Pavla Horáková: Život je škoda nevykrást

Žijeme ve městech protkaných posvátnou geometrií, v nichž určitá místa už po staletí přitahují stále stejné jevy. „Mnohé reality jsou skryté běžnému vidění, nic není náhoda,“ tvrdí Pavla Horáková, autorka magicko-realistického románu Teorie podivnosti, který je nominován na cenu Magnesia Litera.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co jste dělala včera ve 22:23?

Četla jsem jednu z knih přihlášených do soutěže o Cenu Jiřího Ortena, v níž jsem letos porotkyní. Když jsem se podívala na telefon na nočním stolku, právě ukazoval 22:23.

 

Připomeňme, že kdykoliv se hrdinka vašeho románu Teorie podivnosti letmo podívá na hodinky, je na nich také vždycky čas 22:23...

Tohle divné číslo se mi zjevuje třicet let každý den. Čekám, až přijdu na to, co to znamená.

 

Znervózňuje vás to?

Ne. Všechna znamení jsou dobrá a všechno přijde v pravý čas. Tohle pozitivní nastavení jsem dřív u lidí nesnášela, ale pak jsem přišla na to, že to funguje. Přestala jsem se věcem bránit. Rozhodujeme se na základě emocí, i když zpětně se to snažíme racionalizovat. Není dobré se emocím bránit. Když nám něco nesedí, něco to znamená. Spoléhám na to, že všechno dopadne, jak má. To bývají ta nejlepší řešení všech velkých dilemat.

 

Vám to takhle v životě funguje?

Ano, stále častěji. Čím více jsem se poddala myšlence, že nebudu věci manipulovat svojí vůlí, tím více se dějí přirozeně, samy. Nejsou to žádné velké zázraky. Přeju si třeba najít místo na zaparkování, a ono se objeví. Ale člověk nesmí něco chtít až moc. Když budeme tlačit na pilu, tak řízení osudu zkazíme. Najít tu správnou hranici, to je úkol na celý život.

 

Román Teorie podivnosti, za nějž jste nominována na cenu Magnesia Litera, je plný zvláštních náhod a souvislostí. Vycházejí z vašeho života?

Život je škoda nevykrást. Já jsem podobně jako maminka hrdinky Ady léta pracovala v anglické redakci Českého rozhlasu. Měla jsem na starosti redakční poštu, takže ty dopisy v románu jsou autentické, stejně jako mravenci v rychlovarné konvici a skalní byt. A stejně autentické jsou i prapodivné události ze Šumperska. Třeba, že neznámý vandal na fasádu sportovního centra rozmazal mražené borůvky. Nebo, že se pod rouškou tmy někdo vloupal do rodinného domu a ukradl z něj jelení parohy. V redakci mi takové zprávy vyskakovaly na obrazovce počítače, stačilo udělat CTRL+C a CTRL+V a házet to do separátního dokumentu, nasbírala jsem toho asi sto stran. Nejdřív jsem nevěděla, co s tím, pak jsem si vymyslela hrdinku vědkyni, které se všechny tyhle podklady budou hodit pro její výzkum.

 

Byla jste se někdy na Šumpersku podívat?

Naposledy jsem tam byla předtím, než jsem začala tamní podivnosti sbírat. Strávila jsem několik týdnů u Hanušovic a přežila jsem to bez újmy. Ale to jsem ještě neměla tušení, co se tam všechno děje. Pojedu tam teď v květnu, tak jsem zvědavá. Buď mě pro výstrahu zastřelí, nebo dostanu čestné občanství.

 

Jak vy sama to máte s paranormálními jevy? Stávají se vám?

Ano, ale nic zásadního. V mém románu se objevuje například epizoda s F. L. Věkem, ta je z mého života. Jednou takhle sedím, lakuju si nehty, když tu z knihovny vypadne tahle Jiráskova knížka - druhý díl, který do té doby byl normálně zarovnaný hřbetem s ostatními. Říkala jsem si, že kdybych byla v jiném pokoji, asi mě z toho trefí.

 

A co jste z toho vyvodila?

Že si ji mám přečíst. Asi o tři dny později jsem se vracela domů a přede mnou na chodníku ležel přebal knížky. A zase to byl druhý díl F. L. Věka, ale jiné vydání. Tak jsem si řekla, že si to přečtu. Tehdy už jsem měla vymyšleno, že hrdinka mého románu Ada bude bydlet pod Karlovým náměstím. A druhý díl F. L. Věka začíná tím, že v dnešní budově ČVUT na Karlově náměstí emeritní farář kouká z okna a vidí, jak dole bičují nějakého vojáka. Koukal z okna kousek od místa, kde je dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje, v němž se sto padesát let poté ukrývali parašutisti po atentátu na Heydricha. Místa mají svoji paměť a drží se na nich energie, která generuje další a další podobné jevy.

 

Na jaká další podobná místa jste v Praze narazila?

Právě okolí Karlova náměstí je tím úplně prosycené. Například tam, kde se dnes nachází ministerstvo práce a sociálních věcí, býval azyl pro ženy bez domova, čili instituce velmi podobná. Nebo na místě, kde dnes najdete Tančící dům, stávala dříve Břežská skála – odstřelili ji a odlámali, když budovali navigaci a náplavku, a na jejím místě postavili činžovní dům. A zrovna na něj spadla nálož při bombardování Prahy za 2. světové války, takže byl vlastně taky odstřelen. A vůbec nejvíc mě zarazilo, když jsem zjistila, že ve stejných místech kdysi stával hrádek krále Václava IV. Nějak mi to nesedělo, na takovém hnusném místě, které dnes protíná rušná Resslova ulice, to přece není vůbec vznešené, tady se přece historie neopakuje, říkala jsem si. Jenomže pak mi došlo, že sto metrů odtud bydlel Václav Havel – další hlava státu, a ještě Václav k tomu. Ten měl navíc chalupu na Hrádečku. Před třiceti lety se za revoluce na transparentech psalo Z Hrádečku na Hrad! A Havel přitom bydlel vedle bývalého hrádku krále Václava.

 

Odtamtud to měl na Hrad, co by kamenem dohodil… I tam jste našla nějaké skryté významy?

Na Pražském hradě leží pochovaní králové i císaři, to místo má samozřejmě taky svoji energii. Na jeho stavebních úpravách se podílel architekt Jože Plečnik, jehož díla nesou silné symbolické významy. Z Hradu je například vidět na Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, který připomíná sedícího krále s červeným pláštěm a bílým hermelínovým límcem. Takže stojíte na Hradě, sídle králů, a koukáte na trůnícího krále na Jiřáku. Celá Praha je plná podobné posvátné geometrie. Nejlepší tvůrci, architekti, vědci i politici to vědí, a umí pracovat s realitami skrytými běžnému vidění. U nás je asi nejznámější příklad Karlův most: když Karel IV. pražský most zakládal, nenechal nic náhodě a datum si numerologicky a astrologicky pojistil.

 

Jak si s takovým vědomím souvislostí vybíráte místo k životu?

Jednou se mě ptal kamarád, který se zajímá o astrologii a reinkarnace, jestli jsem neměla pocitově něco společného s dobou Karla IV. Tak jsem se nad tím zamyslela a uvědomila si, že jsem vyrostla v Bohnicích kousek od vinice, kterou vybudoval Karel IV. Navíc jsem bydlela v ulici Pomořanská a chodila do školy v ulici Svídnická – Anna Svídnická a Eliška Pomořanská byly manželky Karla IV. A teď žiju na Vinohradech jen kousek od vinice, kterou taky založil tenhle král a císař.

 

Takže?

Nevím, jestli je to náhoda, nebo nějaká skrytá zákonitost. Ada v románu mluví o fraktálech jako o jediném matematickém vzorci, který platí na veškerou podivnost. V malém i velkém měřítku se nám dějí stejné situace, vlastně pořád opakujeme stejný vzorec vztahů, máme nějaký master plan, který kopírujeme ve velkém i v každodenních detailech. Já se sžívám i s premisou All relationships are eternal, že všechny vztahy jsou věčné. Nepohlížím na to nutně tak, že ten pán, co je mi sympatický, musí být můj syn z minulého života, ale že se lidé podvědomě znají a poznávají, a že stejně věčné jsou i myšlenky.

 

Souvisí to nějak s vírou?

Moje hrdinka hledá nějaké duchovno, protože si nedokáže vybrat mezi existujícími vírami. Říká, že konvertuje k magickému myšlení. Já jsem byla vychovaná v klasickém materialismu nevěřící rodiny, ale ve dvaceti letech jsem při studiích na filozofické fakultě chodila na přednášky Tomáše Halíka, který vykládal o náboženství z pohledu hlubinné psychologie. Zmiňoval se o stavitelích katedrál, tarotu, alchymii a astrologii a já si říkala: „Hergot, to asi nebude takové šarlatánství, jak jsem si myslela!“.

 

Čemu tedy věříte?

Slovo věřit pro mě obsahuje element pochyb – věřit se musí něčemu, co není tak úplně jisté. Ráda bych v životě došla právě k takovému vědění, ovšem nikoli nějakému zaslepenému přesvědčení fanatiků. Všechny velké nauky říkají totéž, vlastně si vůbec neodporují. Jejich základní principy jsou podobné, liší se především ty „prováděcí předpisy“, na kterých ovšem lidé nejvíc lpí a o které se nejvíc hádají. Třeba který den má být sváteční, kolika prsty se člověk má křižovat a podobně.

 

Překládáte rovněž z angličtiny a srbštiny. Je to dobrá průprava pro vlastní literární tvorbu?

Jak se to vezme. Občas závidím autorům, kteří nemají žádné jazykové vzdělání, natož překladatelskou průpravu, protože mají bezbřehou tvůrčí svobodu. Oproti nim jsem dost sešněrovaná a vycepovaná. Už vím, co se může a nesmí. Když daná pravidla porušuju, dělám to vědomě, chybí mi jazyková spontaneita. Například respektuju, že existuje nějaké členění větné, které musím dodržovat, stejně jako délku vět a určitý rytmus.

 

Mimochodem: proč má Teorie podivnosti růžovou obálku jak román z dívčí knihovny?

Shodli jsme se s redaktorem Petrem Onuferem z nakladatelství Argo, že chceme obálku zářivou a reflexní, zkrátka humor v kontrastu s tím vážným názvem. A výtvarnice a grafička Jana Vahalíková naši představu ještě překonala! Z legrace říkám, že jde o červenou knihovnu pro holky s červeným diplomem.

 

Povídku Pavly Horákové najdete v magazínu Reportér, který je právě na stáncích, poslechnout si ji můžete zde.

 

Pavla Horáková (* 1974)

Překladatelka z angličtiny a srbštiny, rozhlasová redaktorka a literární publicistka, držitelka Tvůrčí ceny Obce překladatelů. Jako spisovatelka debutovala detektivní trilogií pro děti s názvem Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v Podzámčí a Hrobaři a Hrobaříci, spolu s Jiřím Kamenem pro Český rozhlas Vltava připravila cyklus Polní pošta věnovaný dopisům a pamětem českých vojáků v první světové válce, na nějž navázali publikacemi Přišel befel od císaře pána (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant (2018). Její literární debut pro dospělé Teorie podivnosti (2018) byl nominován na cenu Magnesia Litera. Žije v Praze.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama