Chalupu z Výstaviště chci v zahradě postaviti

Report

Vrcholek pražského Petřína, plácek před nádražím v Nové Vsi u Českých Budějovic, výstaviště v rakouském Innsbrucku, lázeňský park v Bílině a soukromé zahrady v Černošicích nebo Jevanech. Na první pohled nemají tahle místa nic společného, až na jeden detail, který je spojuje. Druhý domov tu našly pavilony navržené původně koncem 19. století pro pražské Výstaviště.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jednu z nejkrásnějších jevanských vil si grafička a překladatelka Sára Ambrozová vyhlédla před třemi lety. Že se původně jednalo o letní sídlo významného secesního architekta Josefa Fanty, věděla už z inzerátu. Až při prohlídce s realitní makléřkou ale v rohu zahrady objevila další historickou stavbu – mechem obrůstající roubenou chaloupku se šindelovou střechou. Dům by koupila i tak, tohle byl ale příjemný bonus. „Zahradní domek mě okamžitě nadchnul, a to jsem ještě neznala celý jeho příběh,“ vzpomíná Ambrozová.

Příběh, o kterém je řeč, se začal psát na konci 19. století. Asi třicet kilometrů odtud, na pražském Výstavišti. To bylo založeno pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891 a celé čtyři roky trvalo, než se tu uskutečnil další srovnatelně ambiciózní podnik. 15. května 1895 se u Stromovky otevřely brány Národopisné výstavy českoslovanské, kterou si za necelého půl roku prohlédly více než dva miliony návštěvníků. Zatímco Jubilejní výstava prezentovala především hospodářskou vyspělost Českého království, byla ta Národopisná oslavou venkova a lidových tradic.

 

Z vejminku je klubovna

Hlavní atrakci v roce 1895 představovala takzvaná výstavní dědina, vybudovaná ve spodní části areálu zhruba v místech dnešní Bruselské cesty. Návštěvníkům, kteří zleva obešli Průmyslový palác – pro účely výstavy dočasně přejmenovaný na palác Národopisný –, se jako první postavily do cesty valašské chalupy, následovaly ukázky lidové architektury z Hané, Těšínska, Chodska, Vysočiny, Jaroměřska nebo slovenských Čičman.

Srdcem skanzenu byla náves s kostelíkem a rybníkem. Část dřevěných novostaveb měla předobraz v konkrétních budovách, jiné si architekti poněkud zidealizovali nebo se jen volně inspirovali prvky typickými pro jednotlivé regiony. Jedním z autorů výstavní vesnice byl architekt Jan Bedřich Vejrych, který navrhl pojizerský statek odkazující na lidovou architekturu v okolí Turnova. Kromě hlavní budovy ho tvořily i menší hospodářské stavby a patrový vejminek s dřevěnou pavlačí – a právě ten nyní stojí na zahradě jevanského domu zmíněného na začátku článku. „Žádné pevné využití pro něj nemáme, občas v něm pořádáme oslavy a náš mladší syn a jeho kamarádi si tu udělali klubovnu,“ říká současná majitelka.

Jevanský vejminek – což znamená místo, kam hospodář odcházel na odpočinek – ovšem není zdaleka jedinou budovou přestěhovanou z Výstaviště za víc než 130 let jeho existence.

 

 

Pavilony, restaurace i menší kiosky byly sice koncipovány jako stavby na jedno použití, mnoho z nich ale nakonec dostalo druhou šanci. Po skončení výstav byly na prodej nebo pro ně sami majitelé hledali nové uplatnění. Stěhovaly se hlavně v rámci Prahy a středních Čech, třeba železná konstrukce pavilonu pro výstavu strojních zařízení z Jubilejní výstavy ale skončila až v Innsbrucku. Dodnes funguje jako jedna z hal tamního výstaviště. Přesunutých staveb byly desítky, do dneška se ale dochoval pouhý zlomek.

 

Dřív, než bude pozdě

Například stavba z roku 1898, Lidové divadlo Uranie, shořela krátce po druhé světové válce a dnes ji připomíná už jen bronzová pamětní deska spolu s názvem holešovické ulice U Uranie. Nic se nedochovalo ani ze známého extravagantního šantánu U Slona z roku 1908, přesunutého za Prahu do Sedlce. A seznam řídne dál, například před necelými deseti lety byla kvůli nové výstavbě stržena besídka někdejšího hostince U Kučerů pod oborou Hvězda, další památka na výstavu z roku 1895. A právě kvůli mizení těchto pozůstatků výstav jsme se spolu s fotografem Davidem Hávou rozhodli zmapovat pavilony, které přežily, a na chvíli je prostřednictvím venkovní výstavy na Bruselské cestě alespoň symbolicky vrátit tam, odkud pocházejí. Některé jsou přitom hodně známé, jakkoli spousta lidí neví, že původně pocházejí z Výstaviště 19. století. Jiné se však ukrývají na soukromých zahradách nebo je lidé míjí bez povšimnutí.

Do první skupiny bezesporu patří Petřínské bludiště a Hanavský pavilon na Letné. I o nich se ale člověk – pokud se hlouběji ponoří do pramenů – může dozvědět něco nového. Například že když po skončení Jubilejní výstavy věnoval kníže Vilém Hanavský svůj litinový pavilon Praze, nevědělo si vedení města s objemným darem dlouho rady. Konstrukce odpočívala rozložená v areálu obecního dvora v Holešovicích a na zasedání městské rady se vedly debaty, kde by měla být vlastně vztyčena. Hovořilo se i o možnosti postavit pavilon na Nebozízku, nakonec ale dostala přednost Letná. Až na jaře 1899 mohl restauratér Vavřinec Müller začít v denním tisku lákat první hosty do nového podniku „s překrásnou vyhlídkou na Prahu a celé okolí“. V průběhu výstavy měl ale pavilon jinou funkci, sloužil jako výkladní skříň knížecích železáren v Komárově u Berouna. Mimochodem – litinové výrobky, které při své návštěvě Prahy obdivoval i císař František Josef, jsou dnes k vidění v Komárově v malém muzeu. Hlavní sezona mu skončila v říjnu, ale po předchozí domluvě s vedoucím Josefem Erdingerem si člověk může expozici prohlédnout i nyní.

 

Požár? Naše noční můra

V restauraci se proměnil také další ze šlechtických pavilonů z Jubilejní výstavy – ten, jímž se v Praze prezentoval majitel bílinského či roudnického velkostatku kníže Mořic Alois z Lobkowicz. Pavilon byl především reklamou na bílinskou kyselku a po skončení výstavy ho právě do Bíliny nechal kníže odvézt. Mohutnou stavbu poskládanou z neopracované kulatiny a pokroucených sukovitých větví tesaři opět sestavili v parku nad lázněmi. Kdyby lesní kavárnu Kafáč navštívil kníže Lobkowicz dnes, bezpochyby by ho udivilo, jak bouřlivým druhým životem jeho výstavní pavilon žije. Konají se tu koncerty a festivaly, které se někdy protáhnou až do svítání. Také Kafáč už se pro letošek uložil k zimnímu spánku, opět se otevře v dubnu. „Budova nemá žádnou izolaci, je to jen taková skořápka. Vůbec by ji nešlo vytopit. I celý lázeňský park je přes zimu mrtvý,“ říká Václav Šotta, který má někdejší pavilon v nájmu už třiadvacet let. „Neznamená to ale, že by byl Kafáč opuštěný, teď přes zimu tam pečeme pizzu a rozvážíme ji po okolí,“ dodává.

Když se člověk baví s majiteli či nájemci historických dřevostaveb, dříve či později přijde řeč na požáry. Výjimkou není ani Václav Šotta. „To je to, co nás tu děsí nejvíce,“ říká. Před pěti lety začala vinou vadné elektroinstalace hořet v Kafáči lednice a plameny šlehaly až do stropu. Naštěstí se oheň podařilo rychle dostat pod kontrolu. Nechybělo mnoho a popelem lehla i poetická nádražní restaurace z Národopisné výstavy v Nové Vsi u Českých Budějovic. 2. ledna 1988 se vznítil trám u komína, ale i tady to dopadlo dobře. Pro obec s necelými osmi sty obyvateli by to byla rána. „Hostinec je tou nejhlavnější památkou, chybí tu totiž dominantní sakrální stavba,“ upozorňuje Kateřina Ašenbrennerová, která se v obci dlouhodobě stará o kulturu a po letošních komunálních volbách povýšila na místostarostku.

Nádraží v Nové Vsi je přitom skutečně středobodem obce. Dostavěné bylo v roce 1896, ve stejnou dobu sem z Prahy přicestovalo vzorně popsané stavební dříví a na schwarzenberském pozemku před nádražní budovou se začal znovu sestavovat výstavní hostinec. Na Národopisné výstavě fungoval pod názvem Slovenská krčma, podával se v něm třeboňský ležák a o zábavu hostů se starala „ohnivá kapela cigánská“. Po přenesení na jih Čech jeden čas sloužil i jako provizorní sokolovna. Pro vysedávání nad pivem se ale pavilon evidentně hodil lépe. „Strop je poměrně nízký, sestaven z několika trámů, podepřen uprostřed dvěma sloupy, které překáží jak při pochodu, tak při prostných, o nářaďovém cvičení nemluvě. Odvážnější cvičenec by si při takovém veletoči v nejlepším případě urazil nohy,“ stěžovali si na spartánské podmínky sokolové.

Ve třicátých letech byl hostinec rozšířen o zděnou část, v letech padesátých pak přišel o svou charakteristickou věžičku. „Moc bych si přála nechat ji jednou obnovit,“ spřádá plány zapálená místostarostka Kateřina Ašenbrennerová.

 

Sen o pražském skanzenu

Výstavní vesnice se nebourala ihned po skončení Národopisné výstavy v říjnu 1895. Většina chalup na svém místě vydržela až do konce roku 1901, kdy Národopisná společnost českoslovanská definitivně prohrála souboj s úřady, které už dlouho tlačily na zbourání chátrajících staveb. Ty mimo jiné značně poškodila dřevokazná houba. Poslední nadějí národopisných pracovníků byl plán přestěhovat část výstavní dědiny do Kinského zahrady. Časopis Zlatá Praha na jaře 1901 uveřejnil ilustrace – dnes bychom je nazvali vi­­­zualizacemi – různých partií Petřína s možným umístěním jednotlivých lidových staveb. Sen o stálém pražském skanzenu se nakonec uskutečnit nepodařilo. Do Kinského zahrady se přesunula pouze dřevěná zvonička, která byla na Výstavišti součástí valašské dědiny, a stará boží muka se slunečními hodinami. Tyto dvě památky v parku stojí dodnes – zvonička hned za letohrádkem Kinských, boží muka o něco výš, u horního ze dvou jezírek.

Dědina se v roce 1901 začala rozprodávat kus po kusu. „Hospodáři v okolí! Různé menší budovy snadno ku přestavení, vrata, dvířka, celé vazby, dříví a jiné jsou levně na prodej ve výstavní vesnici, která se bourá,“ hlásal inzerát v listopadu 1901. Mezi zájemci, kteří na Výstaviště vyrazili, byl i pětapadesátiletý spisovatel Svatopluk Čech, jemuž padla do oka velká jaroměřská chalupa od architekta Josefa Podhajského. Přesněji řečeno její část – roubená půdní světnička s pavlačí podepíraná masivními dřevěnými trámy.

V Obříství, kde si pár let předtím pořídil dům, se Čech potýkal s nedostatkem místa a dlouho uvažoval o menší přístavbě. Koupě, transport a opětné sestavení vycházely levněji než novostavba, a celý počin měl navíc silný vlastenecký nádech. „Dnešní dopis posílám po lidech, kteří mi vezou do Obříství malý pavilon, vlastně část chalupy koupenou v české vesnici na Výstavišti, kterou chci na jaře někde v zahradě postavit. Píšu zároveň pí Novákové, aby jim otevřela náš domek, kdež se v dolejší kuchyni uloží a zamkne všechno to dříví, mezi ním jsou kromě trámců, sloupců atd. také tři okna, jedny dvéře, malovaný štít s nápisem a několik kop šindelů,“ napsal Svatopluk Čech v prosinci 1901 svému příteli a sousedovi, mlynáři Janu Polívkovi. Zásilka z Prahy způsobila v polabské vesnici pozdvižení. „Alespoň tedy byla tam z toho v nynější nudné zimní době malá zábava,“ zažertoval básník v dalším z dopisů. Na Výstavišti se světnice k chalupě přimykala v patře, ale nový majitel ji původně plánoval postavit na zem. Proto také nepřikoupil dva podpěrné sloupy. Nakonec, snad po domluvě praktického mlynáře Polívky a také s ohledem na často se rozvodňující Labe, dal Čech velký roubený vikýř umístit na cihlové pilíře. Po básníkově smrti dům koupila obec a dnes se v něm konají například svatební obřady či vítání občánků.

 

Dokonale maskovaná historie

Petřínské bludiště nebo Hanavský pavilon dnes zvenčí vypadají téměř stejně jako před 130 lety, jinde se ale najdou i pavilony, které pozdější přestavby změnily téměř k nepoznání.

Historička umění Šárka Koukalová našla tyhle maskované pamětníky velkých výstavních podniků 19. století ve vilových letoviscích v Senohrabech a Černošicích. Často o jejich historii příliš nevědí ani současní majitelé. A někdy možná ani vědět nechtějí, co kdyby se o ně začali zajímat památkáři. Většinou se však jedná o nadšence.

Sára Ambrozová v létě nechala na své chaloupce vyměnit šindelovou střechu a opravy plánuje i Václav Prokop z pražské Liboce. Letos si přikoupil sousední zahradu a zjistil, že dřevěná kůlna, na jejíž zadní stěnu dlouhá léta koukal přes plot, je ve skutečnosti pavilonem z Národopisné výstavy. Thomas Alva Edison v něm v roce 1895 prezentoval jeden ze svých vynálezů – kinetoskop, přístroj na promítání krátkých filmů.

Kolik takových příběhů ještě ukrývají české zahrady? Vzhledem k tomu, jak velké množství stavebního dříví a dalšího materiálu vyprodukoval každý pražský výstavní podnik, seznam určitě není konečný.

 

Autor je historik a novinář.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama