Jezídi: zapomenutí obyvatelé iráckého Kurdistánu

Report

Pět let uběhlo od genocidy jezídů ze strany Islámského státu. Irácký Kurdistán (KRG) však dál zůstává domovem tisícovek jezídských uprchlíků. Žijí už celé roky ve stanech, chatrčích, rozestavěných činžácích či pronajatých domech. Nemají se kam vrátit, nebo se návratu bojí. Na rozdíl od Sýrie sice už Irák není válečnou zónou, do klidné oblasti má ale daleko.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Místo děje: křesťanská čtvrť Ankawa ve městě Erbíl, metropoli Iráckého Kurdistánu.

„Kde máte všechny muže?“ ptám se v chatrči stlučené z prken, plachet a desek. Navštívila jsem toto obydlí už v roce 2017 a od té doby se tady moc nezměnilo. Popravdě, doufala jsem, že už tenhle ubohý přístřešek nenajdu. V sedmi boudách žije několik rodin – tři, čtyři generace ve dvou pokojích. Umírají, žení se, rodí. Nejmladší obyvatel má jeden den, nejstarší skoro osmdesát. 

„Muži pracují,“ pokrčí rameny Nadia. „A můj táta musel odjet do Dohúku pro papíry.“ Nadie je dvanáct. Jako jediná umí trochu arabsky, anglicky, a dokonce i francouzsky. Je to milé, energické malé děvče. Napadá mě, jaká ji asi čeká budoucnost. Vdá se, až jí bude osmnáct, let jako její sestřenice? Nebo se stane novinářkou, jak si přeje? 

Její rodina doufá, že se jednou všichni vrátí domů do Šingálu, odkud je v roce 2014 vyhnal Islámský stát. Název milovaného domova mají nasprejovaný na stěnách i na nádobí. Šingál, česky Sindžár, je oblast na západ od Mosulu, kde v minulosti žili vedle jezídů také Arabové a Kurdové, a kde se Islámský stát dopustil obrovských zločinů. 

Dnes je Sindžár osvobozen, ale irácká vláda v Bagdádu a autonomní oblast Irácký Kurdistán (KRG) se dohadují, kdo je pánem devadesátitisícového města. Vedle nich zde mají velkou moc také Iránem podporované milice Lidové mobilizační síly (Hašd Šaabí/PMF) a militanti z tureckého Kurdistánu (PKK), kteří si zde po porážce ISIS ponechali vliv. 

Válka tu tedy nezuří, bezpečno tu ale stále není. A kde není bezpečno, nejsou ani investice. Upřímně řečeno, ochota jakékoliv vlády investovat do jinověreckých oblastí je vždy poměrně nízká, a tak Sindžár stále leží v ruinách a jeho obyvatelé jsou rozeseti po Kurdistánu v provizorních přístřešcích. Jako Nadia a její rodina.

Sedíme spolu dlouho, než slunce zapadne. Postupně pak navštívím všechny chatrče a s každým prohodím slovo. Témata se střídají, dojde i na smích. Jakmile ale vytáhnu foťák, nasadí všichni strnulé výrazy. „Proč se o objektivu neusmějete?“ ptám se Nadiiny matky. „Jezídi se nesmějí,“ reaguje. Její slova v následujících dnech potvrdí mnozí další.

 

V srdci jezídismu

Jezídi jsou starobylá náboženská skupina, která v sobě míchá vlivy původních mezopotámských náboženství, ale také vlivy monoteistické. Věří v Boha a sedm andělů, z nichž nejvyšší je Malek Távus – Král Páv, Král Slunečního světla. Ten kdysi odmítl pokleknout před člověkem a za to jej Bůh potrestal a srazil na zem. Pak jej pozvedl a udělal z něj vládce lidí. 

Tak praví jezídská víra, a to také určovalo po staletí jejich osud. Ve sražení Maleka Távuse viděli v minulosti muslimové i křesťané paralelu s ďáblem, který byl dříve také andělem, a jezídy proto považovali za uctívače ďábla. Podle toho se k nim i chovali, a stále chovají. Řada Kurdů, kteří v sousedství jezídů žijí, s nimi odmítá jíst nebo pít. Považují je za špinavé a nečisté. Proto v iráckém Kurdistánu nenajdete jezídské restaurace nebo čajovny, pekárny ani řezníky. Zkrachovali by. Pokud tedy někdy potkáte jezídy, nikdy neodmítněte pozvání ke stolu. Nevědomky byste je mohli zranit a urazit. 

Na zemi před hrobkou největšího světce Ádího ibn Musáfira v Láliši sedí několik jezídských starších, kolem běhají děti. Starší, mezi kterými sedí můj přítel Luqmán, na nás kynou, abychom se připojili. Jsme tu tři cizinci. Dva Španělé a já. Luqmán vypráví o jezídských tradicích a zamýšlí se nad jejich budoucností. Starší mezitím vtipkují o mém španělském kolegovi a pozastavují se nad několika faux pas, kterých se od svého příchodu dopustil. Už má u nich žlutou kartu: jako fotograf se necítil povinen poslouchat výklad, a tak si během focení sedl na jeden z nejsvětějších hrobů a vzápětí šlápl na práh chrámu, což je přísně zakázáno - práh se totiž líbá, nešlape se na něj. 

O několik okamžiků později se faux pas podaří i mně: nejdřív uchopím hrnek s kávou oběma rukama a pak ho dokonce postavím na stůl. To se nedělá. Přesný důvod mi nikdo nedokáže říct. Naštěstí jsou naši hostitelé nesmírně tolerantní a dočkáme se pouhého napomenutí s trochou výsměchu.

Jezídská mytologie a víra jsou velmi bohaté a každý nepatrný detail má svůj význam. Svatyně Láliš se nachází hluboko v horách, kde bývali lidé dobře ukrytí. Nyní je to malá vesnička s hrobkami, ve které žije snad šest lidí, ale i přesto je tu stále živo. A o svátcích sem přijíždí až padesát tisíc lidí, kteří bosi navštěvují svaté hroby.

V padesátistupňovém horku je chůze bez bot utrpením, ale kouzlo místa je dostatečnou kompenzací. Stromy vrhají příjemný stín, na špici hrobek je patrný půdorys slunce, který symbolizuje věčné světlo. Jedna z okolních hor se jmenuje Džudi a právě o její vrchol kdysi podle legendy ťukla Noemova Archa a rozbila si dno. Z hlubin se v tu chvíli vynořil had, omotal se kolem díry a ucpal ji svým tělem, čímž celou posádku zachránil. Právě reliéf hada dnes zdobí vchod do chrámu.

 

Neměnné struktury

Pro nevěřící jsou zde jen dvě místa se zákazem vstupu: křtitelnice. V minulosti jsme mohli i sem, pak ale začal někdo šířit pomluvy, že zde jezídi křtí na svou víru a křtitelnice se uzavřely. Přitom šlo od začátku o nesmysl: k jezídismu se nedá konvertovat, jezídem se člověk rodí a pokud se rozhodne vzít si nejezídského partnera, své náboženství ztrácí. 

Dnes se celkový počet jezídů odhaduje na milion. Žijí převážně v Iráku a okolí, ale také v Německu či Arménii, kde nedávno posvětili obrovský nový chrám. V jejich čele stojí Princ (Emír), což je dědičná funkce a poslední volba proběhla 27. července 2019, kdy se na trůn dostal syn zesnulého vládce. Náboženský vůdce se jmenuje Baba Šajch a je něčím na způsob jezídského papeže. 

Kromě kmenů a klanů existují v jezídské společnosti i kasty. Nejníže jsou murídi (těch je asi sedmdesát procent), pak pírové a dále šajchové (obojí zhruba po patnácti procentech). Každý muríd má dědičně svého píra a šajcha, kteří se starají o jeho duchovní pohodu, pomáhají mu radami a ve chvíli jeho smrti přijdou omýt jeho tvář a nabídnout útěchu pozůstalým. Jednotlivé kasty se mezi sebou nesezdávají, jsou velmi uzavřené. Duchovní pohodu věřících zajišťují také modlitby, které se provádí dvakrát denně - za úsvitu a západu Slunce. 

Jezídismus je původní náboženství Kurdů a před několika stovkami let byla většina Kurdů tohoto vyznání. Konverze k islámu ale jezídskou komunitu oslabily. V dnešní době Kurdové a KRG oficiálně považují jezídy za Kurdy – mají k tomu důvody ideologické i územní. Sami jezídi to o sobě ale netvrdí.

Pro politiky iráckého Kudristánu má toto tvrzení ale velmi dobrý důvod. Kdyby jezídi nebyli Kurdové, jen těžko by mohli požadovat přičlenění jejich území k svému území, jak požadují teď. Někteří jezídi s tím souhlasí, většina ale ne. Považují se za původní Kurdy, kteří se liší od těch konvertovaných a v podstatě tedy tvoří samostatnou etno-náboženskou skupinu.

 

Teror Islámského státu

Jezídská komunita se bude ještě dlouho vypořádávat s událostmi posledních let. Vedle vysokého počtu mrtvých trpěly stovky dívek jako sexuální otrokyně, zatímco chlapci byli převychovávání na bojovníky Islámského státu. Změna myšlení u chlapců bude stejně složitá jako psychologická pomoc dívkám. Pro ty dnes existují centra pomoci a konzervativní komunita pro ně vymyslela rituál druhého křtu, který je posvátnou cestou zbaví „špíny“ a ony budou přijaty zpátky mezi svůj lid. S jednou podmínkou: nesmí s sebou vzít děti, které bojovníkům ISIS porodily – pokud si je chtějí nechat, jsou z komunity zapuzeny a musí odejít. Takový osud prý přijalo na sto dívek a žen, které zmizely spolu se svými dětmi. 

Zní to velmi krutě, ale v kontextu jezídské kultury to má dvě opodstatnění. První je čistě pocitové: jezídi nechtějí ve svém středu děti těch, kteří jim způsobili tolik utrpení, takové dítě by patrně komunita nikdy plně nepřijala. Druhé opodstatnění má svoje pozadí v iráckých zákonech: v roce 2015 byl vydán zákon o Národní identifikační kartě, který říká, že pokud některý z rodičů konvertuje k islámu (nebo je muslimem), dítě je také muslimem. Tento zákon se týká otce i matky, což je v muslimském prostředí zcela nezvyklé. 

Ono dítě znásilněné jezídky je tedy dle zákona muslimské, a ačkoliv by bylo vychováváno jako jezíd, zákon by se k němu choval jako k muslimovi. Pokud by pak třeba šlo o dívku, muslimská dívka by se nemohla provdat za jezídského chlapce, problémy by nastaly i s ohledem dědictví. Zákon má i jiná úskalí, například přímo zakazuje muslimům konvertovat od islámu. Všechny menšiny v Iráku se proti zákonu okamžitě ohradily, ale bez výsledku. Zákon vnímají jako cestu iráckého státu k vytvoření muslimského státu.

 

Nemocnice místo mešit?

Ještě nedávno se o Iráku mluvilo jako o zemi, ze které v krátké době všechny náboženské menšiny utečou. Jezídi nicméně doufají v opak. Jejich předáci se bojí, že když všichni emigrují, náboženství zcela zmizí. 

Jejich obavy jsou oprávněné. Jezídská komunita je velmi uzavřená a vázaná na sebe. Její rozptýlení po světě by zachránilo jednotlivce, ale zabilo tradice a víru. Starší věří, že se místní vlády vzpamatují a začnou pečovat o život obyvatel, a to i těch nemuslimských. Doufají, že přestanou vznikat další nové mešity a začnou se stavět nemocnice a mosty. 

Už sumerské texty mluví o skupině „Karda“, která žila v této oblasti před pěti tisíci lety – dávno před islámem i křesťanstvím. K nim se odkazují jak jezídští, tak muslimští Kurdové. Teď se potřebují domluvit, jak zde budou žít. 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement