Církevní ekonom: Rochnit se v bublinkách a myslet na Pánaboha

Report

Tuzemské církve už šestý rok samostatně hospodaří. Koordinaci dohledu nad majetkem, účetnictvím a investicemi má v popisu práce vystudovaný geodet, inženýr ekonomie a teolog Stanislav Přibyl. „Ježíš nám vypráví příběh, jehož poselství spočívá v tom, že nemůžeme být konzervativní ad absurdum,“ říká generální sekretář České biskupské konference v rozhovoru pro Reportér Premium o hospodaření církve, investičních příležitostech či o tom, co bude s kostely, do kterých nikdo nechodí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vaším předchůdcem na postu generálního sekretáře byl dnešní plzeňský biskup Tomáš Holub, který prosazoval, aby se církev zbavovala některých kostelů. Jste v této věci podobně radikální?

Biskup Tomáš navrhoval, abychom hledali nové využití pro některé chátrající stavby, a zastával v tomto směru poněkud pragmatičtější postoj než já. Také bych byl rád pragmatický, ale nevidím momentálně možnost, jak se toho břemene zbavit a někomu ho předat. Obcím? To jsou často ještě větší chudáci než farnosti.

 

Co tedy s kostely, do kterých nikdo nechodí a na jejichž opravu či jen údržbu je těžké sehnat finance?

Kostel je jedním ze vznešených prostředků života církve, ale není to cíl našeho bytí v církvi. Kdybychom měli otročit stavbám a zapomínali kvůli tomu na Pána Boha a na lidi, bylo by to špatně. Ano, pokud síly stačí, máme k církevním stavbám větší povinnost než k nějaké stodole. Jenomže když se tím začnete zabývat důkladněji, dospějete do bodu bezradnosti. Naštěstí tu je faktor času: ne všechno nám spadne na hlavu hned, a postupně můžeme krůček po krůčku některé věci trošku zlepšit.

 

Církvi se vrátily velké majetky a znovu se učí hospodařit. Jaké jsou hlavní rozdíly ve srovnání s minulostí, kdy církev hospodařila ve velkém?

Záleží na tom, jakou minulost máme na mysli. Nicméně jsem přesvědčen, že církev má hospodaření s majetkem ve svých genech. Pan farář a kostelíček s nějakými lesy, poli a rybníky, to tu bylo odjakživa. A farnost se nesměla založit a kostel postavit, dokud k tomu neexistovala hospodářská základna. Bylo nutno z něčeho žít a být přitom soběstačný. Vracíme se tedy do stavu, který je z velké části přirozený.

 

V dobách, které zmiňujete, ovšem bylo postavení faráře na vsi poněkud odlišné.

Máte pravdu, že i chudý farář někde na vesnici dříve patřil k elitě. Naši předci oceňovali, že je jejich kněz vzdělaný, má širší obzor, umí poradit. A chápali, že taková vymoženost není zadarmo. Velmi nákladnou záležitostí bývaly třeba i knihy, nemluvě o výzdobě kostelů a liturgickém provozu. Dneska to zvládneme za pakatel, dřív ovšem i svíčka byla tak vzácná, že na ni obyčejní lidé neměli.

 

Stačily v těchto dobách na financování církve zmíněné lesy, pole, rybníky?

Víceméně ano, protože zemědělský majetek míval opravdu velkou hodnotu. Kdo měl pole, byl pán. To se změnilo. Když dneska propachtujete pole, nezbohatnete na tom. Nicméně se domnívám, že je to i nadále jedna z mála reálných hodnot v našem světě.

 

To znamená, že jste skeptický například vůči finančním nástrojům?

Peníze jsou pofidérní veličiny, které už nejsou kryté zlatem, ale informacemi z trhu nebo výkonem ekonomiky, zkrátka vrtkavé záležitosti. Dokonce se odvážím tvrdit, že kdo má peníze, drží v rukou černého Petra. Chceme se proto vrátit ke klasickému systému, který církev provázel od středověku: mít skutečnou majetkovou základnu, která nám umožňuje plnit naše poslání.

 

Když jsme to nakousli: můžete stručně přiblížit, v čem spatřujete dnešní poslání církve?

Shromažďovat lidi a stmelovat je, čímž rozhodně nemám na mysli jen bohoslužby. Musíme usilovat o to, aby se lidé ve farnosti cítili jako v rodině. K tomu je potřeba, aby tato rodina stála na vlastních nohou. Jen tak dokáže otevřít dveře, přijímat další lidi, být pohostinná. To všechno něco stojí.

 

Co je dnes největší položkou ve financování církve?

Nejvíc nám ukrajují mzdy pro zaměstnance. Kněz už nemůže fungovat jako před třemi sty lety, kdy měl kolem fary pole, k tomu pacholka a hospodyni, a něco mu občas přinesli lidé. Drahé jsou rovněž služby směrem k veřejnosti, to znamená sociální péče, vzdělávací projekty a v neposlední řadě to, co jsme už zmínili: starost o kulturní památky. Ty jsou ze své podstaty neproduktivní, de facto leštíme rodinný šperk.

 

Jde něco takového vůbec v dnešních poměrech ufinancovat?

Je to jako mít prsten po prababičce a řešit, zda s ním zajít do zastavárny, aby se děti mohly najíst, nebo se zabezpečit jinak. Nechceme žít z veřejných prostředků, na druhou stranu platíme daně, takže se jako kdokoliv jiný budeme hlásit například o granty. A pochopitelně se nezříkáme ani investičních příležitostí.

 

Jak by šlo přiblížit filozofii církevního portfolia?

Označil bych to za souboj stability a přiměřeného, současně eticky ospravedlnitelného zisku. Nejsme jako firma, která na sebe v nejhorším podá úpadek a zavře krám. Církev má spíše charakter obce, územní samosprávy. Na druhou stranu, určitá míra rizika tu musí být, ostatně máme to v evangeliu.

 

 

Nejsem nijak pečlivý čtenář Bible. Mohl byste to přiblížit?

Najdete tam podobenství, jak Pán odjel na cesty a předtím dal svým lidem do správy nějakou hřivnu, můžeme to nazvat talentem či nadáním, a pro zjednodušení si představme peněžní jednotky. Jednomu jich dal deset, dalšímu pět, dvě – podle jejich schopností. Když se po čase vrátil, zeptal se, co s tím udělali. Jeden odpověděl: „Zakopal jsme svoji hřivnu, protože jsem měl strach, abych s ní neudělal něco špatného.“ My bychom dnes takovému opatrnému přístupu možná fandili, ale v Bibli si dotyčný vyslouží jednoznačně zápornou reakci: „Služebníku zlý a líný, měl jsi to dát aspoň směnárníkům, abych si mohl vybrat díl, který mi náleží!“ Naopak ti, kteří riskovali a z pěti hřiven vyhospodařili třeba dalších pět, jsou pochváleni. Čili Ježíš nám vypráví příběh, jehož poselství spočívá v tom, že nemůžeme být konzervativní ad absurdum.

 

Jak může takto popsaný přístup vypadat v církevní realitě 21. století?

Stále se domníváme, že největší hodnotu mají zemědělská půda a lesy, byť v souvislosti s kůrovcovou kalamitou nyní počítáme nedozírné ztráty. Církev má za sebou přes tisíc let existence a snad ji čeká ještě nějaký podobný horizont. To nás zbavuje pokušení okamžitého zisku a vyloupení pokladnice, která má přinášet především dlouhodobý efekt. Věříme v trvalou hodnotu půdy.

 

Hodnota půdy dnes spočívá především v dotacích na její obhospodařování.

Nynější stav, kdy zemědělství je subvencované a chléb náš vezdejší má mizivou hodnotu, považuji za přechodnou záležitost.

 

Chystá se církev nakupovat další pole a lesy?

Ano. Díváme se přitom, kdo a jakým způsobem hospodaří. A přednost dáváme těm, kdo tak činí udržitelně, zdravě, ekologicky. Charakterem máme blíže k soukromým zemědělcům rodinného typu.

 

Investujete i do nemovitostí?

I to děláme. Jde hlavně o budovy pro sociální bydlení, ale hledáme i kancelářské a výrobní prostory, nevylučujeme ani developerskou činnost. Například u Olomouce stavíme lesnickou školu, ve Stráži pod Ralskem rekonstruujeme ubytovnu pro osoby propuštěné z výkonu trestu. Je toho docela hodně.

 

Jakou roli v tom všem budou hrát již zmíněné finanční investice? Pro čtenáře dodejme, že roční splátka náhrady za nevydaný majetek, který církvi z různých důvodů nemohl být vydán, činí 1,6 miliardy korun.

Finančním nástrojům bych přiřadil až třetí místo za půdou a nemovitostmi. Jde především o burzovní obchody a osvědčují se nám i fondy s proměnlivým kapitálovým podílem. To je relativně nová věc, která vznikla ve Francii a má zkratku SIKAV. Potřebujeme jistotu, že když bude ouvej, můžeme si vklad vybrat, a tady to jde – na rozdíl od dluhopisů či akcií. Spravuje to pro nás banka, která vyhrála výběrové řízení.

 

V minulosti pocházelo hodně prostředků na financování církve od mecenášů. Slibujete si něco takového od české filantropie?

Jsem rád, že se na to ptáte. Leckdo si myslel, a to i uvnitř církve, že majetkovým narovnáním všechno skončí a církev bude nadále jakýmsi rentiérem, takže k čemu nějaké dary. Není to tak. Jednak nám stávající prostředky nestačí, ale podstatnější je sounáležitost lidí s církví. Dary a sbírky pro nás tudíž zůstávají podstatným zdrojem, ale i kdybychom je nepotřebovali, měli bychom v tom pokračovat – právě kvůli té sounáležitosti.

 

Jak peníze z darů a sbírek využíváte?

Třetina až polovina vyhlášených sbírek je určena ve prospěch někoho dalšího čili na charitu. Takovou beneficí je například Haléř svatého Petra. Jsme pyšní, že když mají ve Rwandě sucho nebo když v Bejrútu vybuchne přístav, pomáhají naše peníze – byť nejsou velké, ale pár milionů to dá – i ve vzdálenějších místech světa. A má to i opačný efekt, kdy peníze putují k nám, což byl případ povodní v letech 2002 a 2013.

 

Objevují se u nás nějací významnější individuální mecenáši katolické církve?

Je přirozené, že když vám víra změní život, berete církev za svoji a chcete jí pomoct. Občas se tudíž stane, že nám někdo odkáže celý svůj majetek, nicméně nejde na tom stavět život církve. V tom jsme jinde než třeba v Americe, kde podobné dary umožňují neuvěřitelné věci nejen v církvi, ale i v kultuře či vědě.

 

Katolickou církev zřejmě čeká značná profesní inovace. Budete potřebovat víc ekonomů, právníků...

Není to tak, že by církev byla donedávna na nule. S nějakým majetkem jsme hospodařili už od devadesátých let a během další doby jsme si nějaký majetek i pořídili. Tudíž právníci jsou v každém biskupství a když je nejhůř, zaplatí se nějaký advokát navíc.

 

Posuzujete, jak to mají církevní zaměstnanci s vírou?

Je to podobné jako jinde. Důležitá je odbornost, stejně jako alespoň základní identifikace s podnikem či institucí, kde pracuju. Čili není to tak, že by všichni naši lidé museli být stoprocentně věřící, ale na klíčových postech je to důležité. Týká se to například diecézního ekonoma, dále kancléře, přes kterého jdou všechny dokumenty, případně archiváře. Ale lesního dělníka někde u studánky nikdo nelustruje, jestli umí růženec.

 

Projevuje se nějaké pnutí, když například státní podnik Lesy ČR převádí pozemky církvi?

Nevylučuju, že při tom nějaký lesní správce skřípal zuby, ale větší problém byl v časových průtazích ze strany Státního pozemkového úřadu, které byly ovšem způsobené spíš procedurální náročností než nějakou neochotou. I když na to, jaký má stát masivní aparát, musím říct, že jsme byli mnohem pružnější a profesionálnější. Přitom jsme na to měli šibeniční lhůtu jeden rok, kdy bylo nutné všechen majetek zpaspartovat a dohledat archivní dokumenty. A kdybychom se o půlhodinu zpozdili, spadla by klec a nikdo by se s námi nebavil. Abych to shrnul: myslím, že to v zásadě dopadlo výborně a ani o tom už nechceme vést další řeči, je to hotová kapitola.

 

Katolická církev je v Česku rozčleněna na osm diecézí. Jak se liší jejich hospodářský potenciál?

Praha je diecézí od roku 973, je tedy přirozené, že má větší majetky než ostatní – i přes všechny války a reformy. Podobně Olomouc – biskupství, které se odvíjí od velkomoravského biskupství založeného v 11. století – má jiné majetkové portfolio než diecéze založené o staletí později za Marie Terezie, což je případ Českých Budějovic nebo Brna. Tyto novější diecéze byly navíc financovány zcela jiným způsobem: nikoliv z majetkové podstaty, ale z náboženského fondu, který vznikl zabráním klášterního majetku. A pak máme dvě nejnovější diecéze Plzeň a Ostravu, které začínaly na zelené louce, ale podělily se o ně jejich mateřské diecéze Praha a Olomouc čili velká stará biskupství se silným majetkovým zázemím. Bez solidarity to nejde.

 

 

Církevní solidarita má tradičně i mezinárodní rozměr. Jak vám pomáhají katolíci ze zahraničí?

Ano, dnes už se zapomíná, že totalitu církev ekonomicky přežila díky pomoci ze zahraničí, především z Německa. A v nějaké omezené míře tohle dál trvá. Jedna nadace se jmenuje Kirche in Not (Církev v nouzi, pozn. red.) a druhá Renovabis, přičemž obě nám v součtu poskytly miliardové položky. V období kolem revoluce to byla klíčová věc, pamětníci vzpomínají, jak se sem vozily třeba kopírky. Pak to byly peníze na opravu kostelů, budov či vodovodů a dnes se tato pomoc zaměřuje spíše na takzvané měkké projekty. Mají pomoci něčemu, na co tuzemská církev zatím nemá sílu, což jsou různé analýzy, komunikace, vzdělávání. A velká solidarita trvá ze strany rodáků, hlavně sudetských Němců – nebýt jich, ze stovek kostelů jsou zříceniny.

 

Když máte možnost nahlédnout k sousedům, kde má katolická církev silnější postavení než u nás, co jim závidíte?

Zklamu vás: vůbec nic. Církev v okolních státech nezažila takový zásek do hospodaření a majetky se jí vrátily ve víceméně původním rozsahu, případně tam trvá nějaké financování ze strany státu. My jsme dostali omezené majetky v různém stavu a k tomu náhradu za nevydaný majetek, kterou musíme v majetek nějak proměnit. A to je naprostá rarita, takže když jsme chtěli získat nějaké investiční know-how, nic odpovídajícího jsme nenašli. Všechny okolní církve investují spíš doplňkově až okrajově a hledí na nás se zájmem až téměř s obdivem. Naše cesta je hospodařit s majetkem, který nám byl vrácen, a zároveň jsme se zavázali k postupné ekonomické odluce od státu. To je něco specifického.

 

Jaké odvětví podnikání je nejbližší vašemu srdci? Nebo jinak: na co byste vsadil, kdyby rozhodování bylo jen na vás?

Obecně si myslím, že církev by mohla oslovit současníky nabídkou jakési životní harmonie. Nevím, jestli wellness je to správné slovo, spíš well-being, německy wohlsein. Čili vyváženost mezi duchovním a plně prožívaným životem, což je typické například pro benediktiny. Konkrétně by to mohly být různé rekreační pobyty spojené s lokální gastronomií, agroturistikou, lázeňskými procedurami. Trochu naivně si myslím, že když se člověk bude rochnit v těch bublinkách, mohl by přitom myslet na Pánaboha, případně si něco duchovního přečíst nebo si alespoň s někým hezky popovídat. Tak by podle mě mohl vypadat jeden z pilířů církevního podnikání.

 

Je k tomu někde alespoň nakročeno?

Mnohé kláštery už mají nějaká ubytovací zařízení, případně se tam něco pěstuje a prodává, rozmáhají se také pivovary. Jmenovat mohu Broumov, Břevnov, Želiv, Osek, Teplou, Doksany, Neratov nebo třeba Štěkeň - konkrétně zdejší Domov Panny Marie nabízí sto lůžek v pětadvaceti pokojích, domácí stravu a možnost pohovořit si o duchovních věcech i o všedním životě se sestrami, které domov provozují. Snažíme se rovněž, aby vznikla síť malých penzionů z vesnických far, hezky se to rozjíždí například v brněnské diecézi. Zájemcům doporučuju navštívit webové stránky církevní turistika.cz.

 

Ocitl jste se na zajímavém postu v zajímavou dobu.

Ano, je to historický okamžik a obrovská škola. Jsem vděčný, že u toho můžu být.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama