Kamera. Klapka. Snažíme se...

Ještě před pár měsíci – než přišel koronavirus – se filmový průmysl v Česku nacházel na ekonomickém vrcholu: v nejvyšším bodě minimálně za posledních pětadvacet let. Rekordně se točilo a vyrábělo, ve velkém přijížděly zahraniční filmové produkce, rychle stoupala návštěvnost kin a tržby ze vstupenek dosahovaly historicky nejvyšších hodnot.

Avšak opatření proti šíření pandemie v půlce března to vše ze dne na den zastavilo.

Dočasně musela zavřít kina, kvůli omezení fyzického kontaktu se přestalo natáčet, pro zahraniční filmaře se uzavřely hranice. Po několika týdnech se začalo s uvolňováním, herci mohli přestat při natáčení nosit roušky, pro filmaře se otevřely hranice a začalo se opět promítat v kinech. Přesto je po několika týdnech zřejmé, že dopad pandemie na film a obecně na zábavní průmysl bude zřejmě tvrdší a restart pomalejší než u jiných byznysů.

Jeden z hlavních motorů celého byznysu, tedy kina, zatím nenaskočil. Chybí nové filmy, podle zástupců branže navíc mezi lidmi přetrvávají zdravotní obavy z návratu do sálů. Tržby ze vstupenek jsou přitom celosvětově největším zdrojem příjmů pro tvůrce filmů a držitele práv: ti nemají jistotu, že diváci do kinosálů opravdu dorazí, tudíž odkládají premiéry největších taháků a brzdí investice do nových snímků. Velká část trhu se tak dostala do bludného kruhu, protože na starší filmy diváci ve větších počtech nepřijdou. Navíc klíčové Spojené státy byly koncem června v daleko horší epidemiologické situaci než Evropa a na druhém největším trhu v Číně bylo v multiplexech od ledna stále zhasnuto; nepočítáme-li krátký jarní pokus o jejich otevření, který skončil jejich opětovným uzavřením.

Pátek třináctého

První zkušenosti českých filmových profesionálů, kinařů, distributorů a producentů – kteří se sešli v červnu na semináři projektu Nové kino –, říkaly, že situace v Česku se k normálu vrací hodně pomalu.