Nemůžete ty lidi po pár dnech vyhodit

Report

Tisícovky českých domácností ubytovávají už třetí měsíc ukrajinské uprchlíky. Dělají to i dvě rodiny z východočeské Chrudimi, které přijaly dohromady tři ženy, sedm dětí, jednoho muže, tři psy, kočku a dvě andulky. Zatímco hosté si cení, že mají soukromí a nemusí se tísnit ve společné noclehárně, hostitelé připomínají: „Nestačí jim dát střechu nad hlavou a myslet si, že mám splněno.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V březnu napsala moje kamarádka Markéta na Facebook: „Vracím se z východních Čech, pyšná na svoji macešku a tátu. Byt po dědovi poskytli mamince se dvěma dětmi a během pár dnů jim zařídili účet, internet, ale třeba i to, že osmiletý Timur nastoupí do nejlepší školy v Chrudimi, kde bude mít ukrajinskou asistentku, a ještě to má přes ulici.“

Kontaktuju Markétu s prosbou, jestli by její otec s manželkou byli ochotni strpět novinářskou návštěvu a podělit se o své postřehy z péče o uprchlíky.

V té době mě pronásledují výčitky, že u nás doma žádní Ukrajinci nebydlí. Nabídli jsme hned den po zahájení ruské invaze volný pokoj Správě uprchlických zařízení, reakce přišla obratem: „Děkujeme, že vám situace není lhostejná, v případě potřeby vás budeme kontaktovat.“ Od té doby se nikdo neozval. Euforický pocit, že to ve společné domácnosti s Ukrajinci nějak zvládneme, navíc vystřídaly pochyby…

Nebudou obě strany podrážděné ze stísněných možností? Budeme je muset doprovázet na úřady? Domluvíme se vůbec? A jak dlouho to celé potrvá?

Markéta odepisuje: „Mám se táty a Jitky zeptat? Snad se neleknou, nejsou moc velkohubí.“ Za chvíli dodává: „Fakt nevím, jak zareagují. Ale Reportéra čtou, párkrát jsem jim ho předplatila.“ Za hodinu přijde další zpráva: „Tak prý jo, ale teď jim nevolej, pečou si zrovna buřty.“ Další den je návštěva domluvena a vyrážíme. Je přesně měsíc po zahájení války...

 

A šlo by to hned?

Cestou ještě oťukávám terén. „Táta je vzděláním vodní inženýr, po revoluci pracoval v pojišťovně. Už je v důchodu, chodí jako dobrovolník s nevidomými na turistické výlety. Jitka je učitelka, dřív dělala ředitelku chrudimské malotřídky. Teď je v předčasném důchodu, aby si to s tátou trochu užila,“ píše Markéta.

Zastavujeme před činžovním blokem z padesátých let v okrajovější části Chrudimi. V bytě dva plus jedna tady už druhý týden bydlí Dáša se svými dvěma dětmi, dvouletou Sašou a osmiletým Timurem. „Pssst, Sašenka vedle spinká,“ vítá nás Jitka Krausová.

Vybavení bytu působí skromně, ale nechybí nic zásadního. „Můj tatínek zemřel loni v srpnu. Chystali jsme se byt rekonstruovat a pronajímat, ale když vypuklo tohle, změnili jsme plány,“ vysvětluje Jitka. „Bohužel jsme mezitím dali pryč většinu nábytku, takže teď některé věci musíme shánět znova.“

Krausovi žijí patnáct kilometrů od Chrudimi. Nabídku na ubytování v bytě po rodičích umístili na web Pomáhej Ukrajině hned poslední únorový týden – s tím, že možnost ubytování platí od 28. března. „Chtěli jsme to dovybavit,“ vysvětluje Jitka. Už v pátek 11. března se ale ozval Hasičský sbor Pardubického kraje, který mohutný příliv uprchlíků koordinoval: „Prý potřebují ubytovat maminku se dvěma dětmi co nejdříve.“

 

Ukrajinská trojice za sebou měla strastiplnou cestu. Třičtvrtěmilionové město Záporoží, na jehož předměstí Dášina rodina žije, leží na jihovýchodě Ukrajiny kousek od největší evropské jaderné elektrárny u města Energodar, kde se ruští vojáci objevili hned na začátku války.

Teď oprašuju školní ruštinu. Přestože jsem z ní musel maturovat, jde to ztuha. Dáša mi jakž takž rozumí, ale mluví na mě ukrajinsky, takže moje jazykové tápání se násobí. Vyrozumím, že cesta vlakem do Lvova trvala třiadvacet hodin. A že pak to šlo ještě hůř.

„Na lvovském nádraží byl zmatek, měla jsem strach, že ztratím děti. Přijel neoznačený vlak, nacpali jsme se do něj úplně všichni. Stačilo nám, že jede na západ,“ popisuje Dáša. Souprava prý častěji stála, než jela. Lidé leželi na podlaze vagonů. Přestávky uprostřed polí trvaly až pět hodin…

 

U jezírka ve Slatiňanech

Po dlouhém čekání na hranici, zpomaleném kontrolami, jestli mezi uprchlíky nejsou muži s povinností narukovat, se Dáša s dětmi ocitla v Polsku. Díky železničnímu spojení zdarma mohli pokračovat dál, až vystoupili v Pardubicích. „Poradil nám to známý z Ukrajiny, který tady dřív pracoval,“ vysvětluje Dáša.

„Nevadí, když si budu nahrávat?“ zeptám se a položím na stůl diktafon. Jitka to bere jako samozřejmost, Dáša útrpně zasyčí. „Musí to být?“ ptá se. Vysvětluju, že jinak bych nás všechny zdržoval psaním poznámek. Kývne, ale nejistota, jestli se naše setkání nějak neobrátí proti její rodině, z ní vyprchává jen pozvolna.

Někdo zvoní. „Pozvala jsem souseda, který s rodinou bydlí v přízemí. O Dášu se krásně starají, bez nich bych už asi byla vyřízená,“ objasní Jitka a jde otevřít. Petr Jirásek se obejme s Dášou a plácne si s Timurem, který zvedne ruku od mobilu. „Když to na Ukrajině začalo, mluvili jsme se ženou o tom, že bychom si domů někoho vzali. Máme tři plus jedničku, jeden pokoj bychom dokázali uvolnit,“ vypráví Petr a dodá: „Nakonec jsme z toho ale vycouvali – přece jen máme dvě malé děti. Jenomže nám to dál vrtalo hlavou.“ Pak se objevila Jitka, kterou Jiráskovi do té doby ani neznali: „Obešla jsem všechny sousedy, abych se jim představila a připravila je na to, že budou na chodbě potkávat ukrajinskou maminku s dětmi,“ říká. Petr poznamená: „Nejsem žádnej extra věřící, ale přišlo mi, že to nebyla náhoda. Prostě se to spojilo s tím, jak jsme o tom doma přemýšleli. Pomáháme, akorát nemáme Dášu s dětmi u sebe, ale nad sebou.“

Jiráskovi jsou s ukrajinskou sousedkou v každodenním kontaktu – navštěvují se, píšou si, zvou se na jídlo. O víkendech spolu jezdí na výlety. „Naštěstí máme auto, kam se nás vejde všech sedm. Dáše se nejvíc líbilo u jezírka v zámeckém parku ve Slatiňanech, asi tam brzo pojedeme znovu,“ usměje se Petr.

Když bylo potřeba, domluvil pro Dášu i návštěvu u doktora. „Děláme to rádi. Je to normální sympatická holka s dvěma dětmi, teď už kamarádka,“ říká Petr. Stáhl si aplikaci na tlumočení, ale moc ji nepoužívá. „Odmalička jsem jezdil s fotbalem do ciziny, tak jsem zvyklý se vždycky nějak domluvit.“

 

Doklady, účet, práce

Čeští hostitelé pomáhali Dáše také s vyřizováním dokladů. „Naštěstí je všechno ke stažení na internetu, takže nemusíme nikam do fronty. Stačí vytisknout a vyplnit formuláře a dojít s tím na poštu,“ říká Jitka Krausová, která Dášu doprovázela při vyřizování bankovního účtu a platební karty. Byly spolu i na úřadu práce. „Dáša je dětská lékařka, zkouší si tedy najít brigádu ve zdravotnictví, byť méně kvalifikovanou. Zatím nedostala z Ukrajiny potvrzení o vzdělání a praxi, ale zapsali si její jméno a kontakt.“

Shánění zaměstnání komplikuje ještě jedna věc: Saša, které byly v prosinci teprve dva roky, zatím nemůže chodit do školky kvůli nízkému věku. „Argument, že už nepotřebuje plínky, bohužel při zápisu nestačil. Zdálo se mi, že ředitelka čeká na instrukce z ministerstva nebo z kraje, jak se k tomu postavit,“ říká Jitka.

Timur začal chodit do školy hned první týden. I tohle pomohla zařídit Jitka, která do předloňského roku učila na prvním stupni nedaleké základky. „Mají třídy nacvakané třiceti žáky, ale řekla jsem si, že za zeptání nic nedám. A klaplo to, mají tam i ukrajinské asistentky.“

Dáša využívá také možnost setkávat se s ostatními ukrajinskými maminkami v místním komunitním centru, zná už také všechna dětská hřiště v Chrudimi. „Je fakt děsně akční. Nevím, jestli to tak mají z domova ve zvyku, nebo se tím chtějí odreagovat, ale ráno vystřelí a celý den jsou někde v trapu,“ diví se Petr.

Dášin muž Roman zůstal v Záporoží. „Zatím nemusel bojovat,“ říká Dáša, která si s ním píše i telefonuje, ale ne vždy funguje spojení. Ženy s dětmi prý z jejich oblasti odešly skoro komplet. Nadechnu se k otázce, co přesně se tam teď děje, ale nakonec se nedokážu zeptat. „My také ne,“ shodují se Jitka a Petr. Dáša pochopí, že mluvíme o její zemi, a rozpláče se. „Bude dobře,“ uklidňuje ji Jitka. Dáša si otře slzy a pokusí se usmát: „Tady už nám je dobře. Jenom je hrůza vzpomínat. A přemýšlet, jak to tam vypadá.“

 

Krizi si představuju jinak

Chrudim má zhruba dvacet čtyři tisíc obyvatel. Situaci s uprchlíky popsal na konci března starosta František Pilný: „Jedeme v režimu krizového řízení, ale mně to jako krize zatím nepřijde. Nikdo nebivakuje na náměstí ani nepřespává na chodbě radnice.“

První lidé z Ukrajiny sem přijeli sedmadvacátého února. V době naší první návštěvy jich tu bylo 306, z toho 189 dětí školou povinných. „Využili jsme náš Sporthotel, což je v podstatě ubytovna v areálu sportovní haly,“ říká starosta. Radnice rovněž zřídila mailovou adresu, na kterou mohou Chrudimané posílat nabídky ubytování v soukromí. Přihlásilo se čtyřicet domácností, tímto způsobem našla dočasný domov více než stovka Ukrajinců. „Jsou to až neuvěřitelné příběhy. Maminku s dítětem ubytovala ve svém třípokojovém bytě třeba i paní, která má tři postižené děti a je na ně sama, protože její manžel zemřel,“ říká starosta Pilný.

Zajímá mě, proč si příchozí vybrali za místo svého pobytu zrovna Chrudim. „Obvyklé jsou dvě verze. Buď mají v okolí někoho, kdo tady pracoval nebo pracuje. Nebo na hranice přijela pro někoho dodávka a zbylo tam pár volných míst – nasedli a jeli, i když o Chrudimi nikdy neslyšeli,“ přibližuje starosta a doplňuje i další variantu: „Někteří chrudimští podnikatelé se domluvili a vypravili autobusy na moldavskou hranici, kde to bylo asi nejdrsnější. Hromadily se tam davy, odbavení se vleklo, ženské s dětmi postávaly u ohně v blátě a dešti. A byli vděční za jakoukoli možnost vypadnout.“

Z těch, kdo přijížděli v prvních dnech, v Chrudimi prý nezůstal nikdo. „Jedna maminka s dětmi je ve Švýcarsku, další ve Francii, v Německu, v Praze. Tady se ocitli víceméně náhodou, takže se vysprchovali, najedli, přespali a jeli dál,“ líčí starosta. Z této doby pochází i tragikomická historka: „Místní restauratéři se dohodli, že se budou střídat a vozit do Sporthotelu obědy. Jako první se toho ujal nejlepší podnik v Chrudimi, ale Ukrajinci jídlo odmítli. Prý se bojí, jestli je nějaký ruský agent nechce otrávit, tak hluboce jsou nedůvěřiví. Museli přijít jejich krajani, kteří tady žijí delší dobu, aby jim vysvětlili, že se nemusejí bát.“

U starosty se také začaly scházet nabídky zaměstnavatelů, kteří shánějí pracovníky. „Odkazuju je důsledně na úřad práce. Teprve až se tyhle možnosti vyčerpají, přijde s nějakou nabídkou i město – můžeme využít třeba naše Technické služby.“

 

Potěšilo. Taky naštvalo.

Než se vypravím do Chrudimi znova, dorazí nabídka navštívit zde další ukrajinskou rodinu ubytovanou v soukromí. V mezičase si tedy s hostitelkou Terezou – bývalou kolegyní Jitky Krausové ze stejné základky – alespoň píšeme. Dozvídám se, že v domě po rodičích od druhého března bydlí osm lidí a šest zvířat: manželé s pěti dětmi a babičkou, tři psi, kočka a dvě andulky. Zkouším požádat Terezu, jinak učitelku matematiky a angličtiny na druhém stupni, jestli by mohla vést o svém soužití s Ukrajinci alespoň heslovitý deník. Souhlasí. A je to jízda.

 

2. března. Telefonát z úřadu, jestli platí nabídka ubytování, že by k nám večer dorazila osmičlenná rodina. Jsem zrovna za oceánem na návštěvě dospělých dcer, jejichž otec je Američan. Můj přítel v Chrudimi zorganizuje devět dobrovolníků, kteří celý den makají, aby uvedli dům do obyvatelného stavu. Chtěli jsme ho totiž rekonstruovat a podle toho vypadá: minimum nábytku, nefunkční toalety, stavební nepořádek. Dvě postele stěhujeme od nás, dvě dostáváme od známých, matrace od kamarádky, ledničku kupuje a přiváží jako dar místní firma Betty CZ, pračku kupujeme my, od Červeného kříže dostáváme polštáře a peřiny, s opravami toalet a dalších věcí pomáhá náš školník.

3. března. Dostáváme informaci, že ukrajinská rodina je zaseklá na hranicích. Čekáme.

4. března. Kolem šesté večerní přijíždějí a ubytovávají se.

7. března. Vracím se z New Yorku do Česka.

8. března. S ukrajinskou asistentkou z naší školy se jdeme seznámit s novou rodinou. Vše je velmi rozpačité, mám pocit, že se mě trochu bojí a říkají si: Majitelka se vrátila. Zjišťuju, co pro ně můžeme udělat. Potřebují co nejrychleji wi-fi, počítač, práci a školu i školku pro děti.

10. března. Firma zavádí internet. Volám všude možně kvůli práci pro babičku Táňu, která je zdravotní sestra a chce někde uklízet. Ptám se i na práci pro tátu Pavla. Je to dost beznadějné. Obvolávám i školy, ale také marně. Na školském úřadě mi řeknou, ať jdou děti k řádnému zápisu. Držím emoce na uzdě, ale je to těžké.

11. března. Dodáváme počítač, partner se morduje s nastavením ukrajinštiny. Podaří se mi domluvit v blízkém hospicu, že si rodina může chodit každý den pro obědy – hospic uvaří, sponzor zaplatí. Vedoucí lékařka z vlastní dobré vůle nabízí občasné víkendové směny babičce Táně, pracovala by v tandemu. Pokračuji v hledání práce i na všední dny. Bingo! V Evoně, která je tři sta metrů od baráku, shánějí uklízečku. Mám obrovskou radost. Prosím švagrovou, která umí plynně rusky, ať jim to vyřídí.

12. března. Přivážíme oblečení a hračky. Pavel mi ukazuje vyplavenou koupelnu, něco prasklo. Přijde mi, že už je vřelejší. Sháníme opraváře. Táňa maká v hospicu.

14. března. Přijíždí opravář Jirka a jmenuje tisíc věcí, které je potřeba opravit.

15. března. Volá Pavel, že mají málo teplé vody, starý bojler jim prý nestačí.

17. března. Po víkendu mohou děti ke školnímu zápisu a příští středu nastoupit. Sháníme brašny, penály a pomůcky. Pavel potřebuje boty, zeptám se ve škole, druhý den mám dvoje. K tomu tři kola a koloběžku.

21. března. Táňa jde poprvé uklízet do Evony. Na konci směny oznámí, že je to práce nad její síly a končí. Má ze saponátů vyrážku na rukou. Trošku zuřím.

24. března. Volám řediteli školy, proč poslali nejmladší dítě domů. Omlouvá se, že se spletli a že je Marie na školní docházku malá (nebylo jí ještě šest) a že si to při zápisu neuvědomil. Volám švagrové, aby celou věc rodičům vysvětlila. Volá zpět, že mám sehnat školku. Sháním školku. Podařilo se zamluvit poslední místo. Je potřeba zajistit potvrzení, že je dítě zdravé. Volá Pavel, který je první den na práci v lese. Má normu vysadit 400 stromků za den. S nadsázkou si stěžuje, že je zvyklý mít pod sebou dvacet podřízených. Půda je prý suchá a tvrdá. Nestíhá, ale je v klidu. Říká, že časem to půjde.

25. března. Obvoláváme pediatry, většina má plno. Švagrové se podařilo zajistit prohlídku na příští týden. Táňa prosí, abychom jí sehnali jinou práci.

26. března. Vybírám nový bojler. Místo 145litrového objednávám 160litrový. Googlím kurzy češtiny v blízkém okolí. Nic. Volám majitelce jazykové školy Zebra. Je velmi ochotná, ale čeká na vyjádření pana starosty, kterému už zaslala nabídku.

27. března. Nabírám Pavla a jeho ženu Alonu do auta, abych jim ukázala hezká místa v Chrudimi. Zavezu je i k Červenému kříži, aby věděli, kam si můžou chodit pro pomoc. Pavel se opakovaně ptá, jestli si může pořídit deset slepic, že má rád domácí vajíčka. Odpovídám, že chci konkrétnější plán. Slepice a tři psi, to nejde moc dohromady. Musí se taky domluvit s mým bráchou, který bydlí ve vedlejším domě a mají společnou zahradu.

28. března. Švagrová sehnala Táně místo v nemocnici, může nastoupit jako uklízečka. A když se trochu zlepší v češtině, využijí ji prý jako zdravotní sestru (má pětatřicet let praxe).

29. března. Pan Jirka nainstaloval nový bojler. Pavel volá a děkuje. Přišla mi faktura na 16 tisíc korun.

31. března. Marie jde k pediatrovi. Po víkendu nastupuje do školky.

Mezitím Dana z Kruhu Zdraví vozí našim Ukrajincům navečer jídlo a chleba – co se neprodalo. Moji kamarádi dostali číslo Pavlova účtu, už tam přistálo osm tisíc korun. Další sbírka proběhla v Americe, kde mí přátelé vybrali 50 tisíc. Plánuji to použít na pomoc městu se stravováním uprchlíků, zaplatím řemeslníka a něco nechám na další havárie v baráku. Táňa se mě ptala, z jaké organizace jsme, že nechápe, proč a za co jim tolik pomáháme. Potěšilo to. Také řekla, že nechce, abychom měli klíče od baráku. Naštvalo to. Co kdyby začalo třeba hořet?

 

Mikrovlnky a konvice nestačí

Na konci dubna jsme v Chrudimi znova, od naší minulé návštěvy uplynul měsíc. Uprchlíků od té doby přibyly dvě stovky, celkem jich je ve městě 510 – až na výjimky ženy a děti. „Dali jsme k dispozici i opuštěnou budovu policie, která si postavila nové sídlo,“ říká starosta František Pilný. Zájem je prý zatím ale malý. „Ukrajinci si můžou na internetu předem zkontrolovat vybavení. Když zjistí, že tam není sporák, jen mikrovlnky a rychlovarné konvice, jdou jinam,“ objasňuje pětačtyřicátník, který před nástupem do čela radnice řídil vlastní stavební a dopravní firmu. „Koupili bychom ty sporáky hned, ale rozvody to neutáhnou, musíme přitáhnout nové kabely.“

Z peněz, které obyvatelé Chrudimi poslali v rámci veřejné sbírky, platí samospráva uprchlíkům obědy v Měšťanské restauraci, která patří obci. Ukrajinskou poptávku po výdělku zatím dál uspokojuje úřad práce. „Obvykle jde o práci v gastronomii, případně ve zdravotní a sociální oblasti. Až tahle místa dojdou, navýšíme rozpočet a nezůstane tady jedinej vajgl na zemi, jediný nezastřižený stéblo trávy. Prostě vymydlený město,“ připomíná starosta (z hnutí ANO) svůj plán s Technickými službami. Co se týče soužití nově příchozích s obyvateli města, nezaznamenala prý radnice žádnou stížnost. „To se ale může změnit, v tomhle jsou Ukrajinci národ jako každý jiný.“

V posledních týdnech prý přibývá uprchlíků z východnějších částí země, kteří se už domů nechtějí vrátit. „Rovnou se ptají, jestli můžou požádat o azyl. Dům jim třeba rozbombardovali, nemají tam už nic. A počítají s tím, že tahle oblast stejně nakonec tak či onak připadne Rusům.“

Určité anomálie si starosta všímá mezi uprchlíky a Ukrajinci, kteří tu žijí delší dobu.

„Pozval jsem místní komunitu na radnici, abych se zeptal, jak a čím můžou pomoci. A byli mezi nimi i takoví, kteří se k ukrajinské národnosti skoro nehlásí. Přijde mi to podobné, jako když se Češi, kteří bydleli dvacet let třeba v Rakousku, styděli za svoje krajany, kteří tam po revoluci přijeli otřískanou karosou. Trochu chápu jejich hrdost, že se tady dokázali sami postavit na vlastní nohy.“ Za větší problém považuje starosta něco jiného: „Nevíme, jak dlouho to celé potrvá. A hlavně školním zařízením z toho vyplývají nemalé vícenáklady.“

 

Dokud bude potřebovat

Dáša má při naší další návštěvě teplotu a necítí se dobře, scházíme se proto jen s její ubytovatelkou. „Soused Petr domluvil Timovi fotbalové tréninky, chodí tam dvakrát týdně,“ hlásí Jitka novinky. Timur chodí do třetí třídy a stihl v Chrudimi už i školu v přírodě. „Rodiče spolužáků se mě ptali, jak můžou pomoct, tak jsem je poprosila, ať mu pobyt zaplatí,“ objasňuje Jitka.

Dáše poslal manžel vysokoškolský diplom, aby mohla doložit svoji kvalifikaci. „Nebojí se žádné práce, ale zatím zůstává omezená tím, že Sašenka může do školky až v září,“ říká Jitka. Stejně jako ostatní uprchlíci, začala i Dáša a její děti dostávat pět tisíc korun měsíčně na osobu. „Chtěla jsem, aby mi dala číslo účtu, že ji lidé z mého okolí rádi finančně podpoří. A ona se jen zasmála: Nedám! Nic nám tady nechybí, máme dost. Víc nepotřebujeme.“

Naopak se prý Dáša často ptá, jak může Jitce oplatit její velkorysost. „Tak jsem vymyslela, že můžou se Sašenkou chodit pečovat o hrob mých rodičů, kteří jsou pochovaní na hřbitově kousek odtud. Byla nadšená, vyrazili tam hned další den a hezky se starají – nosí tam kytky, zalévají je, zametají.“ Dáša s dětmi také dál využívají každé příležitosti, jak být venku: „Petr sehnal kolo, takže Dáša tlačí kočárek podél Chrudimky a Tim vedle nich šlape do pedálů,“ přibližuje Jitka a dodává: „Vždycky pošlou hromadu fotek.“

Svoji zkušenost s ukrajinskými hosty hodnotí pozitivně. „Dáša si cení soukromí, které u nás mají. Je vděčná, že nejsou v nějaké noclehárně se společnými záchody. A já bych nebyla v pohodě, kdyby ten byt zůstal prázdný.“ Do domácností, kde o něčem takovém ještě uvažují, však Jitka vzkazuje: „Nestačí poskytnout střechu nad hlavou a víc se nestarat. Navíc ty lidi nemůžete vyhodit, když vám to začne připadat nepohodlné. Aspoň já bych to nedokázala.“

Domek Dášiny rodiny je prý zatím v pořádku. „Jednou mi říkala, že než aby se do něj Rusové dostali a rabovali v něm, ať tam raději spadne bomba,“ říká Jitka, které Dáša hned v březnu řekla, že až to půjde, chce se vrátit. „Může tady zůstat, jak bude potřebovat,“ říká Jitka a dodá: „Často mluví o své sestře, která zůstala na Ukrajině. Tak jsem jí vysvětlila, že může přijet taky.“

 

Opíšu si stav měřáků

Na opačném konci Chrudimi, než bydlí Dáša s Timurem a Sašou, je v rozlehlém rodinném domě Terezy Sommers a jejího bratra o poznání živěji. „Agoj!“ zdraví nás děti a jejich rodiče Alona a Pavel se spokojeně usmívají. „Kak žizň?“ zkouším to rusky, ale Pavel raději volí angličtinu. „Here everything good,“ říká a zapaluje si cigaretu.

Rodina žila do konce února ve čtvrtmilionovém Žitomiru, který se nachází sto čtyřicet kilometrů na západ od Kyjeva – i na něj po začátku invaze dopadaly ruské rakety. Bydleli v šestém patře devítipatrového paneláku, na útěk před válkou se vydali i s Aloninou matkou Táňou. Mají pět dětí, takže Paša, jak si Pavel nechává říkat, nemusel narukovat – limit jsou čtyři potomci.

„I can do everything,“ odpovídá, když se ptám na práci. Vysvětluje, že na Ukrajině pracoval jako jeden z šéfů polesí, které sloužilo jako zázemí pro stáže budoucích lesníků a ekologů. „Seděl jsem za kompjútrem a dělal expertizy, měl jsem spoustu podřízených,“ trpce se usměje. Teď už měsíc pracuje jako lesní dělník: „Sobirajem větvi, haluzy,“ říká. Kouřit začal po desetileté přestávce, alkohol však prý nepije a jako věřící drží velikonoční půst od masa.

Na manuální práci si nestěžuje. „V mládí jsem v Anglii dělal na stavbách, maloval pokoje, sbíral jahody,“ vzpomíná. Rád by tady ale rozjel výnosnější byznys. „I can import whatever from Ukraine,“ přibližuje svoje plány. Tereza se zašklebí a česky mě zasvětí do situace. „Pořád mluví o cukru a posílá mi esemesky, ať seženu kupce, že se šábneme. Tak jsem přesvědčila kamaráda z Olomouce, který se v takových věcech vyzná líp než já, aby přijel a mohli si o tom popovídat jako chlapi. No, zatím nic,“ zasměje se. I se mnou Paša zavádí řeč na přírodní bohatství Ukrajiny, tentokrát jde o nerosty. „U nás jesť něfť, gaz, zoloto, titanovyje rudy… diamantov bolše čem v Afrike. V Žitomirskoj oblasti vsja tablica Manděljeva,“ říká a vyjmenovává další a další vzácné kovy. Myslí si, že i tohle může být důvod ruské invaze na Ukrajinu? „Ne. V Rusku je sedmdesát procent všech nerostných zdrojů na světě, nepotřebují naše suroviny. Chtějí naši duši.“

Tereza zavádí řeč na aktuálnější reálie. „Paša, Alona, příští týden jdete na první lekci češtiny, nezapomněli jste? A už něco umíte?“ Rodiče se omluvně usmějí a zavolají na nejstarší dcery: „Yeva, Anna, pojďte sem!“ Následuje recitace velikonoční koledy: „Hody hody doprovódy, dajtě vájce malovány…“ Když dívky odříkají verše, způsobně se ukloní. Načež přiběhne jejich pětiletý bratr Andrej a začne do nich bušit. Otec ho okřikne a vyzve, aby raději dělal kliky.

„Podle mě se už na Ukrajinu nevrátěj,“ říká Tereza, když se s rodinou rozloučíme a zaklapnou za námi vrátka. Pokračuje: „Můj plán byl oznámit jim: Dva měsíce se rozkoukejte, najdeme vám práci, obstarejte si příspěvky a seženu vám i nějaké peníze navíc. Po uplynutí lhůty si opíšu stav všech měřáků a budu to sledovat.“

Tereza platí za vodu, elektřinu a plyn ve staré vile bez pořádné izolace třináct tisíc korun měsíčně. Za ubytované uprchlíky má nárok na tři tisíce za osobu a ona poskytuje přístřeší osmi lidem. Jenomže maximální limit je dvanáct tisíc. „Alona si chce otevřít nehtové studio. Snažíme se jí zajistit kurz. Tak uvidíme.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama