Jsem Mója, geolog a děda českého hiphopu

Lidé

Vstupujeme do paneláku na pražském sídlišti Jižní Město, konkrétně do bytu, kde se rodil český hiphop – právě tady zakládal Orion ve dvaadevadesátém roce skupinu Peneři strýčka Homeboye. Ano, i Orion tu dnes je, právě vaří bramboračku. Přišel na návštěvu za svým tátou Mojmírem Opletalem, který otevírá dveře, zdraví, „Tykáme si, já jsem Mója“ a vypráví svůj pozoruhodný příběh, který začal před osmdesáti lety.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mojmír zvaný Mója vypadá na sedmdesát, kdyby si oholil šedivé vousy, možná na pětašedesát, ale narodil se 22. dubna roku 1941. „To jo,“ potvrzuje, „dožil jsem se požehnaného věku – zvlášť vzhledem ke svému stylu života!“

Ačkoli Orion od sporáku moudře radí, „tati, počkejme ještě s tím chlastem“, Mója nabízí návštěvě aperitiv pro náročné. Panenko skákavá, co to je? „Rád ve vodce maceruju všechno možný a tohle jsou šípky, takže šípkovice. Pijte; je to zdravý, šípky mají velké množství vitaminu C.“

Inu, zdravé to nejspíš je.

„Když jsme třeba pracovali v Íránu, kde je zakázaný alkohol,“ probouzejí se v Mójovi vzpomínky, „chodíval jsem do lékárny kupovat šestadevadesátiprocentní líh s tím, že jsme českoslovenští vědci a potřebujeme ho na čištění mikroskopů. Půl na půl jsme ho smíchali s vodou, pak stačilo přidat jeden cukerín nebo smíchat s džusem a bylo to perfektní.“

Orion obrátí oči v sloup a servíruje polévku. Mója mu chce pomáhat, on ale říká: „Tati, ty seď a vyprávěj, o všechno se postarám, za chvíli bude ještě čína...“

Mója tedy vypráví a Orion se občas trochu diví.

 

 

Není žádným tajemstvím, že se tento všeobecně uznávaný věrozvěst českého rapu jmenuje Michal Opletal, táta mu tím pádem říká Míša: „Na jaře roku 1976 byl tady Míša na čekačce, ale moje žena, chudička Hanička, která nás předloni opustila, na to byla v Praze sama, protože já v pozici geologa mapoval pohoří Avroman na hranici Iráku s Íránem. Každý den jsme ušli pěšky třeba patnáct kilometrů, ale zároveň nastoupali dva tisíce metrů převýšení, přičemž i vysoko v horách byla teplota přes třicet stupňů. Jednou jsem se taktak doplazil zpátky do tábora, tam sebou sekl totálně vyšťavenej, asi jako maratonský běžec, a z posledních sil řekl: Doma pozdravujte pohrobka!“

Orion je sice zaměstnaný mícháním číny, přesto však vyjádří mírné překvapení: „To jsem nevěděl.“

Mója se pyšně otočí k návštěvě: „Pak se tady Míša narodil v sedmém měsíci, byl jako kuře, kilo pětapadesát, ale takhle vyrost, a i když jsem v dobách jeho dospívání už ani nedoufal, tak nakonec něco dokázal...“

Orion tátu prosí, ať raději mluví o Iráku, a ten rád vyhoví: „Brzy poté,“ zasní se, „co se mi zase ulevilo, jsem zjistil, že lepší než trmácení se pěšky bude putování na mulách, protože když je mula vycvičená, tak s ní můžeš dělat cokoli a ona poslouchá… Dalších šest týdnů jsme většinou právě na mulách (ale občas taky na koních) putovali divokým Kurdistánem, bylo to romantický, občas jsme jeli po cestách širokých jak tenhle stůl, z jedné strany skála, ze druhé propast, a samozřejmě jsem si připadal jako Kara ben Nemsí, ale sem tam to bylo taky dost o hubu. Jednou po nás dokonce stříleli ostrejma partyzáni z milicí zvaných Pešmerga, kteří bojovali za samostatný Kurdistán – byla to přestřelka s rotou iráckých vojáků, kulky šustily listím, ve kterém jsme byli schovaní, a já si pak při ústupu vymkl kotník…“

Orion servíruje čínu, a možná proto se jeho otec přenese v myšlenkách do Vietnamu: „Tam jsme bydleli ve městě Nha Trang – dobrou chuť, pánové –, a to v bývalém hodinovém hotelu pro americký vojáky. Mapovali jsme území od moře až do hor, porostlých džunglí. Bylo horko, lezli po nás mravenci, kousali komáři, klíšťata i pijavice; no a hadů, těch tam bylo hafo...“

Mója nakonec vždycky všechno přežil, ale než vysvětlí, díky čemu, napije se šípkovice: „Ve všech těch tramtáriích jsem se proti chorobám bránil dobrým dezinfikováním vnitřností,“ ukáže významně na skleničku, „a jinak jsem se choval přiměřeně opatrně. Někteří kluci byli ze všeho podělaní, těm se obvykle něco stalo, jiní byli hrdinové a dobytkové na jídlo i na hygienu, těm taky, ale zdravé jádro zvládalo expedice dobře.“

Orion připomene, že tátu jednou v Kurdistánu partyzáni zadrželi, ale tehdy to dopadlo dobře taky.

„Potíž byla v tom, že nás evropské geology sice měli doprovázet ozbrojení vojáci, ale ti byli podvyživení, nevydrželi by všechny ty kopce, a tak jsme je nechávali dole u potoka, že se pro ně odpoledne zase vrátíme. Právě proto jsem jednou šel sám a zatkli mě ti bojovníci Pešmerga, kteří brzy nato začali opravdu brát rukojmí, ale já se prvním nestal. Vzali mě na výslech do velitelského stanu, kde jsme se s kurdským šéfem začali bavit rusky, a hned jsem mu taky vysvětlil, že můj táta v padesátých letech vystudoval vysokou vojenskou školu v Moskvě, stejně jako jejich velitel Mustafa Barzání.

Tehdy se mě rozhodli pustit a já si dodnes nejsem jistý, jestli jsem nemluvil právě s Barzáním. Nevím. Možná pomohl i fakt, že jsem uměl pár vět kurdsky a opakoval Kurdí baš, Arabí nabaš!, což znamená, že Kurdové jsou dobří a Arabové špatní.“

 

Zahraju vám foxtrot

Zajímavá zmínka o Mójově otci nás nutí vrátit se hlouběji do minulosti: „Byli jsme tři bratři,“ vypočítává, „můj táta byl taky ze tří bratří; a já mám tři syny, z nich tady Míša je nejmladší...“

Míša alias Orion je bohém známý ve všech lepších pražských barech – a zjevně to má v genech.

„Určitě má,“ přikyvuje otec Mója: „Rané dětství jsem strávil v Konici, kde byl můj děda Tonek známým raubířem, takovým hospodským rváčem. A důkaz najdeme dokonce i v literatuře, protože jednu jeho příhodu, kdy kohosi přizabil, popisuje Bohumil Hrabal v novele Taneční hodiny pro starší a pokročilé – právě z Konice pocházel jeho strýc Josef, předloha pro Pepina z Postřižin...“

A pak Mója konečně vypráví i o svém otci Adolfovi, jehož bohémství spočívalo hlavně ve zvýšeném zájmu o ženy, ale jinak to byl v první řadě voják; předválečný pilot, poručík letectva. Tento přesvědčený komunista se za války angažoval v odboji a po osvobození byl jmenován velitelem letiště v Olomouci: „Tehdy tam s kolegy organizoval rychlokurzy pro izraelské letce, kteří pak pomohli uhájit vznikající Stát Izrael...“

Dařilo se mu, a tak byl brzy povolán do Prahy, kde velel letišti ve Kbelích a zároveň se stal členem generálního štábu. Z Moravy se do hlavního města stěhovala celá rodina: „Když mě chtějí třeba brněnští kolegové geologové naštvat,“ praví dobře naobědvaný Mója, „říkávají: Ty seš od deseti let prahajzl!“

Voják Adolf prý měl IQ sto padesát a geolog Mója má sto čtyřicet, z čehož Orion usuzuje, že by mohl mít sto třicet, ale těžko soudit. „Táta měl geniální hlavu,“ myslí si každopádně Mója, „a já po něm mám univerzálního pamatováka, díky čemuž jsem uspěl například v televizních soutěžích Taxík, Kde domov můj nebo Risk – tam jsem dostal za vítězství myčku nádobí, vysavač a tuhle lednici, nedáte si někdo pivo?“

Plechovka zasyčí a Mója veřejně uzná, že i on je poměrně společenským mužem: „Například jsem byl vždycky známý tím,“ nadechne se, „že znám spoustu vtipů...“

„… tak je neříkej,“ žádá Orion.

„No a někdy jsem byl, je to pravda, taky trošku na ženský…“

„... Prosím tě, to už vůbec neříkej!“

Mója vypráví, jak se zpočátku vzhlížel ve svém otci; chtěl být pilotem. „Ale bohužel jsem zvracel i na řetízkovém kolotoči. Lákala mě kariéra námořníka, ale na lodi bych taky blil, tak jsem se začal věnovat přírodě, kterou mám rád. Bydleli jsme v Praze na Hanspaulce a s morčetem mě naši vyhodili, ale se dvěma kamarády jsme v okolí začali sbírat minerály a zkameněliny – ono to je zajímavý, když člověk najde otisk trilobita…“

Nejdřív se Mója dostal na geologickou průmyslovku, pak i na fakultu.

„Byl jsem ale univerzál,“ vzpomíná a mrkne na syna: „Stejně jako tady Míša jsem se třeba trochu věnoval muzice.“ Jako kluk ještě v Olomouci chodil k jeptiškám do houslí, v Praze pak na tahací harmoniku a na trumpetu: „Míša je muzikální z obou stran, protože moje žena, jeho máma, učitelka ve školce, hrála perfektně na piano, a po mně Míša navíc zdědil schopnost psát.“

Pak už Mója na nic nečeká a začne zpívat píseň, kterou složil roku 1959; tedy v době, kdy nadšeně tančíval džajv na foxtrotové melodie: „Stále chci zpívat, zpívat a tančit / při té hudbě foxtrotové co mám tolik rád / Dále chci ji slyšet hrát / stále musím poslouchat / tuhle píseň foxtrotovou co si budu hrát!“

Každého hned napadne, že by se dalo slovo foxtrot nahradit slovem hiphop a Orion může text zařadit na některou svoji desku, táta by si to jistě přál.

Orion ale zatím vrtí hlavou: „Nějak se mi to nehodí do krámu.“

„Škoda,“ myslí si Mója, a má pravdu.

Je to škoda.

 

Přímo v ráji

Mladý Mója věřil Dubčekovi, po roce 1968 ho vyhodili ze strany a div že ne i z práce v Geologickém ústavu – naštěstí už byl těžko nahraditelný, stal se z něj specialista na takzvané mapování: „To chodíš s kladívkem krajinou,“ vysvětluje ve zkratce, „v mém případě to bylo třeba celé české severní pohraničí, a musíš mít pozorovací talent. Zjišťuješ, kde je žula, kde pískovec, kde dejme tomu břidlice, a zakresluješ to do mapy.“

Když nechal doma manželku a děti, čím dál častěji mohl jezdit i na dlouhé pracovní výpravy po světě a díky tomu se například osobně setkal s dávným idolem, norským mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, který se celý svůj život snažil dokazovat, že předkolumbovští cestovatelé překonávali oceány za pomoci mořských proudů a větru. „V Iráku,“ vypráví Mója, „jsme vždycky deset dnů mapovali v terénu, a potom měli čtyři dny volna, na které jsme si půjčili terénní auto a křižovali celou zemi – měli jsme orazítkovaný formulář, že pracujeme pro vládu, tak vojáci salutovali a pustili nás třeba k věžím zvaným zikkuraty, ke kterým jinak turisté nesměli…“

Na podzim roku 1977 se Mója v bagdádských novinách dočetl, že na soutoku řek Eufrat a Tigris (ve městě Khurna, kde prý býval starozákonní ráj) staví další ze svých rákosových lodí Thor Heyerdahl s týmem. „A tak jsme se tam samozřejmě s partou kolegů vydali – bylo to sotva sedm set kilometrů a my měli dobrodružného ducha, nepotřebovali jsme hotely, stan úplně stačil. Mohli jsme sledovat, jak tu velkou rákosovou loď staví hlavně indiáni od jezera Titicaca, ale Heyerdahl samozřejmě s nimi. Byl to člověk mimořádnej, ale skromnej, žádnej vejtaha – jsem rád, že jsem tehdy před startem jejich výpravy zvané Tigris mohl udělat na místě pár hezkých fotek.“

Ty fotky mu pak doma vyšly v několika časopisech, ale Mójovým odkazem pro příští generace je hlavně tři sta geologických publikací a desítky map.

Pak třeba taky kaktus v teplické botanické zahradě: „Když jsme v Nikaragui lozili po sopkách a vymezovali vulkanická, zemětřesná a sesuvná rizika, rozhodl jsem se jednou propašovat domů v kufru nějaké to rostlinstvo. Na přestupu v Miami jsem byl podělanej strachy, ale povedlo se a o ten stromový kaktus dodnes pečují v Teplicích jako o vzácnost…“

Díky tomu, že je odjakživa výjimečně citlivým proutkařem, objevil i několik minerálních pramenů, jak v Íránu („kdyby to byla normální země, postaví na nich lázně!“), tak například v Bělovsi u Náchoda; ale nejvíc se mu povedli tři synové, z nichž ten nejmladší už připravuje palačinky.

„Nebylo to jednoduchý,“ uznává Mója, „protože jsem byl každou chvíli pryč a po návratu z cest se snažil hasit největší kázeňské problémy – párkrát jsi ode mě dokonce dostal řemenem, viď?“ podívá se na syna, který pokrčí rameny. „Ale já jsem se bál, že tě vyhodí z ekonomky, protože jsi začal dělat jenom tu muziku a graffiti, což mi vadilo ještě víc, protože když někdo čmárá třeba na značky, tak vlastně škodí…“

„... jo,“ uzná Orion, „já škodil furt…“

„Vůbec jsem si tehdy nedovedl představit, že bys díky tomu mohl být dokonce slavnej, ale dávno jsem pyšnej a mám radost, protože ty jsi, Míšo, úspěšnej člověk…“

Orion opět pokrčí rameny, a Mója zakončí monolog: „Dnes se o mě s bráchama skvěle staráte, a tak mám pocit, že jste pochopili: já do těch svých tramtárií jezdíval nejen proto, že mě to bavilo, ale především proto, abych přivezl nějaké peníze, za které jsme si mohli pořídit dacii nebo tenhle byt…“

„... vždyť jo, tati,“ umlčí ho šéfkuchař Orion: „A na to si můžeme dát ještě jednu malou šípkovici!“

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama