Muž s vysokou citlivostí

Kultura

Kdysi slavný fotograf, který je na tom finančně zle, dostane pozoruhodnou pracovní nabídku – tak začíná povídka psaná pro listopadového Reportéra.

Audio
verze

Sváťo, mám pro tebe novej kšeft! Je to neuvěřitelný! Konečně se na tebe po letech usmálo štěstí! Je to jak vyhrát ve Sportce!

Hlas agenta z telefonu zněl až podezřele nadšeně. To bude zas určitě nějaká blbost, myslel si Sváťa, fotograf na volné noze. I když „na volné noze“ byl v jeho beznadějném případě pojem příliš eufemistický. Jeho nohy byly volné obě, možná i ta třetí. A možná to ani už nebyly nohy, ale spíš protézy. Protézky. Protézičky. Dřevěné, skoro uhnilé a plné červotočů. Sváťa, kdysi dávno slavný a žádaný fotograf, byl už dva roky švorc a pořádná zakázka ne a ne přijít.

To by se dřív stát nemohlo. Šel ze kšeftu do kšeftu, jedno focení ještě ani neskončilo a on už si balil objektivy do speciálního kufru a letěl přes půl zeměkoule na další set. První třídou samozřejmě. Kdo někdy letěl první třídou, ať zvedne ruku! Kdo? Nikdo! Fotil všechno: modelky do Vogue, ELLE – rozuměj americkýho ELLE! –, architekturu pro TASCHEN, auťáky, jídlo, portréty celebrit. Bowie byl skvělej, Björk hysterka. Johnny Depp sympaťák, jen trochu víc fetoval. To byly krásný časy!

 

 

Jen dokument nedělal. Sice ho vystudoval, ale neměl to rád. Jako mladej byl jednou ve válce, fotil pro Reuters zvěrstva v Jugoslávii a pak už nic podobného nebral. Bratránci a sousedi, kteří si před půl rokem navzájem vyzvedávali děti ze školky, se najednou vraždili, znásilňovali ženy, řezali si hlavy a to nebylo nic pro něj. Všichni jeho známí, zmanipulovaní masírkou v novinách, si chtěli na těch fotkách potvrdit, že moc dobře vědí, kde je dobro a kde zlo, jen on věděl, že nic takovýho neexistuje.

Svět černobílej není. Ale jeho fotky jo. Fotil na film. Nejraději na Kodak TRI-X 400 s velmi vysokou citlivostí a jemným zrnem, který jeho fotografiím dodával „ten správnej human touch“, jak říkal klientům, „ne faktor X, ale faktor TRI X“. Ale byly to bláboly, fotil tak zkrátka proto, že tak fotil jeho velký vzor Sebastião Salgado. I leicu měl stejnou. A vývojku D-76, co se sakra divíte?

Jo, jenže tohle byla minulost. Pak přišel digitál, zrno nikoho nezajímalo a ještě později měl každej debil iphone, čím víc pruhů, tím víc adidas, čím víc čoček, tím lepší fotograf a filtry z Instáče, tak proč platit dobrého fotografa? A na ten web to stačí. Pochopil to každej, i jeho dvorní osvětlovač, kterej vzal svoje lampy, namířil je ve sklepě do truhlíků a začal pěstovat trávu ve velkým. Každej to chytil dřív než on a podle toho se zařídil. Sváťa ne. Nefotil na digitál ani nechtěl točit videa pro instagramové pseudocelebrity.

Kšefty řídly, už nelítal první třídou ani business class, už nelítal vůbec. Jak se sakra jmenovala ta modelka, co spolu byli na Havaji? Žádný METOO nebylo, vlezla mu do postele sama. Kirsten? Asi jo. Pak letěli na Island, kde fotil ji, sopky a gejzíry. Byla z toho krásná výstava. Teď jsou sopek plný fotobanky a každej kretén na Instáči má skoro lepší fotku. Skoro. Ne úplně, ale nikdo to nepozná.

Takže co po mně ten magor chce? Proč mi volá?

„Jakej kšeft? Pohřeb královny? Zmrtvýchvstání Michaela Jacksona? Chceš ho v černobílý? To by bylo dobrý, protože on byl černej, ale chtěl bejt bílej ne?“

V telefonu bylo chvíli ticho a pak jen:

„Seš debil. Buď rád, že ten kšeft mám. Jedu k tobě.“

„Je pozdě, vole, už spím,“ odpověděl, ale nebyla to pravda. Nespal, nemohl spát už půl roku, budil se ve čtyři ráno a předtím se koukal do stropu. Počítal ovečky – tak říkal holkám, které kdysi měl. Pamatoval si je ne podle jmen, ale podle tvarů ňader. S plastikami je ale přestal rozlišovat. Prášky na spaní nezabíraly. Jeho agent na druhém konci Prahy byl neodbytný.

„Ale hovno, jedu k tobě, nemám přivýzt nějaký kafe?“

Povzdychl a rezignoval: „Ale jo, tak nějaký vem.“

„Vezmu to fialový, Arpeggio, víš který ne? Víš, kolik stojej kapsle? Jak zase podražily?“

„Hele já ty kapsle už nepiju, nechutná mi to,“ zalhal. Nechtěl prozradit, že mu odešel kávovar a na nový neměl. „Vem nějaký mletý, uděláme si turka jak študáci na koleji, turka s rumem.“

Položil telefon a ucítil v břiše brnění. Jak dlouho už nic pořádnýho nefotil? Zvládne to? Vzal do ruky svou leicu a oddělil tělo od objektivu. Cvak, cvak! Funguje. Foťák funguje. Jestli funguje i on, to se uvidí.

 

Konvice na plotně zahvízdala, horká voda zalila směs Standard od Jihlavanky, vůně levné kávy zabrnkala na čichové nervy a vyvolala u Sváti i jeho agenta několik nechtěných, ale příjemných vzpomínek na studentská rána s morální kocovinou.

„Zpátky k tomu zadání,“ přerušil tok obscénních asociací agent jako první. „Já to shrnu: chtějí realitu smrti kombinovanou s estetikou. Krása ošklivosti.“ Když viděl, jak se Sváťa zamračil, pokračoval: „Trochu schizofrenní, já vím, ale takhle to maj v briefu. Musí to odpuzovat, ale zároveň to má bejt svým způsobem přitažlivý, artový. Proto poptávaj pravý umělce, jako jsi ty,“ agent věděl, kdy zabrnkat na Sváťovu ješitnost, a loupnul po něm pohledem. „Umělce, a ne nějaký instagramový blbečky. Barevný, černobílý, to je jim jedno.“

Sváťa chvíli přemýšlel, napil se kávy a pak se zeptal:

„Takže je to tendr?“

„No nejsi v tom sám, to jsi ani nečekal, ne? Je vás tam víc, ale každej dostane honorář za účast…“

„Kolik?“

„Milion.“

Sváťa uznale hvízdl. Tohle opravdu nečekal. „A kolik je za výhru?“

Agent dál vysvětloval povahu zakázky:

„Za použitý věci je samozřejmě příjemnej bonus, ale hlavní část honoráře je za účast, chtěj to kvůli píárku. Bude se o tom dost psát, je to navázaný na velkej sí es ár projekt.“

„Na co?“ nerozuměl Sváťa korporátnímu ptydepe.

„Jako že na dobrou věc, pomáhat společnosti, udržitelnost, bla bla bla. Samozřejmě mají právo si nevybrat nic nebo od každýho něco. Ale i to, co si nevyberou, je jejich, prodáš jim komplet práva.“

„S tím nemám problém.“

„Kdo by měl, že jo? Nesmí to bejt moc syrový, zadání je, že to musí bejt autentický, pravý, neprvoplánový, ale pořád dojemný, v každý druhý větě je důraz na krásu…“

„Ale to jsou jen takový kecy, jako vždycky ne? Tak už mi řekni, pro koho to je. Podle toho, co říkáš, to odhaduju na nějakou módu. Je to fashion, že jo? Nějaká nová módní značka pro mladý EMA? Dark GUCCI? Potřebuju nějaký reference, co měli dřív, co jim fungovalo a co ne, je možná nějaká stylizace? Třeba retro? Nebo post apo?“

„No fashion to zas tak úplně není,“ mlžil agent a snažil se odvést řeč jinam: „Nemáš tady nějaký jídlo? Ta káva mi nějak podráždila žaludek.“

„Sušenky žádný nemám, ale v ledničce je tlačenka. Ke kávě bych řekl – ideální.“

„Je libová?“

„Libovou nejím, když chci libový maso, koupím si šunku. V tlačence má bejt hodně polívky, srdíčko, jatýrka, sem tam nějaký maso.“

„Prosím tě odkdy je z tebe expert na tlačenky? Pamatuju si, jak jsme si dávali humry na Srí Lance, karety v Havaně, ale tlačenku jsem tě nikdy jíst neviděl.“

Sváťa pokrčil rameny. „Když nechceš, nevadí, teď mi ale řekni, pro koho to je.“

„A víš, že bych si pláteček dal?“

Aha, takže klient je problém. Co jsem taky blbec čekal, politoval se v duchu fotograf.

Nůž se zaryl do rosolu a na talířek dopadlo kolečko domácí uzeniny. Mozaika náplně vzdáleně připomínala mramorovou podlahu ve starém italském kostele, ale místo vůně kadidla se lodí Sváťova ateliéru linula vůně majoránky a česneku. Čekalo se na přijímání. Místo mešního vína bylo pivo.

„Měl jsi pravdu…“ pochválil chuť tlačenky agent. „Kde to kupuješ?“

„Dělám si ji sám. Chleba si taky peču. Přiznám se ti, začal jsem z nudy za covidu jako každej, ale na rozdíl od ostatních mě to nepřestalo bavit. A dávám tam trochu vývojky, aby to bylo pikantní.“

Agent naprázdno polkl, ale Svatopluk ho uklidnil. „Dělám si prdel, neboj, neotrávíš se. Tak pro koho to je?“

„Hele ty si nemůžeš, Sváťo, moc vybírat, mělo by ti to bejt jedno, prachy za to stojej a jde to na dobrou věc.“

„Leze to z tebe jak z těhotný patnáctiletý holky před rodinným tribunálem.“

„No tak dobře, ale ještě než to odmítneš, tak…“

Sváťa ho přerušil a zdůraznil každé slovo.

„PRO  KOHO TO JE ?“

„Cigára…“

Agent si rozpačitě odkašlal. Ale než stačil fotograf něco namítnout, tak spustil rotační kulomet argumentů:

„Já vím, že jsi tabákový firmy vždycky odmítal, ale tohle je jiný: není to reklama, je to art, jde to na dobrou věc, vlastně to má odradit od kouření a všiml sis, že neargumentuju prachama, protože ani nemusím. No a teď si to klidně odmítni.“

Sváťa neříkal nic a dlouho přemýšlel.

„Když to není reklama, ale art, jak říkáš, tak co to je?“

„Prostě fotka. Je to jedno, kde to použijou, ne?“

„A kde to použijou? Pořád to nechápu.“

„No – všude. Je to na ty… no na fotky na krabičkách.“

„Cože?“

„Jo, slyšel jsi dobře. Takový ty hnusy na krabičkách. Je na to zákon, něco tam teď maj, asi to znáš, ne? Každej to zná. Ale to něco jim teď nefunguje: mají výzkumy, že to lidi za prvý neodrazuje, a to vadí především státu, a za druhý je to ošklivý. Ne ve smyslu moc naturalistický. Je to spíš komický a lidi si z toho dělají prdel. Takže původní záměr – jako vždy – nevyšel. Tak chtějí něco novýho. Od dobrejch fotografů. Něco pravýho, autentickýho, ale zároveň aby to mělo nějakou estetickou nadhodnotu.“

„To mám jako fotit shnilý zuby?!“

„To nechtějí. Je na to ten projekt, jak jsem ti říkal. Mají nasmlouvaný lidi, co maj raka, doopravdy umíraj a potřebujou každou korunu, třeba aby příbuzný něco podědili… Je to smutný, já vím, ale ty lidi to chtějí a potřebujou. Ty s nima uděláš jakoby dokument. Jak žijou a jak… umírají. Háelpéčko. Hlubokej lidskej příběh. Ale pravej, a ne vycucanej z prstu. Lidi, co budou znát ten příběh za tím, budou dojatý a znechucený, ostatní, co si i přesto kupujou cigára, budou mít aspoň pěknou krabičku, i když tam bude mrtvola. To je ten jejich nápad. No a teď mě můžeš zabít. Ty vole, že jsem sem vůbec jezdil! Nedívej se na mě tak…“

Sváťa vypadal, že se v něm něco důležitého odehrává. Že počítá pro a proti. Po chvíli si vzdychl a řekl:

„Víš, proč jsem odmítal tabákový firmy?“

„Nikdy jsem to neřešil, nebyl jsi sám,“ řekl po pravdě agent. Ale Sváťa zavrtěl hlavou.

„Nebyla to nějaká moje manýra, jako to měli ostatní. U mě to bylo celkem dost osobní. Něco ti ukážu.“

Fotograf se zvedl a zamířil ke svému archivu. Chvíli se v něm hrabal, pak někde na dně našel desky s několikrát přeškrtnutým nápisem a vrátil se zpátky. Agent neměl odvahu desky otevřít a čekal, až Sváťa začne sám. Fotograf je opatrně rozevřel a rozložil na stůl zvětšeniny. Zachycovaly hezkou černovlasou ženu s melancholickým úsměvem, která na každém dalším snímku ubývala, jak kdyby fotoaparát kradl nejen kousek její duše, ale i těla, ženu, kterou stále více pohlcoval stín, až se jí temnota zmocnila úplně.

„Máma. Obyčejná ročníková práce na FAMU. Měli jsme jednoduchý zadání – rodina. Je to poslední půlrok jejího života. Kouřila tenkrát šedesát denně. Petry. Poslední dva měsíce na eldéence už ani nevěděla, že ji fotím. Asi by to ani nedovolila. Zařek jsem se, že nedám do huby ani jedno cigáro do konce života.“

Bylo to krásné, dojemné, opravdové. Z těch fotek vyzařovala nějaká zvláštní síla, která přesahovala jeden obyčejný lidský osud. Byla v nich marnost života, ale i naděje smrti. Světlo a tma v dokonalé harmonii. Takže tohle je ten „pravej human touch“, jak o něm Sváťa vždycky z legrace mluvil, pomyslel si agent.

Tíživé, ale zároveň slavnostní a něčím zvláštním elektrizující ticho rozťal sám autor:

„Ten zápočet jsem tenkrát nedostal…“

„To není možný!“ upřímně nevěřil agent.

„Nedostal, protože jsem to neodevzdal. Nemohl jsem. Málem mě kvůli tomu vylili ze školy. Ale pak se někdo slitoval, umřela mu máma, říkali, tak přimhouřili oči a já zopakoval celej ročník.“

Pak bylo zase chvíli ticho, nikdo už k tomu nechtěl nic dodat. Agent si odkašlal a zvedl se. „No tak já asi půjdu, ne? Chápu. Chápu všechno. Dík za tvůj čas. Je to blbý ti to říkat, ale myslím, že tohle je přesně to, co hledají. Ale to ty víš asi líp než já… Rakovina plic je fakt svinstvo, ale ty fotky jsou krásný, opravdu.“

Když si podávali ruku a fotograf pouštěl agenta z ateliéru, ještě mu musel říct jedno.

„Víš, co je absurdní? Že to nebyla rakovina plic. Máma to měla v prsu, pak se jí to rozlezlo do uzlin a všude kolem, ale plíce zůstaly čistý jako lilie. Jako kdyby byly zakonzervovaný. Ale stejně jsem to dával za vinu těm cigárům.“

 

Asi o dva měsíce později seděl Sváťa v ordinaci lékaře a sledoval na monitoru rentgenový snímek, který mu připomínal jeho nepovedené negativy.

„A kolik kouříte denně, pane Šimonovský?“ ptal se lékař.

„Ani jednu, pane doktore. Jsem nekuřák.“

„To je divný, máte tady takovou tečku… Vidíte? No, třeba to není nic hroznýho, ale budeme vás muset poslat na další vyšetření.“

Toho večera si Sváťa sedl v ateliéru před zrcadlo, zapálil si petru a udělal svůj první časosběrný autoportrét. Konečně se mu začalo dobře spát.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement