Nesápej se hned po kalašnikovu. Bělorusové na Ukrajině

Report

Tu noc zůstali dlouho vzhůru, debatovali v běloruštině, byla to romantika. Ulehli až před čtvrtou. Když se pak, kolem desáté dopolední, probudili, Anna měla na displeji šestatřicet zmeškaných hovorů od matky a zvenku se ozývaly výbuchy. Začala válka. Oba, Kiryl i Anna, jsou Bělorusové, ale v Bělorusku žít nemohou: jako aktivní odpůrci režimu by šli okamžitě do vězení. A tak odešli. Do Kyjeva.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Začněme však Prahou. K té má Kiryl Dańko blízký vztah už mnoho let: žije tu jeho bratr Max Ščur, básník, překladatel a spisovatel. V roce 1997 Max napsal a s kamarády z univerzity secvičil satirickou hru, která si v podtextu dělala legraci z prezidenta Alexandra Lukašenka. Z toho, že v čele země může sedět takový trouba. Jak dlouho asi vydrží?

Skupina frašku předvedla na ulici v Minsku a lidé se smáli, ale na konci představení už přijela policie a herci utíkali. KGB pak trvalo asi rok, než celou skupinu vypátrala. Pro Maxe si přišli na kolej, odvedli ho do ředitelny, za stolem seděl kágébák: „Podepiš spolupráci, nebo půjdeš do lochu.“

Max si řekl o dva dny na rozmyšlenou, aby získal čas, a nazítří z Běloruska utekl. S Českem tehdy platil bezvízový styk, a tak se Maxim ocitl právě zde. Předpokládal, že jen na přechodnou dobu, než se situace uklidní, jenže ona se neuklidnila a Max nakonec v Česku požádal o azyl. Bylo mu jednadvacet, jeho bratru Kirylovi šestnáct.

Kiryl vzpomíná, že po Maxově útěku Lukašenkův režim rodinu šikanoval, odposlouchával telefony, matka musela chodit na výslechy.

Humbuk ustal asi po roce.

Načež začal být v opozičních kruzích aktivní právě i Kiryl.

Také on však, po dalších téměř dvaceti letech, nakonec odešel do exilu. Nejdřív do Polska a posléze na Ukrajinu. Teď je na skok v Praze a vypráví o té dlouhé cestě, která jej přivedla do Kyjeva, kde se letos 24. února i s přítelkyní Annou probudil do války. Vypráví o složitosti postsovětských vztahů, o tom, co Ukrajinci nechápou na Bělorusech a co naopak Bělorusové na Ukrajincích.

 

Trouba

K Lukašenkovi. Běloruský diktátor, jenž je nyní de facto spolupachatelem Putinovy války na Ukrajině, se do čela postsovětské republiky dostal v roce 1994, a to ve volbách, které tehdy pozorovatelé označili za svobodné. Byl tedy – poprvé a naposledy – zvolen legitimně. Že je „trouba“ (jak ho vykreslil Max Ščur ve své hře), tehdy běloruští intelektuálové vesměs věděli. A vesměs si s tím nedělali zvláštní starost, neboť byli přesvědčeni, že Lukašenko si v úřadu odsedí jeden mandát a pak si země zvolí do čela někoho pořádného. V čemž se však krutě zmýlili.

Svou pravou tvář začal Lukašenko, politik silně toužící po obnově SSSR, ukazovat zhruba v roce 1996. Uspořádal referendum, v němž si nechal schválit výrazné posílení pravomocí. Načež začal likvidovat politické oponenty a uchylovat se i k jiným starým sovětským praktikám. „Díky bráchovi, který chodil v Minsku na univerzitu a byl aktivní v opozici, jsem tyhle věci věděl už od útlého věku a o Lukašenkovi neměl žádné iluze. Sám jsem se pak do opozičních aktivit zapojil úderem osmnáctých narozenin, v roce 2000. Byl jsem členem mládežnického hnutí Zubr a jako dobrovolník spolupracoval s pobočkou lidskoprávního centra Vjasna v Brestu. Byl jsem do toho zapálený, lezl jsem všude, kam se dalo. Vkládal jsem naděje do voleb v roce 2001. Jenže přišlo zklamání.“

 

Běloruské prezidentské volby se konaly 9. září 2001. Byly plné podvodů, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě tehdy konstatovala, že „nedemokratické bylo už předvolební prostředí“. Ale hlavně: dva dny po hlasování narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra v New Yorku a na nějakého postsovětského diktátora a jeho zfalšované hlasování samozřejmě nikdo na planetě neměl pomyšlení. „A tak si Lukašenko dál v klidu zatýkal a mučil lidi,“ podotýká Kiryl Dańko.

 

Fraška

Jeho vlastní opoziční elán měl ale ještě vydržet. Kiryl dostudoval, začal pracovat v IT a dál byl velmi aktivní ve sféře lidských práv a občanské společnosti. Jeho odhodlání definitivně ochablo vlastně až po prezidentských volbách 2015, které proběhly v klidu, takřka bez protestů, a skončily dalším pohodlným „vítězstvím“ Lukašenka.

Což byl samozřejmě i důsledek předchozího vývoje: o pět let dříve, v zimě 2010, nechal Lukašenko vcelku překvapivě v prezidentském „klání“ kandidovat i skutečné oponenty režimu, ne jen nastrčené loutky. Ne že by si snad někdo z opozičních adeptů myslel, že může doopravdy vyhrát, tak naivní žádný z nich nebyl. Nicméně Lukašenkovi protivníci využili předvolební období i hlasování samotné k určité mobilizaci obyvatel. A skutečně, když úřady po uzavření hlasovacích místností vyhlásily výsledky (tedy Lukašenkův triumf), do centra Minsku vyšly desetitisíce lidí. Lukašenko, kterému se tehdy ještě říkalo poslední evropský diktátor, se lekl a zareagoval prudce: protesty brutálně rozehnal a protikandidáty do jednoho pozatýkal.

O čtyři měsíce později, v dubnu 2011, pak v jedné z frekventovaných stanic minského metra vybuchla bomba. Bylo to v podvečerní dopravní špičce, zemřelo patnáct lidí, další víc než dvě stovky byly zraněny. Země byla v šoku.

Pachatele, tedy údajné pachatele, policie dopadla hned druhý den. Šlo o dva mladíky původem z Vitebska, kteří do hlavního města přijeli za prací. Přiznali se, hrdě ohlásil Lukašenko už 13. dubna a práci běloruských bezpečnostních složek tehdy zbrkle ocenil i šéf Interpolu, Američan Ronald K. Noble. Jak málo informovaný o situaci v Bělorusku byl, se však ukázalo brzy. Soudní proces s oběma muži, který začal v Minsku v září, byl do značné míry fraškou. Prokuratura například operovala videozáznamy z bezpečnostních kamer, ale na fakt, že jsou nahrávky upravené, tehdy upozornila i ruská FSB, která s vyšetřováním případu oficiálně pomáhala. Andrej Soldatov, nezávislý ruský expert na tajné služby, tehdy napsal, že atentát z metra vyžadoval výcvik a techniku, kterými v Bělorusku nedisponuje nikdo kromě státu. Lidskoprávní organizace zase upozorňovaly, že údajní atentátníci byli drženi a vyslýcháni v minské věznici známé jako Amerikanka, která je proslulá krutým mučením. Objevily se – podobně jako to naznačoval Soldatov – i spekulace, že útok mohl mít na svědomí Lukašenkův režim, aby definitivně uhasil opoziční nálady v zemi. Což se také stalo: v listopadu toho roku byli oba muži odsouzeni k smrti, příštího jara pak popraveni kulkou do zátylku. Bělorusko ztichlo.

V Kirylu Dańkovi narůstala beznaděj.

Beznaděj, která pak dosáhla vrcholu právě po klidných volbách 2015. Kiryl nedokázal pochopit, jak je možné, že lidem nevadí, co Lukašenko dělá s jejich hlasy, s jejich životy, s jejich zemí. „Ne, neřekl bych, že tehdy vládl strach. Byla to spíš apatie, ignorance. Adaptace. Lidé se zajímali jen o své výplaty a ledničky,“ vzpomíná. „A já propadl depresi, že změny, o které se už takové roky snažím, nikdo nepotřebuje. Že idea liberální společnosti založené na respektu k lidským právům nikoho nezajímá. Že už mě v mé zemi nikdo nepotřebuje.“

V roce 2017 Kiryl z Běloruska odešel. Do Polska. Byl unavený, frustrovaný, znechucený a dění v Bělorusku tak trochu pustil ze zřetele. Až do covidu.

 

Psychóza 

Když začaly v březnu 2020 evropské země zavádět první covidové lockdowny, Lukašenko prohlašoval, že strach z koronaviru je psychóza. Že covid je chřipka, proti níž pomáhá práce na poli, pobyt v sauně a konzumace vodky.

Kiryl seděl v Polsku, pracoval na home office. Sledoval, jak se s počínající pandemií vyrovnává Polsko nebo Česko, a Lukašenkovy výroky tak vnímal s krajním zděšením.

Pole, sauna, vodka? Volal rodičům: V Evropě se nechodí ven. Šijeme si roušky. Dezinfekce je vyprodaná. Covid zabíjí. Chraňte se, bez ohledu na to, co vám říkají úřady.

„A pak se v Bělorusku začaly objevovat všemožné občanské iniciativy. Lidé pochopili, že od státu se ničeho nedočkají, a začali se organizovat horizontálně. Navzájem si pomáhali, třeba na sousedské bázi, bylo to neuvěřitelné. V mé zemi, z níž jsem odešel tak znechucený všeobecnou apatií, se formovala občanská společnost! Přičemž ani zdaleka ne tam, kde se ji dvacet let snažili budovat za evropské peníze. Lukašenkův cíl atomizace společnosti se bortil,“ vysvětluje Kiryl. Měl prý „čirou radost“.

Načež Lukašenko poněkud překvapivě vypsal termín dalších prezidentských voleb už na srpen 2020. Překvapivě proto, že obvykle se hlasování odehrává v zimě, a to z prostého důvodu: s klesající teplotou klesá i potenciál pouličních protestů. Zkrátka když je venku pětadvacet nad nulou, je demonstrace na náměstí příjemnější než v minus deseti.

V Kirylovi se probudil někdejší elán, k čemuž přispěly i nové tváře v opozičních kruzích. Sjarhej Cichanouski, Viktar Babaryka…

Lukašenko se opět lekl. Začalo zatýkání, za mřížemi skončili jak Cichanouski a Babaryka, tak řada blogerů, novinářů či aktivistů. Další začali ze země ujíždět. Do čela odpůrců režimu se postavila trojice žen v čele se Svjatlanou Cichanouskou. Vývoj nabral nevídaný spád: to, co se dělo po samotném hlasování z 9. srpna, nemá v dějinách Běloruska obdoby. Mohutné protesty, stoprocentně poklidné, se konaly nejen v Minsku, ale i v regionech. Lidé žádali nové volby, žádali Lukašenkův odchod.

„Panovala obrovská naděje, že tentokrát už se to skutečně povede,“ vzpomíná Kiryl. Přemýšlel, že se do Běloruska vrátí. Radil se s přáteli. Varovali ho: Nedělej to. Zavírají teď kdekoho a se svou minulostí opozičního aktivisty skončíš v klepetech už na hranicích. Zůstaň, kde jsi, a využij své dovednosti ve virtuálním světě.

Kiryl tedy setrval v Polsku. Ale zase lezl – i když „jen“ virtuálně –, kam mohl. Jakmile zaznamenal nějakou opoziční iniciativu, hned jí nabídl dobrovolnou pomoc. Spravoval so--ciální sítě, točil videa v běloruštině. Nespal, málo jedl, ponocoval.

Pak přišel podzim.

A s ním zlom.

 

Strach

Byla to generální stávka – respektive skutečnost, že se ji nepodařilo zorganizovat –, co zlomilo protestům vaz. „To byl klíčový moment. Všichni volali ‚Stávka! Stávka!‘, ale druhý den spořádaně přišli do práce. V tu chvíli se ukázalo, že země není stoprocentně jednotná a že nedokáže dotáhnout věci do konce,“ uvažuje Kiryl. „Kdyby se bývalo celé Bělorusko na dva týdny úplně zastavilo, armáda by přešla na stranu lidu. Jenže to se nestalo. V tu chvíli se ozbrojené složky přestaly obávat o svou budoucnost. Lukašenko pochopil, že má navrch, a úplně pustil uzdu už tak příšerným represím. Dneska můžete jít v Bělorusku sedět i za repost na sociální síti,“ vysvětluje Kiryl. „Na druhou stranu dnes víme, že kdyby se Lukašenka tehdy podařilo sesadit, Putin by do Běloruska nejspíš poslal vojsko,“ připouští.

Naděje v každém případě pohasla. Bělorusko zůstalo zdecimované, dnes v něm vládne obrovský strach. Ve věznicích jsou tisíce politických vězňů. Nezávislí novináři, pedagogové, blogeři, IT specialisté a mnozí další jsou pryč. V Polsku, Litvě, v Česku.

V únoru 2022 Rusko zaútočilo na Ukrajinu i z běloruského území.

 

Co mi můžou?

Anna, Kirylova partnerka, je dcerou Taťány Martynové. „Táňa je dobrý příklad změny, která se odehrála v běloruské společnosti v roce 2020. Ona je z generace a společenské vrstvy, kterou v podstatě vždycky všechno uspokojovalo. Respektive – nestarala se. Byla moderátorkou v hudebním rádiu a pak i v televizi, dělala si svou práci, žila si svůj život. Ale pak přišel covid, předvolební kampaň – a z Táni se stala opoziční politická blogerka,“ popisuje Kiryl s tím, že předloňská volba hlavy státu byla první, která pronikla skutečně do všech vrstev obyvatelstva. „Všichni o tom mluvili, všichni věděli, co se děje. Nevím o nikom, kdo by tenkrát říkal, že nepůjde volit,“ popisuje Kiryl.

V rámci utahování šroubů samozřejmě došlo i na Taťánu: první výhrůžky, pokusy ji umlčet. „Nejdřív si z toho nedělala hlavu. ‚Co mi asi tak můžou? Neporušuju zákony, platím daně, tak ať jdou někam,‘ smála se. Jenže Lukašenko přitvrzoval. A když kágébáci začali Táně vyhrožovat se--xuálním násilím na její dceři, zlomilo to i ji. Sedla i s Aňou do auta a obě ze země ujely.“

Annu samozřejmě vyhodili z minské univerzity. Krátce před státnicemi a promocí. Kiryl nejdřív hledal možnost, jak by Aňa mohla dostudovat v Polsku, nakonec se však jako jednodušší varianta ukázal Kyjev: Anna na podzim 2021 nastoupila na univerzitu Tarase Ševčenka, nejlepší vysokou školu na Ukrajině. „Našli jsme si v Kyjevě byt. Usadili se. A pak…“

Třiadvacátého února Kiryl s Aňou ponocovali. Debatovali v běloruštině, byla to romantika. Spát šli až někdy před čtvrtou ranní…

Kdyby vydrželi ještě tak hodinu, slyšeli by první výbuchy války, kterou proti Ukrajině zahájilo putinské Rusko.

 

Zůstaň u počítače

Kiryl kategoricky trval na tom, aby se Aňa evakuovala. Aňa byla kategoricky proti.

Ptali se sami sebe: Co dělat? „Celý život koukáme na filmy, čteme knížky. O velkém zlu, o tom, jak mu čelit. A najednou přišlo zlo reálné. Máme ujet, zachránit se? Anebo zůstat, věrni sami sobě? Vybrali jsme si druhou možnost.“

Co když ruské tanky přijedou až do Kyjeva? Co dělat, když budou pod okny? „Začali jsme shromažďovat materiál na Molotovovy koktejly. Vážně.“

Kiryl obnovil své internetové projekty, s Annou dělali přímé přenosy z Kyjeva, chtěli ukázat, co se děje. „Výbuchy, střelba. Lidé křičí: Utíkejte! A my naopak otevíráme okno, aby to všechno bylo na videu líp slyšet. Už nebylo cesty zpět. Oholil jsem si hlavu a vydali jsme se vstoupit do teritoriální obrany. Poslali nás pryč, v tu chvíli jsme nebyli potřeba. Šli jsme na vojenskou základnu, taky nás poslali domů. Byla v tom i jistá nedůvěra,“ vysvětluje Kiryl. Protože někteří ruští diverzanti na Ukrajině měli běloruské pasy. „Nakonec jsem se vydal k běloruské rotě, která se formovala v Kyjevě. Pěšky, prázdným městem, přes check-pointy.“ Dnes je z té jednotky pluk Kastusja Kalinouského, ale tehdy to byla jedna místnost, kde lidé spali podél zdí ve spacácích. „Nemáme vás ani kam uložit, to zaprvé,“ řekli. „A zadruhé… Kiryle, my víme, v čem je tvoje síla. Nesápej se po automatu, vrať se k počítači.“

Kiryl usoudil, že když mu voják s automatem říká, že je prospěšnější u počítače, asi ví, co říká.

A tak začal běloruským obráncům Ukrajiny pomáhat se správou sociálních sítí či sběrem peněz.

 

Sovětizace

Rusko, Bělorusko i Ukrajina byly do roku 1991 součástí Sovětského svazu. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a jejich obyvateli jsou dodnes pro řadu lidí – hlavně na Západě – pod rozlišovací schopností. Jenže ty rozdíly jsou veliké. V historické zkušenosti, mentalitě, temperamentu.

A z toho pramení složitosti vztahů.

Ukrajinci, kteří jen za posledních dvacet let udělali dvě revoluce, častou nechápou, proč se Bělorusové už dávno Lukašenka nezbavili. Proč všechny jejich protesty byly vždycky mírumilovné.

Jak to, že v Bělorusku nebyl Majdan?

Mentalita. Historická zkušenost: Bělorusko bylo za druhé světové války zdecimováno jako nikdo jiný. Válka je memento, válka je největší hrozba. Strach z prolévání krve se v Bělorusku přenáší z generace na generaci.

„Mnozí Ukrajinci jsou také naštvaní, že Putin na Ukrajinu zaútočil z běloruského území. A že se proti tomu Bělorusové nevzbouřili,“ říká Kiryl. „Ale na protiválečný protest v Minsku přišly na jaře tisíce lidí, a to ve vše--obecné atmosféře strachu, která v zemi vládne. Všichni ti lidé šli ven s tím, že se domů můžou vrátit třeba za patnáct let. Bělorusové taky pořádali diverze na železnici, aby znemožnili přesuny ruské vojenské techniky. Zatímco v Rusku podporuje Putinovu válku na osmdesát procent lidí, v Bělorusku jsou to spíš jednotky procent. Nejde házet do jednoho pytle Bělorusy a Lukašenka. On není naším legitimním představitelem. Tím je Svjatlana Cichanouská.“

A ještě jednu důležitou věc Kiryl zmiňuje. Ukrajinci si už dávno zvolili evropskou cestu. Sovětizace jejich země skončila. Sovětizace Běloruska nikoli – a jejím garantem není nikdo jiný než Alexandr Lukašenko.

 

Cesta

Až domluvíme, Kiryl s Annou sbalí kufr a vrátí se do Kyjeva. Co bude dál, nevědí, ale jedno je jisté: „Jestli Ukrajina nezvítězí, Bělorusko nebude. Putin se vydá do Polska a do Pobaltí a na takovou drobnost, jakou bude anexe Běloruska, už ve světových zprávách ani nezbude místo. V naší zemi je pořád mnoho lidí, kteří chápou, co se děje. Vedou partyzánský odpor proti válce, proti Lukašenkovi. Režim je mučí. Hrozí jim smrtí, protože – haló haló – trest smrti u nás pořád platí! Všichni Bělorusové, kteří teď jakýmkoli způsobem bojují na Ukrajině, mohou být doma zastřeleni. Ne pokuta, ne vězení, ale trest smrti. A my dva? Nás mohou podle nových zákonů soudit v nepřítomnosti. Zkonfiskovat nám majetek, zbavit nás občanství. Ale co, tuhle cestu jsme si vybrali.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement