Dělíme se, neustoupíme

Ačkoli Británie zůstává v Evropské unii jen jednou nohou a ještě před pár měsíci se ani nečekalo, že Britové vůbec budou do Evropského parlamentu volit, tamní výsledky do určité míry dokumentují i voličské posuny na zbytku kontinentu. A jde o posuny, které mají jisté znepokojivé aspekty.

Od referenda v roce 2016, v němž se poměrně těsná většina vyslovila pro odchod země z EU – aniž by se ovšem hlasovalo o konkrétní formě budoucích vzájemných vztahů –, se britské voličstvo polarizuje.

Mnozí zdůrazňují především vítězství Strany pro brexit Nigela Farage, která získala zhruba 31 procent hlasů a která prosazuje odchod země z Unie za každou cenu, klidně bez dohody. Ale přibližně 20 procent dostali liberální demokraté, kteří naopak chtějí v EU zůstat a žádají druhé referendum, pro podobně orientované zelené hlasovalo asi 12 procent a po pár procentech získala i další proevropská uskupení.

Dvě dosud dominantní strany, v nichž se přinejmenším někteří politici snažili o nějakou dohodu ohledně brexitu, vyhořely. Konzervativci skončili s devíti procenty, labouristé se čtrnácti procenty.

Shrnuto: britští voliči buď chtějí „totální brexit“, nebo ho naopak totálně odmítají. A oslabuje střed, který argumentuje, že lidé v referendu před třemi lety něco řekli a že teď je potřeba najít kompromisní formu vztahů mezi Británií a Evropskou unií.

Těžko se zbavit pocitu, že něco podobného se děje i v kontinentální Evropě. Jistě, za oslabování tradičních stran si mohou do velké míry jejich politici sami a názorově pestřejší Evropský parlament bude více odpovídat společenské realitě. Ale budou třeba silnější zelení na straně jedné, a silnější národovci na straně druhé schopni nějakého kompromisu? Nebo si budou jen nadávat do „fašistů“, „nácků“, „komunistů“ a „hysteriků“?