Soudný den sibiřského Ježíše

Obrazem

Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Začalo to v době, kdy se hroutilo sovětské impérium a celý Východ se najednou topil v bezbřehé svobodě – a ve fantasmagorické ezoterice.

Tehdy, v roce 1991 a ještě pár let po něm, se nedalo spolehnout na nic tak dobře jako na to, že během dvoutýdenní cesty vlakem z Užhorodu do Vladivostoku potkáte přinejmenším dva blouznivce, již se budou vydávat za reinkarnaci Ježíše Krista. A pak taky, že za vámi přijde nejméně jedna jurodivá Panna Maria, která má jediný plán: Krista porodit. A že před Kyjevským nádražím v Moskvě bude stát špalír zubožených sovětských babiček, které se vám budou snažit prodat cokoliv. V jedné ruce karton cigaret a v druhé pornografické časopisy.

 

Církev posledního zákona

Tehdy se i na jižní Sibiři objevil Mesiáš. Bylo mu třicet a začal si říkat Vissarion, ač do té doby to byl Sergej Torop: řadový dopravní policista z města Minusinsk, pět set kilometrů jižně od Krasnojarsku. Nosil rudé tuniky, dlouhé vlasy a vousy a od pouťových obrázků Spasitele byl k nerozeznání. 18. srpna 1991 – přesně v den, kdy pravověrní komunisté zahájili (nakonec neúspěšný) pokus o svržení reformního vůdce Gorbačova – se Vissarion prohlásil za Syna Božího. Mluvil o konci světa a se svým učením, směsicí křesťanství, víry v reinkarnaci i v mimozemšťany, cestoval nejen po Rusku. Dával audience i na Ukrajině, v Bělorusku, projel Československem, kázal v Německu. A za ním se táhly davy.

Poté, co na ruském ministerstvu spravedlnosti oficiálně zaregistroval svou Církev posledního zákona, odvedl své ovečky dál od civilizace. Pryč od falše, sprostoty, konzumu a všech druhů násilí. Stovky rodin prodávaly své byty v Moskvě, Leningradu či v Kazani a odjížděly do Petropavlovky, Čeremšanky či Žarovsku, na totální periferii i tak periferního kuraginského okresu. Dál už byly jen neprostupné hvozdy, Tuva a Mongolsko. Peníze za prodané byty, rodinné cennosti a zlato tehdy dávali do společné kádě. Vše ve prospěch celku – stejně jako v 15. století radikální husité při stavbě jihočeského Tábora. Ti nejskalnější dokonce utržené bankovky, symbol hříšného světa, pálili.

Od místních úřadů se Vissarionovi podařilo získat 250 hektarů země v panenské divočině na severní straně Sajanských hor, uprostřed tajgy a pár kroků od krásného jezera Tiberkul. Tohle místo, které pojmenoval Chrám Svítání, se mělo stát hlavním městem nového světa. Jejich světa, který přijde po tom starém, jehož konec už prý je blízko. Protože tu strašnou a nevyhnutelnou katastrofu přežijí jen připravení – ti, kdo jsou schopni vybudovat soběstačné společenství založené na pochopení, lásce, moudrosti a soucitu.

Jenže za Vissarionem se táhli nepraktičtí umělci, vzdělanci, bohémové a intelektuálové, kterým pro život v sibiřské divočině chyběly elementární návyky. Vissarion však stanovil přísné zásady – žádné maso ani mléko, jíst se může jen to, co si každý svým vlastním úsilím vypěstuje. Takže ovečky dřely a hladověly. Dřely, celé roky dřely a jedly u toho brambory, mrkev a dýně. Sekerami a pilami-kaprovkami kácely les. Ještě dlouho po rozpadu SSSR se právě zde odehrával ten nejreálnější komunismus.

 

 

Samozřejmě se neočekávalo, že Vissarion, kterému začali říkat Učitel, se bude té otročiny osobně účastnit. Nejdříve postavili dům Jemu, neboť věřili, že symbolizuje druhý příchod Ježíše Krista. Věřili, že On jim zjevuje Pravdu – sami přitom živořili v Chrámu Svítání ve stanech. Po pár letech však vznikla na Suché hoře vesnice, která v mnohém připomíná přeslazené filmové kulisy. Zdobné domky, ovocné sady, alabastrové sochy andělíčků na pomezí baroka a Hornbachu. Vždyť to je i hlavní Učitelovo poselství: „Nechť se váš život promění v pohádku!“ Uprostřed návsi, kterou nazvali Náměstí Andělů, se nachází Symbol Víry, z něhož paprskovitě vychází čtrnáct ulic. Čtrnáct proto, že Učitel se narodil 14. ledna 1961. Ulice Zpívajících hor, Hvězdných polí, Laskavých snů, Křišťálových bran, Diamantových růží, Mléčné dráhy...

První zakolísání přišlo v roce 2000. Ohlášený konec světa totiž nenastal. Vissarion to svým ovečkám vysvětlil jako pouhou zkoušku jejich víry. Ta situace se pak opakovala ještě dvakrát. Dost lidí se tehdy v Učiteli zklamalo a odešli. Zároveň však Vissarion popustil opratě, takže postupně docházelo v celém jeho společenství k ohromné liberalizaci. Peníze už nebyly tabu, chlapi si práci začali ulehčovat motorovými pilami, před vesnickými domky zaparkovala první osobní auta. Sám Učitel a jeho nejbližší pomocník a první apoštol Vadim Redkin (bývalý bubeník známé popové kapely Integral) začali jezdit na čtyřkolkách. Věřící připojili své sruby k internetu a na své vlastní náklady se pustili do stavby silnice, kterou spojili svoje vesnice s Chrámem Svítání na Suché hoře. Dvaadvacet kilometrů skrz neprostupný les! A v místních obchodech se objevily salámy.

 

Země zaslíbená

Kdysi zapomenutý kraj, který před třiceti lety začali osidlovat vissarionovci, dnes působí jako země zaslíbená. Jsou to nejspíš jediné vesnice v Rusku, kde nepotkáte opilce a kde se domy nezamykají. Nikde žádný odpadek ani skládka, zahrady vyšperkovaných chalup jsou plné květin.

V Petropavlovce, kdysi vymírající vsi, dnes žije tisíc obyvatel, z nichž většina má vysokoškolské vzdělání. Lidé tu mají na výběr ze tří zubařských ordinací, místní symfonický orchestr hraje Beethovenovy skladby. Funguje tu baletní škola a nepočítaně dětských kroužků. Porodnost je třikrát vyšší, než je ruský průměr, a místní maturanti jsou výrazně úspěšnější. Jestli nějaký region na Sibiři opravdu prosperuje, je to tento. Na únik ze světa tu už nikdo tak úplně nevěří, spíš si v tom stávajícím našli místo, kde mohou žít podle svého. Z většiny náboženských blouznivců se postupem času stali vyhledávaní řemeslníci. Z právníků se přeškolili na pekaře, z manažerů na mydláře, z konstruktérů na kováře. Machři, kteří drží slovo, nepijí, nekouří a je na ně spolehnutí.

Aby zúročili, co se při budování nové krásné civilizace naučili, založili firmu a staví sruby. Během pár let si vybudovali výborné jméno, vlastně definovali novou branži a stali se v ní ruskou jedničkou. Roubí dvoupatrové restaurace, hotely, obytné domy, sauny pro miliardáře a nejvyšší státní úředníky. Pro takové, že mi jejich zvučná jména jenom šeptají, neboť se bojí i jenom vyslovit je nahlas. Málokdy jim prý zaplatí smluvenou sumu, nakonec vždy zůstanou tak čtvrtinu dlužní. Ale kdo půjde do sporu s papaláši? Každopádně zde pro ně vybudovali i heliport. Vissarionovým ovečkám je už prostě dávno jasné, že se bez peněz neobejdou. Stále zpívají své žalmy a o svátcích nosí bílá obřadní roucha, ale rádi pořádají diskotéky, kde hraje ABBA, a po večerech tančí tango. Svou víru nikomu nevnucují, a nebýt té jejich všeobjímající tolerance, vlídnosti, laskavosti, programové pozitivity a nemizících úsměvů, mohli byste nabýt pocitu, že jste se tu ocitli v ráji.

Právě tahle atmosféra bezpečí sem přitáhla i spoustu lidí, kterým je Vissarionovo učení docela fuk – je jim však dobře v tom výjimečném kraji, kde se nemusíte bát vyjít večer na ulici. Takže své haciendy si v téhle kdysi zapomenuté díře postavilo i pár bohatých krasnojarských podnikatelů. Ač byla původním ideálem Vissariona a jeho věřících plná autonomie, včas si uvědomili, že případný konflikt se státní mocí nemohou vyhrát, a snažili se mu všemožně vyhnout. Učitel lidi nabádal, aby nerezignovali na své občanské povinnosti, a tak i zde v prezidentských volbách přesvědčivě vítězil Vladimir Putin. V kontroverzním loňském referendu tu pro změny ústavy, které dávají současnému vládci možnost zůstat v Kremlu až do roku 2036, hlasovalo pěkných 68 procent voličů. Mnozí věřící Církve posledního zákona působí i v místních státních úřadech – jak jinak než za vládní stranu Jednotné Rusko.

 

Zásah

O to větší šok přišel vloni, 22. září 2020. U Suché hory, v nejposvátnějším centru Církve posledního zákona, v Chrámu Rozbřesku – hlavním městě nové civilizace, kde žije padesát těch nejvěrnějších rodin, zničehonic přistály čtyři bojové vrtulníky a z nich vyskákalo komando po zuby ozbrojených bojovníků Specnaz ruské Federální služby bezpečnosti. Sebralo Učitele i dva jeho nejbližší apoštoly a odvezlo je do cely v Novosibirsku. Následovala šňůra domovních prohlídek a konfiskací. Ruské televizní kanály zaplavily veřejný prostor kompromitujícími snímky z domů pokryteckých sektářů – fotkami lahví alkoholu někde ve sklepě, záběry několika pušek s náboji a také působivým obrázkem dvou gumových vibrátorů v šupleti nočního stolku.

Brzy však vyšlo najevo, že lovecké pušky byly držené legálně a řádně registrované a že konzumace alkoholu, a dokonce ani užívání erotických pomůcek (zatím) v Rusku trestným činem nejsou. Časem se ale podařilo shromáždit výpovědi pár lidí, kteří komunitu v minulosti opustili a dodnes se cítí okradení, zneužití a podvedení. Viní Vissariona a jeho pomocníky z toho, že z nich vymámili všechny peníze, nechali je žít v bídě, vymývali jim mozky. Za pomoci hypnózy v nich budovali pocit viny, čímž prý nakonec dohnali jednoho muže k sebevraždě. Také údajně v komunitě v průběhu let zemřely dvě děti na zápal plic. A tak byla vůči Vissarionovi a jeho dvěma pomocníkům vznesena obvinění ze dvou trestných činů: z vytvoření náboženské skupiny, jejíž činnost provází násilí páchané na občanech, a ze způsobení těžké (psychické) újmy na zdraví dvěma a více osobám. Za to první hrozí čtyři roky natvrdo, za to druhé až osm.

 

Tajga a boháči

Investigativní žurnalisté a lidskoprávní aktivisté však přinášejí jinou verzi tohoto příběhu. Ptají se, proč státní moc zasáhla zrovna teď. Ne před dávnými lety, když bývala tato komunita nepoměrně radikálnější, ale až dnes, kdy se umírněné vissarionovské osady staly chloubou ruského venkova. Nepřekvapivě nacházejí odpověď právě v jejich občanské angažovanosti. Ukázalo se totiž, že vesnice vissarionovců stojí v cestě plánům velkého, ale opravdu velkého byznysu.

V roce 2017 začala společnost Intergeo – jejímž vlastníkem je jeden z největších ruských boháčů Michail Prochorov (do kterého ruští liberálové vkládali naděje, když se v roce 2012 pokusil kandidovat na ruského prezidenta) – plánovat stavbu silnice napříč tajgou. Ta má vést do sousední Tuvy, kde se nachází naleziště zlata, mědi a molybdenu, jedno z pěti největších v Ruské federaci.

Velkopodnikatelský záměr vyvolal mezi vissarionovci zděšení. Jako vzdělaní lidé, znalí zákonů i svých práv, okamžitě založili občanské sdružení, pořádali demonstrace a v boji s korporací si vedli překvapivě dobře. Projekt silnice se jim zvrátit nepodařilo, trvali však na tom, aby celý kraj získal status chráněné krajinné oblasti, a byl tak do budoucna uchráněn drancování. Jenomže při zkoumání katastrů a důlních licencí vyplulo na povrch, že celé ty čarokrásné hory s nedotčenou tajgou jsou už dávno rozparcelované mezi čínské a ruské těžařské korporace.

Zásah ovšem mohla vyvolat i jiná strana – vissarionovci byli ve stavbách roubených domů tak dobří, že jejich úspěch zatoužil zopakovat i moskevský byznysmen Konstantin Bogomolov. Založil si firmu v těsném sousedství té jejich, začal zaměstnávat pár místních chlapů, nakonec se ale s vissarionovskou konkurencí kvůli penězům rozkmotřil a začal vyhrožovat, že ji zničí.

Nástroje by na to bezesporu měl – kromě toho, že podniká, je Bogomolov i ultrakonzervativní pravoslavný kozácký aktivista a především člen speciální rady vlády Ruské federace pro boj se sektami.

Zpráva o zadržení sibiřského Ježíše vloni obletěla svět, zněla senzačně a bizarně. Lesního proroka a jeho nejbližší dva spolupracovníky transportovali ozbrojenci ve vrtulnících do Novosibirska, kde jim soud nařídil vazbu do 22. listopadu 2020. Tu následně ještě třikrát prodloužil, takže už to bude brzy rok, co jsou ti tři za mřížemi. Zároveň úřady zabavily jejich movitý i nemovitý majetek. Přibylo ještě jedno, v Rusko vskutku legrační obvinění z toho, že členové Církve posledního zákona bránili novinářům v jejich práci.

Do kampaně proti „nebezpečným a promiskuitním sektářům“ se ve své televizní talk show, která je parodií na opravdovou žurnalistiku, pustila i zpovykaná Ksenia Sobčak, další ruská liberální celebrita (i ona neúspěšně kandidovala proti Vladimiru Putinovi v ruských prezidentských volbách, tentokrát v roce 2018).

Nepomohlo, že proti nezákonnosti procesu, nebezpečí jeho zneužití v zištných byznysových cílech a proti vyhánění vissarionovských rodin odvážně, opakovaně a veřejně varoval Mark Denisov, krasnojarský ombudsman, dohlížející na dodržování lidských práv. Podle něho akce vznikla na objednávku, má čistě politickou a byznysovou motivaci a vznesená obvinění lze aplikovat na jakoukoliv náboženskou skupinu.

 

Už není místo

Pro mnohé byla existence vissarionovské komunity na jihu Sibiře lakmusovým papírkem ruského režimu. Bylo možné chlácholit se myšlenkou, že pokud mají vládci trpělivost s excentrickou náboženskou skupinou uprostřed lesů na okraji impéria, tak v zemi, kde komunistickou ideologii nahradila oficiální patriotická doktrína vzniklá ze směsi ruského pravoslaví, nacionalismu a sovětského sentimentu, ještě není tak zle.

Jenomže teď je jasné, že na světě už není místo, kde by si člověk mohl žít po svém, třeba i v bludu. Není kam utéct. Ani na Sibiř. •

 

Autor je fotoreportér, spolupracuje s magazínem Reportér.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement