Na vrcholu. Jak Adéla šestého dne zdolala Sněžku

Lidé

Minulý týden se vydala z Prahy na pochod, v pondělí došla na nejvyšší horu České republiky - Sněžku. Komička Adéla Elbel nemůže kvůli koronaviru vystupovat, tak si našla novou práci. Spolu s fotografem Radkem Mičou šla Českem v karanténě a psala o tom zprávy do Reportéra. Na poslední, šesté etapě byl sníh, ledovka, skoro žádní lidé a - jak píše Adéla - "happiness ze zdolání vrcholu".

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Stejně jako všechny ostatní dny jsme měli na cestu azurové nebe a teplé počasí. Vlastně bylo celou dobu až nepochopitelně krásně. Nejlíp to ilustruje oblečení na videích. Tři dny jen tílko a navečer mikina. Takže klidně můžeme v létě předstírat, že to jdu znovu (i když... třeba fakt půjdu).

Počasí jsem se před cestou děsila nejvíc. Ani ne tak deště, přece jen se současné sucho skloňuje i v rozhovorech, ve kterých by to člověk nečekal („Jaké máte rád jogurty?” „Teď, když je sucho, jím meruňkové.”), ale bála jsem se zimy. Co si sbalit? Do nížin bych ještě jako typická městská povalečka tušila, ale já, skautem a trampingem nepolíbená, fakt nevím, jak je v dubnu na Sněžce. (Kdysi jsem jela v létě do bulharských hor, tak jsem si sbalila všechny své svetry a bylo tam 32 stupňů.) Tutorial, jak se obléct „na dámičku” na vrchol, najdete ve videu.

Z Dolního Dvora jsme vyrazili pěkně po zelené do Pece pod Sněžkou. Cesta byla suchá (více k tématu najdete v odstavci výše), sem tam se ještě povaloval ztuhlý sníh. Čím blíž jsme byli k Peci, tím víc ledovky cestou bylo. (Šok!) Za celou cestu jsem se nebála ani domobrany, ani toho, že budeme muset přespat v lese, ale teď jsem se fakt děsila, že na tom ledu uklouznu a třeba mi při tom zaskočí jablko a já umřu tak blbě, že vyhraju Darwinovu cenu. Nestalo se – první dnešní hurá.

V Peci jsme si dali oběd s tak vysokohorskou přirážkou, že jsem si chvíli myslela, že jsme u Matterhornu. Ale samozřejmě jsem stejně jako zbytek republiky solidární a chápu: proč by zlevňovali, když nemají pro koho, že?

Poslední úsek na Sněžku se šel krásně. Nohy už nás vůbec nebolely. Celá ta dlouhá cesta je vlastně logická. Pět dní trénujete na to, abyste si to pak v klidu vystoupali. Těsně pod vrcholem už bylo sněhu víc, ale protože jsem sníh nepotkala už pár let, připadala jsem si jak ve videu s dovádivými štěňátky, co v něm jdou prvně – prostě jsem asi osmkrát spadla a připadalo mi to legrační. (To ty endorfiny, že.)

 

 

Happiness ze zdolání vrcholu najdete ve videu. Ráda bych k tomu napsala, že jsem přehrávala, ale bohužel bych lhala.

Pro vás, co jste na Sněžce ještě nebyli: hele, trochu tam fouká. Jsou tam tři budovy, nějakej památník – asi tomu, kdo tam ty kameny dovlekl, dvě vlajky a výhled jak kráva.

Vzhledem k pozdní hodině a větru, při kterém už účes fakt nedrží, jsem si na vrcholu snědla banana bread z cool kavárny v Peci. Banana bread je taková buchta pro ty, co mají rádi banány nebo stejně jako já neměli na výběr.

Na závěr bych chtěla vyjádřit radost, že se neživím jako modelka předvádějící letní obuv. Myslím, že bych byla teď, po naší pouti, bez práce… no, ono by se vlastně zas tak moc nezměnilo.

Ale hurá, zvládli jsme to. Za šest dní jsme došli z Karlova mostu na Sněžku. Kolik jsme přesně ušli, vám teď neřeknu, musíme to dopočítat, ale vše se dozvíte v tištěném Reportérovi.

Je mi fakt líto, že už to skončilo, šla bych klidně ještě cestu zpět. Pokud máte podobné nutkání a nejste cílová skupina „chlebů a her” aka hobbymarketů a do ciziny ano, ale jen do Chorvatska, běžte pěšky na Sněžku. Je to boží.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama