Velkým nebezpečím pro Evropu není jen válka, ale také energetická krize

Pokud ruské vedení neztratilo zbytky příčetnosti, do přímého střetu s NATO se hnát nebude. Napadení členské země by mohlo být tím jediným činem, který by dokázal přimět alianci k vojenské akci, a takovou válku může Rusko snadno prohrát.

NATO není Ukrajina. Rozhodující roli by hrálo ovládnutí vzdušného prostoru, a jen samotní evropští členové aliance mají k dispozici více bojových letadel než Moskva. Se započtením amerických vzdušných sil roste převaha NATO na téměř trojnásobek, nemluvě o dokonalejším průzkumném a sledovacím vybavení. Aliance je také ve strategicky lepším postavení pro ničení klíčové infrastruktury nepřítele.

Šlo by bezesporu o strašlivý střet s nejistým výsledkem a velkými škodami na všech stranách, ale lze pochybovat, že by Rusko riskovalo zničení svého letectva a následnou decimaci pozemních jednotek kvůli útoku na Polsko nebo Pobaltí. Putin by v takovém případě vešel do historie jako architekt nejhorší porážky v ruských dějinách, což pravděpodobně nechce.

Zůstává samozřejmě varianta, že ruský vůdce zešílel a pokusí se zničit vlastní zemi i svět v jaderné válce. V takovém případě nás čeká scénář v duchu filmové série Mad Max, na který se nijak zvlášť připravit nedá, mohli bychom doufat nanejvýš ve vzpouru ruské armády.

Pravděpodobnější však je, že Kreml nestojí o riskantní vojenskou konfrontaci s NATO, ale pokusí se urvat slavná vítězství v místech, kvůli nimž Západ do války nepůjde – což kromě Ukrajiny znamená také například Podněstří či Gruzii. V takovém případě může být pro Evropu největší faktickou hrozbou energetická závislost na Rusku.

Musíme zcela vážně počítat s tím, že tok fosilních paliv z východu v určitý moment skončí. Nešlo by o válečný krok, nýbrž o „pouhé“ porušení mezinárodních smluv, které Moskva beztak porušuje bez mrknutí oka, a dokázala by to snadno odůvodnit coby reciprocitu za západní sankce. Výpadek příjmů ruského rozpočtu by byl obrovský, ale Moskva dala akcí na Ukrajině jasně najevo, že je ochotna ekonomické škody akceptovat.

Kreml se však především domnívá, že Evropa se bez ruského plynu neobejde, a bitvu nervů by nakonec prohrála. A v tento moment má pravdu.

Jediné, co hraje do karet nám, je načasování. Jaro je na dohled a v teplých měsících bychom dokázali výpadek ruských dodávek se zahnutými zuby zvládnout. Pokud by se však kohouty uzavřely s příchodem zimy, dostane se několik zemí včetně České republiky, ale také Německa či Itálie, do obrovských problémů.

Dopad takové situace by byl katastrofální ve všech myslitelných směrech, od ekonomiky přes vnitřní soudržnost Evropské unie a NATO, posílení extremistů, propad části střední vrstvy pod hranici chudoby, nebo zastavení průmyslu.

Zatímco válka by řady spojenců semkla, vleklá energetická krize zasadí jednotě EU nejtěžší úder za její existenci. Jakkoli dnes zní Evropa vůči Rusku jednotným hlasem, za deset měsíců se z ruské invaze na Ukrajinu stane minulost, stále odsouzeníhodná, leč také zdánlivě nezměnitelná. Naopak astronomické ceny ropy a plynu budou bolestně přítomné v každodenním životě milionů Evropanů. A to stále mluvíme o optimistické situaci, kdy plyn zůstane široce dostupný.

Můžeme mít sebeušlechtilejší pohnutky, ale v konfrontaci s promrzlými byty a krachujícími firmami začne podpora sankcí proti Rusku erodovat. Výsledkem budou rostoucí spory mezi více a méně postiženými zeměmi, což ohrozí samotnou existenci Evropské unie.

Dosud jsme se hádali o virtuální problémy jako uprchlíci nebo dotace, jejichž dopad na běžného Evropana je minimální. Avšak skutečnou, dalekosáhlou bídu Evropa nezažila po generace, nedokážeme se s ní během krátké doby vyrovnat. A nebudeme chtít – stále častěji uslyšíme „realistické“ názory, že Ukrajině již stejně nepomůžeme, tak proč trpět zbytečně.

Proto se absolutní prioritou EU a zejména českého předsednictví Rady EU musí stát energetická nezávislost na Rusku. Ale nejen ta dlouhodobá. Musíme podniknout všechny myslitelné kroky, abychom zvládli bez ruského plynu už nadcházející zimu: zajistit alternativní dodávky a pomoci našim občanům zvládnout růst cen, který může být extrémní, i kdyby to znamenalo masivní dotace a daňové úlevy.

Nic včetně klimatické změny či inflace nepředstavuje v tento moment reálnější, bezprostřednější a komplexnější hrozbu pro naši budoucnost. Pokud vlády a Brusel nedokážou dnem i nocí pracovat na jejím alespoň částečném odvrácení, čeká Evropu nebezpečí téměř srovnatelné s otevřenou válkou.

Autor je manažer a publicista.