučoval geografii Latinské Ameriky, ač tam do té doby nikdy nebyl. Z původně třítýdenního pobytu se nakonec stalo sedm měsíců, během kterých tehdy ještě neotesanou španělštinou dělal přednášky v Limě a Cusku. „Dneska bych se za takovou španělštinu styděl,“ říká pedagog, jenž svůj výklad studentům o světových řekách podbarvuje místními skladbami, které dané toky opěvují.

 

„Okno mé pracovny“

Kvůli výuce v Peru přišel i o sametovou revoluci. „Ráno 18. listopadu 1989 jsem si šel koupit jídlo a u jedné limské trafiky mě bouchla do očí titulní strana deníku El Comercio. Byla tam fotka, na které jsem mohl rozeznat okno své pracovny na Albertově. A jednovětný popisek: Demonstrace studentů proti komunistickému režimu v Praze,“ vzpomíná. Volal manželce domů, ale ona ještě neměla ponětí, že se něco děje.

Také v Peru byly tehdy turbulentní časy. V Andách probíhala občanská válka, kterou vedli maoisté ze Světlé stezky. A univerzity v Limě byly ohniskem revolucionářů a jejich vedení si nemohlo dovolit smazat ze zdí Mao Ce-tungovy nebo Leninovy citáty, protože by tím riskovalo krk.

„Studenti vůbec nechápali, proč se u nás komunismu, jehož oni chtěli dosáhnout, zbavujeme. Viděli za tím nějaké americké spiknutí. Čtyři studenti mi pak nepřišli ke zkouškám, protože odešli bojovat do hor,“ vzpomíná na vypjatou dobu.

V zemi byla taková hyperinflace, že se v restauracích doporučovalo platit hned při objednávce, protože po konzumaci by byla suma na účtu o něco vyšší. Výplata za přednášky, kterou dostával v místní měně, mu nestačila ani na hotel, takže nakonec mu dali „azyl“ přímo na ambasádě ve špeluňce pro diplomatické kurýry.

Peru ho přesto chytlo za srdce: mohl navštívit vysněnou Amazonku, která ho na svých majestátních úsecích v deštném pralese okouzlila. Důležité bylo, že se sblížil s limským děkanem geografické fakulty Carlosem Peñaherrerou del Águilou, který od roku 1969 lokalizoval jako pramen veletoku říčku Carhuasantu.

Jenže to měl spočteno nikoliv z měření v terénu, ale pouze podle leteckých snímků, které kvůli oblačnosti dost zkreslují. Už tehdy vznikl nápad, že by Janský mohl zastoupit stárnoucího Peñaherreru a prověřit jeho tezi na místě – a jako Evropan jí dodat před světem větší věrohodnost, než kdyby si to Peruánci naměřili sami.

 

Přeměřit všechny veletoky

Zdá se podivné, že zrovna tak slavná řeka jako Amazonka nemá jasně určený pramen, byť o jeho určení se před Janským pokusila desítka expedic. Ale geograf říká: „Kdyby se pořádně poměřily prameny všech evropských veletoků, ukázalo by se, že místa určená před desetiletími nejsou ta správná. Koneckonců naše Labe, které by se mělo od Mělníka dál jmenovat Vltava, je ukázkovým příkladem.“

Rodák z Mladotic na Plzeňsku, který dál do Peru jezdí kvůli výzkumu dopadů klimatických změn na andské ledovce, k tomu dodává: „Na fakultě mě ponoukají, abych se méně věnoval Amazonce a prostudoval prameny českých řek. Na tom samozřejmě taky pracuji, ale času je málo.“

Pro otce tří potomků, jehož nejstarší dcera Zuzana Kleknerová je ředitelkou redakcí vydavatelství Economia, není Amazonka jedinou zahraniční hydrologickou vášní: tu další představuje sibiřské jezero Bajkal.

Janský u něj strávil tři roky na výzkumných projektech; s českým kamarádem, dobrodruhem a kameramanem Vladimírem Šimkem ho překonali na windsurfu. V roce 1990 vyšla jeho kniha Bajkal – perla Sibiře. Ve Střední Asii řešil jeho tým několik projektů, které se týkaly nestabilních ledovcových jezer, jejichž hráze se vlivem tání ledovců protrhávají. Dodnes má v postsovětském prostoru mezi tamními experty mnoho přátel, a tak mu – jak říká – není po chuti „automatický antirusismus“, který se pravidelně objevuje v některých českých médiích.

 

K pramenům natřikrát

Vraťme se nicméně k amazonské části Janského příběhu. Vědec, který často zasahuje do debaty o vysychání Česka, se do Peru prvně vrátil na tři měsíce v roce 1995 společně se studentskou skupinou. Natáčeli v různých částech země dokumenty. Návštěva pramenné oblasti připadla na poslední dny, takže to nebylo více než turistický výlet. Ale profesor obhlédl terén a umínil si, že příště už to bude doopravdy.

Přišlo to v roce 1999 zcela bez fanfár, na vlastní triko a trochu utajeně. Janský netoužil po publicitě, protože nebylo jasné, co se povede vyměřit. Společně s výše zmíněným kamarádem a dokumentaristou Šimkem zorganizovali osmičlennou skupinu „fyzicky i finančně zdatných“ nadšenců, kteří museli letenku a pobyt v Peru sami zaplatit. Změřili řeku Carhuasantu a vyšlo jim, že právě ona by měla být hlavním pramenem, jak před lety určil podle leteckých snímků zmíněný peruánský vědec Peñaherrera.

Ale brzy po návratu se objevily pochybovačné články v polských a italských novinách. Janského tým si tedy řekl, že stejnými metodami by měl kvůli vyloučení všech pochybností změřit i Apachetu a další dvě říčky v oblasti. A tak hned v roce 2000 organizoval novou výpravu – tentokrát s finanční podporou Karlovy univerzity ve výši 300 tisíc korun.

Výzkumníci byli již vybaveni moderními geodetickými a hydrologickými přístroji pro měření v terénu a expediční tým tvořilo celkem jedenáct osob. Aktivně se zapojila i peruánská strana, kdy Carlos Peñaherrera využil všech svých bohatých kontaktů na akademické i politické úrovni, takže Vojenský geografický ústav v Limě doplnil pět důstojníků a další místní badatele dodaly zdejší univerzity a výzkumné ústavy. Vláda regionu Arequipa pak vybavila expedici šesti terénními auty.

 

Omluva nakonec

Když nakonec mezinárodní publikum zajímal více pramen, se kterým přišli o necelý půlrok později v úvodu zmínění Američané, Janský posílal na všechny strany tisková prohlášení s informacemi o svém objevu. Bez velké odezvy. „Je jasné, že kdybychom byli občany USA, byly by našich objevů plné noviny,“ říká s tím, že k vědcům z východu a z malých národů se přistupuje s nedůvěrou.

„Ale nakonec to vzalo hollywoodský obrat. V roce 2010 mě Asociace amerických geografů pozvala do Washingtonu a při plenárním zasedání jsem dostal čtyřicet minut na prezentaci výsledků naší výpravy. Po skončení mého vystoupení se v první řadě zvedl vedoucí oné výpravy společnosti National Geographic Andrew Pietowski a před zaplněným sálem se mi omluvil, takže americký ,happy end‘ po deseti letech,“ usmívá se Bohumír Janský.

 

Autor je publicista, spolupracuje s více médii, včetně magazínu Reportér.