Přijeli!

Obrazem

Nejistot, které k pěstování zeleniny odjakživa patří, není zrovna málo. Ať už je to počasí, nejrůznější hmyz a choroby, nesnadný odbyt... Letos na začátku jara se přidala další obava: kdo sklidí úrodu? Cizinci, bez kterých se zemědělství v posledních letech neobejde, přišli o možnost překračovat hranice. Jak si s tím poradila rodina Litochlebových v polabských Konětopech, dokumentoval fotograf Karel Cudlín.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze
Nepřijeli – pokrčí Josef Litochleb rameny. „Zatím to nějak zvládáme. Uvidíme, co bude dál,“ dodá vousatý čtyřicátník v nepromokavém obleku a rozhlédne se po polích, na kterých rostou kedlubny, brambory, cibule, hrách, květák, zelí, mrkev, petržel a kapusta. Bezradnost v jeho očích ale vidět není.

Je třináctého května a v písčitých řádcích polabské nížiny dozrávají ředkvičky. „Tak jsme se dozvěděli, že jste slavnej, prej jste fotil prezidenta Havla!“ vítá Karla Cudlína jedna z žen, které vytrhávají ze země ředkvičky a naučeným pohybem z nich dělají svazky. „Ale prosím vás, slavnej, radši mi řekněte, jak se máte,“ halasí fotograf, který do Konětop jezdil i v průběhu loňského roku a většinu zdejších tváří dobře zná.

Jako například paní Bitlanovou, bývalou účetní, která po manželově smrti nechce zůstávat sama doma. Proto sedá od jara do podzimu každý všední den v šest ráno na kolo, aby mohla zakleknout mezi řádky a dlouhé hodiny ohnutá k zemi sázet, plít či sklízet zeleninu. „Dřív sem chodilo takových ženských víc, ale jedna je po operaci, další zemřela… Paní Bitlanová je nezmar, a to jí táhne na osmdesát,“ říká zemědělec Josef Litochleb. 

„Trochu mě to zmáhá, ale doma si pustím televizi Šlágr a to mě zase postaví na nohy. To víte, písničky mého mládí!“ rozesměje se. Společnost jí dělají Světlana a Valentina z Ukrajiny, jejichž výpomoc zprostředkovala agentura. Předtím pracovaly v restauraci, které zůstaly po většinu jara zavřené. „Však si to pojďte taky zkusit, ohněte se,“ dobírají si nás ženské, když vidí, jak našlapujeme po špičkách, abychom se neušpinili.

Služeb agentury využívá Josef Litochleb spíše výjimečně. Většinu celoročních prací zastane se svým otcem, během sezony zaměstnává partu Ukrajinců, s nimiž má dlouhodobou zkušenost. „Přijíždějí pravidelně v polovině března. Je na ně spolehnutí. Snad ještě dorazí, už bychom je tu moc potřebovali.“

 

 

Bláto až na zádech

Jarní přípravu včetně sázení a setí museli letos u Litochlebů zvládnout v rámci rodiny. „Na pole vyrážela i dcera se zeťákem, kteří mají oba svoje zaměstnání,“ říká Josef Litochleb. Holínky pravidelně obouval i dvacetiletý syn Josef. 

Sklizeň už samotná rodina neutáhne. „Musíme pružně reagovat na objednávky, většina zeleniny se nedá nadělat předem do skladu. Zavolaj třeba v osm ráno, že potřebujou sto beden květáků. To pak jedeme jak motorový myši a v poledne už jim to vezu,“ říká Josef Litochleb, který má se svými Ukrajinci uzavřenou dlouhodobou zaměstnaneckou smlouvu. „Sice za ně musím platit zdravotní pojištění i přes zimu, když odjíždějí za rodinami, ale mám v nich jistotu. Znaj tu práci z domova, uměj vzít motyku do ruky, nemusím jim skoro nic vysvětlovat.“ 

Češi by jejich roli nezvládli? „Myslím, že ne. Sousedka mi nedávno nabízela svýho kluka, jestli bych pro něj přes prázdniny neměl práci. Sedí pořád doma, tak ho chtěla zapřáhnout. Nevím ale, jestli by dokázal zvládnout mužské práce, třeba tahat pětadvacetikilový pytle s bramborama, to už chce zvyk. Ani zalejvání není úplně lehká práce, za chvíli máte bláto až na zádech a večer jste vyřízenej. O sklízení ani nemluvím.“

Sezonní zaměstnanci, což jsou v případě farmy Litochlebových bez výjimky Ukrajinci, bydlí přímo v Konětopech – v jedné z nemovitostí, která patří rodině. „Čili žádná ubytovna, ale baráček přímo ve vesnici jenom pro ně,“ chválí zdejší podmínky fotograf Karel Cudlín, který život ukrajinských dělníků v Česku – ať už v zemědělství, nebo na stavbách – mapuje téměř tři dekády. „Pepa je hodnej, můžu si vzít i čerstvou zeleninu, když potřebuju, má ji výbornou. Většinou s námi chodí i sám pracovat, a kolikrát ho tady vidíte až do noci, když už jsme dávno doma – třeba v půl jedenácté večer teprve jede z pole,“ oceňuje svého zaměstnavatele paní Bitlanová z Konětop.

„Da da, Pepa moloděc, charošij čelověk,“ pokyvují Světlana a Valentina, když odjede valník s bednami zeleniny a mohou si na chvíli narovnat záda. „Za horka nemůžu postřikovat přes den. To by se vypařilo, a ještě by nám to spálilo úrodu,“ uvádí Josef Litochleb na pravou míru, proč zůstává na poli do noci.

Ve dvou bílých vanách na kraji borovicového lesa se perou ředkvičky, v hadicích přivádějících závlahu z Labe syčí voda. Ženy si pobrukují. Nic nenasvědčuje, že by letošní zelinářská sezona měla být kvůli koronaviru jiná než ostatní.

 

V chmelnicích a sadech

Jako první začali letos na jaře volat o pomoc chmelaři. „Na dubnové drátkování potřebujeme dva tisíce brigádníků, na květnové zavádění sedm tisíc. V posledních letech tuto práci obstarávají lidé z Bulharska, Rumunska, Moldavska, Litvy, Slovenska a Ukrajiny,“ uvádí Luboš Hejda, předseda Svazu pěstitelů chmele. Kdo je v době karantény nahradil? „Pomohlo nám společné prohlášení rektorů a ministra zemědělství s výzvou k nástupu studentů a všech dočasně volných osob. Entuziasmus, s jakým se nám hlásili lidé, kteří byli momentálně bez práce, nás velmi mile překvapil.“ 

O koho šlo? „Přicházeli ze zavřených průmyslových provozů, obchodů, restaurací i kulturních zařízení. Přidali se studenti, senioři, osoby samostatně výdělečně činné, matky na mateřské dovolené. Početnou skupinu tvořili i zahraniční brigádníci poskytnutí agenturami prvotně zajišťujícími zaměstnance do průmyslové výroby.“ 

Mzdové náklady ovšem vzrostly pěstitelům chmele v důsledku těchto okolností o čtvrtinu: Češi prostě dostali více peněz.

Enormní kvantum monotónní a vesměs manuální práce vyžaduje rovněž pěstování ovoce. „Vyšší potřebu pracovní síly budeme mít od poloviny června, kdy začne sklizeň jahod, v létě pak především na třešně. A nejvyšší sháňka nastane od srpna do listopadu, kdy se sklízí jablka,“ říká Martin Ludvík, předseda Ovocnářské unie. Dodává: „Bez pracovníků ze zahraničí jsou tyto práce nemyslitelné. V Německu a Velké Británii proto začali už v době epidemie brigádníky narychlo přepravovat leteckými speciály, místní lidé neměli zájem. Dělá se za každého počasí, výdělek mnohdy závisí na úkolové mzdě, potřebujete fyzickou zdatnost, zručnost a zkušenost.“ Martin Ludvík upozorňuje, že situaci by pomohlo zvýhodnění zaměstnávání na dohodu o provedení práce: „Umožnilo by to třeba i nezaměstnaným si slušněji přivydělat. V Německu sezonní pracovníci v zemědělství už třetí rok neplatí odvody ani daně, mzdové náklady se tudíž rovnají čisté mzdě.“

 

Tisíc kilometrů do práce

Je poslední květnové pondělí, osm ráno, před chvílí dopršelo. Skupina v nepromokavých kombinézách už má sklizenou velkou část kedlubnového lánu. „Musíme udělat sto devadesát beden,“ informuje farmář Josef Litochleb, zatímco fotograf Karel Cudlín se bouřlivě zdraví s dvojicí Ukrajinců. „Vítejte, kudy jste jeli?“ zajímá se. „Přes Maďarsko a Rakousko,“ odpovídají Michail a Marie z ukrajinského města Ivano-Frankivsk, které od Konětop dělí přes tisíc kilometrů. 

Po příjezdu zamířili do Nemocnice na Bulovce, kde si nechali udělat test na covid-19. Po získání negativního výsledku se ihned hlásili do práce. Na Josefu Litochlebovi je znát úleva. „Z agentury mi sice slíbili, že kdyby bylo nejhůř, nějaké lidi mi pošlou. Ale takhle to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Maruška s Michailem sem jezdí dvanáct let a nedám na ně dopustit.“ Na Ukrajině pracoval Michail jako řidič náklaďáků a autobusů, Marie jako šička v továrně. Jejich dnes již dospělé děti vyrůstaly po většinu roku s babičkami, takové uspořádání je na většině území Ukrajiny běžné. 

V Konětopech pracují šest dní v týdnu. „Ale když je potřeba, přijdou i v neděli,“ říká Josef Litochleb. „Naopak mě nahánějí, když je práce málo. Anebo shánějí fušky po okolí, aby si mohli ještě půl dne u někoho přidat. Chtějí dělat deset jedenáct hodin denně, a kdyby na to přišlo, zvládli by i čtrnáct.“ Litochlebovi si tedy prozatím mohou oddechnout: Michail a Marie dorazili letos o dva měsíce později, ale jsou tu. Další pomocníci z Ukrajiny by se měli vrátit v nejbližších dnech.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement