Generál Homola, zakázaný hrdina. Vnuk vypráví dědův příběh

Lidé

O svém dědečkovi se za socialismu nedozvěděl nic ani ve škole, ani doma. Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa, jehož bral zastupující říšský protektor Heydrich za úhlavního nepřítele, byl popraven v roce 1943. Jak za druhé světové války fungoval náš nejakceschopnější domácí odboj a jakou roli v něm Bedřich Homola sehrál, se rozhodl zmapovat jeho vnuk Zdeněk v knize s podtitulem Zakázaný hrdina.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Narodil jste se třináct let potom, co vašeho dědečka 5. ledna 1943 popravili v berlínské věznici. Pamatujete si, kdy jste o něm slyšel prvně?

Žili jsme s rodinou v činžáku v Dejvicích, ve velkém bytě, který děda pronajal koncem roku 1939, ale v podstatě v něm nikdy nebydlel, protože právě odešel do ilegality. Z dětství si pamatuji, jak v bytě visel v temném koutě v předsíni jeho velký generálský portrét se šavlí, ve sklepě pak stála busta s nosem uraženým od uhlířů. Pod skříní ležela opravdická starobylá šavle z doby, kdy dědeček bojoval jako legionář v první světové válce. Když jsem se na dědečka jako dítě ptal, dozvěděl jsem se, že byl generál. Přišlo mi, že to muselo být pradávno, pomalu za Napoleona. Doma se o něm raději nemluvilo, protože za komunismu byl zakázaný jako buržoazní a reakční generál a rodiče se báli, abych se s ním někde nechlubil.

 

Kdy jste se o dědečkovi dozvěděl víc?

V polovině 80. let. Přečetl jsem si text od mého otce, Olega Homoly, což byla svérázná a rozporuplná figura. Po válce byl komunistickým poslancem, před tím ovšem strávil tři roky v koncentračním táboře Sachsenhausen, kam ho jako osmnáctiletého čerstvého studenta architektury odvlekli 17. listopadu 1939 spolu s 1 230 dalšími vysokoškoláky. V roce 1985 sepsal otec několikastránkový text o svém otci, Bedřichu Homolovi. V té době už nemohl publikovat veřejně, protože se stal nedobrovolným disidentem, jelikož v roce 1968 v parlamentu nesouhlasil s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Propašoval však do sborníku, který vydal Svaz protifašistických bojovníků, medailonek nazvaný Vzpomínka na mého otce. Tam ale nebylo jméno generála Homoly ani jednou uvedeno, byl titulován jen jako „můj otec“.

 

 

Při psaní své knihy jste čerpal z rodinného archivu. V knize je například vánoční pohlednice, kterou poslala vaše babička svému muži do Berlína dva týdny před jeho popravou. Jak jste se k ní dostal?

Taky byla v rodinném archivu. Němci byli v těchto věcech pořádkumilovní. Děda nebyl brán jako nepřátelský voják, byl státním příslušníkem Říše. Soudili ho pro vlastizradu. Po popravě jeho ženě poslali všechny jeho osobní věci, dopisy, ale taky vyúčtování pobytu ve vězení, popravy a posledního přání, což byla obvykle cigareta nebo pivo.

 

Opravdu? Vaše babička musela uhradit výdaje za kata?

Ano, to byl předpis. Kat s pacholky dostal za stětí mého dědečka gilotinou 120 říšských marek, dnešních 13 tisíc korun, v knize je vyúčtování oskenováno, i když fakturu pro babičku jsem doma nenašel. Slyšel jsem však, že ne vždy to říšské úřady s českými úředníky po vdovách, které neměly z čeho zaplatit, vymáhaly.

 

 

Co ještě máte v rodinném archivu?

Pozoruhodný je dopis na rozloučenou, který je adresován dědečkově ženě, synovi, bratrovi, sestře a přátelům. Dopis končí větou: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“ To je generálovo poselství národu, které bylo do roku 1948 často citované. Pozoruhodný byl taky deník, který si děda psal za první světové války, když ho v roce 1915 poranili a zajali na frontě Rusové. Píše v něm o hrůzách, které prožívají těžce zranění lidé, bez nohou či bez jazyka, a uvažuje o tom, jak to Bůh mohl dopustit.

 

V Rusku, konkrétně v Kyštymu v oblasti Jižního Uralu, se váš dědeček seznámil za dramatických okolností se svou budoucí ženou Galinou.

Ano, bolševici jí vyvraždili celou „buržoazní“ rodinu, ona jediná přežila. Osudu unikla díky tomu, že se s ní děda oženil a odvezl ji s sebou legionářským vlakem do Československa. Děda prý říkával, že až skončí v Rusku nepořádek, přestěhuje se na Altaj. Podle něho byli Rusové výborní lidé, zároveň nenáviděl bolševiky, což dnes mnoha lidem splývá.

 

Víte něco o životě vaší babičky v Československu?

Bydlela v Dejvicích až do své smrti v roce 1960. Měla hrozný osud, v devatenácti letech jí vyvraždili rodinu, jak jsem říkal, žila pak v cizím prostředí, jediný syn byl internován tři roky v koncentráku. Jen co se syn vrátil, popravili jí manžela, který žil léta v ilegalitě a pak ho věznili a mučili.

 

(do rozhovoru vstupuje dcera Zdeňka Homoly Radka, tedy generálova pravnučka)
Vím, že jsi říkal, že se po válce bála Směrše (Směrš byla zvláštní jednotka sovětské vojenské kontrarozvědky; krátce po osvobození začali na československém území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace, aby je poté deportovali do SSSR; pozn. red.).

 

Zdeněk Homola: Objektivně to nevím, ale vyplývá to z logiky věci. Přivdala se sem, byla vlastně součástí bílé ruské emigrace a stovky jejích přátel a sousedů tehdy odvlekli do Lubjanky, sídla KGB v Moskvě. Tehdy to tady a v celé Evropě bylo pro nebolševické Rusy opravdu smrtelně nebezpečné.

 

Celá situace musela být těžká i pro vašeho otce Olega.

Nechci o něm v této souvislosti příliš mluvit. V Sachsenhausenu studenti čelili hroznému teroru ze strany esesáků. Otec se v knihovně, která tam kvůli občasným kontrolám Mezinárodního červeného kříže byla, přátelil s německými vězni – komunisty, kromě studentů jedinými intelektuály. Ti vedli táborovou samosprávu a byli ti hodní proti těm zlým. Měli stranický úkol lovit ovečky, což se jim v otcově případě povedlo. Myslím, že dalším důvodem jeho politické kariéry bylo, že chtěl chránit svou matku před osudem jejích druhů z ruské bílé emigrace. Byl jedináček a měl oba rodiče nesmírně rád. Jinak si nedovedu vysvětlit, že jednal v tak diametrálně příkrém rozporu s rodinnou historií.

 

Střelba a útěk do lesa

Ve vaší knize mě zaujala pasáž o dědečkově slovenském působení ještě před druhou světovou válkou. Z tohoto období je známý termín Homolův puč.

Ano, to je slovenský termín. Před okupací se Slovensko chtělo odtrhnout od Československa a přiklonit se k Hitlerovi. Československá vláda tehdy nařídila, aby byli hlinkovci a prezident Tiso zbaveni autonomní vlády, a generál Homola to, jak bylo zvykem, provedl důkladně. Čtrnáctého března 1939, v den začátku okupace Slezska, však děda nečekaně dostal bez vysvětlení rozkaz vrátit se z Banské Bystrice zpátky do Prahy, a to byla dobrodružná záležitost. Jel přes Beskydy, ten den tam byla vytyčena státní hranice právě vzniklého Slovenského štátu, což netušil. Chtěl si zjednat průjezd, ale asi se dostali do potyčky, byl postřelen do hlavy, auto prudce couvalo z kopce dolů a jemu se podařilo v zatáčce vyskočit a utéct do lesa. Noviny podle nalezené zakrvácené čepice psaly, že zahynul. Když se dostal po pár týdnech do Prahy, zapojil se do budování Obrany národa, vojenské odbojové organizace.

 

Co bylo cílem domácí odbojové skupiny Obrana národa?

Na jejím založení se podíleli příslušníci bývalé československé armády v čele s předními generály. Nemohli se smířit s tím, že byla země předána tyranovi bez boje. Po okupaci organizovala Obrana národa přesun československých válečných letců a pozemního leteckého personálu do zahraničí, podnikala vnitrozemský odpor proti okupantům, sabotáže a připravovala ozbrojené povstání, pokud to mezinárodní situace dovolí, děda objednal v depeši z Londýna ohromné množství zbraní a střeliva. Historici odhadují, že do Obrany národa bylo zapojeno 100 000 Čechů.

 

Zpravodajskou a sabotážní jednotku Obrany národa tvořili známí Tři králové, což je označení, které jim dalo gestapo. Skupinu tvořil Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Prý byli blízcí přátelé s vaším dědečkem. Víte o jejich vztahu něco bližšího?

Skoro nic, protože to byla organizace přísně utajovaná a nesmělo se schovávat nic písemného. Navíc byli skoro všichni popraveni, takže nemohli později o své činnosti vyprávět. Našel jsem ale článek, který vyšel v roce 1947 v novinách Amerikán v Chicagu, kde se píše dle vyprávění lesmistra Barchánka, že generála Homolu, který žil od roku 1939 v ilegalitě, přivezli do hájovny Skřež u Rokycan jeho nejvěrnější přátelé a spolupracovníci podplukovník Balabán a podplukovník Churavý. V hájovně na kopci s výhledem na západ měl děda úkryt včetně vysílačky.

 

Přátelil se také s armádním generálem Heliodorem Píkou, popraveným v roce 1949, že ano?

Ano. Pamatuji si, jak jsme měli doma kufřík, kde byly kořeny ženšenu ze Sibiře, který mu Píka daroval. Vždycky mě napadalo – a historik Jan B. Uhlíř, který mi s knihou pomáhal, mi to potvrdil –, že kdyby dědečka nepopravili nacisti, popravili by ho komunisti. Stejně jako Píku. Píkovým hlavním „zločinem“ bylo spojení s Benešovou londýnskou exilovou vládou. To bylo pochopitelně i základní náplní dědovy činnosti v ilegalitě. Depeše a radiodepeše Obrany národa s Londýnem jsou uchovány, děda se v nich mimo jiné vymezoval proti komunistům, nechtěl, aby nevyužili poválečné situace k převzetí moci.

 

Na Silvestra roku 1941 byl Bedřich Homola zatčen na Vinohradech tajnou policií a odvezen na Pankrác. V knize uvažujete, že se dost možná měl sejít s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří pár měsíců nato provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Našel jsem toto tvrzení v jednom z materiálů, ale původní zdroj jsem nevypátral. Oni seskočili 28. prosince 1941, tedy tři dny před zatčením mého dědečka, a mířili, respektive jen nezraněný Kubiš, přes Prahu z Plzně do Nehvizd. Je pravděpodobné, že se u něho měli hlásit.

 

(opět se připojuje do rozhovoru pravnučka Radka Homolová)

Mně v této věci přijde podstatné, že o plánovaném atentátu, o kterém pradědeček bezpochyby věděl, ve vězení při mučení nic neprozradil.

 

Dočetla jsem se, že vašemu dědečkovi se přezdívalo Ataman. Víte něco o původu této přezdívky?

Tu už měl z dob legií. V ruské říši byl tento termín oficiálním titulem nejvyšších vojenských velitelů kozáckých armád. Vím, že dědeček byl velmi schopný muž. V roce 1922 absolvoval v Praze válečnou akademii, kde měl nejlepší možný prospěch. Francouzští pedagogové, kteří tady tehdy učili, naznačovali, že má před sebou zářnou kariéru. Zároveň měl ale stinnou stránku.

 

 

Jakou?

Měl cholerickou povahu. Byl prý velmi přísný, až pedantický, ale i spravedlivý. Ovšem nemít takovou povahu, nebyl by zřejmě tím, kým se stal. A kdo ví, jak k té povaze přišel. Představte si, magistrátní úředník je jako slepý k houslím naverbován do války (první světové), jaká v dějinách do té doby ani zdaleka nebyla, kde bojuje v mnoha ostrých bitvách. Za druhé světové války se stane vrchním velitelem podzemní armády v době (na jaře roku 1940), kdy Hitler vítězí na všech frontách, kdy je gestapo všemocné, kdy každý aktivní odbojář ví, že ho čeká téměř stoprocentně smrt. A přesto do toho šli. Nebýt takových lidí, kteří přispěli k přežití národa, nemluvili bychom česky, pokud bychom nebyli vyhlazeni úplně.

 

A pak přišli komunisti.

Přesně tak. Děda byl slavný do roku 1948, psaly se o něm nadšené články v novinách, byl posmrtně povýšen na armádního generála. My jsme o našich hrdinech z obou světových válek, tedy o legionářích a nekomunistickém odboji, neslyšeli ve škole ani jinde slovo, přitom do roka měli neskutečnou prestiž a kluci si na ně hráli stejně jako na pistolníky na Divokém západě. Komunistický režim tyto hrdiny vymazal z historie, takže o nich ví jen pár historiků či nadšenců pro vojenskou historii. A nakladatelé se bojí vydat monografii o někom neznámém, kterou by si nikdo nekoupil. Proto jsem se do té knihy pustil.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama