Slůně pod Alpami. Rakousko a covid-19

Report

Přístup Rakouska k pandemii covidu-19 se občas dává v Česku za vzor. Slůně, které používají rakouské úřady při komunikaci týkající se koronaviru, naznačuje, že tamní vláda vedená mladým kancléřem Sebastianem Kurzem je ohledně marketingu schopnější než ta česká. A i pokud jde o počty mrtvých, má Rakousko lepší bilanci než Česko. Přesto se ani tam nevyhnuli chybám, přehnanému optimismu, zbytečným obětem i chaotičnosti typické pro Babišův kabinet.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Slůně, německy „Babyelefant“ – to je slovo roku 2020 podle hlasování organizovaného Společností pro rakouskou němčinu.

Kdo nežije v Rakousku a nesleduje tamní zprávy, může onu volbu v roce zásadně poznamenaném novým koronavirem považovat za zvláštní; vítězné slovo je však v tamním kontextu s pandemií silně spojeno. Právě délka slůněte, tedy zhruba jeden metr, se totiž v Rakousku stala pomůckou pro určení bezpečného odstupu coby ochrany proti nákaze. Může se to zdát bizarní, nelogické, ale právě kvůli slůněti si onu vzdálenost lidé zapamatovali. A to i ti, kteří zrovna nebyli v zoo ve vídeňském Schönbrunnu, kde právě jednoho takového malého slona od předloňska mají.

Slůně poslala na jaře do veřejného prostoru sama rakouská vláda v jednom ze svých informačních spotů. Tato kampaň měla bezpochyby úspěch – na rozdíl třeba od inzerátu českého ministerstva zdravotnictví, který „lákal“ k vakcinaci obrázkem velké injekční stříkačky a titulkem „Toto není pravda“.

Malý slon byl natolik úspěšný marketingový tahák, že ho vláda čtyřiatřicetiletého Sebastiana Kurze používala celý rok, naposledy znovu v prosinci, kdy apelovala na Rakušany, aby nepřestávali dodržovat pravidla. Dítě převlečené do kostýmu slona se v předvánočním videu snaží v tlačenici odstrkovat lidi od sebe na potřebnou vzdálenost a bojuje při tom s těly mnohem vyšších dospělých. „Být slůnětem není snadné. Pomozme mu,“ apeloval spot zaplacený rakouskou vládou.

Slůně může ilustrovat jeden z více aspektů, v nichž je postup rakouské a české vlády v boji s koronavirem podobný – a současně odlišný. Politický marketing byl důležitým motivem aktivit rakouského kancléře Sebastiana Kurze i českého premiéra Andreje Babiše. Zatímco Babiše zaměstnávaly podzimní krajské a senátní volby, Kurz vstupoval do roku 2020 s novou vládou a chtěl se blýsknout. Konkrétní marketingové výkony však byly v každé zemi jiné.

Například poslední prosincovou neděli měli šéfové vlád a ministři zdravotnictví v Česku i v Rakousku namířeno do nemocnic: v Evropské unii začala první vlna očkování proti covidu. Mezi prvními Čechy dostali injekci s vakcínou premiér Babiš a ministr zdravotnictví Jan Blatný. Rakouský kancléř Sebastian Kurz a ministr Rudolf Anschober si naopak nechali injekci na jindy: osobně se ovšem zúčastnili očkování prvních Rakušanů – pětice složené ze seniorů starších osmdesáti let v rizikové skupině a ze zdravotníků z první linie. Fotka a video politiků s čerstvě očkovanými pak samozřejmě posloužily i jako marketingový nástroj.

U části Rakušanů – podobně jako mezi Čechy – přitom vládne ohledně vakcíny proti covidu-19 skepse. U našeho jižního souseda se v prosinci chtělo podle průzkumu Gallupova institutu určitě nechat očkovat jen 22 procent lidí a dalších 27 procent odpovědělo, že tak učiní pravděpodobně. V Česku se ve stejnou dobu podle průzkumu ministerstva zdravotnictví plánovalo očkovat zhruba 40 procent lidí.

 

Mikulášské nařízení

Pokud odhlédneme od marketingu, vývoj pandemie v Česku a v Rakousku je v něčem srovnatelný a v něčem naopak odlišný, a to bohužel v náš neprospěch.

 

Obě země s relativně podobným počtem obyvatel, s necelými devíti miliony v Rakousku a více než deseti miliony v Česku, zažily na jaře podobně dlouhý lockdown a patřily k té skupině států, které vyšly z první vlny s relativně nejmenším počtem obětí: Česká republika na tom dokonce byla trochu lépe. Situace se však zásadně změnila na podzim.

Do konce roku 2020 zemřelo v Česku necelých 12 tisíc lidí nakažených covidem-19, u našeho jižního souseda to bylo asi o polovinu méně, a to přes šest tisíc. Počet nově pozitivně testovaných se v Česku od půlky prosince pohyboval kolem osmi tisíc denně, před Vánoci pak čísla skokově rostla až na více než 14 tisíc, těsně před Silvestrem dokonce na 17 tisíc. V Rakousku to v té době bylo kolem dvou tisíc, nanejvýše necelých tří tisíc odhalených nakažených denně.

V českých nemocnicích leželo koncem prosince šest tisíc pacientů, v rakouských postupně od konce listopadu klesl jejich počet až ke dvěma tisícům.

Zatímco Česko začalo postupně omezovat chod ekonomiky v průběhu října, Rakousko vyhlásilo druhý lockdown začátkem listopadu, kdy se zavřely restaurace, omezil provoz hotelů, stanovil se maximální počet zákazníků v obchodech na metr čtvereční, a navíc se vyhlásil zákaz vycházení od 20 hodin do šesté hodiny ranní.

V druhé půli listopadu, když počty nakažených v Rakousku neklesaly, přišlo další zpřísnění: zavřela se značná část služeb a obchodů. Tento druhý lockdown trval u našeho jižního souseda v zásadě do poloviny prosince (Češi opatření částečně rozvolnili už 3. prosince).

Navzdory příznivější rakouské bilanci je fér říci, že ani tam se při zvládání epidemie nevyhnuli některým chybám typickým pro českou vládu. Tak jako si podnikatelé a veřejnost v Česku stěžovali na nepředvídatelnost opatření, která se neustále měnila a komplikovala je řada výjimek, kritiku přitahoval i kabinet ve Vídni.

S nepochopením se v Rakousku setkalo nařízení přezdívané „mikulášské“, které sice začátkem prosince povolilo pochůzky Mikulášům a prodej zbraní k pracovním účelům, nadále se však zakazoval třeba provoz kadeřnictvím a podobných služeb, při nichž dochází ke kontaktu se zákazníky. A širší středoevropský dopad mělo rakouské nařízení, které v srpnu zavinilo až dvanáctihodinové kolony na rakouských hranicích při cestě z Chorvatska. Celkem s jistotou v nich uvízl i nejeden Čech.

Opatření mělo zajistit, aby se každý navrátilec z Chorvatska na hranicích registroval a vyplnil formulář, i kdyby Rakouskem jen projížděl. Text nařízení přitom obsahoval klíčovou větu: „Platí od následujícího dne.“ Úředníci na hranicích začali ne zcela srozumitelné a narychlo vydané nařízení ministra zdravotnictví proti šíření nákazy koronavirem okamžitě svědomitě provádět a výsledkem byly kolony, o kterých informovala média v mnoha zemích Evropy.

 

Hrdina, ale tragický

I rakouský ministr zdravotnictví se stal – podobně jako jeho čeští kolegové – terčem kritiky. Výkon Rudolfa Anschobera popsal koncem roku týdeník Profil jako „otřesně špatný“. Jméno tohoto dlouholetého politika strany Zelených, která nyní spolu s Kurzovými lidovci tvoří vládní koalici, si pamětníci mohou vybavit v souvislosti s českou jadernou elektrárnou Temelín: Anschober proti ní bojoval coby radní spolkové země Horní Rakousy pro životní prostředí.

Ve vládě zformované na počátku roku 2020 se ovšem Anschober, původním povoláním učitel, dostal ke zcela jinému oboru. A když se pandemie naplno přelila i do Rakouska, byl ve funkci teprve pár týdnů.

Na zdravotnictví v Rakousku mají vliv i ministři jednotlivých spolkových zemí, šedesátiletý Anschober se však stal symbolem tamního přístupu, a to v dobrém i ve zlém.

Vídeňský magazín Falter sice v prosinci Anschobera vybral jako „muže roku“, opatřil ho ale zároveň podtitulem „tragický hrdina“. Ministr si podle časopisu zaslouží ocenění za „schopnost přiznat chybu, zaujmout postoj a vydržet“. Na druhé straně musel Anscho-ber přijmout i ostrou kritiku přímo od zdravotníků.

V říjnu ho rakouská lékařská komora kritizovala za to, že v létě zaspal a strávil příliš mnoho času přípravou nejasného koronavirového semaforu – a také za to, že začátkem podzimu se v zemi zhroutil systém trasování nakažených (v tomto bodě se opět nabízí určitá podobnost s Českem).

Podle kritiků též ministerstvo zdravotnictví nebylo schopno vysvětlit veřejnosti, při jakých činnostech hrozí největší riziko nákazy. Dobrá nebyla ani ochrana rizikových osob – obyvatel domovů seniorů, kterých do poloviny prosince zemřelo v Rakousku v důsledku koronaviru už 1 900. Že vláda pošle poštou starším lidem několik respirátorů FFP2, schválil parlament až těsně před Vánocemi, devět měsíců po začátku pandemie.

Devět šéfů rakouských nemocnic v dopise ministrovi začátkem prosince varovalo před příliš rychlým uvolňováním opatření proti šíření nákazy. Pandemie podle ředitelů dostala státní špitály v zemi na hranu možností. I tohle zní českým uším povědomě – podobné apely jsme slyšeli na podzim a na přelomu roku i u nás.

V listopadu, kdy počty hospitalizovaných s covidem-19 dosahovaly v Rakousku vrcholu, se v rakouských médiích i mezi experty dokonce objevovaly zmínky, že se nebude možné vyhnout takzvané triáži – tedy třídění pacientů na ty, kteří mají šanci přežít, a ty ostatní. Situace se ovšem během prosince, jak už bylo naznačeno, zklidnila.

A 26. prosince – o den dříve, než Česko přešlo do nejtvrdšího lock-downu v rámci systému PES – přišel nicméně v Rakousku další, v pořadí už třetí lockdown: opět se zavřela většina obchodů, lidé měli vycházet z domova, jen když si potřebovali nakoupit základní věci, nebo si jít ven zasportovat, prezenční výuka ve školách se měla původně obnovit v lednu, nakonec její začátek vláda odložila až na únor. Na polovinu ledna se také naplánovalo rozsáhlé testování populace.

 

Nebude to tak zlé

Spolkový kancléř Sebastian Kurz, který si léta buduje image politika schopného řešit krizové situace, čelí určitému poklesu popularity. Podle průzkumu zveřejněného deníkem Der Standard po Vánocích by ho v hypotetických přímých volbách kancléře volilo jen 31 procent lidí, zatímco na jaře to bylo 52 procent – byť analytik citovaný deníkem upozornil, že jde spíše o návrat do hladin typických pro jeho předchůdce; navíc podpora pro vládní strany, lidovce a Zelené, se relativně drží.

Kurz v srpnu předpovídal „světlo na konci tunelu“ a tvrdil, že pandemie „nebude trvat tak dlouho, jak se čekalo“: v tomto ohledu poněkud připomínal českého premiéra Babiše, který začátkem června vyzval k tomu, „abysme na ten vir co nejdřív zapomněli“.

V prosinci sklidil Kurz ostrou kritiku za slova, že nákazu do země na podzim znovu „zavlekli“ navrátilci z dovolených a lidé, kteří léto strávili v zemích svého původu. „Proč se snažíte vyvolat dojem, že migranti můžou za virus v Rakousku?“ zeptal se kancléře v televizním interview známý moderátor Armin Wolf. Rozhovor viděl ve vysílání veřejnoprávní televize ORF bezmála milion Rakušanů.

V průběhu roku se také ukázalo, že Kurz má coby šéf vlády podíl na počátečním selhání v boji s pandemií, které se váže k tyrolskému lyžařskému středisku Ischgl.

Nutno říct, že to bylo v době, kdy se toho o šíření koronaviru a boji proti němu vědělo mnohem méně než dnes, což však důsledky tehdejších chybných rozhodnutí rakouských politiků a úředníků nezmírňuje. A i když pandemie odezní, Kurzovu vládu budou zřejmě ještě nějakou dobu zatěžovat soudní spory s těmi, kteří se koronavirem nakazili právě v Ischglu.

Proslulé lyžařské středisko v Tyrolsku se totiž loni v únoru a březnu stalo ohniskem, odkud se nákaza šířila do celé Evropy.

Příliš pomalá reakce tyrolských úřadů i rakouské vlády vedla k tomu, že se nakažení rozjeli do Německa, Skandinávie i řady dalších zemí. Dnes se řeší hromadné žaloby proti rakouskému státu spojené se žádostí o odškodné. Právník Peter Kolba, který zastupuje nakažené z Ischglu, vyčítá selhání jak ministru zdravotnictví, tak přímo kancléři Kurzovi. Oba prý zásadně přispěli k chaosu, který provázel izolaci údolí Paznauntal od světa v polovině března, a podle právníka tak umožnili, aby se v panice prchající nakažení turisté rozjeli do všech stran.

Ke stejným závěrům došla v říjnu i nezávislá komise, která měla postup vlády i tyrolských úřadů v kauze Ischgl prošetřit. Na 703 stranách své zprávy popisuje sérii selhání, která vedla k tomu, že někteří Ischglu později začali přezdívat „evropský Wu-chan“.

Například už 5. března úřady v Rakousku věděly, že na Islandu jsou pozitivně testovaní, kteří se vrátili z Ischglu, karanténa oblasti a ukončení lyžařské sezony však přišly až za deset dní. Lanovky mezitím jezdily a každým dnem vydělávaly majitelům nemalé sumy. Stejně tak hotely, půjčovny lyží a celý zimní turistický byznys, na kterém je nejen Tyrolsko závislé.

 

Štědré kompenzace

Letos Rakousko, na rozdíl od jiných evropských zemí a po konfliktu s nimi, lyžařské rezorty částečně – a především pro své občany – o vánočních svátcích otevřelo: tamní zimní sezona je ovšem přirozeně úplně jiná. Na lanovce je povinné mít respirátor třídy FFP2, platí omezení počtu návštěvníků a nařízení o rozestupech, skipasy a jízdenky na lanovky se v řadě středisek rezervují online. Zavřené zůstanou po většinu ledna kvůli lockdownu také horské restaurace.

Kontroverzní rozhodnutí spustit vleky a lanovky navzdory pandemii však v Rakousku nebylo jen otázkou hrdosti země. Šlo i o ekonomický pragmatismus.

Turistický ruch je pro rakouské hospodářství natolik klíčový, že kdyby po katastrofálním jaru a hubenějším létu vypadla i celá zimní sezona, snížilo by to podle některých odhadů rakouské HDP až o 1,5 procenta.

I tak mohl mít průměrný rakouský hospodský mnohem klidnější svátky než jeho český kolega. Zatímco během podzimní vlny pandemie česká vláda nebyla schopna dát restauratérům prakticky žádnou jistotu, s jakou kompenzací můžou od státu počítat, rakouská vláda nabídla hned po uzavření restaurací v listopadu náhradu ve výši až 80 procent loňského obratu za stejné období. Peníze slíbila poslat na účet maximálně do dvou týdnů, a to bez zbytečné byrokracie. Žádost stačilo podat online a výši kompenzace stát podnikateli spočítal automaticky, na základě údajů, které už o něm shromáždila finanční správa.

V prosinci sice kompenzace pro restaurace klesly na 50 procent loňského obratu, nejde však zdaleka o jediný podpůrný program, na který si mohou rakouští podnikatelé sáhnout – a to nejen ti v gastronomii.

Ve dvou fázích letos vláda Sebastiana Kurze vyhlásila vyplácení příspěvku na fixní náklady, tedy například nájmy a další platby nezávisející na objemu výroby, ve výši až 800 tisíc eur. Současně hradí firmám postiženým vládními nařízeními náklady na kurzarbeit, tedy zkrácené pracovní úvazky za sníženou mzdu.

Myslí i na startupy nebo přidává prémie za investice firem do digitalizace nebo ekologických vylepšení, pokud se je rozhodnou provést navzdory výpadkům příjmů kvůli covidu-19. Čerpání různých programů se v některých případech smí i překrývat.

Už když v polovině března oznamoval kancléř Kurz záchranný balík pro ekonomiku ve výši 38 miliard eur, prohlásil, že pracovní místa zachrání, „ať to stojí, co to stojí“. V polovině roku pak vláda pomoc dále navýšila až na 50 miliard eur.

Přes tuto pomoc však řada podniků nemusí přežít. Viceprezident rakouského sdružení hoteliérů ÖHV Walter Veit v polovině prosince odhadl, že krach kvůli koronavirovým omezením hrozí asi pětině provozovatelů hotelů a restaurací.

 

Jak moc lepší?

V Česku je pravidelně možné slyšet, že Rakousko vedené kancléřem Kurzem zvládlo koronavirus výrazně lépe než Češi. Přispívá k tomu zjevně legenda, kterou vytváří rakouská vláda. Její marketing je však efektivnější než ten český – mimo jiné i proto, že kvůli koronaviru tam skutečně zemřelo mnohem méně lidí než v České republice.

 

Autor se zabývá německojazyčnými zeměmi, působil v Českém rozhlase, nyní pracuje pro server HlídacíPes.org.

 

Článek je v digitálním vydání aktualizovaný o informace týkající se rozhodnutí o prodloužení třetího rakouského lockdownu, které přišly až po uzávěrce tištěného Reportéra.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama