Já, my a zbytek světa
8. srpna 2021
Reportér 08/2021 · Číslo 84
Já, my a zbytek světa
Zvětšitfoto Profimedia.cz
„Doufám, že důvody k obavám o demokracii v České republice, které se mi do duše vkrádají, brzy pominou… Tyto obavy jsou však zanedbatelnou prkotinou proti tomu, co trápí celou planetu,“ píše spisovatel Ivan Binar a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Mám na mysli věc tak děsivou, že se vymyká veškeré naší představivosti, a proto ji vytěsňujeme ze svého vědomí. Ten problém se jmenuje změna klimatu,“ pokračuje.
První kapky dopadly na rozpálenou kapotu a měnily se v obláčky páry. Krápat začalo ještě v Bavorsku, těžké kapky vzápětí vystřídal hustý déšť; ochladil Šumavu, smyl vedro z celé země. Bylo úterý 28. června 1994 odpoledne, vracel jsem se po sedmnácti letech domů, už natrvalo. Do České republiky; název Česko dosud nezdomácněl. Členy Evropské unie jsme ještě nebyli, ale vypadalo to nadějně a členství v NATO se už rýsovalo.
Co je problémem naší doby
Osobnosti různých názorů z pravé i z levé části politického spektra, lidé, s nimiž ne každý nutně souhlasí – takoví jsou autoři seriálu esejí odpovídajících na otázku: Co je největším problémem naší doby a současné společnosti?
Vracel jsem se do země, která se za mé nepřítomnosti proměnila trojím způsobem: devastující okupační normalizací (z té jsem v roce Charty 77 unikl), pak následovala gruntovní proměna sametovou revolucí. Proměna třetí – rozdělení Československa na dva státy. Vracel jsem se domů, do země neznámé.
Z Československé socialistické republiky mě vyhnali komunisté prostřednictvím Státní bezpečnosti. Předtím mi však poskytli možnost volby: stát se agentem StB a podávat informace o svých přátelích, za odměnu bych směl vydávat bezzubé knížečky pro děti. Pokud se fízlem nestanu, znovu mě zavřou (rok už jsem si ve vězení pobyl), důkazů mají plnou skříň. Nakonec se vytasili s třetí možností: Sbalte si své saky paky a ven!
Po šesti letech slepování rozbitého porcelánu a tlumočení v uprchlickém táboře jsem našel smysl svojí existence v práci pro Rádio Svobodná Evropa: předávat za ostnaté dráty informace o stavu světa a také o utajeném dění doma – o činech perzekvované opozice: zprávy, události a názory, hlasy a ohlasy z domova… Ve Svobodné Evropě jsem neměl pocit, že informace by mohly být zbožím, s nímž se dá kšeftovat. O tom, že pravdivé informace mají nesmírnou cenu, není pochyb. Byly prostředkem k rozleptávání zdánlivého monolitu, nerozborného tábora míru a socialismu. Tam jsme vysílali. Naše pořady přinášely munici i satisfakci lidem, kteří se činili, jak jen mohli, aby totalitu zvrátili, nebo aspoň nahlodali. Dozvídali se, že demokratický svět o nich ví, že mu nejsou lhostejní. Sdílená starost poloviční starost… Měli tak potvrzeno, že jejich konání není beznadějné.
•••
Dějiny jsou tvárná hmota a neubrání se libovolnému výkladu. Jenže který z nich je správný? Žádný! Nebo snad všechny? Anebo je na každém šprochu trocha pravdy?
Podpořte Reportér sdílením článku
Bývalý politický vězeň a zaměstnanec rádia Svobodná Evropa.
