Skvostné časy squatů

Lidé

Kdysi na pražské náplavce spoluzakládala legendární cyklodílnu Bajkazyl. Pak se vystudovaná fotografka Gabriela Kontra vydala do světa knih popisujících zajímavé subkultury. První pojednává o zaniklých pražských squatech, druhá o fenoménu techno parties a třetí, která vychází právě nyní, o punkových kapelách. Všechny její knihy mají jedno společné – velké množství unikátních fotografií.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před několika lety procházela Gabriela Kontra svůj archiv a našla spoustu fotek. „Ve všech těch krabicích toho bylo tolik, co jsem nikdy nevyndala,“ říká. Gabriela se v devadesátých letech pohybovala ve světě squaterů, v krabici tak byly mimo jiné i její snímky z pražského squatu Medáků. A tudíž ji napadlo, že by mohla zkusit zmapovat všechny podobné komunity v hlavním městě – squaty, z nichž dneska už neexistuje ani jeden.

Vznikl tak soubor unikátních snímků, které byly vůbec poprvé publikovány v nějaké knize. Krátce nato se Gabriela Kontra rozhodla vydat další knihu. Opět s jedinečnými fotografiemi a opět popisující specifickou subkulturu. Tentokrát šlo o pražské techno party: tato kniha už vyšla v jejím nově založeném nakladatelství Divočina. A právě nyní vydává další knihu, o českých punkových kapelách.

 

Zlaté časy squatů

Gabriela Kontra je dokumentaristka, která vystudovala fotografii na pražské FAMU. Ještě během studia natočila se spolužačkou dokumentární film Porodní plán, který byl sondou do stavu zdejšího porodnictví. Pak se na několik let od svého oboru částečně odpoutala. Se svým tehdejším mužem Martinem Kontrou v roce 2010 založila a provozovala na pražské náplavce Bajkazyl: místo, které sloužilo jako servis, půjčovna a svépomocná dílna kol, současně jako významný kulturní bod a pak také bar, kde se dá napít.

Nedávno se Gabriela Kontra ke své původní profesi zase vrátila. A začala právě knihou o pražských squatech (nebo též „skvotech“) pod názvem Padáme i na tvou hlavu. Odkud ten název? „Koukale, padáme i na tvou hlavu“ je totiž slavný nápis, který na střechu posledního obydleného domu v bývalé smíchovské dělnické kolonii Buďánka napsal před lety Ludvík Hradilek; fotograf, který stál u vzniku časopisu Respekt. Jeho rodina se nakonec v domě, který vlastní, udržela a žije v něm dodnes.

Zmíněný Jan Koukal byl v letech 1993 až 1998 primátorem hlavního města. „Ty roky byly klíčové. Tehdy se lámal subkulturní chleba,“ dočteme se v knize s podtitulem Skvoty, centra, kluby v Praze. Co bylo, co zbylo z devadesátek. „Devadesátky byly roky nevídané svobody. Než si stát začal dělat na svém dvorku pořádek,“ píše se v ní.

 

 

V plánu bylo dostat do knihy, jež vyšla loni na podzim, co nejvíce dobových fotek, které squaty a život v nich zachycují v jejich „zlatých časech“. Oslovila proto Radima Kopáče, svého bývalého kolegu, kterého znala z dob, kdy stejně jako ona pracoval v redakci časopisu Alternativa, jejž vydával ekologický spolek Děti Země. Požádala ho, aby jí do knihy napsal portréty míst propletené vzpomínkami tehdejších obyvatel, které kvůli pátrání po fotkách postupně navštěvovali.

Gabriela Kontra mimo jiné sehnala fotky ze Zlaté lodi, domu stojícího v Náprstkově ulici na pravém břehu Vltavy, který se stal v roce 1991 jedním z prvních pražských squatů vůbec. Snímky z toho místa měla jeho tehdejší obyvatelka Jolana Štajerová bezmála pětadvacet let uložené na skříni ve svém venkovském domě.

 

Svatba ve squatu

Sama Gabriela měla, jak už zaznělo, nejblíže ke squatu Medáků, kam řadu let chodila. Dům tehdy, v pětadevadesátém roce, obsadila parta mladých příznivců alternativní kultury: ti po třech letech založili Dobročinný spolek Medáků ve Střešovicích. Squat se nacházel na místě chátrajících dělnických domků a členové spolku nechtěli, aby padly – a to doslova, protože přízemní budovy, postavené před rokem 1840, už byly v žalostném stavu. Současně se snažili zabránit, aby pozemky padly do rukou developerů.

Squateři žijící ve třech domech tu začali pro veřejnost nabízet alternativní kulturní program. V čele spolku stál Martin Skalský, který pracoval v neziskové organizaci Děti Země a vedl zmiňovaný ekologický časopis Alternativa. Inspirací mu prý byl nejslavnější pražský squat Ladronka, který stál nedaleko. „Barák, kde jsem bydlel já, neměl půlku střechy, měl vymlácený okna, vyrvaný dveře, propadlý stropy, zavalenej sklep,“ vypráví v knize Martin Skalský. A taky vzpomíná, jak je hned zkraje navštívil soused, jeden ze starousedlíků, který chtěl vědět, co se tam děje. Plány nových obyvatel se mu líbily. Byl to jeden z těch, koho se nepodařilo na sklonku osmdesátých let, když z tohoto místa měla vzniknout diplomatická čtvrť, vystěhovat. „Ten o nás pak řekl ostatním a vlastně nás adoptovali,“ dodává Skalský.

Gabriela Kontra vzpomíná, že když do squatu Medáků sama chodila, konalo se tam hodně akcí pro děti, ráda měla multižánrové večery. Sama tu občas něco organizovala a taky fotila. Pak ale začali mít Medáci problémy s radnicí Prahy 6. S tehdejším mužem se tam dokonce tehdy Gabriela rozhodla vzít, aby se pokusili symbolicky propojit úřad se squatem. Oddával je Pavel Bém, budoucí pražský primátor, který byl v té době, tedy v roce 2000, ještě starostou Prahy 6.

Přesto se Medákům obsazené domy ležící na severním svahu střešovického kopce na dohled Pražského hradu udržet nepodařilo. V roce 2003 – ve stejný rok byly Staré Střešovice vyhlášeny městskou památkovou zónou – museli odejít a radnice vypsala výběrové řízení: mohli se do něj hlásit ti, kdo chtěli domky nějak využívat. Ten, kdo vyhrál, tam ale nakonec nechtěl, a domy tak zůstaly prázdné.

Pár let nato se v příběhu dělnických domků opět objevil Martin Skalský, tehdy už coby zastupitel Prahy 6. „Jednou za ním přišli místní skauti, že nemají klubovnu, a on jim nabídl svůj původní domov. Dnes to tam stále nějak žije, kulturní otevřený nízkoprahový prostor už tam ale není,“ říká mi pětačtyřicetiletá Gabriela Kontra, když spolu sedíme na lavičce u hvězdárny na pražském vrchu Petřín. Kousek odtud, přímo v srdci Petřína a vlastně nepříliš daleko od někdejšího squatu Medáků, dnes Gabriela bydlí.

 

Zvoní hrana

V knize Padáme i na tvou hlavu nenajdeme jen příběhy squatů, ale i pražských klubů. Neopomenutelný je slavný strahovský Klub 007, který před třemi lety slavil padesáté výročí. „Pamatuje si ji mnoho generací, začínal tam třeba Visací zámek,“ říká Gabriela Kontra.

Zmapovaný je v knize též kus života památkově chráněné usedlosti Cibulka v Košířích, která byla známá hudebními produkcemi. Nedávno ji ve zbídačeném stavu koupila Nadace rodiny Vlčkových, kterou v roce 2021 založil ředitel firmy Avast Ondřej Vlček. Nadace tu chce provozovat dětský hospic a středisko paliativní péče.

V knize najdeme i zmínky o řadě známých osobností, které do squatů chodily nebo v nich žily. Například v již zmiňované Zlaté lodi byl častým hostem básník a výtvarný kritik Ivan „Magor“ Jirous, který tady psal, ale občas i pracoval za barem. Na Buďánkách zase stával domeček, který před mnoha lety sloužil jako provizorní zkušebna pro undergroundovou kapelu The Plastic People of the Universe, později třeba pro kapelu Národní třída v čele s Jáchymem Topolem. A jeden z nejslavnějších obyvatel symbolu pražského squattingu, Ladronky, byl raper, spisovatel a výtvarník Vladimír 518.

Ladronka se udržela do roku 2000, kdy nežádané obyvatele vyvedla z objektu městská policie za pomoci bezpečnostní agentury – obvyklý výjev konce squatů. Dnes je Ladronka zrekonstruovaná a je tam i restaurace pro lidi, kteří tráví čas ve stejnojmenném parku.

To další pražský squat, Milada, má jiný konec. Držel se nejdéle, až do roku 2009. Objekt je dnes prázdný a chátrá. Loni ho koupila od státu za 57 milionů Karlova univerzita s tím, že z prvorepublikových vil, kromě Milady tu stojí ještě Miluška, chce mít učebny a koleje.

Proč na přelomu milénia začala pražským skvotům vlastně zvonit hrana? ptám se Gabriely Kontra. Podle ní v půlce devadesátek byla prostě nálada jiná, kolem roku 2000 se to ale lámalo. Nebylo to ovšem jen u nás, tato „hnízda“ svobody tehdy zanikala i jinde v Evropě. „V zahraničí se ale občas povedlo, že se některá místa přetvořila a dnes stále nabízejí zajímavý program, ale už fungují legálně,“ říká. A dodává, že když se na lidi, kteří tam tehdy žili, dnes podíváme, jde často o zajímavé, aktivní, úspěšné osobnosti. „Nejsou to žádní kriminálníci a feťáci, jak na ně bylo obvykle nahlíženo. Celou tuhle scénu tehdy i dnes spojuje zájem o ekologii, lidská práva a sociální solidaritu, což jsou témata, která se až nyní stávají součástí mainstreamové debaty. Takže se snad změní i pohled na to, kdo je nebo byl vlastně radikál,“ říká fotografka.

 

Nový Berlín?

Druhá kniha Gabriely Kontra mapuje, jak už bylo řečeno, další subkulturu – techno scénu. Můj původní – a mylný – předpoklad byl, že má k tomuto stylu muziky blízko, stejně jako měla blízko ke squattingu. Je to ale jinak. Jediné společné mají obě její knihy to, že Gabriela Kontra ve správné době pořídila ucelený fotografický materiál: dokument, u něhož si řekla, že by stálo za to ho vydat. Loni tak světlo světa spatřila kniha s názvem Location TBA (TBA je zkratka pro „to be announced, fráze používaná organizátory před odhalením místa konání akce).

Jak se dostala k o jednu generaci mladším technařům, když tuhle muziku ani neposlouchá? „Když jsem se starala o Bajkazyl, dostala jsem jednou nabídku zařídit také bar na techno party, která se měla konat v jednom křídle budovy Hlavního nádraží v Praze. Kývla jsem na to,“ vypráví.

Na akci, která se konala v roce 2015 a na kterou přišlo patnáct stovek lidí, si s sebou vzala i foťák. Troufalé na tom bylo, že na takových „rave parties“ (termín používaný pro taneční, většinou celonoční party s elektronickou hudbou a světelnou show) platí nepsané pravidlo: Nikdo tu nesmí fotit. Gabriela Kontra se ale domluvila s organizátory a ti kývli. Následovaly další akce, kterých se účastnila a kde taky fotila.

Techno subkulturu přitom fotila v nejlepší možný čas. V roce 2016 vyšla reportáž v populárním americkém magazínu Vice s názvem Is Post-Communist Prague the World’s Next Techno Capital?, která popisuje zrod nové techno scény, jež prý připomíná Berlín ve své zlaté éře. Byť, jak se dočteme v její knize, s odstupem let je jasné, že Praha se v tomto ohledu novým Berlínem nestala.

Když se předloni Gabriela Kontra rozhodla vydat o fenoménu minulé dekády knížku, přizvala další autory. Kniha tak nabízí zákulisní rozhovory s organizátory i účastníky techno parties, to celé pak rámuje kapitola o historii techna a taky o drogách, které k těmto typům akcí neodmyslitelně patří. Jeden z rozhovorů vedla s dvěma dívkami, které pracovaly u vstupu a na nichž bylo vidět, že je drogy ničí.

„Ta dostupnost a nadužívání mi přišly alarmující. Nechtěla jsem ale dělat kazatelku, zajímalo mě, jak to samy vnímají,“ vysvětluje Gabriela Kontra s tím, že i pro organizátory byly prý drogy téma, které řešili. Ostatně na podobných akcích na Západě je běžné, že jejich součástí jsou i stánky se streetworkery, kteří tam nabízejí pomoc, kontakty nebo třeba prezervativy.

Pro srovnání, že drogy nemusí být vždy nedílnou součástí techna, je v knize i rozhovor s jednou účastnicí, která si opravdu užívala jen hudbu.

 

Zpátky na stromy

Když Gabriela Kontra knihu o pražských techno parties dokončila, nemohla najít nikoho, kdo by ji vydal. Právě proto si založila nakladatelství Divočina. Koncem září v ní má vyjít další kniha, pojmenovaná podle jednoho z textů Všechno je špatně, zpátky na stromy! od kapely Modrý tanky. „Je to antologie textů punkových kapel z let 1979 až 1989,“ popisuje její obsah. Podle ní jsou punkové texty úžasnou poezií, která stále propojuje různé generace.

Texty kapel dal dohromady kamarád a spoluautor knihy o squatech Radim Kopáč, který knihu doprovodil úvodní studií. A i tady je celá řada unikátních fotografií. Tentokrát pocházejí z archivu fotografa Štěpána Stejskala, který punkovou scénu za minulého režimu intenzivně sledoval a fotil.

Například tu najdeme kapelu Wanastowi Vjecy zachycenou zkraje své kariéry nebo jeden z prvních koncertů skupiny Plexis. Objevuje se tam i skupina Tři sestry nebo zpěvák Vilém Čok. „Líbí se mi, jak v té knize neplatí žádná hierarchie. Je to záznam doby, kdy ještě nikdo z nich nebyl slavný,“ poznamenává Gabriela Kontra, která už má v hlavě další knížky, které chce napsat.

Nyní se chystá na knižní edici, kterou pojmenovala Vzorní – mají to být rozhovory s lidmi, které považuje za inspirativní, tedy za jakési vzory. „To vzorní je ale myšleno ironicky, protože oni vzorní vlastně nejsou, spíš naopak, jsou to v jistém smyslu rebelové,“ říká. První plánovaný knižní rozhovor bude s Ivanou Königsmarkovou, nejznámější českou propagátorkou přirozených porodů s minimem zásahů.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement