Muž a jeho krokodýl

Kultura

Nejlepší kamarád Miloš přiveze z Egypta dárek – tak začíná povídka psaná pro říjnový Reportér.

Audio
verze

Když Miloš toho parchanta přitáhl, myslel sem si, že si dělá srandu. Ale nedělal. Měl jako dycky naváto a v garáži bylo tak nakouřeno, že jsem ani pořádně neviděl, co to vytáhl z kapsy. V igelitovým sáčku s dírama plavalo jakýsi červí, zelenošedivý škvrně a Miloš řek: „Mildo, to je pro tebe. To sem ti přivez z Egypta. Čum vole na to, dobrý ne?“

Miloš je můj nejlepší kámoš. Od školky. A dycky sme to měli těžký. Už jako děcka. Můj děda byl největší komouš ve vesnici. Takovej ten opravdovej, co chtěl, aby se všichni měli dobře, a taky na tom makal. Dělal starostu a dodneska stojí hasičárna, konzum, mostky a všechno je pospravovaný, protože se děda staral. No ale byl zapálenej, tak ho pak po revoluci sundali. To se dalo čekat. No a Milošův děda zase seděl v kriminále. Na Mírově. Prej vysílal něco do Německa. On byl napůl Němec a neodsunuli ho, ale on jako nesouhlasil s tím, co komanči dělali, a tak vysílal něco přes hranici. Ale asi samý blbosti. Co asi tak moh vysílat? Kolik prázdnejch chalup vyrabovali přivandrovalci? Naši vzpomínali, jak nad vesnicí lítalo letadlo a zaměřilo to jeho vysílání. Vyfasoval deset let natvrdo, a to moh bejt eště rád, že ho nepověsili. Říkal můj děda. Ten by ho prej pověsil, jak byl zapálenej. A tak sme spolu s Milošem nesměli kamarádit. Děda se rozčiloval, že prej nesmím kamarádit s klukem od kriminálníků. Ale my sme spolu kamarádili stejně. A dycky tajně.

Měli sme na kopci za vesnicí bunkr a tam sme se dycky zašili a hráli si na fašisty a na Rusáky a já byl dycky fašista a Miloš Rusák. A to možná bylo důležitý to tajemství, ten tajnej bunkr.

A pak sme spolu chodili na stejnej učňák. Kupovali sme si stejný cigára a jezdili spolu dlouhý štreky na kole. A i teďka všecko děláme spolu.

Jezdili sme spolu i na montáže. Nejdřív do Ruska a pak i do Německa, někdy do Švajcu. Bylo to dobrý. Spali sme spolu na posteli, abysme ušetřili. To bylo všem jasný. I nám. Takže nikdo neměl žádný blbý hemzy. Bylo to cajk, Miloš je děsně čistotnej, i když jinak při práci kolem sebe dělá bordel.

Všecko bylo dobrý, dokud se Miloš neoženil. Vzal si Magdu a já vim proč. Bylo mu jí líto. Miloš je děsně citlivej, když má pocit, že je někdo ve srabu nespravedlivě. Asi od tý doby, co mu nespravedlivě zavřeli dědu. Magdu zbouchnul jeden týpek na zábavě a ona neměla kam jít, na Miloše udělala ty svý velký dobrmaní oči a Miloš si ji vzal. Jasný, že ze soucitu. Ale já už s ním pak na montáže nejezdil. Nesnesl sem pomyšlení, že teď spí v posteli s Magdou a ne se mnou.

 

 

Ale když přijedem z práce, všecko pořád děláme spolu. Postavili sme spolu saunu, skleník, jezírko, spravujem tady tuhle garáž, co v ní pak v zimě každej pátek a sobotu chlastáme. Letos v létě děláme u Miloše bazén. Jak přijedem z práce, vlítnem na to a makáme celej víkend. Spolu.

A jestli sem sám? Jasně že sem sám. Nikoho nemám, až na Nildu. Nilda je ten dárek. Nilda jakože od Nilu. Tam ho někde na břehu Miloš z prdele sebral, pro mě, jako dárek. V garáži tenkrát bylo hodně lidí, slavily se Magdiny narozeniny a mě dojalo, že nejhezčí dárek sem dostal já a ne ona. Magdě Miloš koupil vysavač. Ona je Magda děsně čistotná, to je zase na ní cajk. Když něco stavíme, pořád po nás uklízí a možná to dělá proto, aby se kolem nás mohla furt ometat a všechno po nás zametat. Ale stejně vysavač a Nilda, to se prostě nedá srovnávat.

Jenže Nilda byl drobek jenom chvilku. Nejdřív sem ho měl ve starý vaně na dvorku, bylo teplo, tak se to dalo. Krmil sem ho flákotama a kuřecím. Šmakovalo mu a mně se líbilo, že se na něj chodil Miloš často dívat, jak roste. Nilda byl najednou další náš společnej koníček. Magda ho samozřejmě nesnášela, protože kromě společný postele neměla s Milošem nic společnýho. V tom sem vyhrával na celý čáře. Magda byla ale často pryč. Dělala sestru v nemocnici, mívala noční nebo jezdila s malým k rodičům a já měl Miloše pro sebe. Nilda mi přišel rozkošnej. A nejen mně. Najednou sem byl zajímavej. Na Nildu se chodila čumět celá vesnice. Nikdo se nestaral, jestli se smí, nebo nesmí v plechový vaně na dvoře chovat krokodýl. No někdo má kozu, někdo králíky, někdo krokodýla. Různorodost je základ ekologie. To sem viděl v jednom dokumentu v televizi. Mám rád dokumenty o přírodě a mám rád zvířata. Možná i proto mi ho Miloš přivez.

Nilda začal mít pěkný zubiska a děcka se ho začaly bát. Tak sem musel zavolat Márovi, aby mi půjčil ten svůj epes rádes malej bagr, a pěkně sem si vybagroval na zahradě rybník. Nilda byl blahem bez sebe. Hned si tam zalezl, a kdyby neměl hlad, tak nevyleze. Pěkně sem mu tam vždycky hodil kus flákoty, on roztáhl ten svůj zubatej frňák a všichni sme byli spokojený.

Děcka zase chodily na čumendu a já sem taky někdy chodil s Nildou na procházku na louku pod lesem nebo někdy i kolem chalup. Akorát sem musel mezi náma nosit dřevěný prkno. On se totiž Nilda někdy zapomněl, a jak si to tak šinul vedle mě, dostal hlad a ňaf. Kdyby tam nebylo to prkno, tak mi ukousne nohu. On za to ale nemůže, to jsou reflexy, který on neovládá. Asi jako děda neovládal to, jak byl zapálenej.

Nilda už váží půl tuny a měří skoro tři metry. Do rybníčku se eště vejde. Občas stáhne dolů kachnu a sežere ji, ale jinak nikomu nic neprovádí. Děcka ho milujou a tajně mu nosí kuřecí stehna a štangle salámu nebo klobásy. Miloš taky chodí, takže všecko cajk. Jenom včera to cajk teda nebylo. Kalili jsme v garáži. Jenom my dva. Miloš se nějak víc opil a měl zvláštní řeči o tom, že už má Magdy a toho jejího zametání a vysávání plný zuby a že se mu prej stýská po těch časech, jak sme spolu jezdili po montážích. Tak sem mu řek, že se mi taky stýská, a pak sme načnuli tu meruňkovici z loňska z těch meruněk, co sme spolu sázeli asi v tý době, co mi přivez Nildu. Tak sme furt nasávali a vyprávěli si, co sme kde postavili, až sme vypili celou flašku a usnuli sme na lavici vedle starých piliňáků, který mám po dědovi. A ty piliňáky pak ve čtyři ráno bouchly, a protože byla garáž pěkně obložená dřevem, začalo to všechno hned fajrovat a my sme skoro nestihli utýct. Jenže sme zapomněli na Nildu, co chudák spal vedle těch piliňáků. Miloš řek, že z Nildy bude pečínka a že prej krokodýlí maso se v Brazílii na grilovačkách jí místo kuřecího. Prý o tom viděl dokument. Blbec. Nemohl sem snýst pomyšlení, že by Nilda uhořel vedle piliňáků.

Ale najednou hlášení obecního rozhlasu, poplach, houkačky a už k nám jeli hasiči a začali všecko zachraňovat. A to byl průser, protože tam vedle těch piliňáků ležel Nilda a neměl sem čas hasičům vysvětlovat, že musí na Nildu s prknem, aby je nesežral. Když sem jim řek, že je tam krokodýl, mysleli si, že si dělám srandu. Neznali mě, asi jejich děcka nechodily k nám na čumendu. No nakonec mi uvěřili, ale stejně prej že musí zavolat do zoo, aby poslali někoho, kdo Nildu odchytí. Řek sem, že je to kravina, že Nildu stačí nalákat na kuře a bude, ale prej že né, že se to musí provést odborně a takový ty hemzy z televize. No nakonec teda přijel nějakej chlap ze zoo a další z krajské veterinární správy, nebo kýho šlaka a odborně Nildu odchytávali tak, že mu hodili smyčku na krk a málem ho uškrtili a měli hemzy, že já ho prý v garáži, kde si spokojeně na celou zimu zalez k piliňákům, že já ho jako týrám. To oni ho táhli po dvorku jak nějakou mršinu, z garáže se kouřilo stejně, jako když máme nějakou oslavu, Miloš se na to taky nasraně koukal a pak přijela starostka a měla hemzy, že prej musím obci zaplatit milion za nedovolený chov zvířete vyžadujícího zvláštní povolení a že prej si nemám myslet, že je to jako za mýho dědy, když starostoval, že si nemůžu dovolit všechno, co chci, jako za komoušů. A to už se Miloš nasral úplně, protože jak sem řek, nesnáší, když je někdo v něčem nespravedlivě, a řekl starostce, že je homofobní hovado. To mě dojalo, že to řek. Vyletělo to z něj jak koule z brokovnice. Starostka se na něj tak jako podívala, ale protože je to úča, tak asi věděla, co je to homofobní, ale asi nechápala, proč to Miloš řek. Ale on to fakt řek! A všichni si mysleli, že to z něj jako tak vyletělo náhodou, a Miloš to už dál nerozváděl, jen vzal tomu hasiči smyčku, co s ní škrtil Nildu, odstrčil ho, popad pořádný prkno, co ještě nezačalo hořet, dal ho mezi sebe a Nildu a já Nildovi hodil kus kuřecího stehna do rybníčku a Nilda se poslušně vydal do vody, i když musela být strašně studená, protože byl začátek března a to se Nilda nikdy v rybníčku nekoupe, protože leží stočenej u piliňáků a chrápe. Ale je to inteligentní zvíře, a tak chápal, že to musí udělat, jinak by ho ti hasiči a ouřada z veterinární správy uškrtili. A pak by řekli, že to museli udělat, protože je nebezpečnej. Ale každý děcko z vesnice ví, že to není pravda, že Nilda nebezpečnej není, že se mnou chodí na louku a že si jinak hledí svýho a že je domestikovanej. Pak sem musel přislíbit, že vylepším podmínky pro chov krokodýla. Miloš se zeptal, jak jako je mám vylepšit? Co se dá vylepšit na dvoumetrovým rybníčku a garáži a pravidelnejch procházkách s prknem? Starostka hemzala, že plocha garáže se musí dát dobře vyčistit a vydezinfikovat, a na to Miloš řek, že to jeho Magda, až se vrátí z nemocnice, určitě zvládne. Pak se ten ouřada z veterinární správy nechal slyšet, že budu potřebovat povolení na tři roky pro chov zvířete vyžadujícího zvláštní péči.

To už přijela i Magda z nemocnice. Někdo snaživej jí asi zavolal. Bylo pět ráno a ona měla zrovna službu a byla celá nevyspalá a pod očima měla dva černý pytle. Vypadala hůř jak Nilda a my dva s Milošem. Starostka se jí zeptala, jestli je schopná garáž vyčistit a vydezinfikovat, aby v ní žilo zvíře vyžadující zvláštní péči.

„Jako Nilda?“ zeptala se nechápavě Magda.

„Jako tenhle krokodýl nilský, agresivní druh, může dorůst až šest metrů a sežere i lva nebo slůně,“ řek ouřada.

„Nilda žere akorát kachny,“ odsekla mu Magda.

„A má maximálně tři metry,“ přidal se Miloš. A já tam stál jako opařenej a byl sem dojatej, jak ti dva Nildu brání, a bylo to, jako by bránili i mě.

„Vy ste vlastně kdo? Rodina?“ zeptal se náčelník hasičů a sundal si očazenou přilbu z hlavy. Magda vytáhla z malý ledničky, co ji zrovna vynesli z garáže, pivo a nabídla mu.

„To je strejda Milda,“ ozvalo se najednou za náčelníkem. Stál tam malej Olíček, Magdin harant.

„A kde je vlastně Nilda?“ zajímal se ještě Olíček.

„V rybníku,“ řek sem.

„A nebude nemocnej?“ staral se Olíček.

„Jo, já myslím, že vlastně jo, že sme asi rodina,“ pokrčila ramenama Magda a usmála se svýma dobrmaníma očima na náčelníka hasičů.

„My to tady vyčistíme a vydezinfikujem, paní starostko,“ slíbila a hned vytahovala ten narozeninovej vysavač.

 

Autorka (*1973) je spisovatelka, novinářka, hispanistka a překladatelka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dvanáct let učila český jazyk v krajanských komunitách v Latinské Americe. Autorka řady knih, její prozaický debut Žluté oči vedou domů získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2020 vydala román Senzibil. Věnuje se také tvorbě pro děti. Spolupracovala či spolupracuje s mnoha českými médii.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama