Tichá noc, svatá noc… S covidem. Lékaři a sestry v boji o životy pacientů

24.12. 18:44

Je Štědrý večer. Lidé slaví Vánoce. V domácnostech po celém Česku zní koledy, porcuje se kapr, rozbalují se dárky.

 

***

Bětka Koláříková se obléká do „skafandru“. Natahuje si latexové rukavice a vzápětí bílou jednorázovou kombinézu. Rychle přidává modré návleky na chodidla, druhé rukavice a respirátor třídy FFP3. Na závěr přichází modrá pokrývka hlavy a ochranný štít na obličej.

Za pár minut je hotová. Nohama už jen vklouzne do bílých pantoflí, udělá dvacet kroků zářivkami osvětleným bílým koridorem, rozhrne modrý závěs a vstoupí do části resuscitačního oddělení vyhrazené pro těžce nemocné nakažené koronavirem. Zde, v červené covidové zóně na pavilonu S1 vinohradské nemocnice, stráví třicetiletá zdravotní sestra s přestávkami příštích dvanáct hodin.

Vánoce musí počkat.

 

19:52

Neslaví ani Hana Krásová. Namísto toho na dohled od nikterak útulného pokoje lékařů, který slouží také jako šatna a sklad zdravotnického materiálu a léků, konzultuje s kolegou Jakubem Mikešem stav pacientů. Devětačtyřicetiletá anestezioložka na sobě má zelenou lékařskou uniformu a na obličeji modrobílou roušku. Tady, v oranžové „necovidové“ zóně, to stačí.

 

***

Ve službě na oddělení, které se kvůli druhé vlně epidemie narychlo otevřelo v říjnu, je sympatická blondýnka už od vánočního rána, tedy téměř dvanáct hodin. Ještě o něco delší dobu má před sebou.

„Byla bych ráda, aby se pacientům aspoň na Štědrý den dařilo dobře, aby nikdo nezemřel,“ přála si doktorka Krásová týden před Vánoci. „Na Štědrý den je to horší než kterýkoli jiný den v roce. Protože, když někdo umře v nemocnici jindy než na Štědrý den, tak se s tím ta rodina vyrovnává mnohem snáz, než když někdo umře o Vánocích, a oni si to potom v tenhle den každý další rok připomínají.“

 

 

20:05

Na oddělení v prvním patře pětipatrové budovy, kterému všichni říkají „metabolka“, je zrovna teď klid. Nikdo nekolabuje, nikdo nemusí být oživován, žádné tělo nepřeváží na patologii. Pacientů, u kterých se v tříhodinovém rytmu střídá celkem osm zdravotních sester, je tu šest. Čtyři muži a dvě ženy ve věku 59 až 78 let. Všichni se zápalem plic. Všichni v těžkém stavu. Všichni někomu scházejí.

Jména šestice pacientů jsou napsaná zelenou lihovou fixou na bílé tabuli na chodbě oddělení. Ještě na Štědrý den ráno jich tu bylo o dvě víc.

 

***

„Ti lidé, co se k nám dostanou, jsou ve věku kolem sedmdesáti let a výš, kteří dosud žili normálním plnohodnotným životem, byli soběstační, měli spoustu zájmů. Měli sice přidružené nemoci, ale to má každý. A tyhle lidi ta nemoc skolí natolik, že jim to ten život výrazně zkrátí. Byli by tady dalších deset, dvacet let. A to je na tom podle mě to nejhorší,“ říká o řádění covidu-19 doktorka Krásová. Hned také zdůrazňuje, že až na naprosté výjimky všichni nakažení, kteří na oddělení zemřou, umírají přímo v důsledku covidu, nikoliv jen „s covidem“.

Se smrtí se sice anestezioložka, která na áru na Vinohradech pracuje od roku 1999, setkává běžně, málokdy ale narazí na tak nepředvídatelnou nemoc. Řadě nakažených není v prvních dnech vůbec špatně, pak se ale bez varování jejich stav prudce zhorší. Skončí v nemocnici a někdy i na resuscitačním oddělení. „Je to něco, co se vůbec nedá předvídat. Ani v okamžiku, kdy toho člověka přijímáme, nevíme, jakým směrem se to bude vyvíjet,“ konstatuje.

Stejný problém vnímá i její kolegyně, doktorka Lenka Nežádalová, která se za normálních okolností věnuje pacientům po těžkých operacích mozku. „Já jsem zvyklá z neurochirurgie, že tam nikdo nemá v pořádku hlavu, takže ti lidé se mnou nekomunikují, nebo komunikují všelijak zvláštně. A tady všichni mluvili a všichni byli krásně při vědomí,“ říká devětačtyřicetiletá anestezioložka. „A já jsem si v hodně případech myslela, že tenhle to rozhodně dá, že tenhle to taky dá. A oni se všichni, na které jsem sázela – kromě jednoho – zhoršili a umřeli.“

Přestože už lékaři netápou ve tmě tak jako v březnu, kdy pro ně byla nemoc zcela nová, jasno o tom, jak na covid-19, dodnes nemají. Je lepší dát pacienta na plicní ventilaci spíše dříve, nebo později? U koho má taková terapie vůbec smysl? Je přínosné nemocné otáčet na břicho, aby se jim lépe dýchalo? Pomáhají vůbec nějaké léky? I takové otázky mezi sebou opakovaně diskutují.

Někteří zdejší lékaři v nadsázce rovnou říkají, že „jediný správný postup je to nedostat“.

„Tahle nemoc je frustrující,“ potvrzuje i doktor Viktor Kubricht, jeden koordinátorů péče o pacienty s covidem-19 ve Vinohradské nemocnici. „Je to zlé, protože ti lidé jsou nemocní dlouho, jsou nemocní špatně a z těch, co se dostanou do těžkého stavu, relativně hodně umírá. U jiných nemocí s těžkým průběhem na to nejsme tolik zvyklí,“ poznamenává osmačtyřicetiletý anesteziolog s mnohaletými zahraničními zkušenostmi. Jedním z důvodů je to, že zatím neexistuje žádný účinný lék. Jediné, co tak doktoři mohou pacientům nabídnout, je podpůrná léčba, při níž částečnou nebo úplnou náhradou funkce plic, ledvin či krevního oběhu dají tělu prostor, aby se mohlo samo zahojit.

„Vlastně mu kupujeme čas.“

 

20:13

„Jedna, dva, tři,“ zavelí sestra Koláříková nad nahým bezvládným tělem, ze kterého vede více než deset různých rourek a senzorů. Čtyři páry rukou vzápětí posunou více než sedmdesátiletého muže na nemocničním lůžku nahoru. „Jedna, dva, tři.“ Tělo se posune o něco doleva. Následuje otočení ze zad na břicho a uvolnění rukou z pod těla. Dvojice nadzvednutí, teď už za pomoci pátého zdravotníka, umožní, aby jedna ze sester pod pánev a hrudník pacienta vsunula modré polštáře. Pod obličej se zalepenýma očima pak přijde měkký bílý molitan.

Za tři minuty a čtyřicet vteřin má pětice „skafandrů“ prakticky hotovo. Sestra Koláříková se ještě vymotá ze změti kabelů zpoza čela postele, zatímco jedna z jejích kolegyň na tělo znovu lepí senzory EKG.  Pak zkontroluje základní životní funkce pacienta a ověří, jestli muž neleží na některé z trubiček, jestli se mu neuvolnila cévka nebo některý ze vstupů do těla.

Vše je v pořádku. Pacient změnu do takzvané pronační polohy zvládl. Stráví v ní příštích 16 hodin, než ho zdravotníci znovu přetočí na záda. Mělo by se mu teď lépe dýchat.

 

***

Nemocní s covidem-19 na vinohradském ARO mají prakticky bez výjimky zápal plic. Kašlou. Lapají po dechu. Dusí se. „Je to hrozný se na ně dívat. Já jsem nikdy neviděla, že by se lidi tak dusili,“ říká zdravotní sestra Kateřina Vyskočilová, která má v oboru osmnáctileté zkušenosti.

Čas se proto pacientům „kupuje“ především tak, že se odlehčí jejich zánětem naplněným plicním sklípkům, které nejsou schopny tělu dodávat dostatek kyslíku. Kdyby se jim rychle nedostalo podpory, udusili by se.

“Nestačí jim těch 21 procent kyslíku, co je ve vzduchu, takže jim musíme nabídnout trochu vyšší koncentraci,“ vysvětluje doktor Kubricht. První volbou bývá kyslíková maska, další pak zařízení zvané „vysokoprůtokový kyslík“, které přes nos do plic za minutu dovede až sedmdesát litrů vzduchu obohaceného kyslíkem až ze 100 procent.

Řadě nemocných ale ani to nestačí. V takovém případě existuje už jen jedna možnost – umělá plicní ventilace. Při ní se pacientům ústy do dýchací trubice zavede přes dvacet centimetrů dlouhá a sedm až osm milimetrů široká rourka. Za nemocné, kteří kvůli trubičce v ústech prakticky nemohou mluvit a musí být pod sedativy, aby ji tolerovali, pak začne dýchat přístroj.

Někteří lidé podle sestry Vyskočilové jako kdyby tušili, že z ventilátoru už „neslezou“. „Takže proto vám třeba řeknou: ‚Ježiš, já potřebuju ještě něco. A takový dýchaviční, sotva dýchající si třeba ještě rychle zavolají‘.“

Často naposled.

Ani napojení na ventilátor covid-19 neléčí, znovu může jen „koupit čas“. Čas, aby si tělo s nemocí i za pomoci protizánětlivých kortikoidů, které tu dostávají všichni, poradilo. „Koupit“ se takhle ale dá pár dní, maximálně pár týdnů. Každý další den v tak těžkém stavu totiž nemocné stojí ohromné množství sil. Rychle jim chátrá a ubývá svalová hmota, snižuje se funkčnost nervů na svalech. Navíc těla pacientů, která často nejsou schopná přijímat dostatečné množství potravy, se podle Kubrichta přenastaví do fáze „samožerství“, kdy začnou spotřebovávat vlastní bílkoviny, především ty ze svalů. Těch tak mohou ztrácet i kilo denně.

K tomu je potřeba připočíst „daň“, kterou si může vybrat ventilátor samotný. Protože jsou plíce pacientů zasažené zánětem, je potřeba do nich kyslík pumpovat pod velkým tlakem, což může vést k popraskání plicních sklípků. „Takže je to takové balancování na hraně, že buď se ten člověk udusí, nebo dáme ventilátor, který mu dodá nějaký kyslík. Na druhou stranu mu plíce může poškodit,“ líčí Kubricht, který špatně fungující plíce přirovnává k balónku, který nejde nafouknout pusou, a je na něj potřeba hustilka.

Na „hustilce“ jsou v červené zóně na Štědrý večer tři ze šesti pacientů. Dvě ženy a jeden muž, což je zcela netypický poměr. Běžné bývá mužů výrazně víc.

A běžné také je, že téměř polovina z covidových pacientů, kteří se dostanou na ventilátor, nepřežije.

 

21:47

Ventilátor na potemnělém pokoji číslo dva odvádí svou práci. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Jeho pravidelný rytmus přerušuje jen píseň Okno mé lásky od skupiny Olympic, která hraje z rádia. Předtím tak občas činila sestra Koláříková, která své pacienty opakovaně oslovuje a říká jim, co se zrovna chystá dělat, ať už je to hygiena, převaz ran nebo třeba podání léku. Dělá tak přesto, že se většinou žádné reakce nedočká.

K její práci patří i pravidelné sledování životních funkcí pacienta. Monitor za čelem postele naznačuje, jak se nemocnému zrovna daří. Tep: 98, ukazuje přístroj zeleně a vedle kreslí křivku srdeční činnosti. Tlak: 146 na 63, konstatuje zase autoritativní červenou. Další monitor vlevo od lůžka informuje o tom, že objem pacientova nádechu je 495 mililitrů a že jich za minutu stihne 26. Okolí lůžka v obdélníkovém pokoji s modrým linem a zelenými stěnami doplňuje infuze a dávkovač, který do těla nemocného automaticky posílá šestici léků.

Pokud se osmasedmdesátiletému pacientovi přitíží a bude potřebovat další péči, dostane ji. Stejně tak je tomu u pěti ostatních nemocných, kteří tu nyní jsou. Všichni mají plnou terapii. Na oddělení ale často bývají i pacienti, u nichž je péče „zastropovaná“. Když se jejich stav zhorší, žádnou navíc už nedostanou. Pokud jim třeba selže srdce, nebudou resuscitováni.

 

***

„Je to těžký. Vždyť vidíte, jak je to těžký,“ říká doktorka Nežádalová o rozhodování, jakého pacienta zařadit do jaké kategorie. Pětice ošetřujících lékařů se o nemocných radí ve všední dny každé ráno. Platí přitom jednoduché pravidlo. I když je většina doktorů pro to, aby se danému pacientovi už neposkytovala další péče, protože nevidí naději na uzdravení, stačí jediný hlas proti, aby vše zvrátil. V takovém případě se pacientovi dál dostává veškeré péče. „Když není konsenzus, tak se léčí dál plnou léčbou a může se o tom každý den na hlášení znovu diskutovat. Ale dokud není konsenzus, že opravdu nikdo nevidí možnost pro tohoto pacienta k vyléčení, tak se léčí dál,“ zdůrazňuje anestezioložka.

Podobně tomu bylo podle doktora Kubrichta letos i u pacienta, o němž si po několika týdnech na ARO většina lékařů myslela, že „to nedá“. Vždy se ale našel někdo, kdo ještě viděl naději a možnost další léčby. Stav nemocného se nakonec skutečně zlepšil tak, že mohl oddělení pro péči o kriticky nemocné opustit. Jak je na tom dnes, a jestli ještě vůbec žije, už doktor Kubricht neví. Druhou šanci ale muž každopádně dostal.

O přeřazení z „jedničky“, jak se říká plné terapii, do „dvojky“, tedy do nerozšiřované terapie, se podle doktorky Krásové vždy začíná uvažovat až v momentě, kdy už lékaři nevidí možnost, jak nemocnému dále pomoci. Někdy se i takový pacient ale začne uzdravovat a může se znovu vrátit do „jedničky“. Příliš časté to ale není.

Na váhy při diskusích o dalším osudu pacientů dávají lékaři mnohé. Posuzují, v jaké fázi je akutní onemocnění, jaké jsou šance na zotavení, jestli má pacient i další zdravotní problémy a jak závažné. Důležitý je i takzvaný funkční stav člověka před tím, než přišel do nemocnice, tedy to, jak dosud zvládal běžný život, jestli byl soběstačný, nebo odkázaný na jiné, jestli se bez větších problémů pohyboval, nebo většinu dne už jen proležel, jaké měl kognitivní schopnosti. Roli hraje i věk pacientů. „Je ale až na třetím nebo čtvrtém místě, není zcela rozhodující. Často to však jde ruku v ruce s tím, že starší lidé mají těžší onemocnění,“ vysvětluje Kubricht.

Zcela zásadním je „nejlepší zájem pacienta“. Podle Kubrichta jím je to, aby se pacient uzdravil, netrpěl, nebo co nejméně, a aby se dostal do takového funkčního stavu, který se alespoň blíží tomu, v jakém byl před nemocí. „Je v nejlepším zájmu pacienta léčit ho tak, aby se třeba zaléčil zápal plic, a on potom skončil někde na interně a zemřel za další měsíc na nějakou jinou komplikaci?“ ptá se.

 

***

Je ale v jeho zájmu zemřít hned?

„Každému se dostane péče, když ji potřebuje. Když ale vidíte, že tím nic nezvrátíte, tak je to nesmyslné, jenom prodlužujete jeho utrpení, utrpení příbuzných, všech lidí okolo,“ myslí si Nežádalová. „Když se dostaneme do situace, kdy už to nemá smysl, tak se nejedná o léčebnou péči, ale o prodlužování utrpení,“ souhlasí i doktorka Krásová.

 

22:19

Doktorka Krásová právě dokončila večerní vizitu a opouští červenou „covidovou“ zónu. V místnosti na pomezí mezi „špinavou“ a „čistou“ částí oddělení odkládá nejprve štít, který ponoří do průzračné dezinfekční tekutiny v plastovém boxu. V červeném plastovém koši na infekční odpad pak rychle po sobě končí pokrývka hlavy, návleky na boty, rouška i dva páry ochranných rukavic. Do prádla na praní směřuje modrý chirurgický plášť, který si na krátkou návštěvu covidové zóny vzala namísto jednorázové kombinézy.

Po dezinfekci rukou je čas vrátit se do necovidové zóny. Anestezioložka stiskne obdélníkové tlačítko na zdi a automaticky se před ní otevřou dvoukřídlé nemocniční dveře, které ji vypustí z infekčního oddělení na chodbu s trojicí výtahů. Udělá třináct kroků, než zabočí doprava, kde naťuká číselný kód do krabičky na zdi. Otevřou se další dvoukřídlé dveře, kterými se vrací na ARO, do jeho oranžové zóny.

Krásová zde pobude půl hodiny, než vyrazí do pokoje přes chodbu od covidového oddělení, v němž doktoři tráví noc. Když vše půjde dobře, čeká ji teď pár hodin spánku. Když ne, vzbudí ji telefon, který si odkládá na stůl vedle postele.

 

***

Ještě náročnější než noční telefonáty od sestřiček jsou ty, které doktoři každý den vedou s příbuznými pacientů. “Komunikace s rodinami k naší práci patří. Bohužel, nemáme vždycky dobré zprávy. Je asi málo oborů, kde se sděluje tolik nepříznivých zpráv jako tady u nás,“ říká doktorka Krásová, která má takových hovorů někdy i šest nebo sedm za den. Na každý je přitom vedle alespoň pár minut času potřeba i klid, trpělivost a osobní přístup k příbuzným, kteří si často procházejí tím nejtěžším období v životě.  “Co těm lidem můžete říci? Musíte jim povědět pravdu, sdělit jim, jak se věci mají, snažit se jim to říci nějakým srozumitelným jazykem,“ vysvětluje doktor Kubricht.

Ne vždy však telefonická komunikace naplní touhu příbuzných po informacích, po prognóze, po pochopení. Přesný odhad, jestli má pacient deseti, nebo devadesátiprocentní šanci na přežití, který by řada lidí chtěla mít, je podle Kubrichta možné dostat maximálně v televizních seriálech, a rozhodně ne u takové nemoci, jako je covid-19. Řada příbuzných také nechce věřit tomu, že by jejich blízký, kterému se donedávna dařilo dobře, zemřel na něco tak „banálního“ jako je koronavirem způsobený zápal plic.

„Přesně v tom je to jiné. Když říkávám na neurochirurgii: ‚Vaše maminka má nádor mozku‘, tak je to hrozná zpráva. Zpravidla to bývá nečekaná záležitost, kdy se jí čtrnáct dnů motá hlava a bum, bylo to tam. Smrtelná diagnóza. Ale je to něco, kdy je všem celkem jasné, že to je vážné,“ vypráví doktorka Nežádalová s tím, že jí to nikdo nemá za zlé. U covidu-19 se ale často setkává s jinými reakcemi. „Před dvěma týdny tátovi nic nebylo, a pak jsme všichni tady doma chytili covid-19. Nám ale nic není, měli jsme jen rýmičku, tak jak to, že on na to umře? Děláte pro něj něco? Dali jste mu remdesivir? Dali jste mu tohle a tohle, o čem se všude píše?“ ptají se jí příbuzní.

I proto je tak důležitá každodenní trpělivá komunikace, podrobné informování o vývoji onemocnění. Příbuzným slábnoucích pacientů umožňuje, aby situaci, která se na začátku zdá neskutečná, dokázali přijmout a časem se s ní i smířit. Lékaři je postupně připravují i na to nejhorší. „Nejdřív člověk řekne: ‚Nevidím to dobře, nezlepšuje se to‘,“ ukazuje možný postup doktorka Nežádalová. „Nezlepšuje se to a vy pořád jakoby přitvrzujete, jak se ten pacient horší. Říkáte to tak, jak to je. A potom prostě řeknete, že už nemáte, jak zasáhnout, že ten proces v pacientovi došel do takového stavu, že jsou veškeré možnosti vyčerpané a že tatínek pravděpodobně zemře.“

 

25.12. 00:01

Začal Boží hod.

 

***

Před nemocničním pavilonem S1 je slyšet zvuk motorů dvojice sanitek, které nakrátko stojí opodál. Jinak je tu skoro úplný klid. Nikde nikdo. Teplota klesla na tři stupně Celsia. Je zataženo.

Právě tady, u vchodu do pavilonu a na dohled tuctu popelnic se zdravotnickým a dalším materiálem, začíná poslední cesta pacientů, kteří na „metabolce“ podlehli covidu-19. Nejčastěji jim bývá přes sedmdesát let. Jízda sanitkou na 260 metrů vzdálenou patologii zabere ani ne minutu.

 

***

Když se pacient naposledy nadechne a na monitoru jeho srdeční aktivity se objeví rovná čára, zjistí to zpravidla jako první zdravotní sestra, která jej má v péči. Ihned informuje sloužícího doktora, ten konstatuje smrt. Pak už má každý svou roli.

Lékař se věnuje administrativě. Napíše úmrtní zprávu, vyplní list o prohlídce mrtvého. Ten v případě úmrtí na covid-19 nejčastěji vypadá takto:

 

Bezprostřední příčina smrti:

Respirační selhání, J969 (kód diagnózy)

 

Nemoci, stavy, které vedly k příčině uvedené výše:

Jiná virová pneumonie, J128

Covid 19, U071

 

***

Sestry zatím připravují tělo zesnulého, které ještě dvě hodiny zůstává na pokoji. Často je odděleno plentou, aby pohled na něj nestresoval ostatní pacienty, pokud jsou při vědomí. Mrtvého odpojí od ventilátoru i dalších přístrojů a také od všech senzorů. Očistí ho. Část dýchací trubice, kanyly a další vstupy ale v těle zůstanou. Na pravé stehno pak lihovou fixou, která se vždy použije jen jednou, napíšou jméno, rodné číslo, datum, čas a místo úmrtí. Chybět nesmí ani poznámka „covid +“. Nakonec tělo dají do modrého pytle a zavřou na zip. Celé to může trvat zhruba půl hodiny.

Další zdravotní sestra mezitím jediným tahem ruky smaže jméno pacienta z bílé tabule na chodbě oddělení.

 

01:04

Doktorka Krásová se v posteli, která normálně slouží pacientům, pokouší spát. Moc to nejde. Budí se při sebemenším hluku. Do hlubokého spánku ji tělo nepustí. Drží se tak v pohotovosti, kdyby přišel telefon, na který bude třeba okamžitě reagovat – udělit pokyny na dálku, nebo rychle vstát a vyrazit na oddělení. Jediné, co cestou ještě stihne, je trochu si upravit vlasy, jak říká s úsměvem.

Dnes v noci jí ještě telefon nezvonil. Ani ona nemusela nikomu volat.

 

***

Některé rodiny chtějí o úmrtí blízkého vědět hned, třeba i ve tři hodiny v noci, jiné se pro takový případ dopředu domluví, ať jim doktor zavolá až ráno. „Některá rodina vám pak řekne: ‘To jsme moc rádi, že je to takhle. On by se akorát trápil, děkujeme.‘ A není jich málo. A někdo vám prostě vynadá a je z toho celý špatný,“ líčí svoje zkušenosti doktorka Nežádalová. „Nebo vám řeknou jen: ‘Ano, umřel, dobře, děkuji, na shledanou‘. A nic víc.“

„Příbuzní v podstatě čekají na to, až jim zavoláme. Samozřejmě je to stresující, ale už jsou na to připravení,“ míní doktorka Krásová, podle níž jsou pro příbuzné mnohem horší dřívější telefonáty, při nichž se postupně smiřují s tím, co může přijít.

Když už se zdá konec nevyhnutelný, dostane rodina možnost se přijít rozloučit, i když jinak jsou nyní na ARO návštěvy zakázané. „Zhruba polovina stejně nepřijde, protože se většinou bojí. Lidi se všeobecně bojí, nechtějí vidět toho člověka, jak umírá. Chtějí si ho pamatovat takového, jaký byl, a ne jak je v nemocnici,“ konstatuje doktorka Nežádalová.

 

01:53

Na potemnělém schodišti, které vede k zadnímu vchodu do covidového oddělení, oddechuje dvojice sestřiček. Z pootevřeného okna na ně vane studený vzduch. Jedna sestřička zaujala místo přímo na schodech a popotahuje z elektronické cigarety. Druhá stojí nad ní a opírá se o jednu ze čtyř matrací pro pacienty, které se tu provizorně skladují. Kouří běžnou cigaretu.

Nejsou zdaleka jediné, kdo si takhle ulevuje od stresu a vyčerpání, které s sebou péče o pacienty v kritickém stavu a neustále přítomná smrt nese. Svědčí o tom dvojice nádob od instantní kávy na schodišti i další improvizované popelníky. Všechny se plní nedopalky.

 

***

„Na jaře jsem se strašně bála. Ne, že to dostanu. Měla jsem takové sny, že tady chodím po nemocnici a brodím se mezi polomrtvými lidmi a nemůžu jim pomoci, že je to úplná válka, hrůza,“ vypráví doktorka Nežádalová.

„Ze začátku jsem si dělala statistiku. Vždycky jsem si ke jménu pacienta psala, jestli se ten člověk uzdravil, nebo ne. Když jsem si ale ta jména začala spojovat s příběhy pacientů, tak jsem z toho brzo měla deprese. Rychle jsem s tím proto zase přestala,“ líčí zase doktorka Krásová.

„Už nám z toho někdy houpe,“ připouští i zdravotní sestra Kateřina Vyskočilová. Zřejmě ještě složitější je situace pro řadu jejích mladších kolegyň. Pomáhají v centru epidemie, i když ještě ani nedostudovaly, a dosud měly s podobnou prací jen minimální zkušenosti. Jedna hned na své první službě viděla pacienta, který se „zbořil“, jak se tu říká, a posléze zemřel. Další za první týden ve službě zažila úmrtí tři.

Na to, jak s tlakem pracovat, má každý svůj recept. Anestezioložka Nežádalová má za to, že je potřeba vše zapomenout, když jde člověk domů. „Kdo to neumí, tak to nemůže dělat dlouhodobě,“ myslí si. „Já potom třeba doma nemluvím. Když se mě ptají kamarádi nebo rodina, tak o tom nechci mluvit, neříkám jim to, nikomu to nevyprávím.“ Až se stresu nahromadí moc, tak se podle svých slov třeba jednou za pět let „trošku přizhroutí“ a má chuť jít dělat méně psychicky náročnou práci. Třeba do domova důchodců, kde by si „hrála s babičkami na flétnu“. Po nějaké době ji to pak zase přejde.

„Člověk se za ta léta trochu obrní,“ říká o svých pocitech sestra Vyskočilová, která se také snaží nechat vše za sebou, když odchází z oddělení. Není to ale jednoduché. Stane se jí, že některého pacienta lépe pozná nebo s ním zažije hraniční situaci. Třeba ji prosí, aby už mohl zemřít. „Je to v prdeli. Už dál nechci,“ slyšela nedávno od pacienta. Doma pak někdy takového člověka obrečí nebo si na něj připije. Stresu se brání i „odporně černým humorem“.

Podle doktorky Krásové není možné po skončení směny vše prostě hodit za hlavu. „Ono to nejde. Máme strašně velkou zodpovědnost za naše pacienty a ať děláme, co děláme, tak jim někdy nedokážeme pomoci. Navíc komunikujeme s rodinami, které nám vyprávějí, jací ti lidé byli. Stejně tak jsme s pacienty, dokud byli vzhůru, normálně komunikovali. A pak je to najednou všechno jinak. Já si myslím, že se ta vrátka při odchodu z oddělení plně zavřít nedají.“

A jak to tedy všechno zvládnout?

Mluvit. Dostat to ze sebe. Upustit páru. Když ne s rodinou a kamarády, tak s těmi, kdo nesou stejné břímě – ostatními sestrami, doktorkami a doktory.

„Chce to mít svou vrbu,“ říkají někteří.

 

3:57

Do červené covidové zóny postupně pochoduje čtveřice „sněhuláků“, jak někteří zdravotníkům oblečeným kompletně v bílém říkají. Jejich celoobleky, v nichž je možné se zpotit během chvilky, při každém kroku šustí. Projdou kolem přání šťastných a veselých vánoc umístěném na chodbě a začnou přebírat pacienty od Bětky Koláříkové a trojice jejích kolegyň. Vždy přitom od svých předchůdkyň dostanou krátkou informaci o tom, jak se nemocným v uplynulých třech hodinách dařilo, i o tom, co ještě potřebují.

V pět hodin pacienty, kteří jsou dnes rozmístěni do trojice pokojů, čekají odběry, v šest pak podávání léků. Čas si sestry, nebo jejich nástupkyně ráno najdou také na to, aby jejich pacienti byli „pěkní“. Co to znamená? „Že si pacienta pořádně umyjeme, je hezký, čistý, voňavý. Namažeme si ho, převážeme všechny rány, invaze. Upravíme ho v lůžku, aby se ten pacient, i když třeba nevnímá, mohl cítit dobře,“ vysvětluje sestra Anna Rujáková, která dnes také slouží.

 

***

Stresující pro zdravotníky není jen práce na covidovém oddělení, ale někdy i to, jak se nemoc a strach z ní podepisuje na jejich soukromém životě. Někteří mají obavu, aby se nenakazili sami, protože nemají nikoho, kdo by se pak staral o jejich děti. Další zase vyprávějí o sousedech, kteří je ve strachu z infekce přestali zdravit, známých, kteří se jim začali vyhýbat, nebo dokonce příbuzných, kteří zvažovali, zda je vůbec pozvat na Vánoce.

Ani lékařům a sestrám se samozřejmě nevyhýbá frustrace z dlouhého omezení veřejného života a chaotických kroků vlády, které podle řady z nich často více škodí, než pomáhají. Ještě větší emoce pak vyvolávají lidé, kteří nemoc zlehčují a svým chováním přispívají k jejímu šíření. Sestra Vyskočilová pro ně má jasný vzkaz: „Mně strašně vadí ti lidé, co to bagatelizují. Já nepotřebuji, aby na mě dělali sbírku, ale nechte si sakra tu roušku na držce a nelezte se ožrat do hospody a nešiřte to, protože to mi pomůže nejvíc.“

 

5:03

Čtveřice zdravotních sester si po náročné službě dopřává oddech v kuchyňce v oranžové necovidové části oddělení. Zdobí ji vánoční kuličky, pár světelných řetězů i improvizovaný stromek z natrhaných větviček, pod kterým se nashromáždily dárky. Na stolku je pořád ještě hromada vánočního cukroví. Sestřičky ale věnují pozornost spíš teleshoppingu, který běží bez zvuku v televizi, a povídání o všem možném – psech, dětství nebo práci. Občas některá v polosedě nebo pololeže na pár minut zavře oči.

Už jim stačí vydržet jen dvě hodiny. Pak bude po službě. Přijde ráno. Znovu vyjde slunce.

 

***

I práci na covidovém oddělení občas něco prosvětlí. „Stačí, že se jeden pacient podaří, a pak máte hned pocit, že jste někomu prospěl a že to je teda dobře,“ říká doktorka Nežádalová, která v takových okamžicích znovu naplno pociťuje smysl své práce.

„Když nám pak někdo řekne, že to tu bylo skvělé, že tady měl skvělou péči, tak to určitě potěší,“ podotýká doktorka Krásová. „Je to hezké vidět toho člověka, že je relativně fit, přestože to vypadalo, že má na kahánku,“ dodává doktor Kubricht, podle něhož je příběhů s dobrým koncem i v dnešní době víc než těch s opačným. „Nám se tu pořád více lidí uzdravuje, než umírá,“ zdůrazňuje.

V paměti mu zůstali především dva pacienti, kteří si vybojovali šanci žít dál. Prvním byl zhruba pětatřicetiletý muž, který patřil k nejtěžším případům během podzimní vlny. Byl na ventilátoru a asi deset dní i na mimotělním oběhu, a přesto se z toho dokázal „vyhrabat“.

Druhým byl lékař v důchodu, který ale ještě občas chodí pracovat. „Taky vypadal, že to s ním bude špatné. Pak se dostal do takového téměř neměnného stavu, ve kterým setrval asi čtrnáct dnů. Nikam se to nehýbalo. Nebylo to ani k žití, ani na umření. Ale nakonec se nějak vyléčil a šel domů,“ říká a naznačuje, že sám přesně neví, jak se to vlastně povedlo.

 

6:45

Domů začínají odcházet i sestřičky z noční služby. Bětka Koláříková na sebe před pár minutami hodila džíny a modrou bundu. Stihla se ještě pozdravit s několika kolegy z ranní směny, a pak rychle vyrazila. Než si po noční bude moci pořádně odpočinout, čeká ji ale ještě jeden úkol. Její tříletá borderkolie Ari prý napevno počítá s ranní dvouhodinovou procházkou.

Doktorka Krásová se zdrží ještě přes hodinu. Po osmé předá pacienty kolegyni Nežádalové. Doma se pak může těšit na hodobožový oběd se synem, rodiči a rodinou sestry.

I když se jí nesplnilo vánoční přání, odhodlání neztrácí. Radost jí dělá třeba pacient, jehož stav se zlepšil tak, že ho na Štědrý den bylo možné odpojit od ventilátoru. Krok k lepšímu. Záblesk naděje. I to se v téhle době počítá.

 

 

Autor je redaktorem ČTK.

 

Reportáž přinesl blog o rodičovství a minimalismu minimalnemama.cz.