Do temnot polosvěta. Devadesátá léta a kořeny mafie

Report

Jeden vlivný mafián kdysi řekl, že mezi úplným podsvětím a světem bílých límečků je ještě polosvět. Polosvět lidí, kteří propojují vysokou politiku a byznys s úplným dnem společnosti, kde se to hemží násilím a nájemnými vrahy. I proto je Polosvět název seriálu České televize o světě zločinu z devadesátých let: spoluautorem námětu a scénáře je reportér Jaroslav Kmenta. Jak vidí tuto dobu právě on? „Vraždy byly jen zlomkem obrovské systémové, společenské a ekonomické transformace,“ píše mimo jiné.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dva mafiáni, bratři Tuti a Papas Danišovi, jeli 6. července 1995 ve svém červeném voze značky Citroën. Jako obvykle se přesouvali ze schůzky na schůzku a nejspíš od jednoho vydírání ke druhému. Právě projížděli centrem města, když se ozval výbuch. Jejich auto vyletělo do povětří. Nájemní vrazi odpálili na dálku výbušninu, kterou předtím namontovali pod auto.

Jeden člověk, který právě odbočil svým vozem do stejné ulice jako mafiáni Danišovi, zabrzdil a byl v šoku. Na přední kapotě auta mu totiž přistála hlava. Výbuch ji oddělil od těla a vystřelil do vzduchu jako nějakou atrapu. Hlava patřila jednomu z ma­­fiánských bratrů. Další ostatky obou mužů visely ze stromů opodál.

Musela to být strašná podívaná. Ano, i to byla devadesátá léta. Ačkoli tahle scéna se neodehrála v Česku, ale v nedaleké Bratislavě.

 

•••

Na Slovensku totiž byla devadesátá léta o něco brutálnější. Podsvětí si tam vyřizovalo účty za bílého dne a klidně i na veřejnosti ve stylu chicagského Ala Capona.

O pár let později, v roce 1999, vystřílelo v Dunajské Stredě tříčlenné komando ozbrojenců v baru Fontána v centru města špičky místního podsvětí. Devět mafiánů bylo na místě mrtvých. I kriminalistům, kteří přijeli na místo činu, se dělalo zle. Všude byl cítit zápach lidských těl a střelného prachu. Policie napočítala, že v baru bylo vystřeleno 113 nábojů. Podle expertů to byla nejbrutálnější poprava v dějinách evropské kriminalistiky.

V Česku se vraždilo jinak. Méně okázale a často rafinovaněji. Největší poprask budily výbuchy aut na veřejnosti. Třeba ten z května 1995, kdy ve Zlíně explodovalo BMW, v němž seděl místní podnikatel Miroslav Kovařík, obchodník s lehkými topnými oleji. (Připomeňme, že gangy tehdy dovážely do země a prodávaly motorovou naftu, z níž však platily podstatně menší daně, protože je před úřady vykazovaly jako lehký topný olej – LTO; odhaduje se, že stát tak přišel až o sto miliard korun.)

Luxusní automobil s podnikatelem tehdy vybuchl v osm ráno na ulici mezi čtyřposchoďovými paneláky ve zlínské čtvrti Mokrá. Trhavina odpárala od těla ruce i nohy. Auto explodovalo, když Kovařík čekal na svou dceru, kterou chtěl odvézt do školy.

Dva měsíce předtím rozmetala výbušnina jiného podnikatele spojovaného s podvody s LTO, Marka Lehkého. Tentokráte ji měl Lehký připevněnou na těle. Vrazi to však udělali až poté, co ho zabili. Navíc ho odvezli na samotu k řece Moravě.

Rozruch vyvolalo i to, když ruští mafiáni vystřelili v prosinci 1995 v Úvalech u Prahy dvě protitankové střely na dům šéfa českého podsvětí Antonína Běly. Štěstí bylo, že jedna střela nevybuchla, druhá prolétla jedním oknem dovnitř a druhým ven, takže nenapáchala větší škody. Podnikatele Romana Pjajku v roce 2000 rozstříleli v jeho voze, když parkoval u domu. Nic z něj nezbylo. Shořel poté, co střely zasáhly i nádrž s benzinem.

 

•••

Na Slovensku se řada brutálních zločinů z devadesátých let po nějaké době vyšetřila, nebo alespoň částečně objasnila. Policii se totiž podařilo zatknout a usvědčit „kápa“ slovenské mafie Mikuláše Černáka. V roce 2010 dostal doživotí. A jednoho dne, kdy se mu v hlavě rozleželo, že bude za všechny zločiny pykat jen on sám, „nadiktoval“ v roce 2015 policistům do protokolu, kde jsou zakopána těla dalších zavražděných a kdo se s ním na zabíjení podílel. Černák se přiznal ke čtrnácti vraždám. Od té chvíle se na Slovensku plnily cely dalšími mafiány, které Černák usvědčil.

V Česku k takovému, policejním slovníkem řečeno, „operativnímu štěstí“ nedošlo. Kmotra mafie Františka Mrázka zastřelil v roce 2006 nájemný vrah a kromě toho, že se dodnes neví, kdo to byl, ztratila policie možnost dostat kmotra „do tepláků“ a vystavit ho stejnému tlaku jako Mikuláše Černáka. Část podsvětí si oddychla. Pro společnost to ale nebylo dobré řešení. Mrázek si s sebou vzal do hrobu tajemství, kdo a proč v devadesátých letech v Česku vraždil. Ne že by za vším, co se tehdy dělo, stál přímo on sám. Měl ale dost informací i o zločinech jiných mafiánských bossů, kteří se takovými informacemi vzájemně drželi v šachu.

 

•••

Stejně tak už nikdy nepromluví další lidé spjatí s galerkou devadesátých let. Kromě Františka Mrázka a Romana Pjajky, které jsem již zmínil, existuje minimálně devět dalších nevyjasněných případů.

Zde je jejich seznam:

Taxikář a vymahač dluhů Jiří Vrba byl zastřelen v roce 1993 v autě na ulici před svým domem.

Podvodníka s drahými kameny Ladislava Dědka zabili před jeho domem v roce 1995.

Šéfa podsvětí Antonína Bělu popravilo komando nájemných vrahů samopalem před jeho domem v roce 1996.

Dědkova parťáka Miloše Weise rozstřílel neznámý pachatel ve výtahu panelového domu v roce 1997.

Majitel taxikářské firmy Ivan Hříbal byl zastřelen na ulici v autě v roce 1998.

Na podnikatele Jana Hrdého si nájemný vrah počkal v roce 2000, stalo se tak v ulici před jeho domem v pražském Karlíně.

Nástupce Běly v gangu světských Rudolf Javornický byl rozstřílen samopalem u svého domu v roce 2001.

Někdejšího Mrázkova obchodního partnera Petra Šebestu zabili na lesní cestě na Orlíku v roce 2003.

Bělův muž na špinavou práci Bohuslav Hájek se pohřešoval od roku 2001. V roce 2003 dospěla policie k závěru, že byl zabit, když někdo zapálil jeho dočasný úkryt – obytný vůz.

Zmínění mrtví, vyjma Běly, Mrázka, Javornického a Hájka, přitom nepředstavovali šéfy organizovaného zločinu. Byli to ovšem lidé z polosvěta, kteří s podsvětím úzce spolupracovali a také o něm hodně věděli.

Jak mi řekl jeden z mafiánů, s nímž jsem na téma vražd hovořil, v podsvětí platí neúprosné pravidlo: „Kdo je tuhej nebo sedí, ten se nevyplácí.“ Což znamená, že se lidé v polosvětě mezi sebou zabíjeli i proto, aby se nemuseli dělit o zisky ze zločinu.

Výše uvedené vraždy se policistům nepodařilo objasnit. Jen v případu taxikáře Vrby a částečně i u šéfa podsvětí Antonína Běly lze hovořit o určitém úspěchu. Kauzy se podařilo dostat před soud, avšak až s mnohaletým zpožděním, a tím pádem i s málo přesvědčivými důkazy. Padly osvobozující rozsudky.

 

•••

Až do této chvíle jsem jmenoval „jen“ nedořešené vraždy lidí z galerky. Je tu však ještě celá řada obyčejných lidí – zejména podnikatelů, které někdo zabil a jejichž pozůstalí dodnes nevědí, kdo to udělal a proč k tomu došlo.

 

Krátce zmíním jen některá zabití nebo záhadná úmrtí, u nichž vyšetřovací verze, názory policistů a expertů směřují k tomu, že za nimi stály různé skupiny organizovaného zločinu.

V prosinci 1992 zabili dva podnikatele z Příbrami, Tomáše Roškota a Jiřího Ondráčka.

V roce 1996 zmizel fotbalový sudí Jan Prášil. Jeho tělo se našlo koncem roku 1997 v kanalizaci bývalého vojenského areálu Zhůří na Klatovsku. Byl zavražděn.

V roce 1999 postřelil nájemný vrah sponzora ČSSD Ivana Lhotského. Přežil jen se štěstím, zůstal však upoután na invalidní vozík a nic si nepamatoval.

Nikdy se také nepodařilo objasnit zvláštní úmrtí státní zástupkyně Stanislavy Kozubkové. Našli ji v roce 1997 v centru Prahy udušenou vlastními zvratky a s vysokým množstvím alkoholu v těle, ačkoli se o ní vědělo, že pití neholdovala. Kozubková vedla vyšetřování stamilionových úvěrových podvodů v bankách, v nichž figurovali lidé jako František Mrázek či Petr Šebesta. Na stejné kauze pracoval i policista Tomáš Beneš, jehož našli jednoho dne v březnu 1995 v kanceláři s prostřelenou hlavou: případ byl nakonec uzavřen jako sebevražda.

 

•••

Devadesátá léta v menším měřítku pokračovala i po roce 2000.

V červenci 2001 přepadli a pak i zabili v jeho vlastním bytě právníka Zdeňka Mikšovského. V roce 2002 unesli a zavraždili Lamberta Krejčíře, otce dnes uprchlého gangstera Radovana Krejčíře. Lambert Krejčíř byl majitelem tiskárny v Českém Těšíně. V říjnu 2004 zmizel obchodník s pohonnými hmotami Petr Kác. Od března 2005 se pohřešoval podnikatel Jakub Konečný. Těla těchto tří lidí se dosud nenašla.

Poslední dozvuky devadesátek pak přišly v letech 2008 až 2010. V roce 2008 zmizel podnikatel Jan Moťovský, majitel Gottlandu a soutěže Miss ČR. V květnu 2010 nadobro zmizel fotbalový boss Miroslav Kříž. Ani jejich těla policie dosud nenalezla. Záhadné úmrtí registrovali policisté ještě v lednu 2010, kdy se doma otrávil i se svou matkou zplodinami unikajícími z karmy právník Tomáš Danda. Ten přitom patřil do skupiny kontroverzních podnikatelů kolem zmíněného Kříže.

 

•••

Po vraždě kmotra Mrázka v roce 2006 vznikl u policejního útvaru ÚOOZ tým, který založil spis s názvem Vabank. Jeho členové chtěli objasnit nevyřešené vraždy. Šli do toho s nadšením a – jak říkali – hráli vabank; až na jeden případ se jim ale vysvětlit staré případy nepodařilo.

Policie vyšetřila jen vraždu Václava Dvořáka z Kostelce nad Černými lesy z roku 1992. Dvořák fungoval jako informátor několika novinářů, kteří psali o aktivitách kmotra Mrázka. Závěr detektivů byl, že vraždu si objednal Mrázek u Antonína Běly a ten na to najal Bohuslava Hájka. Všichni tři však už byli v době objasnění tohoto případu v roce 2007 po smrti.

Druhý pokus vyšetřit devadesátkové vraždy přišel s odstupem dalších šesti let. Když už byla situace neúnosná, nechalo vedení policie v březnu 2013 zřídit speciální tým, který se měl cíleně věnovat neobjasněným vraždám z minulosti.

Jednotka dostala název Tempus – mimo jiné podle latinského úsloví „Tempus omnia revelat“, „Čas odhalí vše“. Tým se snažil objasnit nejdříve případy, u kterých hrozila dvacetiletá promlčecí lhůta: po ní už by totiž nebylo možné pachatele odsoudit, mohly by se z nich stát, jak se říká slangově, „policejní pomníčky“.

Zde nutno dodat, že čas sice odhalí spoustu věcí, na druhé straně pravda taky nemusí být vůbec jednoduchá. Což se týká i nejznámějšího případu, který se stal první kauzou týmu Tempus a který nás vrátil do devadesátých let.

Ne náhodou jej použil scenárista a bývalý vyšetřovatel z oddělení vražd Josef Mareš jako námět pro první díl krimisérie Devadesátky, který natočila Česká televize a jenž měl premiéru letos v lednu. Šlo o vraždu taxikáře Jiřího Vrby.

Dvaatřicetiletého Vrbu zastřelil vrah 25. listopadu 1993 před jeho domem v Praze 4 v Hadovité ulici. I přes důkladné vyšetřování se však v devadesátých letech pachatele nepodařilo vypátrat. Díky novým poznatkům však kriminalisté v říjnu 2013 – tedy měsíc před uplynutím dvacetileté promlčecí lhůty – zatkli a obvinili čtyři muže. Jeden z nich měl vraždu objednat, druhý naplánovat a zbylí dva potom vraždili. Všichni čtyři muži byli stíháni na svobodě, soud totiž odmítl jejich vzetí do vazby.

Za organizátora vraždy označila policie u soudu Oskara B. Tento muž se pohyboval v prostředí zločinu od osmdesátých let. Za různé delikty dostával většinou podmínky, dvakrát mu pomohla prezidentská amnestie. Jednou dostal nepodmíněný trest v délce sedmi let, ale pak byl podmíněně propuštěn. V roce 2004 byl zatčen v Rakousku za prodej 44 kilogramů taneční drogy extáze. Policie ho zadržela společně s komplici při rozsáhlé mezinárodní operaci namířené proti evropské síti, která pašovala drogy do Spojených států.

Policie si byla jistá tím, kdo vraždu Vrby zorganizoval a kdo vraždil. Jen motiv jí chyběl. Oskar B. podle detektivů přijal od někoho zakázku. Od koho? To nikdy u soudu nezaznělo. Ani policisté to nevěděli. Často se zmiňovaly Vrbovy vazby na krále podsvětí Antonína Bělu nebo na kmotra Františka Mrázka. V jedné z vyšetřovacích verzí se pracovalo s tím, že taxikáře Vrbu nechal zabít Mrázek poté, co ho za ním poslal Antonín Běla s žádostí o splacení údajných dluhů. Jenže tyto vyšetřovací verze byly zřejmě mimo. Za vraždou Vrby nestál ani Běla, ani Mrázek.

Z několika rozhovorů, které jsem vedl na toto téma se členy podsvětí a s lidmi, již měli blízko ke kruhům někdejších veksláků, vyplynulo, že motivem vraždy byly velmi pravděpodobně neshody v manželském trojúhelníku. Vrba měl důvěrný vztah s manželkou jednoho pražského podnikatele. A protože tento podnikatel byl bohatý, Vrba viděl ve spojení s jeho ženou snadnou cestu, jak se dostat k jeho majetku. Vrba si tedy u Oskara B. v roce 1993 objednal vraždu onoho byznysmena – manžela své milenky. Jenže Oskar B. přišel za podnikatelem, sdělil mu, že na něj má zakázku, ale že ji neprovede, pokud mu dá víc peněz. A podnikatel to vyřešil tak, že Oskara B. přeplatil a objednal si u něj vraždu Vrby.

Právě proto jsem řekl, že čas sice pravdu odhalí, ale že pravda nebývá tak jednoduchá.

 

•••

Stejně tak nebývá jednoduché ani to, co způsobí, že se po mnoha – třeba i patnácti – letech ozve policii svědek, který je přivede na stopu vraha. Ve zmíněném případě taxikáře Vrby pomohla policistům náhoda, v níž hraje roli příbramský boss Jaroslav Starka a jeho ledvina.

Pro Starku pracoval mnoho let jistý M. D. Byl to starší muž, který měl Starku rád a udělal by pro něj cokoli, ovšem v dobrém slova smyslu. M. D. nebyl muž na špinavou práci, ale Starkův pomocník, který se mu staral i o soukromé záležitosti.

V roce 2011 na tom byl Jaroslav Starka hodně špatně. Lékaři ho museli na nějaký čas uvést do umělého spánku. Selhávala mu ledvina. Třikrát týdně podstupoval dialýzu. „Čekám na novou ledvinu. Shodil jsem pětadvacet kilo, teď mám devadesát. Přišel jsem o svaly. Chodím občas na rotoped, rehabilituju,“ svěřil se Starka v červnu 2011 časopisu Týden.

Jeho vážné zdravotní potíže uvedly jinou část českého polosvěta do pohotovosti. Zdálo se, že přišla chvíle uplatnit již zmíněné pravidlo: „Kdo je tuhej nebo sedí, ten se nevyplácí.“ Další vycítili příležitost a chtěli si začít rozebírat Starkův majetek. Řekli si: „Starka v nemocnici, majetek na ulici. Stačí ho jen zvednout.“

Mezi lidmi, kteří se angažovali v tehdejším pokusu o uchopení Starkova majetku, byl právě i onen Oskar B. A Starkův oddaný spolupracovník M. D. – když zjistil, co se děje, zatímco Starka pobýval v nemocnici – se rozhodl pro riskantní krok. Ozval se policistům s tím, že jim řekne, jaká skupina lidí figuruje kolem vraždy taxikáře Vrby.

Policie jeho informace rozpracovala a stopy je dovedly právě k Oskaru B. a ke třem dalším lidem. V roce 2013 je tým Tempus obvinil z vraždy. A byť nakonec odešli od soudu zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů, Oskar B. ztratil svou silnou pozici a do porcování Starkova majetku se nakonec nepustil. Koncem roku 2013 daroval Starkovi jeden jeho známý ledvinu, takže mohl jít na transplantaci. Pro Starku to tedy dopadlo dobře.

 

•••

Tempusu se skutečně nepodařilo rozbít krunýř organizovaného zločinu: staré zločiny z devadesátých let, které se odehrály v rámci galerky, zůstaly bez trestu. Objasnit se povedlo vraždy, které nepatřily do kategorie mafiánských poprav.

Tempus vyřešil vraždu otrokovického podnikatele Pavla Nevařila, jehož v říjnu 2005 zabil jeho bodyguard Martin Bódiš. Nejdřív ho omráčil a pak mu zasadil třicet ran nožem do hrudi, krku i hlavy. Další objasněný a odsouzený případ se týkal vraždy osmnáctiletého číšníka z nonstop baru ve Zlíně z roku 2001. Krátce před promlčecí lhůtou Tempus vyřešil i případ ostatků zalitých v betonu ve sklepě domu v Mariánských Lázních z roku 1994. Tehdy byl zabit bývalý horník, který si chtěl s jedním obchodníkem vyměnit 2,5 milionu korun za německé marky.

 

•••

Jak to, že se mafiánům dařilo zametat za sebou stopy, aby je policie neměla šanci usvědčit? Za tím je nejspíše třeba hledat korupci a vydírání.

V podsvětí jde vždycky o peníze, nebo o život – takový je zákon mafie. Gangsteři chtějí hodně muziky za málo peněz; chtějí co nejrychleji zbohatnout a nelámou si hlavu s morálkou, natož se zákony. Prostě okradou stát, vyloupí banku, vytunelují fond nebo kampeličku, zneužijí dotace, obchodují s drogami či se zbraněmi. Tohle všechno vynese miliony za pár dní a člověk se u toho moc nenadře. Gangsteři nemusí brzo vstávat a jít do továrny nebo kanceláře, nemusí čekat, jestli vyhrají v loterii, nemusí léta vymýšlet patent, který jim zajistí obživu.

Jenže každé řemeslo má rizika a v podsvětí to platí mnohonásobně. Když vyděláte peníze poctivě a počestně je zdaníte, nemáte se v zásadě čeho bát. Ale když je získáte zločinem, budete se celý život třást, abyste o ně nepřišel, aby to nevyšlo najevo, ale hlavně: abyste neskončil v base. Toho se gauneři bojí víc než smrti.

Proto se snaží kupovat si policisty, platit agenty, zavazovat si k poslušnosti žalobce a vydírat soudce. A když takové páky nejsou, protože ne všechny lze koupit, „vyšlechtí“ si politika. Po dobrém to jde penězi, po zlém třeba tak, že se mu ukáže pár kompromitujících fotografií, na nichž je s milenkou nebo s milencem nebo jak si podává ruku s jiným gaunerem. A takový politik zajistí, aby „pohodlný“ nahradil ve funkci v policii či justici „nepohodlného“. Vždy je potřeba mít pojistku, aby se zametly stopy, odvedla pozornost, nebo dokonce aby se umlčeli svědci.

Něco takového přitom není českou specialitou. Otázkou ovšem je, zda u nás na rozdíl od jiných zemí nebylo až příliš mnoho policajtů, kteří přešli na druhou stranu. Zločin zde totiž prorostl nejen do politiky, ale také do policejních struktur. A až příliš často nebylo a dodnes není jasné, kdo tu byl a je „hodnej“ a kdo „zlej“.

Tahle ztráta elementární jistoty je vlastně nejhorší pocit, jaký jsem měl při sledování a mapování případů, jejichž začátek je v devadesátých letech.

 

•••

Pod pojmem organizovaný zločin si řada lidí vybaví vrahy a podvody. Do jisté míry je to pravda. Zločinci organizují podvody, aby se dostali k majetku, a někdy kvůli němu i vraždí. Když jim to projde, pustí se do další akce a bohatnou, aniž by dodržovali zákony a principy.

Často ovšem přidávají ještě něco navíc. To něco navíc lze vystihnout moderním slovem: klientelismus. Protože zločinci potřebují vliv a informace, aby se dostali k zakázkám nebo aby za sebou dokázali zamést stopy, budují si rozsáhlou síť vztahů a kontaktů. Tím dostávají do zločinu celou řadu dalších lidí. Aniž to tuší, budují si tak jistou organizaci se strukturou a hierarchií.

Fenomén organizovaného zločinu je v každé společnosti. V totalitních režimech se mu daří méně, protože mohutná síť státních bezpečnostních složek a tajné policie dokáže ve společnosti více či méně brutálně potlačovat – kromě disidentů a bojovníků za svobodu a lidská práva – také organizovaný zločin.

V demokraciích se mafiánům a gangsterům daří zejména tam, kde je slabý stát, prohnilá policie a justice a také zkorumpovaní politici.

To, čím si prošla Česká republika po roce 1989, pokud jde o míru kriminality, skutečně není historicky ani re­­­­­­­­­­­­­­­­­g­­ionálně něčím výjimečným. Problémy s korupcí a organizovaným zločinem měla a má každá demokracie, v níž dochází k přerozdělování majetku či moci, případně se zvýší poptávka po určitém nelegálním zboží. Prohibice, kterou zavedly Spojené státy v roce 1920, vedly k rozsáhlému pašování alkoholu, po němž byla stále poptávka; gangsteři na tom vydělávali jmění a stříleli se v rámci boje o teritoria – tato doba nám „odkázala“ příběhy o mafiánech s růží v klopě se samopaly Thompson v ruce.

„Francouzská spojka“ byl nejen skvělý americký film, ale také název pro vlivnou síť drogové mafie, která zejména v šedesátých letech pašovala heroin z Turecka do Francie a dále pak do Spojených států.

Itálie osmdesátých a první půle devadesátých let se do historie zapsala sicilskými klany vraždícími soudce, policisty i novináře.

Česká republika pak dala světu zločinný význam slova tunelovat. Vedle jmen, která dělají zemi dobrou pověst – jako třeba Václav Havel a Jaromír Jágr –, vyprodukovala i méně příkladné osobnosti: třeba mafiána Radovana Krejčíře, který plní stránky novin v Jihoafrické republice a o kterém už psal i americký časopis Time.

 

•••

Česko si, pokud jde o organizovaný zločin, kriminalitu a korupci, prošlo několika fázemi.

Po roce 1989 zde byly tři hlavní skupiny, z nichž se rekrutovalo podsvětí:

1. Začalo to veksláky z bývalého režimu – ti měli peníze a kontakty, jako například František Mrázek, Tomáš Pitr či Radovan Krejčíř.

2. K nim musíme připojit bývalé důstojníky StB a nomenklaturní kádry KSČ – ti měli informace a kompromitující materiály. A později i peníze. Nejznámější příklad? Jiří Čadek, bývalý důstojník StB a do roku 1994 viceprezident Banky Bohemia, kterou také tuneloval.

3. A nakonec bývalí vězni, gauneři a s nimi začínající mladí zločinci. Mezi ně patřili Antonín Běla, Vlastimil Spěvák, Ivan Jonák či David Berdych.

Tohle všechno se po nějaké době promíchalo, spřátelilo, pak i rozkmotřilo, aby nakonec v hierarchii přežili jen ti silní.

Nejvlivnější byli František Mrázek, někdejší „invalidní důchodce“ z Českého Brodu. A Radovan Krejčíř, vystudovaný inženýr z Českého Těšína.

Nejpodnikavější z vekslácké smetánky byl Miroslav Provod (bývalý správce vily Karla Gotta), k němuž se v devadesátých letech přidal ještě mladý prodavač zeleniny Tomáš Pitr.

Takoví lidé položili základ šedé ekonomiky a organizovaného zločinu. To oni jako jedni z prvních pochopili, že potřebují krytí policistů, tajných služeb a politiků. Proto začal prorůstat organizovaný zločin do státní správy a do politiky.

Za třicet let zažilo Česko několik etap.

První období lze nazvat fází raného zločinu. Podvodníci si v této době brali stomilionové úvěry v bankách a nevraceli je. Nebo prostě jen vykrádali investiční fondy, které hromadily majetek z kuponové privatizace.

Druhá etapa byl takzvaný ma­­­fiánský kapitalismus. Předlužené banky krachovaly, státní podniky „kapitánů průmyslu“ šly do konkurzů a vše většinou sanoval stát, protože jejich dluhy končily v Konsolidační bance či agentuře, od nichž je později se slevou kupovali ti, kdo dluhy způsobili. Aby měli klid.

Třetí vlna je éra bílých límečků – novodobých kmotrů a politických podnikatelů, kteří vyrostli a zbohatli na obchodu s vlivem. Někteří byli jen „obchodníci s deštěm“, ale jiní v tom uměli opravdu chodit. Nejznámější reprezentanti jsou lobbisté Roman Janoušek či Ivo Rittig.

 

•••

Pak je tu čtvrtá fáze, v níž kraloval oligarcha Andrej Babiš, který vstoupil v roce 2013 do vrcholné české politiky jako raketa a pak stvořil nový systém přerozdělování moci ve státě. Stvořil své vlastní „Palermo“, což je termín, jímž miliardář rád častoval předchozí politické reprezentace.

I když používám mafiánské výrazy – ostatně sami politici se k nim často uchylují ve svých projevech –, musím říct, že Babiš není klasický gangster. Nemá základní atributy zločince, který by byl usvědčen z těch nejhorších skutků. Babiš se neobklopuje kriminálníky, není známo, že by měl něco společného s drogami nebo pral peníze z organizovaného zločinu.

Babiš je nová vývojová fáze, jakýsi nonšalantní boss 21. století.

Zatímco klasičtí kmotři podsvětí se dostanou k majetku tak, že ho jednoduše někomu ukradnou nebo neodvedou státu daně, on majetek výhodně kupoval, když nalézal různé díry ve státním systému; vždy také uměl hledat zdroje peněz – dotace, státní zakázky, čachry s dluhopisy.

Zatímco gangsteři umlčí nepřátele kulkou do týla, Babišovi konkurenti mívali problémy s policií či s různými kontrolami.

Zatímco lidé z polosvěta si kupují jednotlivé policajty, Babiš se stýkal s ministry vnitra a chodil jim na svatby jako kamarád. A nakonec jim vládl z pozice premiéra.

Zatímco opravdový zločinec chodí do Strakovy akademie na Úřad vlády zadním vchodem, jako to dělával ve své době kmotr podsvětí František Mrázek, Andrej Babiš tam od roku 2014 vstupoval předními dveřmi jako ministr financí a od roku 2017 i jako premiér.

Vždy postupoval chytře a s armádou právníků v zádech.

 

•••

Dokumentární série Polosvět tedy popisuje vznik českého podsvětí po roce 1989. Vnímám ho také jako sondu do světa policie, která si ne vždy dokázala s těmi největšími gangstery poradit.

Seriál mapuje rané vývojové fáze českého zločinu. Někdejší spolumajitel nočního klubu Discoland Sylvie Ivan Jonák byl podle mého soudu „architektem prostředí“ zločinců. Všichni, kdo něco znamenali nebo chtěli znamenat, se scházeli a setkávali právě u Jonáka. Antonín Běla byl jakýsi „Luca Brasi“ českého podsvětí, nesmlouvavý a tvrdý vykonavatel. František Mrázek byl kmotr, který „dával nabídky, jež nešly odmítnout“. Berdychův gang pak propojil zločin s policií. Vraždy kolem podvodů s lehkými topnými oleji vnesly do společnosti fenomén nástražných výbušných systémů, které mnohdy už neohrožovaly jen samotné mafiány, ale i obyčejné lidi. A orlické vraždy? Ty ukázaly brutalitu gaunerů, kteří neváhali zabíjet pro desetitisíce a kteří své oběti namačkali do sudů s louhem a vyhodili je na dno orlické přehrady. Konkrétně v tomto případě jde ovšem i o světlý okamžik detektivů, kteří na pachatele přišli.

Je to tedy seriál, který nás vrátí do devadesátek, jež mi v gangsterském pojetí – samozřejmě vzdáleně – připomínaly dvacátá a třicátá léta amerického Chicaga.

 

•••

Devadesátá léta však, a to je potřeba zdůraznit, neznamenala ani náhodou pouze éru brutálního zločinu. Vraždy byly jen zlomkem obrovské systémové, společenské a ekonomické transformace. A řada lidí – včetně mě – si spojuje devadesátá léta s tím lepším, co tato doba přinesla.

Po letech komunistické totality přišla svoboda, položily se základy demokratického systému a tržního hospodářství, odešla sovětská okupační vojska, mohlo se začít svobodně cestovat a podnikat a pořádat koncerty, o kterých se nám mohlo do té doby jen zdát. Přijala se ústava. Byla to doba nejen divoké privatizace, ale i zrodu úspěšných firem bez státní pomoci.

Shoduji se s kolegy v redakci, kteří vidí „devadesátky“ i jako období, kdy jsme získali sebevědomí, jež přinejmenším části společnosti dává dodnes sílu bránit se různým manipulátorům. A tehdejší dění bylo jednou z příčin dnešní situace, kdy je to u nás i přes řadu problémů stále lepší než ve spoustě jiných postsocialistických zemích.

Devadesátá léta prostě měla mnoho barev a ani náhodou nebyla jenom temná, přestože si lidé mohou odnést ze sledování televizních Devadesátek a Polosvěta dojem, že zde vládl divoký Západ, „sex, drogy a mafie“ a jakýsi kudrnatý Jonák se zlatými řetězy na krku.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama