Spát na svahu a uniknout lavině

Byznys

Jsou tři hodiny ráno a já už podesáté dofukuji utíkající matraci. Stan se ve vichřici třese a vydává děsivé zvuky. Voda v lahvi zamrzla a já čekám těsně pod vrcholem Monte delle Rezze (hory, která měří 2 858 metrů), až bude ráno… Takovou atrakci nabízí vyhlášené horské středisko v italském Livignu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jeví se to jako zajímavé dobrodružství. Plánem je noční pochod z horní stanice lanovky pár kilometrů po hřebeni, bivak pod vedením horských vůdců a ráno sjezd prašanem dolů do italského Livigna. V noci se zdá, že nám počasí přeje: svahy pokrývá asi třicet centimetrů čerstvého prašanu, hvězdy září a na ráno slibují modrou oblohu – na noc ovšem taky pořádný mráz.

Posilníme se v horní stanici lanovky Carosello 3000 v restauraci La Stuvetta a vyrážíme proti silnému větru do mrazivé noci. Někdo má skialpové lyže, někdo splitboard (což je rozpojitelný snowboard fungující při výstupu jako skialpové lyže) – já jdu na sněžnicích se snowboardem upnutým na lavinovém batohu.

Horští vůdci kontrolují zapnutí lavinových vyhledávačů a opakovaně nás ujišťují, že cesta potrvá jen tři čtvrtě hodiny. Vyrážíme.

Pochod začíná urolbovanou cestou a rychle utíká. Klábosím s jedním z horských vůdců, je to „guide“ jménem Bruno. Probereme lavinovou situaci a počasí a já se ujišťuji, že plánovaných čtyřicet pět minut pochodu počítá s rychlostí klientů a nevychází z výkonnosti ošlehaných horalů. „Of kórs of kórs fórty fájf minits“ – jistěže, jistěže, pětačtyřicet minut, ujišťuje mne se silným italským přízvukem horský vůdce. Opouštíme rolbou zpracovaný „manšestr“; vítr se mění ve vichr a otočky v prudkém svahu dělají některým členům výpravy velké potíže.

 

Sníh se hýbe…

Postup vázne, čas tak nějak přestává plynout. Svět se smršťuje na kužel čelovky osvětlující pár metrů stopy přede mnou, těžký dech a sníh bodající do tváře. Občas zahlédneme lyžařské středisko kilometr pod námi – zdá se však být v nějakém úplně jiném vesmíru.

Po skoro třech hodinách pochodu jsme v cíli.

Těsně pod jedním z vrcholů čouhá ze závěje komín. V kamenné zemljance se hřejeme u kamen, popíjíme teplý čaj a nabíráme energii. Je jasné, že si v ní všichni nelehneme, někdo musí ven do stanu. Volím dobrodružství.

 

Připravené spacáky působí lehce. Dovnitř se soukám v kompletním snowboardovém oblečení s kapucí a kulichem na hlavě. Nebýt vyfukující se karimatky, asi bych se i dobře vyspal. Tahle noc však byla dlouhá. Čekání na ráno jsem si krátil studiem lavinové předpovědi. Třetí stupeň, riziko menších lavin na prudších severních svazích.

Slunce, modrá obloha a teplý čaj po ránu zlepšují náladu. Tohle je ten správný den. Vítr nám načechral prašan, jsme daleko od lanovek a za chvíli startujeme. Obligátní kontrola lavinových vyhledávačů, táhla od lavinových batohů připravena a postupně se – dirigováni horskými vůdci Brunem, Paolem a Lucou – chystáme nad první prudkou plání.

Rychlá instrukce: „První jede vůdce, až zastaví na bezpečném místě, dá znamení a pak vždy po jednom pojedou další.“ Vůdce startuje a jen pár metrů za ním vyráží Rus středních let. Na Paolovo volání nereaguje a odvážně uhání dolů. Další z členů ruské výpravy utrousí, že volání je zbytečné – neumí ani slovo anglicky.

Pouštím se do prvního sjezdu, prašanu je hodně přes třicet centimetrů, jsme vysoko, takže je hodně nadýchaný. Tohle stojí za to. Za chvilku jsem na zastávce u vůdce, který se rozčiluje nad morálkou usmívajícího se Rusa. Do dalšího sněžného kotle ale opět vyráží jako první osvědčená dvojice – italský vůdce těsně následovaný ruským odvážlivcem. Nikoho už to netrápí, ani se s tím asi nedá nic dělat.

Další prašanový kotel začíná skoro kolmým „dropem“, propadem mezi dvěma vykukujícími skalkami. Pod snowboardistou přede mnou se trhá menší deska sněhu. Nechci riskovat a dávám celý svah na dvě velké plynulé zatáčky. Prašan „stříká“, je to absolutní idyla, říkám si. Pozorujeme zbytek skupiny zespodu. Morálka trochu opadá a dolů se pouštějí dva klienti naráz.

A najednou lup – a celá plocha svahu velkého jako polovina fotbalového hřiště se dává do pohybu, jako kdyby někdo škubl bílým kobercem. Lavina se rozlamuje na množství kostek velikosti krabice od bot a mladý Rus jede do poloviny stehen ponořen v tekoucím sněhu. Sahám na táhlo lavinového batohu, ujišťuji se, že tam je, a všichni se raději rychle suneme kousek stranou. Nečekaná podívaná rychle končí. Lyžař uprostřed laviny zachoval chladnou hlavu a podařilo se mu vyjet. Paolo ještě projede cik cak svahem s vyhledávačem v ruce, aby dostál regulím a propátral laviniště, i když je patrné, že tam nikdo neskončil. Předpověď nelhala – byli jsme v severním svahu a lavina nebyla příliš velká.

Klesáme pod hranici lesa, slunce pere, sníh těžkne, a my všichni končíme v těsném kaňonu plném ledovatých boulí a hromad rozbředlého sněhu, které prověří techniku i fyzičku celé výpravy. Máme za sebou 1 000 vertikálních metrů skvělého freeridu terénem, kterým od posledního sněžení nikdo nejel. A přitom je teprve deset hodin dopoledne.  •

 

Autor se věnuje snowboardingu, dováží snowboardovou a lyžařskou výbavu.

 

Bivak Baitel dal Madonon
Na místo pod horou vysokou přes dva tisíce osm set metrů se můžete vypravit z italského Livigna.
Kamenný bivak u sochy madony pod vrcholem Monte delle Rezze je volně přístupný příchozím v létě i v zimě. Je vybaven kamny, nouzovou zásobou potravin a několika lavicemi, které lze rozšířit a udělat z nich postele pro zhruba deset lidí. V okolí Livigna je podobných přístřešků pět.
 

 

O byznysu českých horských středisek čtěte zde.

 

Rozhovor s Igorem Rattajem, který mimo jiné podniká ve Špindlerově Mlýně, čtěte zde.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement