Kaskadérka: Hlavně nezrezivět

Když bylo Hance Dvorské – dnes legendární české kaskadérce – devět let, hrozila jí amputace nohy. Její bratr ji na chatě posadil na motorku, stroj se rozjel, malá Hanka nevěděla, jak zastavit, a namířila si to na strom. Motorka jí při kolizi propíchla přes holínku nohu a ta se nehojila; lékaři jí v ní totiž nechali kus plastu. Když se začalo mluvit o tom, že jí budou muset končetinu odebrat, vzal táta peníze, které šetřil na auto, dal je jinému doktorovi – a ten po podrobnějším zkoumání nohu rozřízl a plast vyndal.

Zranění nohy zhatilo tatínkovy plány na to, že z ní bude tenistka; přitom ji před incidentem přihlásil na kurz, kde měla trénovat s budoucí slavnou hráčkou Hanou Mandlíkovou.

Návyk sportovat, k němuž otec ji i jejího bratra vedl od dětství, však zůstal. Už v první třídě patřily k Hančině denní rutině ranní návštěvy bazénu v centru Prahy.

„Naši od šesti pracovali, takže mamka mě ráno vzbudila, upletla mi copánky a šla do práce. Já hodinu plavala a pak šla do školy, všechno sama.“ Plavání však bylo jednotvárné, tak při něm schválně zlobila, aby ji vyhodili. „Nejvíc mi vadilo, že nemůžu ráno chodit s partou do školy jako ostatní děti, takže jsem se zatvrdila a už se tam nevrátila. Byla to moje první revolta.“

Z letiště do filmu

Bratr Hanky Dvorské sehrál v jejím životě důležitou roli. Byl to on, kdo stál na počátku její cesty k povolání kaskadérky. Přivedl ji totiž už v patnácti letech ke skákání padákem. Z letadla poprvé skočila po ročním tréninku. A dostala se dokonce až do reprezentace, tam to ale opět začal být dril. Studium učitelství na fakultě tělesné výchovy a sportu musela řešit individuálním plánem a opět se přistihla při tom, jak jí chybí běžný studentský život – proto zvolila raději školu. Ve volném čase se však parašutismu věnovala dál. A když se jednou na letiště do Letňan přišel zeptat slavný kaskadér Jaroslav Tomsa na nějakou dobrovolnici, která by ve filmu zahrála skok z okna, padla volba na ni. „Měla jsem skočit z okna do krabic a tvářit se vyděšeně. Protože jsem se opravdu hrozně bála, všichni mě pak plácali po rameni, jak jsem to dobře zahrála.“