Dějiny nejsou předurčeny

Je hotovo, Babiš opět vyhraje a nakonec sestaví vládu s Okamurou a komunisty – slýchal jsem v týdnech před volbami od části jeho kritiků.

Jistá skepse byla pochopitelná. Pokud jde o přízeň voličů, Andrej Babiš osm let, pomineme-li dílčí zaškobrtnutí, jakým byly třeba poslední komunální volby v Praze, rostl nebo přinejmenším bodoval. Průzkumy začaly v létě ukazovat, že ANO se navzdory tragicky vysokému počtu mrtvých v covidové pandemii vrátilo na první místo – a přes mírný pokles jeho podpory v září se zdálo značně nejisté, že by dvě opoziční koalice mohly získat v Poslanecké sněmovně většinu. Zmínění Babišovi kritici navíc byli obvykle i oponenty Miloše Zemana, tudíž si dobře pamatovali zklamání z výsledků dvou prezidentských voleb.

Volby druhý říjnový víkend ovšem skončily nečekaným výsledkem. Na počet odevzdaných hlasů se ANO umístilo až těsně na druhém místě a dvě koalice, Spolu a Piráti-Starostové, získaly jasnou většinu ve sněmovně. Samozřejmě šlo také o shodu okolností a trochu štěstí. Rekordní množství hlasů propadlo, spousta stran, některé jen o fous, nepřekročila pětiprocentní hranici hlasů nutnou pro vstup do sněmovny. Na druhé straně to však stále nemění nic na faktu, že v rámci stávajících pravidel hry ANO prohrálo.

Odkud se tedy bralo ono předvolební přesvědčení o neodvratném Babišově vítězství a snad téměř věčném trvání jeho mocenského tandemu s Milošem Zemanem?

Cítil jsem v těch obavách i domněnku, jakési myšlenkové východisko, že vývoj je nevyhnutelný. Že dějiny se vydaly směrem, který nelze změnit, a vše je zkrátka předurčeno, determinováno – a nám se to podařilo odhalit.

Přiznávám, i já jsem, kvůli zmíněné zkušenosti posledních osmi let, dost počítal s možností, že by Babiš mohl opět vyhrát. Avšak, snad moje paměť není selektivní, jsem se bránil onomu determinismu. Nechtělo se mi říkat: Babiše nic nezastaví. Už proto, že jsem víře v nevyhnutelnost, přinejmenším podvědomě, propadl kdysi, v devadesátých letech. Skončil komunismus, končily i další diktátorské režimy, neodvratně tudíž směřujeme k trvalému vítězství tradiční demokracie, domníval jsem se a nebyl jsem sám.

Svět se ovšem vyvíjel jinak. Takže jsem později sledoval, jak determinismu propadají jiní. Například měla spousta lidí za jasně dané, že Britové si neodhlasují odchod z Evropské unie a Hillary Clintonová určitě porazí Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách roku 2016. Stal se opak, což zase pro změnu přivedlo k determinismu mnohé kritiky stávající podoby západní demokracie, nespokojené s jejími nedostatky. Brexit a Trump pro ně znamenali signál jakési neodvratně se blížící světové revoluce. V jejím rámci měla Le Penová zvítězit v roce 2017 ve francouzských prezidentských volbách, německá národně-populistická AfD převrátit tamní politickou scénu vzhůru nohama a Trump měl být samozřejmě v roce 2020 znovu zvolen. Historie se však opět vydala jinou cestou…

Různá přesvědčení o té či oné dějinné nevyhnutelnosti spojuje obvykle nevyřčená pýcha, že člověk umí odhalit hluboké zákonitosti vývoje společnosti, a tudíž předvídat s jistotou budoucnost. Avšak právě pohled na omyly minulých předpovědí ukazuje, že na lidskou mysl není v tomto oboru extra spolehnutí. Byť někdo se samozřejmě občas trefí, někdo se dokonce trefí víckrát, ale pak se taky často v domnění své neomylnosti spálí.

Pamatujte na to třeba při debatách, zda může být Andrej Babiš zvolen prezidentem. Samozřejmě může – není dáno, že se tak nestane. Ale bude záležet na spoustě okolností a pohybů, z nichž zdaleka ne všechny jsme nyní schopni dohlédnout. Babišův příchod na Pražský hrad už mnozí začali předvídat. Nevyhnutelný však není. Stejně jako nebylo nevyhnutelné jeho vítězství v říjnových parlamentních volbách.