Teď udělám něco pro naše lidi

Lidé

Ve čtrnácti letech se místo školy musela začít starat o své čtyři mladší sourozence, pár let nato se vdala. Marie Gailová měla ale o životě jinou představu. Později dostudovala, rozvedla se, na přelomu milénia se starala o mariňáky na americké ambasádě. Chtěla se však starat „o své“ – a založila neziskovou organizaci Romodrom. Ta letos slaví dvacet let existence.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Její tatínek pocházel ze Slovenska. „A maminka byla Židovka,“ začíná své vyprávění šestašedesátiletá Marie Gailová, když spolu usedáme na pohovku v pražské kanceláři organizace Romodrom, kterou před dvaceti lety založila.

Její otec přišel do Prahy v době, kdy se na Letné stavěl Stalinův pomník. Budovat základy této sochy byla jeho první práce v Čechách. „Rozhodl se, že chce žít život bílých lidí,“ nastiňuje Marie důvod, proč její otec opustil slovenskou osadu a vydal se v padesátých letech minulého století do Prahy. Dostal byt v Nuslích, kde pak Marie jako nejstarší z pěti dětí začala chodit do školy. „Spolu se mnou tam chodili i sestřenice a bratranci, ale všichni brzo skončili ve zvláštní škole. Já jsem měla štěstí, v první třídě si mě oblíbila moje učitelka, která mne pak brala k sobě domů a doučovala,“ vzpomíná Marie. Později se jejímu otci povedlo získat prestižní místo – zavážet uhlí po velvyslanectvích sídlících na Malé Straně.

 

Angličtina a němčina

„Otec dbal na to, abychom chodili do školy, abychom žili lepší život, než mohl žít on,“ pokračuje Marie ve vyprávění. „Táta uměl všechno udělat, zabezpečit svoji rodinu, a jelikož byl negramotný, chtěl, abychom něco byli, abychom měli dobrou práci. Říkával: Přece nebudete dělat to co já, já jsem dřel na uhlí, špinavej, to pro svoje děti nechci, vy musíte být něco lepšího.“

Vývoj však nabral jiný směr, když Mariina maminka odešla od manžela i svých pěti dětí. Otec pak rozhodl, že Marie jako nejstarší, tehdy čtrnáctiletá, už nebude studovat, ale postará se o své mladší sourozence – nejmladšímu byly tehdy tři roky. V osmnácti ji pak čekal sňatek. Když šla jednou s kamarádkou na cikánskou zábavu, na pódiu hrál kluk, který se po čase objevil u nich přede dveřmi a požádal otce o její ruku. „Tak jsem poslechla, nešlo odporovat,“ říká. Koho jste si vzala? ptám se. „Vdala jsem se do typické maďarské romské rodiny, kde platily striktní regule, jak se má holka chovat, a já přece jen pocházela z rodiny, kde bylo vše otevřenější,“ odpovídá Marie. Manželství, do něhož se narodili dva synové, Jan a Nikola, trvalo šest let.

 

 

V mezičase si Marie stihla dodělat střední hotelovou školu a po večerech se doma v kuchyni učila angličtinu a němčinu, což se později ukázalo jako dobrá volba. Ještě před revolucí pracovala v botelu Racek, vyhlášeném plovoucím hotelu zakotveném od roku 1970 v Praze-Podolí. Tehdy už byla rozvedená. Jednou tam přišel profesor indologie z berlínské univerzity Adalbert Gail, který se do Marie zamiloval. Po nějaké době se vzali. Marie za ním pak létala do Západního Berlína, společně hodně cestovali. Dnes Marie vzpomíná zejména na jejich každoroční cesty do Indie. Tam mimo jiné navštívila i Rádžasthán na severozápadu země. Předpokládá se, že právě z této oblasti pocházejí Romové. Druhý sňatek vydržel sedm let.

Když se Marie rozvedla podruhé, hledala si v Praze práci a narazila na inzerát: americká ambasáda se sídlem na Malé Straně sháněla někoho, kdo by se staral o ubytování příslušníků americké námořní pěchoty strážících velvyslanectví. Marie práci pro mariňáky v „marine house“ dostala a začala jezdit na Malou Stranu, stejně jako kdysi její otec. „Vedla jsem celý marine house. Měla jsem tam kuchařku, uklízečku, starala jsem se o uniformy a taky, jelikož jsem měla hotelovou školu, jsem připravovala recepce pro návštěvy a delegace,“ popisuje svoji další pracovní zkušenost Marie. Obsluhovala například Madeleine Albrightovou, ministryni zahraničních věcí v administrativě amerického prezidenta Billa Clintona.

Na ambasádě pracovala pět let. „Tehdy, to byl konec devadesátých let, jsem se v televizi dívala na zprávy o tom, jak skinheadi útočí na Romy. Rozčílilo mě to. Moji kluci byli ještě v pubertě, bála jsem se o ně,“ vysvětluje. Tak začala její cesta k tomu, aby pomáhala lidem, kteří pomoc potřebují.

 

Vyslali ji do ghetta

Jednoho dne se sebrala a z americké ambasády došla na druhý břeh Vltavy: tam na pražském magistrátu pracovala, a dodnes pracuje, romská koordinátorka Božena Filová. Šla se jí zeptat, co by měla dělat, aby pomohla Romům. „Dozvěděla jsem se, že pokud chci něco změnit, mám se prý stát sociální pracovnicí. Tak jsem ji vzala za slovo,“ říká Marie Gailová.

Na ambasádě dala výpověď a nastoupila pod Úřad vlády jako terénní sociální pracovnice. Tehdy, to se psal rok 2000, dostala na starost romské ghetto v bývalém areálu cihelny v Praze-Uhříněvsi. U vlakové tratě tam tehdy žily asi dvě desítky romských rodin v kůlnách a garážích bez elektřiny, pitné vody i kanalizace. Každý se tam bál chodit, sociálním pracovníkům se do cihelny nechtělo. Marii tam poslali, protože uměla romsky. „Pamatuji si, jak jsem tam šla poprvé. Bylo léto, vedro a oni neměli žádnou vodu. Tak jsem šla hned za starostou a řekla jsem mu, ať tam do dvou hodin přistaví cisternu, jinak volám novináře. Do dvou hodin tam cisterna stála.“

Marii se po několika měsících povedlo ghetto zrušit a romské rodiny přestěhovat do bytů. Ještě před stěhováním potkala v ghettu maminku se třemi dětmi, která pocházela ze Slovenska. „Jednou mi, zrovna byl Štědrý den, zazvonil telefon a že prý tato moje klientka někde upadla, zkolabovala, ale v nemocnici ji nechtějí ošetřit, protože nemá zdravotní pojištění,“ popisuje Marie sled událostí. Tehdy se místo příprav vlastní štědrovečerní večeře vydala do nemocnice, nechala si zavolat primáře a řekla mu, že neodejde, dokud ženu neošetří. Po ošetření odvezla klientku domů, přichystala jí i jejím dětem Vánoce a večer se vrátila ke své rodině.

Hned v lednu se vydala za manželem klientky, který byl toho času zavřený ve věznici ve středočeských Vinařicích.

A právě událost, která se tam odehrála, se stala prvotním impulzem ke vzniku vězeňského programu Romodrom, který Marie pár let nato založila.

„Abych paní mohla odvézt s dětmi zpátky na Slovensko, potřebovala jsem souhlas otce jejích dětí. Jela jsem do vězení a koukám, on tam hrál fotbal!“ rozčiluje se i po letech Marie. Hned proto zamířila k řediteli věznice se slovy: „Můžete mi laskavě říct, jak to, že on tu hraje fotbal, zatímco jeho žena nemá doma co dát dětem k jídlu? Jak to, že nepracuje?“ Ředitel jí prý odvětil: „No tak nám nějakou práci sežeňte, my jim ji dáme.“ Marie, stejně jako kdysi na magistrátu, vzala slova ředitele věznice vážně a pustila se do sepisování projektu na truhlářskou dílnu ve Vinařicích. Truhlářská dílna tam fungovala mezi lety 2007 až 2011 a jejím koordinátorem se stal Mariin syn Nikola Taragoš, který je dnes výkonným ředitelem Romodromu.

Momentálně Romodrom působí v deseti věznicích, dnes však už nabízí jiný typ pomoci: podporu vězňům, kteří se připravují na odchod z vězení, a zároveň i pomoc jejich rodinám. Systematická podpora před koncem výkonu trestu je totiž v Česku problematická: lidé po odchodu z věznice často nemají kam jít, a pokud nemají rodinu ani peníze, končí opět na ulici, vrací se ke kriminální činnosti a končí zase ve vězeních. Podle statistik se za mříže znovu dostane až sedmdesát procent vězňů – jde o jedno z nejvyšších čísel v Evropě.

 

Kam mají ty děti jít?

Vraťme se ale ještě zpátky do doby, kdy Romodrom vznikal. Psal se červenec 2001. „Tehdy mi volal někdo z Uhříněvsi, že tam romské děti lítají na náměstí. A kde mají ty děti jako lítat? ptala jsem se,“ vypráví Marie. Tehdy ji napadlo, že pro děti zorganizuje tábor, což taky záhy udělala.

Uhříněvské děti tak začaly jezdit na tábory právě pod hlavičkou nové neziskové organizace Romodrom, kterou – jak Marie Gailová vypráví – dala dohromady v malostranském kostele Panny Marie Vítězné (známější jako kostel Pražského Jezulátka). V něm se setkávala s lidmi z americké ambasády a mezi nimi našla první dobrovolníky, kteří jí se založením Romodromu pomohli. Později se organizace začala profesionalizovat – v současné době má 150 zaměstnanců po celé České republice a řídí kolem dvou desítek různých sociálních služeb, programů a projektů. Cílem je pomáhat lidem na okraji společnosti.

Romodrom dnes kromě vězeňského programu nabízí v řadě českých krajů programy pro děti předškolního věku i doučování pro školáky. Už v Uhříněvsi totiž Marie Gailová viděla, že mnoho romských dětí končí ve zvláštních školách, byť patří do klasické základní školy. Není náhodou, že v roce 2007 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, v němž se usnesl, že český stát diskriminuje žáky, kteří mají právo na vzdělání; pod hrozbou sankcí Česko muselo zavedenou praxi změnit; do zvláštních, respektive speciálních škol se tak dnes mohou – nebo by měly – dostat jen děti s diagnózou, nikoli děti, jejichž jediným handicapem je, že pocházejí ze sociálně slabých rodin, což byla dříve běžná praxe.

Marie Gailová již před lety dospěla k závěru, že s dětmi z ghett se musí začít pracovat od útlého věku, aby si zvykly na kolektiv, aby se naučily česky, aby měly režim. Sama na základní škole zažila, jak je to pro ně těžké, když je lidé a priori odsuzují. „Tak jsem jim říkala: Stejně si na to musíte zvyknout, že vás někdo nebude přijímat, musíte proti tomu bojovat a musíte být lepší. A všichni se mě pak ptali: Teto, jak jsi to udělala ty? A já na to: No prostě jsem se nebála,“ říká Marie s tím, že její táta jim vždycky říkával: „Musíte pracovat. Všechno jde, když budete chtít a když na tom budete dřít.“

Další oblast, ve které Romodrom pomáhá, je bydlení. Lidé sociálně slabí, kteří se dostanou do kolečka exekucí či jiných problémů, ztrácejí bydlení nebo bydlí v nevhodných podmínkách, rodiny s dětmi například žijí na ubytovnách. Už před lety proto Romodrom spustil program sociálního bydlení. Nyní mají takových programů hned několik v různých částech Česka. Jejich pomoc spočívá v tom, že nabízejí lidem vlastní bydlení s tím, že do bytu dochází sociální pracovník, který klientům pomáhá se vším, co potřebují vyřídit či řešit. Úspěchy tohoto programu jsou neoddiskutovatelné: půlka jejich klientů do roka najde vlastní práci a přestává být závislá na dávkách.

Jeden z posledních bydlících projektů, do něhož se Romodrom pustil, se nazývá Housing First (bydlení především). Jejich projekt letos ocenila i Evropa – Romodrom vyhrál první cenu, kterou převzal od Evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci. Housing First je koncept, který vznikl na začátku devadesátých let v New Yorku. Dr. Sama Tsemberise tehdy napadla vcelku logická věc: pokud nemáte kde bydlet, těžko se můžete na ulici vyhrabat ze svých problémů včetně drogové závislosti. Na rozdíl od předešlých projektů Romodromu se Housing First odlišuje v tom, že se do něj může dostat člověk s jakýmkoli problémem (dříve Romodrom do projektů bral jen lidi, u nichž byl předpoklad, že mají dostatečnou motivaci k tomu, aby svůj život znovu nastartovali).

„Původně jsme měli v plánu pomáhat jen Romům, ale ukázalo se, že se sociální vyloučení netýká jen jich, a tak dnes třicet procent našich klientů tvoří i lidé z majority. Do propadu se totiž může dostat úplně každý,“ dodává Marie Gailová. Zároveň je ale přesvědčena, že zdravý dospělý člověk by měl za každou cenu pracovat. „To mne naučil můj otec – ten za sebou zanechal kus práce. Podle něho to byla jediná cesta, jak se další naše generace posune dál. Zároveň ale platí, že romská komunita pomoc potřebuje, protože byla několik generací zanedbávána a odstrkována.“

Romodrom se letos rozhodl natočit krátký film, který mapuje dvacet let své existence. Podle Marie Gailové za vznik organizace mohl zejména její otec. Sama sobě prý tehdy říkala: „Tatínku můj, kterej už si v hrobě, teď teda udělám něco pro ty naše lidi já, já myslím, že je to moje povinnost.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama