Krása basketu: vteřiny štěstí

Lidé

Nejhezčí na basketbalu je, že se bojuje až do závěrečné sekundy. O zklamání nebo vítězné euforii může rozhodnout až úplně poslední střela zápasu. Tak to znají celé generace skvělých českých hráčů a hráček. Včetně té poslední kolem Tomáše Satoranského, která se v Praze pokusí odstartovat cestu k další basketbalové radosti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Závěr utkání je doslova infarktový. Hala bouří, vedeme nad Ruskem 80:78. Nejlepší český hráč posledních let Tomáš Satoranský skóruje těžkou střelou z jedné nohy. Ruské mužstvo si bere oddechový čas. Šest a půl vteřiny do konce. „Jen nedovolit Rusům trojku,“ říká komentátor České televize Jakub Bažant. Pokud by se soupeři trefili do koše ze vzdálenějšího, tříbodového území, vyhráli by. „Vezme to na sebe Šved,“ předvídá spolukomentátor Jiří Šebek, který ruský hráč dostane úkol zvrátit zápas.

Ani v televizi, ani v hale není slyšet, jak se Češi během oddechového času poradili. Mají soupeře faulovat a nechat je střílet trestné hody? Bránit tak, aby soupeř musel vystřelit za tři body z těžké pozice? Nebo je raději pustit blízko ke koši, nechat je nejspíš dát dva body a po vyrovnání spoléhat na případnou výhru v prodloužení? Možností je řada. Která je ta správná?

Rusové skutečně dostávají míč na Alexeje Šveda. Blízko něj jsou čeští reprezentanti Blake Schilb a Pavel Pumprla, který je jedním z nejlepších obránců v Evropě. Alexej Šved, mimořádně nadaný střelec, který hrál i v zámořské NBA za tým Minnesota Timberwolves, riskuje a volí těžkou střelu za tři body. Blake Schilb je blízko, ale dává si pozor, aby nefauloval, Pumprla mu vypomáhá s obranou. Dráha letu míče vypadá pro český tým nebezpečně, ale obroučkou nakonec nepropadl…

Je září 2018 a Češi se právě přiblížili k historickému úspěchu reprezentace samostatné České republiky – postupu na mistrovství světa.

Na tým kolem Tomáše Satoranského – přezdívaného v Americe Saty – se přišlo do pardubické arény podívat rekordních 8 438 diváků. Stojí a aplaudují. Za chvíli někteří spontánně zamíří na palubovku. Prolnou se s hráči. Ale v každém hloučku jsou dvoumetroví vítězové podepisující se fanouškům těžko přehlédnutelní.

Rok nato předvedl český basketbalový tým na mistrovství světa v Pekingu skvělý výkon. Postoupil ze základní i osmifinálové skupiny, nechal za sebou silné týmy Turecka, Řecka nebo Brazílie. Ve vyřazovacích bojích získal skvělé šesté místo. Zároveň si zajistil postup do olympijské kvalifikace, z níž se později skutečně probojoval i k účasti na olympijských hrách v Tokiu.

Jakou šanci má tento tým letos na mistrovství Evropy, které se bude od 2. září hrát i v Praze?

Vojtěch Hruban, Jan Veselý, Ondřej Balvín i ostatní hráči už dříve ukázali, že mohou být další z úspěšných generací českého či československého basketu. Tým navíc neobyčejně propojil Tomáš Satoranský. Pozorujete-li pečlivě jeho tvář za hry, vycítíte zarputilost. Dává do utkání vše a podobný přístup vyžaduje od ostatních.Když ale Tomáše Satoranského potkáte mimo palubovku, je zarputilost pryč. Příjemně se bavíte třeba o letošním hokejovém šampionátu, na kterém chyběli Rusové. Důvod je pochopitelný a správný, Putinova invaze na Ukrajinu. Ale pro českého fanouška zároveň mistrovství něco ztratilo, hrát se „sbornou komandou“ má pro české týmy i jejich příznivce stále zvláštní náboj. A jak chutná vítězství nad favorizovanými Rusy v basketu, ti, co byli tehdy v Pardubicích, už znají.

Na úspěch a vyrovnané duely s těmi nejlepšími byl tuzemský basketbal zvyklý odedávna. Tedy ještě basketbal coby nikoli český, ale československý.

Místní basketbalová historie je velmi dlouhá a začíná už v devatenáctém století. Když nový sport „připlul“ do Evropy, všiml si ho profesor Jaroslav Karásek. Na gymnáziu ve Vysokém Mýtě už v roce 1897 zorganizoval první ukázku košíkové. „Herniště jsou zbavena záškodných drnovin, přejeta válcem od tažných volů. Tu jeden z trenýrkářů bolestně zaúpěl, klesl k zemi, neboť zakopl v plném běhu o jakousi krtinu. Zatím spoluhráči kvapili dál okolo něho s měchuřinou.“ Tak se před 125 lety referovalo o prvním utkání.

Pořádně hrát naučili Čechoslováky hlavně Američané. Po vzniku Československa přijel ze zámoří velký výsadek sportovních nadšenců. Emisaři mládežnické křesťanské organizace YMCA a také instruktoři US Army v mladém Československu vehementně popularizovali americké sporty. Klub YMCA Praha byl ve třicátých letech opakovaně mistrem republiky.

Po válce se pak úspěchy přenesly na mezinárodní úroveň. Pojďme si připomenout vybrané hvězdné generace tuzemského basketbalu.

 

Poválečné zlato

Ženevská hala burácela. Odtikávaly závěrečné vteřiny finále. Italové vyrovnali na 32:32. Čechoslováci však útočili a Ivan Mrázek těsně před koncem dopíchnul odražený míč, a ten tak propadal obroučkou. Proměnil se ve zlatou medaili.

 

Na jaře 1946 byli u nás basketbalisté slavnější než fotbalisté a hokejisté. Českoslovenští reprezentanti odjeli na mistrovství Evropy do Ženevy jako podceňovaný tým a vrátili se jako senzační evropští šampioni.

Ivan Mrázek byl v Ženevě benjamínek, ale brzy byl respektovaný v celé Evropě. „Vedl mužstvo na hřišti, já na lavičce. Byl to úžasný národní tým bez klubové řevnivosti. Kámoši,“ vzpomínal Josef Fleischlinger, který byl trenérem reprezentace na evropském šampionátu 1947 v Praze. Čechoslováci vybojovali stříbro.

A v roce 1951 upírali zraky směrem k Paříži. Chtěli znovu získat zlato jako v Ženevě.

Největší soupeř však nakonec české reprezentanty čekal doma – a nejtěžší překážky stály mimo hřiště. Komunistický režim neměl americký sport příliš v lásce. Reprezentace málem do Paříže neodcestovala. Basketbalový svaz podal na kádrové oddělení jména dvaadvaceti hráčů, z nichž pouze dva prošli. Tým zachránilo to, že na turnaj jeli také Sověti. Předseda vlády Zápotocký proto odjezd nakonec povolil, pokud budou v týmu alespoň dva dělníci.

Byla to silná sestava. Kromě Ivana Mrázka patřil do evropské špičky třeba i Jan Kozák, ale zrovna tak mladší hráči jako Jaroslav Šíp, Miroslav Škeřík, Jiří Baumruk nebo Zdeněk Bobrovský.

Kozák byl skvělý střelec a dribler. Říkával, že ho bavilo dávat koše, ale potom zjistil, že raději přihrává. Stal se sběratelem asistencí.

Šíp překonával obrany soupeřů překvapivými přihrávkami…

A o Mrázkovi se říkalo, že uměl vše, o čem se později psalo v americké odborné basketbalové literatuře – v útoku hra zády ke koši a obrátka, přihrávka o zem, střelba přes hlavu.

V pařížském finále nastoupila československá reprezentace proti Sovětskému svazu. Utkání bylo vyrovnané a v poslední minutě druhého poločasu Ivan Mrázek (který dal celkem 16 bodů a z toho pět za závěrečné čtyři minuty) vyrovnal na 44:44.

Na závěr hry nakonec Mrázek, nejlepší střelec celého turnaje, vzpomínal v knize s titulem Nebáli se své odvahy i po mnoha letech s hořkostí: „Zápas jsme si zkazili vlastní blbostí, hrubou chybou. Osm sekund před koncem jsme měli míč, ale místo abychom ho podrželi, vystřelili jsme. Míč se odrazil do rohu, kde jsme v souboji s ruským hráčem faulovali, a soupeř proměnil trestný hod. Byla to trpká porážka.“

Drama pokračovalo i po zápase. Rozhodčí se nemohli shodnout, zda střílející basketbalista při trestném hodu přešlápl, nebo ne. Nakonec koš uznali, ale generální sekretář Mezinárodní basketbalové federace Jones řekl, že když československý výběr podá protest, federace ho uzná, a zápas se tak bude prodlužovat. Jenže vedení reprezentace bylo proti. Přece se nebude protestovat proti Sovětskému svazu! Čechoslováci tak zůstali druzí…

 

Krása v Brazílii

Když kdysi profesor Naismith, vynálezce basketbalu, v Americe přidělával na stěnu tělocvičny vědro na sběr broskví, musel myslet i na to, aby nová hra byla vhodná také pro ženy. A povedlo se mu to. Basketbal se ženám zalíbil.

A rychle se mezi nimi šířil i v Československu.

V roce 1957 se konalo v Brazílii druhé mistrovství světa v košíkové žen a pro družstvo Československa, které zatím sbíralo medaile z evropských šampionátů, šlo o premiéru na mistrovství světa. „Byl to pro nás sen, a to minimálně ze dvou důvodů. Možnost hrát proti hráčkám z celého světa, a ještě letět za železnou oponu,“ vzpomíná Ludmila Ordnungová a dodává, že před mistrovstvím začala tvrdá příprava. Pro Brazílii byly hráčky z Východu velkou neznámou. Některé noviny psaly, že přiletí mužatky. „Pro nás to byl šok, něco takového vidět v novinách. Ale po našem příletu nastal obrat, objevily se titulky o tom, že krásné a elegantní Čechoslovačky překvapily,“ vypráví Ludmila Ordnungová.

Překvapení nastalo i na palubovce. Hned v prvním zápase ve skupině náš tým porazil favorizované reprezentantky USA. Čechoslovačky se staly rázem miláčky mistrovství světa. Úspěch se rodil z kolektivní chytré hry. „Za velké podpory místních fanoušků, kteří nás všude doprovázeli, se nám dařilo,“ popisuje Ludmila, která v mládí chtěla být baletkou. Nakonec se spoluhráčkami v Brazílii dotančily pro bronzové medaile. Po příletu do Prahy je na letišti čekala delegace funkcionářů. Místo gratulací a vítání nastalo sčítání. V obavě, zda některá z hráček neemigrovala.

 

Peterův federální koktejl

Poslední z řady medailí vybojoval československý mužský tým v roce 1985 na mistrovství Evropy v Německu.

Dvoumetrový „Pedro“ Rajniak se na palubovce pohyboval s elegancí a jakoby bez většího úsilí, k tomu skvěle střílel z dálky. V semifinále proti Španělsku dal 31 bodů, z toho patnáct z tříbodové vzdálenosti. Československo vyhrálo 98:95 a senzačně postoupilo do finále. Po semifinále ve Stuttgartu musel sklonit hlavu i tehdy mimořádně populární Juan Antonio San Epifanio, který byl o rok dříve vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy.

Trenér Pavel Petera namíchal velmi úspěšnou „federální“ sestavu. Fenomenální střelec Kamil Brabenec, Vlastimil Havlík, Jaroslav Skála a s nimi také, nebo možná hlavně, Stanislav Kropilák a Peter Rajniak. Slovenské hvězdy ze společného národního týmu.

O Rajniakovi a jeho kvalitách už byla řeč. Stanislav Kropilák, přezdívaný Kili, byl i se svými 208 centimetry jako podkošový hráč neobyčejně obratný a měl velký cit pro střelbu. Hrával ve výběrech nejlepších evropských basketbalistů. Dokázal bodovat i ve velmi složitých situacích, kdy se prodíral pod košem přes obrovité hráče soupeře, jakými byli třeba Vladimir Tkačenko nebo Arvydas Sabonis v reprezentaci SSSR, oba s 220 centimetry výšky.

Ve finálovém zápase proti nim dokázal Kropilák nastřílet 23 bodů. Ani to ale nestačilo, českoslovenští reprezentanti prohráli 89:120 a skončili na stříbrné příčce.

 

Jiné časy

Rozdělení československé federace před třiceti lety – u kterého mimochodem stál někdejší basketbalista Václav Klaus – bylo pro dosud úspěšný sport velkou ránou. Basketbal neměl tak silnou základnu jako třeba hokej, kde se obě země rychle usadily ve světové špičce, a v roce 2000 se spolu dokonce utkaly ve finále mistrovství světa.

V basketu znamenalo rozdělení zároveň reprezentační oslabení.

„Pro hráče to byl pád do nejistoty, katastrofa a smutek,“ vzpomíná tehdejší slovenské křídlo Štefan Svitek. A souhlasně pokyvuje hlavou třeba i rozehrávač a pozdější trenér české reprezentace Michal Ježdík, který, stejně jako Svitek, hrál na evropském šampionátu v Itálii v roce 1991. To bylo poslední společné vystoupení Čechů se Slováky. Skončili jsme šestí.

V dalších letech se několikrát stalo, že reprezentace na mistrovství Evropy vůbec nestartovala, nedokázala se ani kvalifikovat mezi šestnáct nejlepších týmů na kontinentu. Jednotlivým hráčům se ale po pádu socialismu otevřely zcela nové možnosti.

Jiří Zídek mladší v roce 1995 vyhrál s týmem University of California americkou univerzitní ligu NCAA a vzápětí ho jako prvního Čecha čekala premiéra v nejprestižnější basketbalové soutěži světa, americké profesionální NBA. „Stál jsem uprostřed hřiště, v pevnosti Chicago Bulls, na prahu padesáté sezony NBA a proti mně Michael Jordan, nejlepší hráč planety. O tom jsem jako kluk ani nesnil,“ vzpomíná na své premiérové utkání za tým Charlotte Hornets na počátku listopadu 1995.

Teenager Jiří Welsch byl největším basketbalovým talentem té doby, pak se také dostal do NBA, ve které nakonec úspěšně oblékal i dres slavných Boston Celtics. Až do nástupu Tomáše Satoranského byl nejúspěšnějším Čechem v NBA, teprve „Saty“ začal jeho rekordy překonávat..

A v době, kdy se už Welschova americká kariéra pomalu chýlila ke konci, zaznamenala obrovský úspěch česká ženská reprezentace. Stalo se to v roce 2005 v Turecku.

 

Komplex Rusko u konce

Na všech důležitých turnajích vždycky tým Sovětského svazu nebo později Ruska ženskou reprezentaci porážel. Bylo to až neuvěřitelné, československé ženy měly šest medailí z mistrovství světa a patnáct z mistrovství Evropy, ale nikdy neskončily před sovětským týmem. Samostatná česká reprezentace prohrála s Ruskami o tři body ve finále roku 2003.

A o dva roky později hrály reprezentantky v Ankaře ve finále proti Ruskám znovu. Češky takřka celé utkání prohrávaly. Teprve dvě minuty před koncem vyrovnala Hana Horáková (tehdy Machová) trojkou na 68:68. Rusky ale daly koš a zase vedly o dva body.

Komplex z ruských soupeřek v tu chvíli stále ještě nebyl u konce.

Česky ale získaly míč a do konce chybělo jen pár vteřin. Trenér Jan Bobrovský si vzal oddechový čas a chtěl, aby z autu vyhazovala vysoká Eva Němcová. „Nechtělo se mi, byla jsem unavená, moc jsem si nevěřila,“ říkala po zápase Němcová. Češky změnily taktiku, Eva Němcová si srovnala nohy za trojkovou čáru.

České hráčky rozehrály z autu a s míčem kouzlila rozehrávačka Horáková. Najela do ruské obrany, všichni čekali, že vystřelí nebo bude faulovaná, ale ona neomylně přihrála do rohu hřiště na volnější Němcovou.

Střelkyně v rozhodující chvíli nesmí přemýšlet. Pokud je volná, musí pálit. A Eva Němcová to udělala. Míč se nesl nádherným obloukem a čistě propadl obroučkou, síťka se jen zavlnila.

„Komplex Rusko“ skončil. Češky se v roce 2005 v Turecku staly evropskými šampionkami.

Byla to neobyčejná sestava. Hana Horáková byla srdcem týmu, který se rok od roku zlepšoval. Pomáhalo mu i to, že silné jádro reprezentantek hrálo v brněnských Žabovřeskách, které se pravidelně dostávaly mezi nejlepší týmy klubové Euroligy, a v roce 2006 dokonce soutěž vyhrály.

Dnes na zahradě u domu vedle fotbalového hřiště nabízí Hana Horáková citronádu a s úsměvem říká, že vítězství nad Ruskami zkrátka už muselo přijít. Tým měl skvělé střelkyně Evu Vítečkovou a Evu Němcovou a pod košem byla další skvělá hráčka, Eva Večeřová.

A jen mírně obměněný národní tým si došel i pro další triumf, stříbro ze světového šampionátu v roce 2010. Finále s Američankami se hrálo v Karlových Varech. Málokdo věřil, že do něho Češky dojdou. V cestě jim ve čtvrtfinále stály i favorizované Australanky. Jenže Eva Vítečková jim uštědřila sedmadvacetibodovou lekci, Češky nečekaně vyhrály 79:68 a nakonec získaly na domácím mistrovství světa překvapivé stříbro.

 

Přichází Saty

V roce 1991 se narodil Tomáš Satoranský. Už ve svých patnácti letech se dostal do kádru prvoligového týmu USK Praha. A do reprezentace naskočil v roce 2008. Postupně převzal hlavní roli od již zmíněného Jiřího Welsche, druhého Čecha, který kdy hrál v prestižní americké NBA. „Bylo jasné, že to bude Saty. Když jsem přijel na sraz reprezentace, najednou jsem cítil, že už to nestojí na mně. Tomáš Satoranský a Honza Veselý už dominovali. Bylo třeba změnit roli,“ vzpomíná Jiří Welsch na dobu, kdy své mladší spoluhráče podporoval v roli reprezentačního kapitána.

Tomáš Satoranský, Jan Veselý, Vojtěch Hruban a ostatní nakonec – jak už jsme řekli – okouzlili fanoušky postupem na světový šampionát. Vzápětí se tým senzačně probojoval mezi dvanáct nejlepších mužstev planety na olympijské hry do Tokia.

Konkurence v dnešním basketbalu je obrovská. V září ji zkusí prorazit mužská reprezentace na mistrovství Evropy. Základní skupinu bude hrát v Praze a k přípravě se schází v nejsilnější možné sestavě – i s dalším hráčem z NBA, mladým Vítem Krejčím.

Tým kolem Tomáše Satoranského by právě zde mohl zažít vrchol své basketbalové generace a pokusit se – podobně jako se to stalo při pekingském mistrovství před třemi roky – o zažehnutí další basketbalové horečky.

 

Autor je editorem Lidových novin, basketbalem se celoživotně zabývá. V článku použil úryvky z chystané knihy o českém basketbalu.

 

 

 

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement