Kdy jste vložili energii do úplné marnosti?

Při psaní grantových žádostí

Marnost ve mně pravidelně vyvolává psaní grantových žádostí o finanční podporu výzkumu. Je to mnohastránková litanie pečlivě kombinující chvalozpěv vlastních schopností a věštění svých budoucích objevů z křišťálové koule. Vyjde tak možná jedna ze sedmi. Poté, co člověk věnuje pečlivému sepisování takového elaborátu několik týdnů i měsíců, rozhodne o vašem osudu subjektivní názor oponenta: „Příliš ambiciózní“. „Neprokázána důležitost pro region“, „Slabá publikační historie“, „Nedostatečně podrobný finanční rozpočet“. „Chybí příloha xy“. To si pak řeknete, že se na tu vědu můžete vykašlat…

Když se přizpůsobuju

To už je dávno zodpovězeno: marnost nad marnostmi a všechno je marnost, řekl Kohelet. Jestliže se však otázka týká největší zbytečnosti, obávám se, že to bylo pokaždé, když jsem se snažil přizpůsobit tomu, co je ode mne očekáváno ze strany obecného mínění. Pak jsem musel investovat další síly a čas na to, abych se z toho vyvlékl. Vždycky to ale souvisí s konkrétními lidmi, a proto je těžké rozlišit, jestli člověka jen používají pro své potřeby, nebo mají pravdu a měl bych jejich názor respektovat. Pak se omyl může z lásky k bližnímu velmi snadno vymstít, ale s tím se nedá nic dělat. Láska k bližnímu zbytečná není.

V posledním roce

Pro mě je celý poslední rok velmi náročné vysvětlovat okolnosti našeho vztahu s Tomášem (hokejistou Tomášem Plekancem). Vlastně jsem zjistila, že v dnešní době někteří lidé nepotřebují slyšet obě strany, stačí jim číst bulváry, a hned si udělají na člověka názor. Někteří dokážou být dost hnusní, a nepřipraveného člověka zamrzí, že soudí druhé, aniž by je znali a tušili, co se děje. Sociální sítě dokážou být přínosné, ale někdy jsou i zdrojem obrovského zla, což dobře vystihuje populární písnička Cizí zeď.

Když jsem se snažil…

Když jsem se snažil o vyslovení nevyslovitelného. Co tím myslím? Ty chvíle, kdy jsem se například snažil popsat, co ve mne druhý vyvolává, namísto toho, abych ho obejmul. To je totiž stejná marnost, jako když stojíš před obrazem, který se tě dotýká, a nevíš co s tím. Můžeš skákat, plakat, meditovat… Ale snažit se něco přesně popsat? Nevím… Dokážeme vnímat sami sebe natolik, abychom si uvědomili, že to nepopsatelné je tím největším – a že to největší je nevyslovitelné?