Blagodarja! Kdo vydělal na bulharské akci ČEZ

Report

Balkánské dobrodružství stálo energetickou skupinu ČEZ miliardy korun. Na elektrárně, kterou česká firma zavřela a prodala, ovšem začali vydělávat tamní političtí šíbři. Přečtěte si česko-bulharský příběh plný kliček, úskoků, politických tahanic, ale také zlatých cihel, mafiánských historek a investorské nadutosti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Měla to být ukázková expanze českého byznysu a manažerských dovedností. Původní záměry ovšem vzaly zasvé a místo pěkných pravidelných zisků se teď sčítají ztráty a hledají viníci a příčiny nezdaru.

Do Bulharska vstupoval ČEZ s velkými plány. Bylo to v dobách, kdy firma měla volné prostředky na investice, ale doma v Česku ani na západních trzích neviděla dobré příležitosti. Začátky zahraniční expanze ČEZ se kryjí s nástupem éry Martina Romana, byť šlo o nápad jeho předchůdce Jaroslava Míla.

Na bulharský trh přicházela česká firma ve stejné době jako německý E.ON či rakouská EVN. V Bulharsku roku 2004 nakoupil ČEZ západní část distribuční soustavy se třemi miliony koncových odběratelů (celkově má země sedm milionů obyvatel), o rok a půl později získala česká firma i elektrárnu ve Varně. Další aktivity zahájila v Albánii a v Rumunsku, později v Turecku a Polsku.

Javor Kujumdžiev, tehdejší náměstek bulharského ministerstva energetiky, je přesvědčen, že při nástupu na tamní trh chyběla české firmě základní pokora. „Přišli sem jako lidi, kteří rozumějí všemu lépe. Vytvořila se tak propast mezi českým managementem a Bulhary, k nimž se chovali jako k druhořadému personálu.“

Po pár letech se vyhrotily vztahy se zákazníky. V roce 2013 propukla v zemi vlna demonstrací proti příliš vysokým cenám elektřiny. „Demonstrace tehdy nebyly proti ČEZ, ale proti všem zahraničním energetickým firmám, hlavně to však byla záminka vystoupení proti vládě,“ říká mluvčí ČEZ Alice Horáková.

Jisté ovšem je, že protesty začaly zkraje února 2013 v Blagoevgradu na jihozápadě Bulharska, kde působil právě ČEZ. O pět dní později se nepokoje přenesly do Plovdivu v centru země – tam demonstranti zapálili dvě auta rakouské firmy EVN. Pak demonstrace pokračovaly v desítkách míst po celém státě a 20. února 2013 zaútočili demonstranti na sofijské sídlo ČEZ s heslem „Pryč se zahraničními monopoly!“. Bulharská policie protesty násilně potlačila, záběry ze zákroků obletěly svět – a v důsledku toho padla vláda. „Nechci, aby policie dál bila na ulicích lidi,“ řekl tehdy odstupující premiér Bojko Borisov.

„Zahraniční firmy se tady k zákazníkům chovaly bezohledně, hlavně proto lidi vyšli do ulic,“ říká dnes opoziční politik Iskren Veselinov, který se protestů v roce 2013 účastnil. K naštvání demonstrantů podle něj přispěla i aféra, kdy si ČEZ nechal dvakrát platit za připojování nových odběratelů – jednou od nich a podruhé od státu.

Ekonomický expert Ilian Vasilev, který dříve působil ve vládě, a dnes je jejím výrazným oponentem, říká, že investoři přecenili potenciál čerstvě zprivatizovaného bulharského energetického trhu a možnost zdražovat. „Cena elektřiny je u nás nejnižší v Evropské unii, to ano, ale v poměru k platům je velmi vysoká,“ říká Vasilev.

Bojko Borisov, vystupující tehdy jako bojovník proti korupci, se v roce 2014 stal znovu premiérem – a v čele vlády oslavil i začátek roku 2021. Nicméně vztahy mezi bulharskými úřady a zahraničními investory v energetice jsou od té doby stále velmi napjaté.

 

Náraz ve Varně

Monstrózní uhelnou elektrárnu Varna, druhou největší na Balkáně a klíčovou pro regulaci výkyvů napětí v severovýchodním Bulharsku i části Rumunska, koupil ČEZ od státu roku 2006 za 5,8 miliardy korun. Podmínkou v privatizační smlouvě bylo, že významně sníží její emise, jinými slovy „ekologizuje“ ji, a navýší základní jmění elektrárny o další 2,8 miliardy korun.

Jenže se to nezdařilo. ČEZ jmění navýšil, ale elektrárnu tak, aby k začátku roku 2015 splňovala evropské emisní předpisy, neekologizoval. „Bulharský stát nám nedovoloval prodávat vyrobenou elektřinu na volném trhu a do zahraničí, takže provoz Varny se nevyplatil,“ zdůvodňuje to mluvčí ČEZ.

Elenko Božkov, který byl v letech 2012 až 2015 členem bulharské Komise pro energetickou a vodní regulaci (KEVR), to vidí jinak. „ČEZ nakoupil v letech 2011 a 2012 pro Varnu velké množství nepřiměřeně drahého uhlí, takže i elektřina z tohoto uhlí byla drahá,“ vzpomínal. „Proto byl pro ně provoz elektrárny nákladný a ekologizace by se jim nevyplatila. Bulharský stát přitom nijak nebránil firmě ČEZ prodávat elektřinu na volném trhu nebo do zahraničí.“

 

Dimitar Kujumdžiev měl jako ředitel odboru na ministerstvu na starosti dohled nad technickým stavem všech bulharských elektráren a s představiteli ČEZ několikrát konzultoval ekologizaci Varny. „Předložili mi ambiciózní projekt, že všech šest bloků elektrárny přestavějí z uhlí na moderní a ekologický paroplynový provoz. Já jim říkal: Proč tak drahý projekt? Přestavějte nejdřív jeden blok, a když se vám to začne rentovat, pokračujte s dalšími. Všechny bloky naráz ani nejde uplatnit v bulharské energetické soustavě. A oni řekli: Ne, my máme takový koncept. Chceme všechno najednou.“

Každopádně společnost ČEZ elektrárnu Varna k 1. lednu 2015 odstavila s odůvodněním, že kvůli obstrukcím bulharského státu nedokázala splnit ekologické předpisy EU.

Jak to s Varnou opravdu bylo, by měla rozsoudit arbitráž, kterou teď ČEZ kvůli této elektrárně vede proti bulharskému státu.

 

Policejní šetření

Kritici říkají, že ČEZ, v němž drží majoritní podíl český stát, ve Varně ztratil velké peníze. „Podle našich expertních výpočtů je to osm a půl miliardy,“ říká Lukáš Wagenknecht, někdejší náměstek Andreje Babiše na ministerstvu financí a dnes senátor za Českou pirátskou stranu. „Když jsme se s představiteli firmy sešli, řekli nám, že to jsou jen dvě a půl miliardy ztráty. Ale i to je podle nás dost,“ doplňuje. Piráti v červnu 2019 podali kvůli ztrátě peněz z Varny trestní oznámení na neznámého pachatele. V Česku i v Bulharsku, kde se k nim připojila bulharská nezisková organizace jménem Antikorupční fond (ACF).

„ČEZ Varnu koncem roku 2017 prodal za 48 milionů eur místní firmě Sigda,“ říká představitelka ACF Lora Mateeva. V českých korunách to bylo přibližně 1,2 miliardy, přitom, jak už bylo řečeno, česká firma za elektrárnu při privatizaci zaplatila 5,8 miliardy. Lora Mateeva ještě dodává, že nový místní vlastník od elektrárny oddělil pozemky s přístavní infrastrukturou – a ty znalec ocenil na 32 milionů eur, což představovalo dvě třetiny toho, co ČEZ získal prodejem celé elektrárny. Kritikům tudíž připadal tento prodej až podezřele levný.

Mluvčí ČEZ nesouhlasí. „Nechali jsme si zpracovat od mezinárodní poradenské společnosti ocenění včetně pozemků, nabídková cena společnosti Sigda převyšovala toto ocenění, proto jsme se rozhodli to prodat,“ říká Alice Horáková.

Česká policie před koncem loňského roku začala věc na základě podaného trestního oznámení vyšetřovat.

 

Zajímaví kupující

Vlastníky firmy Sigda, která elektrárnu koupila, jsou děti Danaila Papazova, bývalého bulharského ministra dopravy a rodáka z Varny. A rodina bývalého ministra měla evidentně promyšlený plán. Pozemky, které Sigda od elektrárny oddělila, leží pod přístavem, přes nějž se za socialismu dopravovalo do podniku uhlí z Ruska a Vietnamu. Bulharský stát pak brzy po nákupu převedl na Sigdu i další pozemky v okolí přístavu. Při jednáních přitom jako pověřená osoba za firmu vystupoval právě exministr Papazov.

Pozoruhodný byl i další obchodní partner české energetické firmy. Soutěž na odprodej dalších bulharských aktiv ČEZ, tedy několika firem obsluhujících distribuční síť, vyhrála podnikatelka Ginka Varbakova se svou firmou Inercom, která nabídla částku 362,5 milionu eur. Inercom měl přitom obrat jen asi dva miliony eur.

Bulharský investigativní novinář Dimitar Stojanov z nezávislé agentury Bivol nás zavedl k torzu fotovoltaické elektrárny za městečkem Pazardžik, kde Ginka Varbakova působí. „Paní Varbakova deklarovala, že tady postaví osmdesát megawattů slunečních elektráren. Postavila jen dvaapůlmegawattovou. To jsou všechny její podnikatelské aktivity,“ řekl novinář Stojanov. Ginka Varbakova nám původně přislíbila vyjádření, ale následně již nereagovala.

To, že si ČEZ plácnul s malou firmou Inercom, vzbudilo na bulharské politické a mediální scéně rozruch. Koncem února 2018 kvůli tomu nabídla rezignaci ministryně energetiky Temenužka Petkova, protože vyšlo najevo, že se s Ginkou Varbakovou léta zná. Bulharská opozice interpelovala premiéra Bojko Borisova; ten však popřel, že by vláda měla s dohodou cokoliv společného. Pochybnosti o transakci vyjádřil i bulharský parlamentní výbor pro energetiku.

O tři měsíce později, v květnu 2018, pak bulharská Komise pro ochranu hospodářské soutěže (KZK) obchod zastavila, protože malá dvoumegawattová fotovoltaická elektrárna patřící Inercomu by prý mohla koupí distribuce od ČEZ získat nepřiměřené monopolní výhody. Velké potíže provázely i druhý pokus o prodej distribučních aktivit firmě Eurohold.

 

Skládka Evropy

Elektrárna Varna jen pár měsíců po prodeji, v květnu 2018, získala od příslušných bulharských úřadů status takzvané studené rezervy. To znamená, že byla připravena dodávat do sítě elektřinu v případě potřeby. Za tuto pohotovost pak inkasovala od státního energetického operátora ESO miliony levů, tedy desítky milionů korun měsíčně. Aniž by musela vyrobit jedinou megawatthodinu elektřiny.

V srpnu 2018 pak většinu akcií společnosti Sigda (té, které patřila elektrárna i přístaviště s dalšími pozemky) koupil vlivný bulharský politik Achmed Dogan. Za sedmdesátiprocentní podíl zaplatil podle tamních médií
1,4 milionu levů, tedy sotva dvacet milionů korun.

Pět dní po prodeji většinového podílu v Sigdě Achmedu Doganovi dostal soukromý přístav od bulharského státu povolení provozovat obchodní činnost, konkrétně se tak stalo 13. srpna 2018. Za dalších pár dní (31. srpna 2018) už měl od státu licenci, aby se do přístavu mohly ze zahraničí dovážet odpadky.

„Z Bulharska se stane skládka Evropy,“ stěžoval si v rozhovoru s českými reportéry o rok později opoziční politik Vladimir Panev a ukazoval fotky, na nichž se komunální odpad, dovezený loďmi z Itálie, sype do lesního údolí v bulharských horách. „Nejde o elektrárnu. Tohle je pravý důvod, proč ji Sigda od ČEZ koupila. Obchod s odpadem je dnes mnohem perspektivnější byznys.“

 

Politické vazby

Nový vlastník firmy Sigda Achmed Dogan je považován za symbol transformace v Bulharsku. „Člověk, který může všechno. Sultán, imperátor. Víc než oligarcha,“ charakterizoval tohoto podnikatele a politika ekonomický expert Ilian Vasilev.

Investigativní novinář Dimitar Stojanov dodává, že Dogan, čestný předseda strany DPS a bývalý agent komunistické tajné policie, disponuje velmi širokými styky: „Má blízko k ruským tajným službám, a zároveň k němu chodí na návštěvu i americký velvyslanec.“

Dnes šestašedesátiletý Achmed Dogan, na pohled tichý starší muž, byl před rokem 1989 opravdu spolupracovníkem Výboru pro státní bezpečnost, což byla obdoba československé StB. Vystudoval filozofii a svoji stranu DPS (Dviženije za prava i svobody, tedy Hnutí za právo a svobodu) založil ještě během převratu v roce 1990. Toto uskupení sociálně-liberálního střihu se od té doby stabilně drží v bulharském parlamentu zvláště díky podpoře turecké a romské menšiny. DPS je sice oficiálně v opozici, ale s vládou má dobré styky. Pozoruhodnou figurou strany je například poslanec Deljan Peevski, vlastník podstatné části bulharských médií, který bývá spojován s vytunelováním soukromé Korporátní komerční banky.

Úzké vazby na Doganovu stranu má podle novináře Stojanova také manžel Ginky Varbakové, která se (jak již bylo řečeno nakonec neúspěšně) snažila koupit od ČEZ distribuční síť. Ona sama je přitom provázána se stranou GERB premiéra Bojko Borisova.

 

Řidič pana premiéra

Další pozoruhodnou postavou byl někdejší člen dozorčí rady ČEZ Bulgaria Dimitar Stefanov. Býval řidičem dnešního premiéra Bojko Borisova a ještě předtím pracoval jako řidič Rumena Nikolova „Paši“, hlavy podnikatelsko-mafiánské skupiny SIK, k níž měl kdysi Bojko Borisov velmi blízko.

V devadesátých letech totiž, ve zkratce řečeno, působily v Bulharsku tři hlavní podnikatelsko-kriminální skupiny, které spolu vedly tvrdé souboje. Dvěma se podařilo úspěšně transformovat až do dnešní doby.

Jednou byla skupina TIM a druhou zmíněné SIK. Po letech jsou ze členů TIM vlivní podnikatelé, kteří mimo jiné vlastní národní leteckou společnost Bulgaria Air, různé hotely či společnost Chimimport. Z okolí SIK se zase zrodil základ současné bulharské vlády. Jak sarkasticky dodává investigativní novinář Stojanov, drogy, střelba a prostituce už vyšly z módy, dnes se vydělává na energetice, dopravě či evropských dotacích.

Jak je přitom možné, že v dozorčí radě ČEZ Bulgaria seděl právě bývalý řidič mocných mužů? „Pan Stefanov byl nominován bulharskou stranou,“ říká mluvčí ČEZ Alice Horáková. „Splňoval veškeré formální požadavky na nominaci do dozorčí rady. Jakmile stát roku 2011 prodal svůj podíl přes burzu, pan Stefanov skončil.“

„Jestli si myslíte, že člověk, který dvacet let řídil auto, je schopen řídit energetiku, tak to asi není žádný problém,“ komentoval působení Stefanova v dozorčí radě ČEZ Bulgaria bývalý náměstek ministerstva energetiky Javor Kujumdžiev.

 

Penězovod

Vraťme se ale znovu k elektrárně ve Varně. Ta je již od roku 2015 fakticky mimo provoz, i když ho mohla minimálně do roku 2018 spustit. To potvrzuje jak ČEZ, podle něhož byla elektrárna při prodeji v provozuschopném stavu, ale bez nezbytných povolení a licencí, tak i protokoly o zkouškách funkčnosti v souvislosti s uvedením elektrárny do pozice „studené rezervy“.

Bývalý člen regulačního orgánu KEVR Elenko Božkov nám ukázal přehled částek, které firma Sigda ve Varně inkasovala za „studenou rezervu“ od května 2018 až do června 2020, a dodal: „Za tu dobu byla elektrárna v provozu pouze při dvou dvaa-sedmdesátihodinových zkouškách.“

Celkem bulharský stát podle Božkova zaplatil firmě Sigda ve zmíněném období za pohotovostní režim varenské elektrárny 56 681 063 levů, tedy přibližně 680 milionů korun. Během dvou let tak firma ovládaná politickým oligarchou Doganem a jeho pomocníkem Papazovem dostala ze státních peněz bez velké námahy a faktického výkonu více než polovinu peněz, které zaplatila za elektrárnu českému ČEZ. Společnost Sigda tato čísla nekomentovala, opakované žádosti o rozhovor a prohlídku elektrárny prostřednictvím mluvčí odmítla.

Nakonec by se jí tímto způsobem zřejmě zaplatila elektrárna celá, nebýt dvou bulharských politických skandálů. Tím prvním byla poněkud úsměvná historka s fotografiemi z ložnice premiéra Bojko Borisova, které zachycovaly mimo jiné pistoli na nočním stolku a v otevřeném šuplíku balíčky peněz a zlatých cihel. Když se snímky dostaly na veřejnost, obvinil premiér svého politického protivníka, prezidenta Rumena Radeva, že mu do ložnice vlétl s dronem.

Druhým skandálem pak bylo, když Achmed Dogan přikázal své ochrance, aby nikoho nepouštěla na veřejnou pláž přiléhající k jeho sídlu. Obyčejní Bulhaři se poprali s plážovou ochrankou a zasáhla proti nim policie. V zemi to loni zažehlo vlnu protestů, které se táhly celé léto: scéna se stala symbolem propojení politiky a oligarchů reprezentovaných právě Achmedem Doganem. Premiér Borisov nejprve prohlašoval, že neodstoupí, posléze naznačil ochotu odejít, ve funkci nicméně zůstává až do letošních dubnových parlamentních voleb.

Během těchto vzrušených dní se bulharský parlament usnesl, že elektrárně Varna, tedy firmě Sigda, odebere onu pozici „studené rezervy“ – snad aby zklidnil lidové vášně. Tím penězovod od bulharského státu pro oligarchu Dogana a jeho pomocníka Papazova vyschl. Stále ovšem vlastní elektrárnu i s licencí na obchod s energiemi a také přístaviště s povolením k mezinárodnímu obchodu a dovozu odpadků.

 

Kde je viník?

Jisté jsou v tuto chvíli dvě věci. Polostátní český energetický gigant utrpěl při svém bulharském angažmá miliardové ztráty. A seskupení kolem politického oligarchy Achmeda Dogana na „akci Varna“ významně vydělalo.

ČEZ se cítí být obětí zvůle bulharských úřadů a politiků, což bude chtít dokázat v arbitráži: žádá odškodné ve stovkách milionů eur. Bulharská strana – a to včetně opozičních politiků i nezávislých žurnalistů a aktivistů – říká, že si přinejmenším za část škod může česká firma sama: jak svými byznysovými chybami, tak i megalomanským a arogantním přístupem.

Pro ČEZ je konec východoevropského angažmá zároveň symbolickou tečkou za až příliš sebevědomou érou někdejšího šéfa Martina Romana. Firma má dnes jiné priority, například dostavbu jaderného zdroje v Dukovanech. Výraznou roli v tomto procesu by měl hrát další z bývalých šéfů ČEZ Jaroslav Míl, jenž je dnes vládním zmocněncem pro jadernou energetiku. Právě za Mílova vedení učinil ČEZ první rozhodnutí o budoucí nešťastné východoevropské expanzi, ačkoli odpovědnost za konkrétní realizaci už Mílovi přičítat nelze.

V zajímavé pozici se v „bulharsko- ČEZké“ obchodní válce může ocitnout také premiér Andrej Babiš, který bulharského ministerského předsedu Borisova opakovaně označoval za svého přítele – a současně je hlavním představitelem výkonné moci českého státu, tedy majoritního podílníka ČEZ žalujícího bulharský stát.

Rozhodce v arbitráži i českou policii, která celou věc šetří, čeká bezpochyby spousta náročné práce.

 

Projekt „Energie bez energie“ režiséra Jana Reinische a novináře Lukáše Landy vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (www.nfnz.cz).

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama