Babiš prohrál. Ale naštvaná část země nikam nezmizí

V jednom měl Andrej Babiš v sobotu v podvečer pravdu. V projevu po oznámení výsledků prezidentské volby sice opět předvedl kus svého ukřivděného já – byť oproti vystoupení po prvním kole šlo o mírnější výkon – avšak skutečně ho podpořilo ohromné množství voličů. Jasně, vítěze Petra Pavla podpořila ještě podstatně ohromnější masa. Ovšem těch 2 400 046 voličů pro Andreje Babiše fakt není málo, uvážíme-li, že ve sněmovních volbách předloni dostalo jeho hnutí ANO skoro o milion volebních lístků méně.

Samozřejmě, oba údaje, tedy počet hlasů z parlamentních a prezidentských voleb, nelze tak jednoduše porovnávat. Mezi lidmi, kteří v pátek a v sobotu tohoto miliardáře a politika volili, byli určitě i ti, kteří by dali hlas třeba zástupci SPD, nebo sociálnímu demokratovi, pokud by se tedy do druhého kola dostali. Nicméně šance, že část letošních voličů už Babišovi a jeho ANO zůstane i v příštích volbách, není v žádném případě nulová: rozhodnutí Tomia Okamury nepodpořit Babiše mezi prvním a druhým kolem naznačuje, že si je této hrozby vědom. Taky by se už třeba vůbec nemusel do Sněmovny dostat, což by představovalo pád jeho politicko-podnikatelského projektu.

Nicméně není potřeba trápit se kvůli Okamurovi. Navíc řádný termín sněmovních voleb je za dlouho – za více než dva a půl roku, v jejichž průběhu se může stát ledacos. Přece po mém soudu platí, že případné posílení ANO v dalších sněmovních volbách by pro českou politiku a společnost představovalo hrozbu. Proč?

Řídit stát podle Facebooku

Těsně před druhým kolem prezidentské volby začali někteří kolegové-novináři apelovat na to, aby se neříkalo, že Andrej Babiš je zlo: takové vymezování podle nich není správné.

Jejich pohnutky chápu, vyhrocená předvolební atmosféra vzbuzovala obavy i u mě. A také věcně je termín zlo přehnaný, přestože ostrý slovník tohoto typu nebývá v kampaních před volbami v demokratických zemích zase tak mimořádný. Babiš není ani náhodou ruským diktátorem Putinem, není ani maďarským vládcem Orbánem, i když ho označuje za svého přítele. (Ponechme nyní stranou otázku, zda je to proto, že šéf ANO být Orbánem nechce, nebo nemůže, protože mu v tom brání český politický a ústavní pořádek, například poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny nebo Senát, bez kterého nelze provést změny ústavy.)

Přece by byl Babiš problematickým prezidentem či předsedou vlády, a to minimálně ze dvou hledisek. Nejde přitom o jeho konkrétní politickou orientaci, on totiž, což je ostatně symptom onoho problému, žádnou opravdovou orientaci nemá a pluje zprava do leva, vždy tam, kde cítí hlasy.

Prvním nebezpečím, jež Andrej Babiš u moci znamená, je, že v případě nějaké krize selže. Ukázal to jeho výkon za pandemie covidu, z níž Česko vyšlo v evropském srovnání bídně; čerstvě to naznačil i mezinárodní skandál, který vyvolal, když mu před týdnem uklouzlo, že by v případě svého zvolení neschvaloval českou vojenskou pomoc našim spojencům v NATO – Polsku a Pobaltí, kdyby byly tyto země napadeny. Ze strany Babiše pravděpodobně nešlo o promyšlené zpochybnění Severoatlantické aliance, ale „pouze“ o neznalost jejího základního principu kombinovanou se snahou nahnat hlasy. Jenže právě takový postup je zásadní potíž: mezinárodní krize nelze řešit podle toho, co mu říká marketingový tým o náladách lidí v průzkumech a na Facebooku.

Druhou hrozbou, kterou by Babiš u vládního kormidla představoval, je jeho sklon k nerespektování pravidel, tendence ke zneužívání moci a časté ignorování dlouhodobých důsledků svých kroků; jejich klíčovou pohnutkou jsou totiž jeho byznysové zájmy a snaha získat nebo se udržet ve funkci. Za jeho vlády proudila spousta peněz daňových poplatníků do jeho holdingu. V letech jeho kabinetu, jakkoli to popírá, silně rostlo zadlužení země. Přitom všechny jeho dárky plošně posílané voličům bude muset jednou někdo zaplatit: budou to příští generace, což ovšem Babiš nikdy neřešil.

Tyto neblahé věci samozřejmě neznamenají, že by nově zvolený prezident Petr Pavel neměl s Andrejem Babišem coby vůdcem opozice komunikovat. Současně by však ta část Česka, která Babiše nechce, měla věnovat pozornost tomu, proč se stále těší takové podpoře a zda se s ní nedá něco dělat. A aby nebrala tuto prezidentskou volbou jako konečný zlom, po němž se vrátíme do bájného světa, v němž demokracii nic nehrozí a mezi sebou prostě soutěží normální politici pravice a levice.

Správná věc

Před letošní prezidentskou volbou se objevila řada materiálů, jak v médiích, tak od sociologů, přesvědčivě ukazujících, odkud značná část voličů Andreje Babiše pochází. Naznačují to konečně i volební výsledky, třeba okresy, v nichž Babiš vyhrál ve druhém kole. Jde o rozzlobená místa republiky, která mají oprávněný pocit, že na ně pražské centrum a obecně bohatší části země kašlou. Nelze zevšeobecňovat, z volebních výsledků také víme, že velká část venkova volila Petra Pavla, víme dokonce též to, že docela bodoval i v relativně chudých místech s velkým počtem exekucí. Přesto však, což popsal sociolog Daniel Prokop, nadále existuje zjevná souvislost mezi chudobou a podporou populistů, jakým je Andrej Babiš.

Ten, kdo si přeje, aby populisté a extremisté ve volbách nevítězili, by se měl starat o to, aby se lidem v takovýchto zapomenutých místech dařilo lépe. Věcí by se měl zabývat nově zvolený prezident Petra Pavel, bylo by to zcela v souladu s tím, co před volbami i bezprostředně po nich sliboval. Jednat by měla také vláda Petra Fialy, přičemž zatím není jasné, zda si to uvědomuje. Zajisté, ani kabinet Andreje Babiše těmto místům cíleně a systematicky nepomáhal, hodně šlo o politickou propagandu, ale to z Fialovy vlády odpovědnost nesnímá.

Pomoc onomu druhému Česku určitě nepovede k tomu, že populismus či extremismus zcela zmizí. Problém je složitější, někteří lidé věří řetězovým emailům a dezinformacím, přestože se nemají špatně – navíc krajní proudy ve společnosti vždy existovaly a existují. Avšak pomoc chudým a zapomenutým místům není jen politický a volební kalkul, jak omezit vliv populistů. Jde po mém soudu o obecně správnou věc.