Ve dvaadvaceti dojičkou v kriminálu

V Předním Poříčí hospodařilo šest sedláků. Největší byl statek rodiny Švejdových, patřily k němu i dva rybníky. Při sezonních pracích sem chodili pomáhat sousedi chalupníci, statkář jim na oplátku půjčoval koně na obdělání jejich drobných pozemků. „Byli jsme odmala vedeni k práci, ale mě to bavilo. Vázala jsem snopy, jezdila s povozem,“ zavzpomínala Jarmila Kovářová (rozená Švejdová) pro žáky Základní školy v Albrechticích nad Vltavou v rámci Příběhů našich sousedů.

Narodila se v říjnu 1930 jako první ze tří dětí. Tatínek František vlastnil velký statek, který rodina držela od roku 1630. „Byl to pokrokový, moderní člověk, funkcionář mnoha zemědělských organizací. Hospodářství převzal od svého otce v sedmnácti letech,“ zní Jarmilin hlas na nahrávce pro Paměť národa. Maminka Anna pocházela z jiného statku, v nedaleké Voltuši. „Uměla plést, vyšívat i obdělávat pole traktorem,“ vzpomíná její dcera.

Švejdovi zaměstnávali dva kočí a dvě služebné. „Myslím, že s lidmi ve vsi jsme vycházeli výborně – až na jednoho člověka, podezřelého z vraždy své matky, který za války udával,“ přibližuje Jarmila poměry v Předním Poříčí. Její strýc byl zapojen do odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. „Nosili jsme jídlo partyzánům, což jsem nevěděla. Jen mi bylo divné, proč nám babička do lesa balila tolik bochníků chleba a škvarků. Nechávali jsme je v houští, prý jako krmení pro zajíce a srnky,“ vybavuje si Jarmila.

Kvůli zmíněnému udavači prohledávalo Švejdovic statek dvakrát gestapo. „Tvrdil, že máme v silážních jámách schovanou pšenici, a další nesmysly. Vyházeli i maminčiny věci ze šicího stroje, ale nic nenašli.“ Ze souseda práskače se po skončení války stal oddaný komunista a předseda národního výboru. Příkoří pramenící ze závisti a nenávisti vůči rodině úspěšného statkáře tak mohlo po roce 1945 začít nanovo. S nedozírnými následky.

Pánové v šestsettrojce

Komunistům se v Předním Poříčí nedařilo založit družstvo. Způsobil to hlavně František Švejda, kterého respektovala celá vesnice. Za trest rodině navyšovali kontingenty – povinné odvody úrody. Jarmila v roce 1945 dokončila měšťanku a chtěla pokračovat na střední zemědělské škole. Nejbližší ovšem byla v Táboře nebo v Klatovech. Nehodilo se, aby patnáctiletá dívka bydlela sama tak daleko, nastoupila proto na tříletou „rodinnou“ školu do Prahy, kde bydlela tatínkova sestra. „Vyučování mě tam nebavilo, ale mohla jsem alespoň chodit do divadel, do kina, na operu…“

V roce 1948 se Jarmila vrátila domů. Mezitím byla ve dva kilometry vzdálené Březnici zřízena čtyřletá zemědělská škola. Její ředitel se dobře znal se Švejdovými (posílal k nim studenty na praxi), nabídl proto Jarmile možnost dálkového studia. To už ale místní komunisti nedopustili. A začali rodinu připravovat i o majetek.

„Měli jsme dva rybníky, lovili jsme si je sami. Jednou jsme vjížděli do dvora, tatínek v traktoru, my na valníku vedle kádí, a vidíme dvě šestsettrojky. Pánové vystoupili: ‚Ty kádě shoďte dolů a podepíšete, že předáváte traktor s valníkem strojní stanici. Nebo pojedete s námi,‘“ vypráví Jarmila a pokračuje: „Za pár dní přijeli pro mlátičku, talířové brány, pluh za traktor a další stroje. Sebrali nám i obilí na setbu nebo krmivo, nesměli jsme bez povolení zabít prase. Navíc se začalo proslýchat, že mě a sestru dají do dvora u zámku v Březnici, abychom tam topily pod kotlem.“

Stačilo pár dopisů

Jarmila přes známého sehnala místo kresličky v pražské kanceláři podniku Stavoprojekt. Bydlela u sestřenice a jejího manžela, právníka Ladislava Bezpalce. Tomu několikrát předala obálku z domova. „Otec mi jen řekl: ‚Dej to Láďovi, víc se neptej.‘ Později jsem se dozvěděla, že Bezpalec tatínka žádal, aby popsal, jak komunisté tlačí na sedláky při vstupování do družstva.“

Ladislav Bezpalec byl zatčen v květnu 1952, o jedenáct měsíců později došlo na Jarmilu. „Přišla jsem do pražského bytu a tam čekalo pět vazounů. Až se mně udělalo špatně. Dovolili mi ještě na záchod, ale nesměla jsem zavřít dveře. Jeden z nich nade mnou stál, nesměla jsem spláchnout. Pak mě se zavázanýma očima strčili do auta.“ Ve stejný den zatkli i Jarmilina otce.

Na cele v plzeňské věznici na Borech nesměla přes den sedět, sprchovat se mohla jednou týdně. „Nutili nás taky podepsat různé dokumenty, což jsem odmítala. Pak ale jedna ze spoluvězeňkyň přišla z údajného výslechu a tvrdila, že už se nemusíme ničeho bát, protože bude amnestie. A ať ty papíry podepíšeme a ušetříme si trápení. Naletěly jsme jí. Později vyšlo najevo, že je to vražedkyně, která udávala výměnou za zkrácení trestu.“

Prokurátorkou v procesech s Jarmilou Švejdovou, Ladislavem Bezpalcem, jejím otcem, strýcem a dalšími byla Marie Brožová-Polednová. Trest si Jarmila odseděla v ženském kriminále v Želiezovcích na Slovensku. „Na směnu do kravína se vstávalo v půl čtvrté ráno, končily jsme v sedm večer. Já jsem byla na práci zvyklá, ale ty holky, co nebyly, to měly strašně těžké,“ říká Jarmila.

Statek našli vyrabovaný

Po pěti letech jí odpustili zbytek trestu. Od maminky se dozvěděla, že už se nemá vracet domů, protože rodinu vystěhovali do Hajan u Blatné. Jarmila nastoupila do práce ke zdejším Státním statkům. V roce 1961 se vdala a odstěhovala do Písku, kde byla až do důchodu zaměstnaná v podnikové prodejně Jitexu.

Statek byl Švejdovým vrácen v roce 1990 ve zbědovaném stavu. „Nastěhovali tam nepřizpůsobivé lidi, ale nebyli to Romové. Když došlo dřevo, topili vraty, potom i trámy,“ říká Jarmila. Až v roce 1993 město Březnice, pod kterou statek spadal, našlo neplatícím nájemníkům náhradní bydlení.

„Tatínek si velmi přál, aby mohl zemřít doma. Bohužel oprava byla zdlouhavá, nedožil se toho,“ říká dnes dvaadevadesátiletá Jarmila Kovářová, která má dvě dospělé děti a několik vnoučat a pravnoučat. Po smrti manžela žije v Písku – ironií osudu v ulici Milady Horákové, kterou měla rovněž na svědomí „její“ prokurátorka Brožová-Polednová.

Příběh Jarmily Kovářové zpracovali Martin Navrátil, Daniel Síba, Elen Hlaváčková, Daniel Jiřík a Nicol Posnerová ze ZŠ Albrechtice nad Vltavou pod vedením Zdeňky Pirglové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.

Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.

Proto MONETA podporuje Paměť národa.