Kaskadérka: Hlavně nezrezivět

Lidé

Je jí necelých šedesát let – přesto dál coby kaskadérka v nebezpečných scénách zaskakuje za herce. Zúčastnila se natáčení hollywoodských velkofilmů jako Troja či Příběh rytíře, potkala se s Bradem Pittem či Liamem Neesonem. Stále tvrdě sportuje. Je pozitivně naladěná, veselá a nabitá energií: navzdory tomu, že zažila rány na těle i na duši. „Nejsme žádný voňavky,“ říká Hanka Dvorská.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když bylo Hance Dvorské – dnes legendární české kaskadérce – devět let, hrozila jí amputace nohy. Její bratr ji na chatě posadil na motorku, stroj se rozjel, malá Hanka nevěděla, jak zastavit, a namířila si to na strom. Motorka jí při kolizi propíchla přes holínku nohu a ta se nehojila; lékaři jí v ní totiž nechali kus plastu. Když se začalo mluvit o tom, že jí budou muset končetinu odebrat, vzal táta peníze, které šetřil na auto, dal je jinému doktorovi – a ten po podrobnějším zkoumání nohu rozřízl a plast vyndal.

Zranění nohy zhatilo tatínkovy plány na to, že z ní bude tenistka; přitom ji před incidentem přihlásil na kurz, kde měla trénovat s budoucí slavnou hráčkou Hanou Mandlíkovou. 

Návyk sportovat, k němuž otec ji i jejího bratra vedl od dětství, však zůstal. Už v první třídě patřily k Hančině denní rutině ranní návštěvy bazénu v centru Prahy. 

„Naši od šesti pracovali, takže mamka mě ráno vzbudila, upletla mi copánky a šla do práce. Já hodinu plavala a pak šla do školy, všechno sama.“ Plavání však bylo jednotvárné, tak při něm schválně zlobila, aby ji vyhodili. „Nejvíc mi vadilo, že nemůžu ráno chodit s partou do školy jako ostatní děti, takže jsem se zatvrdila a už se tam nevrátila. Byla to moje první revolta.“

 

Z letiště do filmu

Bratr Hanky Dvorské sehrál v jejím životě důležitou roli. Byl to on, kdo stál na počátku její cesty k povolání kaskadérky. Přivedl ji totiž už v patnácti letech ke skákání padákem. Z letadla poprvé skočila po ročním tréninku. A dostala se dokonce až do reprezentace, tam to ale opět začal být dril. Studium učitelství na fakultě tělesné výchovy a sportu musela řešit individuálním plánem a opět se přistihla při tom, jak jí chybí běžný studentský život – proto zvolila raději školu. Ve volném čase se však parašutismu věnovala dál. A když se jednou na letiště do Letňan přišel zeptat slavný kaskadér Jaroslav Tomsa na nějakou dobrovolnici, která by ve filmu zahrála skok z okna, padla volba na ni. „Měla jsem skočit z okna do krabic a tvářit se vyděšeně. Protože jsem se opravdu hrozně bála, všichni mě pak plácali po rameni, jak jsem to dobře zahrála.“

Už na vysoké škole se jí v dubnu v roce 1985 narodila dcera Míša. „Učila jsem se i cestou do porodnice. U státnic mi z prsou teklo mlíko a Jarda (její tehdejší partner – pozn. red.) vozil kočárek po chodbě. Sám byl ve druháku na vysoký a neměli jsme ani korunu. Takže jsem hned v září šla učit na základku.“ Za čtyři roky se narodil syn Martin. To byl manžel zase na vojně, takže opět musela brzy do práce.

Do té doby si u filmu coby kaskadérka přivydělávala jen příležitostně. Po pádu komunismu ovšem do země – s tradičně dobrou filmařskou infrastrukturou a současně levnou pracovní silou – začaly přicházet větší zahraniční produkce. O kaskadérky byla nouze a Hanka byla, jak sama říká, „univerzální a dobře použitelná“.

Práce měla tolik, že se nakonec rozhodla s profesí učitelky skončit. „Ačkoli mě učení bavilo, vyhrály peníze. U kaskadérů jsem si vydělala daleko víc. V té době jsme ještě ani neměli vlastní bydlení, byli jsme se dvěma dětma u rodičů ve dva plus jedna,“ vzpomíná Dvorská (od malička používá variantu jména „Hanka“). 

 

Hanka kaskadérka

Hanka Dvorská si jako kaskadérka zahrála v řadě známých snímků; třeba Troja, Příběh rytíře, Bídníci, Blade nebo Hellboy. Točila spolu s hvězdami jako Brad Pitt, Jackie Chan, Orlando Bloom, Heath Ledger či Liam Neeson; kontakt se zahraničními herci ovšem, jak říká, bývá často omezen jen na pozdrav a pár zdvořilostních frází, na bližší seznamování není čas. „Když za někoho dubluju jen určité scény, třeba ho nepotkám vůbec. Výjimkou jsou případy, kdy celý film dubluju jednu herečku nebo jí pomáhám s nácvikem na náročnější scény. To se pak spřátelíme. Herci jsou nám za záskok v nebezpečných scénách vděční, takže od některých jsem dostala i dárek.“

Výčet zranění, která se Hance za život přihodila, by byl dlouhý; noha propíchnutá motorkou je opravdu jen začátek. Namátkou – zlomené obě ruce a nohy, otřes mozku, vyražené zuby, výhřez plotének. Zranění si však v drtivé většině nezpůsobila přímo při filmování, ale při tréninku. Výjimkou bylo natáčení v Turecku, kde si přetrhala přední i zadní křížové vazy v koleni a rozdrtila menisky. Léčení a rehabilitace trvaly rok.

Hanka přesto zdůrazňuje, že kaskadérská práce se zdá nebezpečnější, než doopravdy je; navíc má a vždy měla dost natrénováno – a dobré svaly jsou podle ní tím nejlepším chráničem. Obecně nejnebezpečnější jsou prý střety s jedoucím autem. Náročné bývají i scény, kdy její postava hoří. Ačkoli už jsou dostupné speciální obleky a gely, jež mají před plameny chránit, pořád jde o skutečný oheň, který prostě pálí.

Záludné jsou paradoxně i scény, které na první pohled vypadají obyčejně. Třeba pád z kola. Nepříjemné bývá i natáčení zimních scén v létě – a letních v zimě. „Už kolikrát se stalo, že jsem se při natáčení koupala v plavkách ve třech stupních nad nulou. U filmu se navíc pořád na něco čeká, takže než je scéna připravená, nevím, jestli se klepu zimou, nebo strachy,“ směje se. Při natáčení musí být „na place“ většinou celý den. Poté, co projde maskérnou a kostymérnou, je v režimu „stand-by“ a stále připravená čeká na svůj obraz. Musí to tak být, kdyby dal režisér nebo produkce náhodou pokyn a její scéna přišla na řadu dřív. Kaskadérské věci se navíc točí většinou až večer, protože kulisy se při akční scéně někdy zničí. 

Hanka ráda připomíná, že čeští kaskadéři jsou ve světě oceňovaní pro svou vynalézavost, šikovnost, odvahu a vytrvalost. „Z hlediska vybavení jsme tu před revolucí nic moc neměli. Sedáky a chrániče jsem šila po nocích doma. Každej tak musel dobře promyslet, jak co udělá a čím si pomůže. To nás udělalo drsnější a vynalézavější,“ vysvětluje. „Když pak přišly zahraniční produkce, byli jsme za tu práci ohromně vděční. Pro nás to tehdy znamenalo obrovský peníze, takže jsme pokorně makali a neodmlouvali. Teď už se ty poměry se Západem vyrovnaly, ale tradice zůstala a pořád platí, že nemáme móresy a nejsme žádný voňavky.“ 

 

Kňučet, to se nesmí

Dnes devětapadesátiletá Hanka měla u filmu poměrně dlouho spoustu zakázek. Když trochu zastárla, počet zakázek se snížil: produkční hledali mladší kaskadérky. Práci ovšem měla, působila jako instruktorka v několika fitness centrech, vedla cvičení.

Po čase se však – s dále přibývajícím věkem – začaly zakázky paradoxně opět množit: starších kaskadérek totiž tolik není. „Na delší zahraniční natáčení ale nejezdím. Už nemám malé děti, takže nepotřebuju tolik peněz,“ říká. „Většinou teď dělám dubly starším herečkám, a tak už neběhám přes střechy, spíš mě srazí auto nebo spadnu z výšky nebo ze schodů.“ 

Hanka o sobě říká, že je i teď schopná zvládnout všechno co dřív. „Naopak jsou ty akce čím dál lehčí, protože se využívají různá lanka a jeřáby, máme dobré chrániče. Dříve se dělalo všechno ,natvrdo‘,“ říká. Dnes se nepadá z okna tak jako dříve, kaskadéři mají lanka, pád se zbrzdí a scéna se pak upraví. Jiná věc je, že tělo už neregeneruje stejně jako kdysi. Je pomalejší, bolest nezmizí do druhého dne. „I kosti už jsou křehčí, takže se občas stane, že nějakou scénu odmítnu, ať ji udělá někdo mladší. Dřív jsem kvůli tomu potlesku po scéně šla do všeho. Teď už mi uznání ani peníze nestojí za to, abych byla polámaná.“

Ke kaskadérské profesi se dostaly i obě její děti. Když byly malé, občas neměla hlídání a musela je vzít na natáčení. Michaela se ve filmu objevila už ve čtyřech letech. Martin v šesti natáčel scénu, při které vypadl za jízdy z auta, nebo lezl po střechách coby malá Cosetta ve filmu Bídníci. „Byl jen problém ho přesvědčit, aby si vzal dívčí šaty a na nohy balerínky. Herec Liam Neeson ho pak za jeho výkon pochválil a koupil mu kolo,“ vypráví. Obě děti jsou, jak říká, „od malička moc šikovný a nejsou ukňučený“, protože „to se u nás nesmí“. 

Kaskadéry dělají dodnes. Michaela hlavně točí a ve zbytku času se věnuje sportovnímu centru, které vybudovala ve Velkém Meziříčí. Martin je zdravotnický záchranář a naopak točí jen příležitostně. Rodinné řemeslo už se stačilo přenést i do třetí generace. Míšina dcera Saša, které je devět let, má už první zkušenosti před kamerou coby malá kaskadérka za sebou. Při natáčení seriálu Carnival Row si spolu dokonce zahrály všechny tři, Hanka, Míša i Saša.

 

Boot campy s Hankou

V současnosti Hanka Dvorská natáčí pár dní v měsíci a ve zbytku času vede jako instruktorka v pražských fitness centrech různé skupinové lekce. Srdeční záležitostí je ale její vlastní projekt, který se zrodil z hodin tvrdého kondičního cvičení s muži.

Boot campy s Hankou Dvorskou – termín pochází z USA, kde šlo původně o drsnou armádní přípravku – jsou dnes zavedenou značkou. Trvají šest týdnů, během nichž se zhruba třicítka mužů i žen různého věku a kondice pravidelně schází brzy ráno na hodinové cvičení. V pondělí v tělocvičně, v pátek se pak ve čtyřech skupinách rozdělených podle zdatnosti běhá kolem Petřína („i kdyby padaly trakaře“). Středy jsou zaměřené na kondiční cvičení a bývají přes zimu uvnitř a v létě venku. „Snažím se lidi vracet k jednoduchosti... Když přijdou ke mně, jdou stranou lahve s vodou i hodinky, které měří tep. A všichni musí odložit sluchátka, abychom si mohli povídat a slyšeli cvrlikat ptáčky.“

Ve svém volném čase Hanka pořád skáče s padákem. Taky leze, jezdí na běžkách, na snowboardu, na kole, na kajaku nebo na dračích lodích. Pořádá kurzy parašutismu i několik závodů. Sport sám o sobě pro ni ale zábavu automaticky neznamená. „Mě sport baví, hlavně když ho dělám s partou dobrých lidí.“ Ráda se věnuje také hudbě, na kterou jí ale nezbývá tolik času, kolik by chtěla. Umí hrát na kontrabas, kytaru, mandolínu, skládá písničky a v současnosti se v hudebce učí na bicí („doporučuju hlavně těm, co jsou ve stresu“).

 

Nemocná duše a tělo

V minulosti diagnostikovali lékaři Hance nezhoubný nádor v mozkovém kmeni. Do jejího zdravotního stavu se prý promítl stres a bolest, kterou prožila, když ji kvůli kolegyni z práce po pětatřiceti letech opustil manžel. „Prožili jsme spolu krásný život. Měla jsem pocit, že jsme v pohodě. A pak jsem šla jednou běhat a po návratu doma našla prázdné skříně. Když jsem mu volala, řekl mi, ať už se mu neozývám, že chce začít znovu,“ vzpomíná. Pak už prý Hanka jen brečela – tedy pokud zrovna neměla cvičení, to předstírala, že je v pohodě. „Bylo to pro mě tak náročný, že jsem si chtěla vzít život. A pak jsem se jednou probudila a zjistila, že vidím růžově.“

První den to ještě neřešila, ale druhý den začala vidět dvojitě. To už šla do nemocnice. Kvůli umístění nebylo možné nádor chirurgicky odstranit, takže podstoupila léčbu pomocí gama nože, při níž se vysoká radiační dávka zaměří na přesně vyměřený prostor. Problémy se zrakem nicméně zcela nezmizely, ačkoli dvojitě ani barevně už Hanka nevidí.

V nejhorších chvílích ji podporovaly děti – a za nějakou dobu našla i nového partnera: Emila, kterého zná dlouhé roky z parašutismu, jednou náhodou po letech potkala. Začali se vídat a po roce z toho byl vztah.

Ačkoli říká, že své tempo kvůli zdravotnímu stavu nesnížila a že se raději „snaží dělat jakoby nic“, občas se neubrání myšlenkám na to, zda ji nemoc někdy dostihne. To pak přemýšlí nad tím, co všechno musí ještě stihnout. Jednou z věcí, kterou už si může ze svého pomyslného seznamu odškrtnout, je BASE jump, který dělá i Emil – extrémní a nebezpečná forma parašutismu, docela mladý sport, při němž se poměrně často vyskytují i smrtelné úrazy. Jde o skok z různých vysokých objektů (například z budovy, mostu či skály) a přistání s padákem otevřeným až nízko nad zemí. Největším rizikem je, že se během pádu střetnete se skálou nebo stěnou budovy, podél které se řítíte k zemi, nebo otevřete padák v nevhodnou dobu. 

Vědomí toho, že BASE jump dokázala skočit, ji povzbudilo a vrátilo jí ztracené sebevědomí. „Ostatní, kteří tam čekali na seskok – samí mladí blázni – na mě koukali, jako že jsem z Marsu. Mysleli, že se tam jen přišla podívat nějaká paní. Když jsem pak začala slaňovat k místu, odkud se skáče, tak jsem za sebou jen slyšela nevěřícné ,Fuck!‘... Udělalo to na ně dojem. To asi ještě neviděli skákat takovou bábu,“ vypráví.

I když říká, že moc není „na ty velký kecy a vznešený věci“ na téma, jak jí nemoc změnila život, přiznává, že na tom něco je. „Vážím si toho, co teď mám. Bez takovýho parťáka vedle sebe bych nebyla to, co jsem... Když vidím, kvůli čemu se lidi hádají, musím se smát. Beru to tak, že jsem vyhrála loterii, že tu ještě jsem. Snažím se dělat jenom dobro a pomáhat lidem, protože věřím, že to dobré, ale i to špatné se vám vrátí. A tak doufám, že mě tam nahoře ještě nechají chvíli naživu.“

Když ji lékaři po zákroku gama nožem propouštěli, říkali, že se má šetřit. „Ale já na to kašlu. Mým krédem je aktivně pracovat a žít, hlavně nezrezivět.“

 

 

Autorka působila jako zástupkyně šéfredaktora serveru Měšec.cz, nyní je na rodičovské dovolené.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama