Covid, vědci a média. Kdo alarmisticky přestřelí nebo naopak situaci podcení, přichází o kredit

Report

Jaká má být mediální role vědců a vědkyň? Mají jen informovat, nebo smějí i usilovat o ovlivnění veřejného mínění? Má expert právo publikum vyděsit, nebo se ho naopak snažit ušetřit strachu? „I vědci jsou lidé, takže je obyčejné sociální a kognitivní procesy mohou dotlačit k extrémním tvrzením. Dostat se do médií pro řadu vědců znamená pokušení opustit svou expertizu a postupně se začít vyjadřovat téměř k čemukoli,“ říká sémiotik, pedagog Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

„Když vědec řekne, že existuje slušná pravděpodobnost, představí si nějaký procentuální odhad, zatímco pro novináře to může znamenat sdělení, že se to stane. Jazyky vědy a médií nejsou zkalibrované: může se stát, že vědec něco řekne, a to, co si pak přečte v titulku, mu samotnému připadá absurdní,“ zahajuje vyprávění o mediální roli vědců a vědkyň Josef Šlerka z Ústavu informačních studií a knihovnictví Karlovy univerzity.

Vzápětí se ujišťuje, že dostane rozhovor k autorizaci: „Protože jde o téma, kde záleží na každé formulaci. Což platí pro mediální vyjádření vědců obecně.“

Pandemie u českých vědců podle Šlerky odhalila řadu kvalit. Novináři obvykle volají pořád těm samým expertům, ale patnáct měsíců pandemie je donutilo objevovat nové tváře. Do veřejného diskurzu se tak dostala řada lidí, kteří svým oborům rozumějí a jsou schopni je vysvětlovat. Zároveň se vědci ve jménu společné věci spojili napříč obory.

„Propojily se stovky lidí, kteří se předtím neznali, a společně modelují, radí ministerstvu, analyzují data, podílí se na nejrůznějších objevech. A zjistili, že hrají silnou společenskou úlohu. Takže se česká věda najednou ocitla ve světle lamp. Ukázalo se, že máme v debatě silné postavy, což je dobrá zpráva,“ říká Šlerka.

Média by ale ještě potřebovala pochopit, jak zacházet s omylností – a vědci zase, jak omyly a pravděpodobnostní závěry vysvětlit médiím. „Pokud nevyjde nějaký model, ve vědě se jedná o zásadní zjištění, vede to ke zkoumání, proč nevyšel. Právě práce s chybou a s omylem je zásadní předností vědecké práce. Ve veřejném prostoru má ale vědec často pocit, že když se něco nepovede odhadnout, byla to fatální chyba – což mu pak také předhodí kritici a odpůrci.“

Novináři se navíc podle sémiotika a donedávna též ředitele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky podobné reflexi nevyplněných předpovědí vyhýbají. „Pokud profesor Jiří Beran v létě tvrdil, že další vlna už nepřijde, mohla konfrontace nenaplněné předpovědi veřejnosti odhalit, co konkrétně jeho odhadu nevyšlo – a poodkrýt, o jak komplexní problém se jedná. Ve vědě by to byl posun vpřed, v mediálním obrazu je to bráno jako útok.“

 

Co má být cílem komunikace vědců k veřejnosti v průběhu pandemie? Mají experti v médiích jen informovat, nebo se i snažit o ovlivnění společnosti způsobem, který ze své odbornosti považují za žádoucí?

Těžko se to odlišuje, protože ve chvíli, kdy mluvíte do médií, se stáváte součástí toho „mínkotvorného procesu“: nemůžete do médií mluvit, aniž byste společnost neformoval. Takže nemůžete mluvit o pandemii, aniž byste ovlivňoval pandemii samotnou. Pandemie není přírodní proces ve stejném smyslu jako záplava. Pandemie „jest to problém povýtce sociální,“ abych si vypůjčil slova Masaryka. Chování lidí zásadním způsobem mění její průběh. Čtenáři na základě informací získaných z médií budou rozhodovat o svém chování, čehož si vědec musí být vědom. Neměl by ale opustit pole vnitřní poctivosti vůči tomu, co říká. Neměl by říkat věci, jimiž si sám není jistý. Třeba strašit tím, že záměrně nadsazuje čísla, byť má pocit, že v tu chvíli slouží dobru. V určité chvíli by se mělo ozvat svědomí: „Věřím ti, že myslíš na vyšší dobro, ale v tuto chvíli už lžeš.“

Pokud model ukáže, že se s osmdesátiprocentní pravděpodobností budeme pohybovat na hranici kapacity nemocnic, na deset procent přešlápneme a na deset procent kapacity nevyčerpáme, je fér říct, že to s vysokou pravděpodobností zvládneme, ale zároveň je šance 1:10, že ne. Není fér tvrdit: „Máme slušnou pravděpodobnost, že kapacity nebudou stačit.“ Pandemie navíc trvá patnáct měsíců, funguje jakási paměť toho, co lidé ve veřejném prostoru říkají. Pokud někdo párkrát alarmisticky přestřelí nebo bude situaci podceňovat, přijde o kredit.

 

Pro mě byl typickým příkladem takového přestřelení profesor Jaroslav Flegr. Interpretuju jeho jednání tak, že se rozhodl část své kredibility využít k tomu, aby společnost varoval – a to nejspíš úspěšně…

Mluvím o vědě a o tom, že věda má mít nějaký svůj kredit. Pokud bychom diskutovali o tom, jak třeba z pohledu nějaké PR agentury formovat agendu ve společnosti, tak byl Flegrův přístup skvělý. Nejsem si ale jistý, jestli mají vědci formovat společenskou agendu za cenu zpochybnění „vědečnosti“ svých postupů.

 

A mají, nebo nemají? Zaujal mě článek amerického psychologa Christophera Fergusona, že psychologie snahou o ovlivňování společnosti ztrácí nestrannost. Psychologové přitom zjevně svou kredibilitu ochotni obětovat jsou, protože kdo jiný by se měl zasazovat o nějakou agendu než ten, kdo vědecky ověřil její potřebnost?

Je zapotřebí od sebe odlišovat vědecké poznatky a individuální ponoukání lidí k nějaké aktivitě. Něco jiného je, když Albert Einstein varuje před tím, aby se zneužila atomová bomba. V tu chvíli se jedná o morálně-lidský apel člověka, který má nějaký kredit jako vědec. Což je něco jiného, než když vezmete graf a řeknete: „Takhle to bude.“ Flegr protahoval křivku, měl dopad – ale zpětně víme, že protahování křivky takhle nefunguje. Víme to, protože se věnujeme vědě. Ve společnosti to ale vedlo k polarizaci, jestli Flegr ano, nebo ne. Takže myslím, že vědci nemají svůj kredit užívat k nějakému brzdění, nebo akcelerování. Nemělo by se jednat o aktivismus, neměli by být cíleně alarmističtí, za cenu toho, že se budou pohybovat na samé hraně vlastních výpočtů.

Do hry bych pořád vracel vědecké procedury. Zní to bizarně, ale k pandemii se vyjadřovalo tolik lidí, že nakonec musí dopadnout tak, jak někdo říkal. Což ale neznamená, že ten člověk měl pravdu. Ve vědě pravdu vztahujeme k těm procedurám, hypotézám a tak dále, což ale v médiích není vidět – a zůstává tak na zodpovědnosti konkrétního vědce, který k nim promlouvá.

 

Jak byste hodnotil mediální působení českých vědců během pandemie?

Nejde hodnotit, jak vědci obecně komunikovali o pandemii: pandemie tu s námi je už patnáct měsíců, takže komunikace prodělala nějaký vývoj. Aktuálně mi připadají zajímavé úvahy o očkování: víme, že ve velmi zřídkavých případech ke komplikacím po očkování dochází. Víme, že čím masivnější bude očkování, tím víc bude i těch zřídkavých případů. A víme to už ve chvíli, kdy pícháme první dávku očkování – a přitom to neumíme komunikovat. Neumíme komunikovat nejistotu – a v tomto případě dokonce ani jistotu. Neříkáme, že komplikace přijdou, byť to víme.

 

Takže se vědci snaží veřejnost spíš ovlivnit než informovat?

Část vědců zachází se společností jako s pacientem. Pacientovi některé věci říkáme jinak, případně neříkáme vůbec – což je špatně. Dobré by bylo například říct, že je v daný moment v populaci potvrzeně nakažených sto tisíc lidí. A že tisíc z nich je už teď de facto mrtvých: jakkoli ještě v současné chvíli žijí, do deseti nebo dvaceti dnů zemřou. (Nechytejte mě teď za konkrétní čísla.) Jenže my se místo toho snažíme na jednom extrému o jakýsi tanec proti panice a na druhém extrému o jeho opak.

Ale abych zmínil i nějaké pozitivum: pandemie je transdisciplinární, nikam nepatří. Chvíli se vedly debaty o tom, proč se k pandemii vyjadřují matematici, když se jedná o epidemiologickou otázku. Proč ji modelujeme, když patří do kompetence hygienických stanic. Jenže ono to funguje jen celé dohromady. Takže se hledá slovník, jímž se začnou domlouvat ty jednotlivé obory. Vlastně se tak úplně mimochodem daří dělat českou vědu interdisciplinární. Což je skvělé!

 

Interdisciplinarita zároveň rozostřuje hranice. Jakým způsobem by měl vědec rozeznat, kde už jeho expertiza končí?

Dostat se do médií pro řadu vědců znamená pokušení opustit svou expertizu a postupně se začít vyjadřovat téměř k čemukoli, na co jsou dotázaní. Což tu bylo už předtím, mezi vědci máme „mluvící hlavy“, o nichž novináři vědí, že jim mohou kdykoli zavolat o „vědecký komentář“ a oni jim sdělí svůj názor na cokoliv. Během pandemie se to ukázalo jako věc, která v čase bobtná.

Vědci nejsou jiní než lidé, které potkáme na ulici, dokonce bych řekl, že v průměru ani nejsou chytřejší. To, čím se odlišují, je systém procedur, které formují vědecký svět: zápisy, ověřování, teorie vědy. To, že kdokoli může přijít a zreplikovat, co vědec udělal. To je svět, který vědce odlišuje – a při hovoru v médiích se mlčky předpokládá, že všechno, co vědci říkají, je zaručené těmito procedurami. Takže je ze strany vědců poctivé, aby dali hlasitě najevo, pokud tento prostor opouští, že dál mluví jako soukromé osoby. Do rozhovoru se totiž vědci dostávají proto, kým jsou – ne proto, kdo jsou. Občas to ale není nic platné, protože si lidé stejně jejich tvrzení zarámují jako vědu.

 

Vědci se – stejně jako kdokoli jiný – ve svých názorech zásadně liší. Jak by se měl expert postavit k situaci, kdy se jeho vlastní názor nepřekrývá s konsenzem daného oboru?

V kontextu vědy jsme na to zvyklí: minoritní názor se dostane do nějakého konferenčního příspěvku, vznikne oponentura a tak dále. Jenže v médiích se to neděje: novinář vidí, že někdo tvrdí, že máme promořeno – a že z toho bude skvělý článek, takže ho otiskne. Zároveň vědci ve veřejném prostoru nejsou imunní vůči biasům. Často v médiích nebyli schopní přiznat chyby ve svých odhadech, místo toho hledali důvody, proč by odhady byly správně. Třeba Soňa Peková, která – jak se cimrmanovsky říká – dodriftovala do pozice, která nemá s vědou nic společného.

Druhá věc: i novináři mívají vlastní názor, na jehož základě si volí respondenty. Logika novinářského diskurzu navíc média tlačí, aby pořád hledala něco nového. Něco jiného, než co přináší ostatní média. Ve vědě máme nějaký konsenzus ohledně viru, ohledně očkování a podobně. Jenže pokud ve vědě máme třeba pětadevadesátiprocentní konsenzus a pět procent minoritního názoru, v mediálním prostoru bude obojí zastoupené rovnocenně, padesát na padesát. Což je obrovská disproporce.

 

Neměl by vědec při prezentování minoritního názoru doplnit, že zároveň existuje i protichůdný konsenzus?

To člověk není schopný říct ani běžně, že je jeho názor menšinový. To bychom po nich chtěli moc.

 

Neexistují v tom nějaké hranice? Napadá mě Otevřený dopis lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize, který osobně považuju za zneužití expertní role k šíření něčeho, co s ní buď nesouvisí, nebo je s ní dokonce v rozporu...

Pandemie ukázala, jak jsme všichni lidmi a žijeme ve vztazích: manželce zavřeli obchod, bratr nemůže do galerie, otec umírá na covid… Část takových iniciativ je postavená na vztahu k životu, k tomu, jestli ten neurčitý pocit ohrožení nemáme nějakým způsobem zpracovat. Třeba tak, že to akceptujeme: řekneme, že smrt je součástí života. A jakmile takový postoj máme, tak ho lze i vyargumentovat.

Nemyslím, že lidé, kteří mají jiné názory než ten konsenzuální, lžou. Představte si toho člověka, který je přesvědčený, že se všichni ostatní mýlí a že o tom má nějaké hypotézy a nějaká data. Když tomu bude dlouho vystavený, dřív nebo později se neudrží a někam to napíše. Pozvou ho do médií, dostane zpětnou vazbu o tom, že jsou lidé, kteří ho chtějí poslouchat. Začne stoupat v pomyslném mediálním žebříčku, zároveň se ozvou lidé, kteří říkají, že to není pravda: má nějaké protivníky. Média ho dál podporují – a dříve či později skončí u extrémních tvrzení, která na začátku vůbec neměl.

Tohle se děje stovkám a tisícům lidí, v malém to vidíme všichni u svých kamarádů na Facebooku. A vědci jsou přeci taky lidé, nejsou žádnou výjimkou. Začnete si psát s lidmi, kteří mají stejné názory, začne fungovat skupinové myšlení, do toho se situace zhoršuje, nebo zlepšuje, kamarádům krachují firmy, rodinný život… Ukazuje se, že jediné, co má věda k dispozici, jsou ty procedury, ta pravidla výzkumu, vědecké debaty. Jenže ty vás v rozpojeném světě chrání jenom částečně.

 

Na lidské úrovni tomu rozumím. Zároveň by mě zajímalo, jakým způsobem může vědec mluvící do médií takové nedostatky překonat a férově prezentovat vědu?

Představit si, že by měl všechno, co říká, obhájit před svými akademickými kolegy. A také si uvědomit, ke komu bude mluvit: jestli k bulváru, nebo ke vzdělanému publiku. A pak se nebát zjednodušovat, ale zároveň nerezignovat na neurčitost. A hlavně naučit se říkat, že něco neví. Vědci mají někdy pocit, že když mluví pro média, měli by umět zodpovědět všechno. Znám to z prostředí sociálních sítí a mediálního světa: dlouho jsem se učil říkat, že nějaký výsledek závisí na dalších faktorech, že je otázka sice lákavá, ale nelze ji smysluplně zodpovědět. Umět říct, že člověk něco neví, je úlevné.

 

Autor vystudoval neuropsychologii na Maastricht University. Píše pro různá média, například časopis Vesmír, Finmag nebo magazín vysokých škol Universitas.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama