Bizarní D‘…

Kultura

Velice zle placený korektor se ocitá časně ráno v zimě na Pražském hradě – tak začíná povídka psaná pro červnového Reportéra.

Audio
verze

Zbožňuji cizí pocity. Vzdálené tragédie. Umím zachytit toužebný pohled, nejistotu, očekávání, krutou naději, trvání vteřiny. Jsem velice zle placený korektor… podplacený, jak říkávám v soukromé stolní společnosti, kam občas docházejí i takoví velikáni jako pan Hrabal. Z nedomrlých rukopisů mladých romanopisců odstraňuji trpné rody. Bylo mi sděleno, že tak činím s přehledem. Vycítím, kdy se autorovo myšlení svažuje k neodolatelnému nutkání trpět, stáhnout se do pohodlí nezodpovědného lyrismu. Zůstávám skryt před veřejností. Z útržků hovorů si jako hráč prostorového šachu dokážu vyvolat nekonečné peripetie dějů. Vycházím do noci jako lovec neuskutečněných snů. Neumím je zachytit, ale beze mne by zanikly v lomozu skutečnosti. Rozpřáhnu náruč pod padajícím sebevrahem, který na mě z hlubiny noci volá. Jsem správce nevědomí národa. Potkávám pootevřená ústa oken, uzamčená rámy osudů. Naslouchám nezištně. Vzrušuje mě čekání. Prožívám bizarní trysk událostí.

První ranní paprsky olízly líně prezidentské křídlo hradu. Jako by sám bůh káravě pozvedl obočí, slunce vyšší moci vystříklo nemilosrdně a neodvolatelně. Otočil jsem se a stál tváří v tvář… D’Artagnanovi. Hleděl přímo na mne, propichoval mě svým jasným pohledem, paprsky prozření, známými ze svatých obrázků. V ranním mrazu se temně leskla opálená hruď, kontrastující s bílou rozhalenou košilí, ozdobenou krajkami a fiží. Levou rukou si ležérně podpíral lehce prohnutý bok. Vysoké boty s ostruhami se vyjímaly na pozadí jiskřivého sněhu se soutěživostí známou z módních přehlídek. Vlasy, umně sčesané z čela, svedené bezděčně těkajícími prsty do několika andělsky ledabylých lokýnek, voněly neslýchaně aromatickou pomádou. Blázen, blesklo mi hlavou. Falešný anděl, smavý ďábel, shozený z nejvyšších sfér pekla, kde se protínají síly dobra a zla v jemně zakalené emulzi. Náměstí bylo liduprázdné. Stáli jsme proti sobě – já, člověk na nic, a on, můj posel, pomocník i vykonavatel, trestající anděl, kterého tak toužebně vyhlížejí pomatení zvěstovatelé.

– Prepáčte, práve som došiel, a len sa chcem spýtať: kde sú tu tie súboje? – Pohrával si s vykládanou rukojetí kordu. Blázen, blesklo mi hlavou. Falešný anděl, shozený z nejvyšších sfér pekla, kde se protínají síly dobra a zla. Vysoké se stýká s nízkým, protivy se doplňují, co je nahoře, je i dole. Prezidentská vlajka vlála zplihle nad ospalým městem. Drsné kroky hradní stráže tlumil sníh. Stál v pozoru, kordem vzdával čest pochodující jednotce. Ticho bylo těhotné nesnesitelným pomyšlením, že někdo z nás dvou poruší posvátnost chvíle. Ach, Kristus měl po ruce tucet učedníků, kdo ale vydá svědectví o mém setkání? (Až do stadia korektur jej budu dále označovat jen monosylabickým D’.) Pohledem směřoval kamsi nad střechy prezidentského paláce. Začínajú nové evangélia, prohodil zavřenými ústy. Mám vyhraněný cit pro bezprostřední ohrožení. Uhranul mě pohledem, neklamně ponořen ve své zvěsti o konci věku nevinnosti.

– Bol som oslovený. Došlo mi vyrozumenie. –

 

 

Trpný rod! Profesionální úchylka korektora. Bůh ví, co by se stalo, kdybych opravdu promluvil. Hučelo mi v uších, stál jsem jako přikovaný ke skále, Prométheus prokluzující v marasmu svých vlastních jater. D’ četl mé myšlenky, ukrajoval si z mé nejistoty, vášnivě ji polykal. Anděl nepravosti, blesklo mi hlavou. S frankofonní lehkostí přivoněl ke krajkovému kapesníčku. Jelenicová rukavice skrývala okousané nehty, jež nesly stopy úporného drhnutí drsným kartáčem. Myslí asi občasná šermířská vystoupení na dvoře Vojenského muzea. Vídal jsem v létě rodiny s dětmi tísnící se v bezpečné vzdálenosti od teatrálně hekajících členů svazarmovských šermířů. Hráli si na čest a chrabrost zašlých věků. V naivní choreografii boje všech proti všem kurážná markytánka odrážela plnými korbely smyslně vyčkávavé údery mušketýrů. Jejich chropot znásobily uzavřené stěny muzejního dvora. Umírající šermíři nahlíželi pod sukně přihlížejícím dámám, jež s rozkoší otevíraly pootevřená dvířka rozkoše.

– Robia to zle. S chalanami sa u nás inako bijeme – olízl si horečnatě seschlé rty. – Ozaj, keď bude niekto kričať že pomoc, pomoc, vstúpim a teprv teraz to začne fičat.–

To ale nejsou skutečné souboje, chtělo se mi jedním vzlykem zbavit ho planých nadějí. Uj…! Můj vnitřní hlas přešaltoval do slovenčiny, ani som nevedel ako.

– Ma nedostanú, chumaji. Ozaj vidíš moj meč? Pekne nabrúsený, kalený v sobolej moči, teda v ovčej, do riti—uniklo mu. Socialistický vernakulár jen dokazoval omnipotentní schopnosti mého posla. Prostě se přizpůsobil, snížil se na naši úroveň, tady a teď. Protože kdo se vyvyšuje, bude ponížen. Anděl zkázy vyrážel baletními kroky proti neviditelným zástupům. S ohněm a mečem přišel na tento svět, aby v něm uskutečnil království boží.

D’ mě prostoupil, jako bych vůbec neexistoval. Není to nic neobvyklého, japonští tajní agenti se během asketické přípravy stávají vnějšímu světu neviditelnými. Náhle jsem se ocitl za mříží Vojenského muzea. Ovládal telekinezi? Přirozeně! V tu chvíli šlo kolem děvče, ba sotva odrostlá školačka M. Znalci magické Prahy a jejích obskurních tajností se zachvějí pouhým pohledem na iniciálu jejího jména, připomínající rozkročené ohanbí. M. zasekla své obnažené koleno do mezery mezi umně zprohýbaným barokním ornamentem kovářsky jedinečně pojednané brány a močí páchnoucí zdí. Záliba žen v nesmlouvavě smyslných gestech je vyhlášená. Zazněla slova, která nenajdete ani v ohmataném obskurním slovníku nespisovné češtiny. Pro ilustraci uvádím stručný výtah jejich rozmluvy, přirozeně převedený do alespoň trochu slušné mluvy.

Puzen neznámým citem vrhnul jsem se jí obřadně k nohám. D’ učinil za mými zády totéž.

– Oba? – utrousila dvojsmyslně.

Hrot jeho kordu na okamžik pokryl záblesk slunce v jediném krystalu sněhu, který na něj mrštně nabodl. Beztak již tál v slzu.

– Jseš mytej? –

– Loni bola velká voda. –

– Jen aby… –

Její pohled mnou projel jako horký nůž hroudou másla. Neviděla mě! Byl jsem vedle mého D’ nikým! Vzduchem… absolutní nulou, vakuem. Japonci prý založili novou sektu, náboženství lidí, kteří se cítí být na nic. Nemají chrámy ani řehole. Dusil jsem se jako pod vodou. Jejich hovor se nesl křišťálově čistým dopolednem, halekali na sebe, až se hradní stráži zvedaly zimní kabáty.

– Kolikrát vydržíš, parchante? Umíš u toho mlčet? Tak pojď, můj milý obrázku. Ale nebudeš tam sám, ani já tam nebudu jediná. Možná se na tebe ani nedostane. –

– Ozaj sa cítim byt vyvolaný, ako v škole, keď sme sa schovávali v zadnej lavici, a preca pani učitelka prišla a hned si ma takto vytiahla… a hovorí: Takto ťa vždy uvidím, ked budeš volačo robiť s rukami, hej, a takto ma tiahala za uši, aj sa dotkla mojej hlavy cecíkom, až som sa docikal od tej šialenej predstavy, že chcela, aby sa to stalo před všetkými, ale ja som eště len tehdy nevedel, že nešlo o cikanie. – Ti dva šli, jako v romantickém filmu, zavěšeni do sebe. Odcházeli nekonečně dlouho, v prolínačkách, aby mě potrápili, ani se neohlédli. Byl jsem opuštěn na kraji ráje. Jak jsem se mohl tak splést! Podvedl mě! Stál jsem na mrazu, nahý sám před sebou, nabalený v ošklivých manšestrácích. D’ se zastavil, otočil se… – A on? — Překvapeně se ohlédla.

– Nikoho nevidím. – Dodnes si pamatuji tu jistotu a neodvratnost v jejím hlase. On mohl být mou představou, fantazií… Ale já? Byl jsem opravdu nikdo, neviditelný?

– Dobrá, pro mě za mě, jestli se ti nepostaví, dokud nemáš pocit, že se na tebe někdo dívá… Tak si ho tedy vem s sebou. A ne abys po mně chtěl něco extra. –

Otevřela kopnutím barokní dveře. Nejsem první ani poslední, kdo referuje o domě v rohu Hradčanského náměstí, kde se úhlopříčně natruc presidentovi odehrávaly orgie. Vznešený šum střídal výlevy orgiastického veselí, zdálo se, že všichni na něco čekají. Prach činil již tak temné a nehybné brokátové závěsy ještě dekadentnějšími, nežli byly. Nevěřící kněz, propuštěný na podmínku, v nekonečné zkušební době, škrábal kdesi v koutku na ubrousek narychlo své kázání. Setmělo se, jako by se kdesi v dáli trhala opona chrámová.

Co se dálo pak, můžu říci jen na zvláštní povolení, s písemnou zárukou beztrestnosti. Jeho kord se blýskal v nejneuvěřitelnějších místech, pozicích, na nejneuvěřitelnějším pozadí. Kryti důmyslně průsvitnými záclonkami vcházeli do historicky věrných dekorací příběhů, které si ti dva vyprávěli. Uléhali před útočící švédská vojska v petřínském panoptiku, brali slovo i tělo Páně nadarmo v hrobce českých králů, ulevovali si kaskádovitě na stráních Ledeburských zahrad, odlétali a zase přilétali ze spřátelených zemí, pojímali se na křižovatkách v těsném objetí kulatých přístřešků dopravní policie a nebetyčný symbol D’ova kordu stále mířil pod ladně neurčitým úhlem k nebi, kamsi do souhvězdí Aldebarána. Úchvatně rozpolcen, rozdvojen, zmnožen, vidoucí, mocný, a přesto neviditelný, ukryt v závěsu zakoušel jsem omnipotenci a neomylnost boží. Byl jsem sám sebou, zasvěcujícím i zasvěcovaným. Můj D’ se rychle podvolil pomíjejícnosti chvíle. Nepohrdl žádnou zvrácenou rozkoší, snad aby ze sebe sejmul poslední pírko tíhy viny.

Konečně na scénu vstoupil strnulým krokem sám majitel, pronásledovaný i lovec, udavač i tajemný uzurpátor cizí samoty. Melancholicky zasněný ambivalent J, provázen neslyšným půvabem, procházel z pokoje do pokoje. Dvojice se automaticky začínaly vytrácet, některé dokonce zakrývaly svou pohyblivou a věčně neukojitelnou nahotu pod vydutím perských koberců… Vybaven stejnou schopností – totiž neviditelností – procházel jsem i já za hrozným pánem domu, který si dělal poznámky do své fotografické paměti. Jeho i mé dosud nenapsané knihy splývaly v jeden nekonečný, věčně obměňovaný příběh. Majordomus občas významně přisedl ke kopulující dvojici, jemně přistrčil, podložil, odhrnul či naopak dráždivě přikryl, aby se nakonec vytratil do neviditelného pokoje, kde jsem se s ním ocitl i já, sám stejně neviditelný. Symfonie pohybů, pohledů, doteků a dechu byla nepopsatelná. Nakonec jsme si navzájem vyřízli ta nejtajnější a nejchutnější místa našich těl a ve společně sdílené a dálkovým ovladačem naprogramované kuchyni si je opekli a navzájem snědli.

Nikým neviděn sleduji D’ do jeho rodiště. Účastním se pochybných zábav, nevybíravých styků s domácími zvířaty, alkoholických excesů, zaléhání čerstvě vyorané brázdy souložícími dvojicemi.

Na pastvinách, kam dospělí vyhánějí své sotva dospívající děti, se odehrávají neskutečně kruté zasvěcovací rituály, zcela nesrovnatelné s maturitní zkouškou. Uléhám do vysoké horské trávy. Omýván dešti, jsem součástí místa, drnem, kamenem, kořenem stromu. Jsem tůní, bezednou studnou cizího talentu! Prožívám ještě nenapsané, dosvědčuji neobratně naznačené, dovyprávím staré ságy, nekonečná pokračování povinně citovaných eposů. Hle – epos – opus – osud – prázdný, dutě znějící všeobjímající sud. Ztratil jsem svou výlučnost, ale i prokletí. Mohu-li být poněkud konvenčnější, s určitým zklamáním přiznávám, že napětí rychle opadávalo, a když jsem byl služebně subordinovanými složkami vypoklonkován, bez výslužky a slova díků, neměl jsem již v této společnosti co pohledávat.

Často jsem se sem vracel. Dům v denním světle působil nepřátelsky, až nevlídně. Co se vlastně oné noci přihodilo? Zázrak Proměny. Paměť odmítala citovat sama sebe. Už nejsem Nikdo, člověk na nic, ten, který prožívá cizí romány, voajér, neukojený přihlížeč.

Nadechuji se k obšírné výpovědi. Hledám vhodný okamžik svobodného vydechnutí. Jsem plný jako měch varhan. Již jen telegraficky: D’ se vrátil domů do dědiny. Otec ho zmaloval, kord zlomil a nadělal z něj špízy, spolužáci na pastvě si z něj nejapně utahovali, takže postupně jednoho po druhém tiše zabíjel. Nikdy se sice nenašly kostry, ale babky v kostele povídaly, že řezníkovic dcery mívaly celé léto umaštěnou pleť i vlasy. Anebo jsem si možná všechno vymyslel, D’ nikdy neexistoval, i Dumas si to vymyslel, a nakonec proč ne? Jak tušíte, dokážu bez námahy vygenerovat příběh s jakoukoliv pointou. Jde o vizi, sílu vnitřního vidění. Jako korektor jsem vypracoval techniku aktivního naslouchání na neslýchaně vysokou úroveň. Mé schopnosti vysílat topograficky-časové souřadnice časoprostoru (při katastrofách jaderných ponorek, v důlním inženýrství či předvídání důsledků vládních rozhodnutí nebo predikování výher ve Sportce) jsou zcela nevyužity. V tomto smyslu ctím zdaleka nevyslyšené poslání tzv. postmoderny. Pro všeobecnou zmatenost a nejednotu výkladů navrhuji ve vší akademické skromnosti definici, která svou jednoduchostí předčí mé kolegy z univerzitních stolic: jde o spisbu, jejíž lektura sestává z podstatně složitějších rozkladů nežli samotná pravda.

 

P.S.: Nabízím možnost naší další spolupráce. Současně stvrzuji svým podpisem přidělené krycí jméno NIKDO.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama