Generál Homola, zakázaný hrdina. Vnuk vypráví dědův příběh

Narodil jste se třináct let potom, co vašeho dědečka 5. ledna 1943 popravili v berlínské věznici. Pamatujete si, kdy jste o něm slyšel prvně?

Žili jsme s rodinou v činžáku v Dejvicích, ve velkém bytě, který děda pronajal koncem roku 1939, ale v podstatě v něm nikdy nebydlel, protože právě odešel do ilegality. Z dětství si pamatuji, jak v bytě visel v temném koutě v předsíni jeho velký generálský portrét se šavlí, ve sklepě pak stála busta s nosem uraženým od uhlířů. Pod skříní ležela opravdická starobylá šavle z doby, kdy dědeček bojoval jako legionář v první světové válce. Když jsem se na dědečka jako dítě ptal, dozvěděl jsem se, že byl generál. Přišlo mi, že to muselo být pradávno, pomalu za Napoleona. Doma se o něm raději nemluvilo, protože za komunismu byl zakázaný jako buržoazní a reakční generál a rodiče se báli, abych se s ním někde nechlubil.

Kdy jste se o dědečkovi dozvěděl víc?

V polovině 80. let. Přečetl jsem si text od mého otce, Olega Homoly, což byla svérázná a rozporuplná figura. Po válce byl komunistickým poslancem, před tím ovšem strávil tři roky v koncentračním táboře Sachsenhausen, kam ho jako osmnáctiletého čerstvého studenta architektury odvlekli 17. listopadu 1939 spolu s 1 230 dalšími vysokoškoláky. V roce 1985 sepsal otec několikastránkový text o svém otci, Bedřichu Homolovi. V té době už nemohl publikovat veřejně, protože se stal nedobrovolným disidentem, jelikož v roce 1968 v parlamentu nesouhlasil s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Propašoval však do sborníku, který vydal Svaz protifašistických bojovníků, medailonek nazvaný Vzpomínka na mého otce. Tam ale nebylo jméno generála Homoly ani jednou uvedeno, byl titulován jen jako „můj otec“.

Při psaní své knihy jste čerpal z rodinného archivu. V knize je například vánoční pohlednice, kterou poslala vaše babička svému muži do Berlína dva týdny před jeho popravou. Jak jste se k ní dostal?

Taky byla v rodinném archivu. Němci byli v těchto věcech pořádkumilovní. Děda nebyl brán jako nepřátelský voják, byl státním příslušníkem Říše. Soudili ho pro vlastizradu. Po popravě jeho ženě poslali všechny jeho osobní věci, dopisy, ale taky vyúčtování pobytu ve vězení, popravy a posledního přání, což byla obvykle cigareta nebo pivo.

Opravdu? Vaše babička musela uhradit výdaje za kata?

Ano, to byl předpis. Kat s pacholky dostal za stětí mého dědečka gilotinou 120 říšských marek, dnešních 13 tisíc korun, v knize je vyúčtování oskenováno, i když fakturu pro babičku jsem doma nenašel. Slyšel jsem však, že ne vždy to říšské úřady s českými úředníky po vdovách, které neměly z čeho zaplatit, vymáhaly.

Co ještě máte v rodinném archivu?

Pozoruhodný je dopis na rozloučenou, který je adresován dědečkově ženě, synovi, bratrovi, sestře a přátelům. Dopis končí větou: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“ To je generálovo poselství národu, které bylo do roku 1948 často citované. Pozoruhodný byl taky deník, který si děda psal za první světové války, když ho v roce 1915 poranili a zajali na frontě Rusové. Píše v něm o hrůzách, které prožívají těžce zranění lidé, bez nohou či bez jazyka, a uvažuje o tom, jak to Bůh mohl dopustit.

V Rusku, konkrétně v Kyštymu v oblasti Jižního Uralu, se váš dědeček seznámil za dramatických okolností se svou budoucí ženou Galinou.