Já, my a zbytek světa

Názory

„Doufám, že důvody k obavám o demokracii v České republice, které se mi do duše vkrádají, brzy pominou… Tyto obavy jsou však zanedbatelnou prkotinou proti tomu, co trápí celou planetu,“ píše spisovatel Ivan Binar a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Mám na mysli věc tak děsivou, že se vymyká veškeré naší představivosti, a proto ji vytěsňujeme ze svého vědomí. Ten problém se jmenuje změna klimatu,“ pokračuje.

Audio
verze

První kapky dopadly na rozpálenou kapotu a měnily se v obláčky páry. Krápat začalo ještě v Bavorsku, těžké kapky vzápětí vystřídal hustý déšť; ochladil Šumavu, smyl vedro z celé země. Bylo úterý 28. června 1994 odpoledne, vracel jsem se po sedmnácti letech domů, už natrvalo. Do České republiky; název Česko dosud nezdomácněl. Členy Evropské unie jsme ještě nebyli, ale vypadalo to nadějně a členství v NATO se už rýsovalo.

Vracel jsem se do země, která se za mé nepřítomnosti proměnila trojím způsobem: devastující okupační normalizací (z té jsem v roce Charty 77 unikl), pak následovala gruntovní proměna sametovou revolucí. Proměna třetí – rozdělení Československa na dva státy. Vracel jsem se domů, do země neznámé.

Z Československé socialistické republiky mě vyhnali komunisté prostřednictvím Státní bezpečnosti. Předtím mi však poskytli možnost volby: stát se agentem StB a podávat informace o svých přátelích, za odměnu bych směl vydávat bezzubé knížečky pro děti. Pokud se fízlem nestanu, znovu mě zavřou (rok už jsem si ve vězení pobyl), důkazů mají plnou skříň. Nakonec se vytasili s třetí možností: Sbalte si své saky paky a ven!

Po šesti letech slepování rozbitého porcelánu a tlumočení v uprchlickém táboře jsem našel smysl svojí existence v práci pro Rádio Svobodná Evropa: předávat za ostnaté dráty informace o stavu světa a také o utajeném dění doma – o činech perzekvované opozice: zprávy, události a názory, hlasy a ohlasy z domova... Ve Svobodné Evropě jsem neměl pocit, že informace by mohly být zbožím, s nímž se dá kšeftovat. O tom, že pravdivé informace mají nesmírnou cenu, není pochyb. Byly prostředkem k rozleptávání zdánlivého monolitu, nerozborného tábora míru a socialismu. Tam jsme vysílali. Naše pořady přinášely munici i satisfakci lidem, kteří se činili, jak jen mohli, aby totalitu zvrátili, nebo aspoň nahlodali. Dozvídali se, že demokratický svět o nich ví, že mu nejsou lhostejní. Sdílená starost poloviční starost… Měli tak potvrzeno, že jejich konání není beznadějné.

 

•••

Dějiny jsou tvárná hmota a neubrání se libovolnému výkladu. Jenže který z nich je správný? Žádný! Nebo snad všechny? Anebo je na každém šprochu trocha pravdy?

V učebnicích dějepisu pro deváté třídy šedesátých let nechal prezident Masaryk střílet do dělníků a kapitalisté vykrmenými husami krmili své, z rozmaru chované krokodýly, zatímco zedřené dělnické mámy neměly dětem co do huby. Nenasytná buržoazie, vykořisťovaný lid, krize, bída, na druhé straně dělnický vzdor a komunistická strana bojující za sociální spravedlnost. My, válečné děti, které první republiku nezažily, slýchali jsme však od rodičů, jaké to byly báječné časy, když budovali mladou republiku, demokratickou, svobodnou zemi – a jak jim to šlo! Když si k tomu našinec přečetl něco z Čapka, Peroutky, Vančury a Masaryka, nabyl dojmu, že to musela být idyla. Zdálo by se, že všichni obyvatelé ekonomicky zdatného státu uprostřed Evropy táhli za jeden provaz.

O druhé republice, v níž se dostalo prostoru našim – českým – náckům, kdy na povrch vyhřezlo, co se skrývalo pod hladinou: poraženectví, zbabělost, sobectví, podlézavost, snaha přežívat za každou cenu, jsme se v lidovědemokratické škole mnoho nedozvěděli. Ostatně od rodičů taky raději nic moc. Jako by se za něco styděli.

O protektorátu nám, dějinami nepoznamenaným dětem, ve škole vyprávěli, jak se to v lesích jen hemžilo partyzány a ti pod velením zkušených sovětských komandýrů, podporováni prostým lidem, bili nacisty, kde se dalo. Bez komunistů by nevypuklo Slovenské národní povstání. Nakonec nás osvobodila Sovětská armáda s pomocí českých a slovenských vojáků pod velením generála Ludvíka Svobody. O podílu spojeneckých armád a Čechoslováků v řadách západních armád padla jenom nepatrná zmínka. Spolu s našimi západními vojáky se z dějin vytratili také nekomunističtí odbojáři. Můj strýc, popravený rok před koncem války, člen agrární strany a vlastník prosperujícího podniku, dostal po válce in memoriam metál za „levicový“ odboj, ačkoli s levicí neměl nikdy nic společného.

Starý Charchut, řidič nákladního auta a člen KSČ, kterému jsem dělal v sedmdesátých letech závozníka, mi o životě v protektorátu vyprávěl. Zas tak špatné prý to nebylo, kdo řádně pracoval a do ničeho se nesral, ten se měl dobře. Ku příkladu on si přivydělával chovem angorských králíků a nikdo mu v tom nebránil. Hle, poučení z dějin!

 

 

•••

Má generace vyrůstala ve dvojím výkladu skutečnosti. Na jedné straně to byla škola a sdělovací prostředky s oficiální verzí vládnoucích komunistů, na druhé straně společenská vrstva s nostalgií po ztraceném ráji první republiky, do níž naše rodina patřila. Bližší košile kabátu, věřil jsem rodičům. A na jejich důrazný pokyn o tom, co se doma povídá, ve škole držel hubu. Ačkoli ani oni nemuseli mít ve všem pravdu. V obývacím pokoji nám visel Masaryk s Benešem vedle sebe, jako by to byly rovnocenné hodnoty. A přitom byl otec zastáncem názoru, že jsme se měli bránit. Po demobilizaci v říjnu 1938 jenom nerad svlékal uniformu, zatímco prezident Beneš abdikoval a odešel do exilu.

Jako dítko v padesátých letech jsem nabyl dojmu, že Němci byli „odsunuti“ (jaké to ošklivé slovo) po právu. Vrátili se tam, odkud k nám vtrhli a obsadili naši českou vlast. Nevěděl jsem, že jsme je – aniž bychom zvážili podíl viny každého z nich na válečných hrůzách – vyhnali z jejich vlasti, z naší společné vlasti, ze země, kterou s námi obývali po staletí. Bylo to přece tak jasné: Němci patří do Německa! A basta fidli.

 

•••

Abychom tu mohli mluvit o tom, co nás trápí dnes, kousku historie se vyhnout nemůžeme, protože v ní má náš problém počátek. A snad bychom tu mohli najít i poučení, pokud jsme toho schopni.

Po válce jsme vyhnali na základě kolektivní viny více než dva miliony vlastních občanů. Zakázali jsme agrární stranu, živnostenskou stranu a národní demokraty.

V prvních poválečných volbách do Ústavodárného Národního shromáždění v květnu 1946 (účastnilo se 93,9 procenta voličů) jsme si zvolili komunisty (celkem 31,2 procenta hlasů, z toho v českých zemích 40,17 procenta), kteří za necelé dva roky urvali pro sebe absolutní moc. Od té chvíle jsme byli vazaly Sovětského svazu. Od té chvíle Moskva rozhodovala v naší zemi o všem podstatném. A my jsme zas mohli s klidným svědomím prohlásit: To my ne, to oni! Však taky v roce 1968, když se naše společnost (také někteří komunisté) začala chystat na cestu ke svobodě, Moskva krutě zasáhla. Na sto padesát tisíc sovětských vojáků po dobu třiadvaceti let okupovalo naši zemi.

Kdyby nenastala příznivá dějinná situace v celé Evropě, kdyby politickou garnituru v Sovětském svazu nevedl Michail Sergejevič Gorbačov, sotva bychom se z toho močálu vlastní silou vyhrabali. Tak, a teď jsme z toho venku.

 

•••

Už jednatřicet let máme demokracii; od konce roku 1989 si o svých věcech sami rozhodujeme. Do čela státu jsme si zvolili Václava Havla, osobnost, kterou nám svět záviděl. Okupační armádu se nám podařilo vystrnadit. Máme ústavu, parlament, nezávislou justici, mechanismy pro kontrolu moci. Konečně máme svobodu. Hurá! V čem je tedy problém?

Je krásné žít ve svobodě. K tomu však je zapotřebí dozrát: určit si a dodržovat pravidla. Bez pravidel silničního provozu bychom se v autech navzájem pozabíjeli. Na počátku byla nezkušenost, bezradnost, neinformovanost. Není divu, po tolika letech totality… Svobodnému životu je zapotřebí se naučit, jenže kde vzít učitele?

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pan Kdosi, vyškrábal se do výšin, aby na něj, na krasavce, všichni viděli, a udeřil na citlivou strunu: Chcete se mít dobře? Já vím, jak na to, já to umím, já to mám, já to pro vás udělám. Já mám na to vzdělání. Ohromné bohatství, které bylo komunisty zestátněno, je třeba zprivatizovat. Musíme na chvilku zhasnout, aby byla tma. – Zhaslo se a informovaní dravci, čiperní veksláci a fízlové, vykutálení hrabivci se vrhli na kořist, urvali, co se dalo, pro sebe. A lid jenom zíral, jak lze přijít zcela legálně k miliardám.

Je snad jednatřicet let našeho klopýtání krátkou dobou na to, abychom se stali natolik demokratickou zemí, jako jsou evropské státy na západ od nás? Zemí solidární s ostatními zeměmi Evropské unie, stejně nesobeckou, dodržující pravidla – i ta nepsaná, samozřejmá. Z něčeho se vylhat znamená zvolit nejsnadnější, hanebnou cestu, jak dosáhnout svého. Zkreslená pravda, polopravda i nepravda jsou dneska u nás legitimním prostředkem k dosažení cíle.

Dokonale vymyšlená, přesně umístěná lež o protivníkovi dokázala vyhrát prezidentské volby. Pravdou a láskou, dosud nezpochybňovanými, nezpochybnitelnými hodnotami, se pohrdá, jejich zastáncům se spílá do pravdoláskařů. Jako by milovat a mít pravdu byla hanba. Období totality, z nějž jsme se po tolika letech vymanili, je na akademické půdě zkoumáno pod podivným úhlem pseudoobjektivnosti, relativizovány jsou jeho zhoubné účinky na stav společnosti. Vždyť černá přece nikdy není tak docela černou. Kolik je odstínů šedi...

Moderní dějiny jako by byly z plastelíny.

My, kdo máme tu dobu prožitou, jsme prý zaslepeni vlastním, individuálním osudem, a proto nemůžeme být objektivní při posuzování toho, co jsme prožili. Lži se dostalo úžasného eufemismu – alternativní pravda – a osoba vyprodukovaná penězi a týmem placených oblbovatelů stojí v čele vlády. Snaží se řídit zemi jako svoji firmu, jako by náš stát byl jeho poctivě nabytým majetkem. Tu osobu jsme si do čela státu v demokratických volbách sami zvolili.

Cesta, kterou jsme se po pádu totality vydali, snad vede správným směrem – k důstojnému životu občana demokratického státu. Státu, který občana neobtěžuje, nepřekáží mu, nýbrž pomáhá, který je zárukou obecně platných hodnot – svobody, spravedlnosti, bezpečí, vzdělanosti a také sociální jistoty. Doufám, že důvody k obavám, které se mi do duše vkrádají, brzy pominou.

 

•••

Obavy o demokracii v České republice jsou zanedbatelnou prkotinou proti tomu, co je problémem celé planety. Nemám na mysli koronavirus. Jistě se shodneme na tom, že je pandemie vážným problémem a je zapotřebí jej co nejrychleji vyřešit. To nebezpečí si uvědomujeme a prostředky, jak zamezit šíření nákazy, už máme. Následky snad nebudou fatální, věda a zdravý rozum virus porazí.

Mám na mysli problém tak děsivý, že se vymyká veškeré naší představivosti, a proto jej vytěsňujeme ze svého vědomí. Ten problém se jmenuje změna klimatu, náš podíl na ní a její nedozírné následky, ohrožení samotné existence člověka. O planetu žádný strach, ta si vede svou. Země se ze Sluneční soustavy jen tak nevypaří, prošla si už mnoha proměnami a klima se na ní nemění poprvé. Napadá mě v tomto kontextu hořký vtip:

 

Země se potká s Jinou planetou.

Jak se ti daří, Země?

Ani se neptej, Jiná planeto, chytila jsem člověka.

Z toho si nic nedělej, Země, nepříjemné to sice je, chvíli to budeš muset vydržet, ale pak to samo přejde.

 

Abychom mohli žít tak, jak jsme tomu uvykli, se vším pohodlím a výdobytky civilizace, tváříme se, že problém neexistuje. Jenže problém tu je, fatální problém celého lidstva. Abychom přežili, abychom se zachránili sami před sebou a Zemi uchovali jako obyvatelný prostor, museli bychom nejprve pochopit, oč tu běží; uvědomit si, že problém doopravdy existuje a že také my na něm máme podíl. A pak se dohodnout na společném postupu. Přestat se posmívat jasnozřivé švédské dívence Gretě Thunbergové a postavit se po jejím boku. Jenže to bychom patrně museli být někým jiným.

Kdybychom hledali poučení v dějinách, sotva bychom je tam našli. Najít bychom mohli tak leda konec dějin…

 

Autor je spisovatel. Narodil se v Boskovicích v roce 1942. Začátkem sedmdesátých let odsouzen a vězněn za pobuřování z nepřátelství k socialistickému zřízení. Po podpisu Charty 77 se na nátlak StB vystěhoval s rodinou do Vídně. V roce 1983 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a odstěhoval se do Mnichova. Autor mnoha knih, v roce 2020 mu vyšla Bezstarostná léta bezradná, v níž vzpomíná na svůj život a rodinné kořeny.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama