Člověk má touhu překonat konečnost, náš projekt to umožňuje

Lidé

Historický ústav Akademie věd nedávno spustil unikátní projekt Databáze dějin všedního dne, který si klade za cíl nashromáždit vzpomínkové materiály „obyčejných lidí“ z různých dějinných epoch. Právě jejich vzpomínky ukazují dobu, kterou jinak považujeme za dobře známou, v úplně novém světle. Za iniciativou stojí mimo jiné mladý historik Vojtěch Kessler.

Můžete přiblížit váš projekt a jeho cíl?

Databáze dějin všedního dne je mezinárodní vědecký projekt, jehož cílem je zpřístupnit široké odborné i laické veřejnosti dosud nikde nezveřejněné prameny k dějinám všedního dne. To se děje prostřednictvím online databáze sesbíraných a zveřejněných vzpomínkových textů, čili nejrůznějších pamětí, vzpomínek či deníků obyčejných lidí.

 

Z jakých ideových směrů vycházíte?

Jak už název projektu napovídá, vycházíme z konceptu dějin každodennosti, někdy se jim také říká dějiny všedního dne. To je specifický pohled na historii, který do popředí staví dosud přehlížené stránky lidských životů v minulosti. Nejde ani tak o velké dějinné události, jako spíš o každodenní návyky, aktivity, ale také pocity či mentální pochody. Jde vlastně o část „kulturních dějin“, ale nesledujeme v něm takové to „vysoké umění“. Spíš popisujeme například, co lidé v minulosti jedli, co měli rádi, co je dojímalo, co naopak stresovalo a podobně. U nás na univerzitních pracovištích se jako samostatný obor dějiny každodennosti nevyučují, ale v zahraničí bývají většinou zastoupeny na historicko-antropologických ústavech a katedrách.

 

Jakým způsobem a jak dlouho Databáze vznikala?

Počátky projektu sahají až do raných 90. let, kdy socioložka Jana Losová a historik Milan Hlavačka vyzvali veřejnost k zasílání materiálů. Během několika let vznikl základní korpus textů, se kterým pracujeme dnes. Jde o zhruba 400 původních textů. Pak následně prakticky na dvacet let projekt ustrnul, až se v roce 2016 naskytla příležitost ten korpus zdigitalizovat, a odtud pak byl jen krůček k tomu s těmi digitalizáty pracovat. Nějak je utřídit, katalogizovat, a zkrátka systematizovat tak, aby mohly další texty organicky přibývat. Od té doby jsme zpracovávali dostupné prameny, s čímž neuvěřitelným způsobem pomohla například historička Veronika Kršková a další kolegové.

 

 

Proč by měla laiky zajímat každodennost místo těch „velkých“ politických dějin?

Pro laika je mnohem pochopitelnější autentický příběh konkrétního historického aktéra. Jestliže se budeme bavit o politicích, panovnících či jiných elitách a jejich velkých činech (války, smlouvy, dekrety atd.), pak se musíme ptát, jak se jejich jednání a tyto události reálně odrazily v životech obyčejných lidí. Díky vzpomínkovým textům pak můžeme zjistit, že obyčejný člověk považuje ve svém životě za důležité poněkud odlišné fenomény a události. Zdánlivě nepatrné změny v životě, jako je změna zaměstnání, proměny jeho vkusu třeba v oblasti konzumu a podobně. Je to vidět i na historiografické produkci posledních let. V knihkupectvích se začínají objevovat různá osobní svědectví, vzpomínky a reflexe historických událostí a tyto publikace začínají převažovat nad popisnými knihami přímo o těch vlastních událostech.

 

Například?

Třeba nedávné výročí první světové války nebo roku 1918. Nad deskriptivními syntézami dominovaly edice pamětí na tyto události. Zkrátka vzpomínky lidí, kteří žili, když byla válka. Žili se vším tím, co to obnáší, se svými radostmi i strastmi.

 

Kolik pramenů je ve vaší databázi k dnešnímu dni a jaké jsou ty nejběžnější?

Doposud máme zhruba 500 textů v češtině, němčině i slovenštině. Nejběžnější jsou vzpomínky, deníky, korespondence, ale máme například i různé dobové dokumenty typu čeledínských knížek. K tomu lze přiřadit i nejrůznější doprovodný materiál jako fotografie nebo třeba výstřižky z dobového tisku.

 

Vyzýváte k zapojení také veřejnost. Kolik lidí už vám zaslalo nějaké prameny?

Přesné číslo teď samozřejmě neznáme, mnoho zaslaných materiálů je také v různé fázi zpracování nebo vyjednávání o formě, v jaké budeme materiály přebírat. Lze ale říct, že od zveřejnění první výzvy na začátku července nám materiály zaslalo zhruba 80 zájemců. V první fázi jsme oslovili nejrůznější média, v současnosti probíhá propagace v rámci archivní sítě. V následujících měsících máme vytipované další mediální kanály, muzea (zejména ta regionální), síť farností apod.

 

Jaké jsou dosavadní ohlasy na celý projekt?

Ohlasy jsou vesměs pozitivní, jak ze strany odborníků, tak ze strany veřejnosti, která se postupně do projektu aktivně zapojuje. Je příjemné mít zpětnou vazbu od přispěvatelů, kteří se na vás obrátí a jsou vděční za to, že se o pozůstalost jejich předků nebo o jejich vlastní prožitky někdo zajímá. Těší je, že „po nich něco zůstane trvalého“. Vezměte si, že po 99 procentech lidské populace vlastně nic nezůstane, pár fotek a osobních vzpomínek blízkých. Ale člověk má touhu tuhle konečnost překonat, zanechat po sobě nějakou stopu, která mu bude dávat smysl.

 

Co nejde zaškatulkovat

K jakým nejzvláštnějším vzpomínkám jste se zatím dostali?

Je těžké vybrat jedny konkrétní vzpomínky, protože co kus, to originál a zajímavý osud. Já osobně mám rád vzpomínky lidí, které lze jen obtížně škatulkovat a zařadit do povrchních historických typů, do určitého historického „předporozumění“. Zkrátka zlí tihle, dobří támhleti, trpící tito apod.

 

Máte konkrétní příklad?

Třeba vzpomínky katolického polního kuráta Stanislava Sudy za světové války. Český vlastenec, ale habsburský a katolický loajalista, voják z povolání, přesto pacifista. Za pozornost třeba také stojí vzpomínky bývalého národního správce Václava Pecha, který před druhou světovou válkou a pak i za protektorátu pracoval v podniku AEG, po válce se stal jeho správcem a plynule pak přešel do služeb nově formovaného státu a de facto i komunistického režimu. Ten člověk chtěl vlastně jen dělat svoji práci a dělal ji dobře, ale ty dějiny, které známe z učebnic, prostě kolem nějak prosvištěly.

 

A co vám přišlo jako nejzajímavější zjištění z dosavadního výzkumu?

Jak už jsme zmínili, zajímavé je, že u takových textů předpokládáte, že se lidé budou věnovat „velkým událostem“, které prožili, pro naše období jsou to především dvě světové války, komunistický teror v 50. letech či okupace v roce 1968. Mnohem větší prostor je však věnován osobním záležitostem, rodině, prostředí, ze kterého autor pochází, atd. Prostě takové ty běžné věci. Proměny toho, co lidé jedli, jakou třeba poslouchali hudbu, co četli, zkrátka co měli rádi. Nebo obráceně, co jim vadilo, co je trápilo, kupříkladu mezigenerační problémy. Nenaplněné ambice, drobná životní zklamání a podobně.

 

 

Přiučil jste se něčemu ohledně dějin každodennosti?

Hned například z toho, co jsem nastínil v předchozí odpovědi. Můžeme uvažovat například o tom, zda jsou pro jedince a pro jeho vnímání minulosti důležitější ty „vnitřní“ jevy, o nichž jsem hovořil, nebo ty vnější, jako změny vlád, diplomatické smlouvy, zkrátka to, co se objevuje v učebnicích dějepisu. My se na základě naší Databáze přikláníme k tomu prvnímu. Samozřejmě je to jen teorie, bude ji potřeba verifikovat, ale myslíme, že je a bude příležitost, jak více propojovat čistou historii se sociologickými a antropologickými obory, ale třeba také s psychologií.

 

Lze nějak verifikovat, zda vzpomínky prostých lidí, které jsou zaznamenány v pramenech, odpovídají dobové realitě?

Texty v naší databázi slouží spíš jako doplněk a je třeba je konfrontovat s dalšími prameny například úřední povahy, aby se daly informace v nich obsažené vykládat. Důležité však není jen to, co je v textech explicitně napsáno, ale to, jak aktér vnímal svět, ve kterém žije. S tím se dá také pracovat například jako s koncepcí dějin mentalit, můžeme odhadovat, co daného aktéra formovalo a na základě čeho si pak vytvářel vnímání své současnosti. A proč například některé informace o svém životě v textu vynechával.

 

Nejsou prostě jen konstruktem daného jedince?

Do jisté míry ano, ale je třeba se ptát, z čeho historický aktér své konstrukce vytvářel, co je formovalo atd. Pokud bychom chtěli být provokativní, popravdě, co v historické vědě není „konstrukt“ daného jedince? I historický text, který deklaruje, že se opírá o prameny a pracuje za pomoci plnohodnotných a uznaných metod, je produktem, respektive konstruktem historika – daného jedince, který je „zajatcem“ vlastního kulturního, sociálního a dobového kontextu.

 

Co historici dělají s nostalgií a snahou „přikrášlit“ si minulost?

I s tím se dá pracovat velmi produktivně. Jak už bylo řečeno, pracujeme s formováním mentality daného autora, a pokud narazíme na případ vědomého upravování minulosti, můžeme sledovat, na základě čeho dochází u autora k takové sebereflexi. Záměrně jsem použil obrat „vědomé upravování minulosti“, protože někdy může být důvodem zatajování určitých informací prostý fakt, že na ně autor zapomněl.

 

90. léta jako dávnověk

Jaké máte s Databází plány?

Rádi bychom rozšířili sbírku alespoň o takové množství textů, v jakém vznikla v 90. letech. Budeme rádi, když nám lidé pošlou vlastně jakýkoliv písemný odraz vlastní minulosti, nebo minulosti svých předků, rodinné či osobní kroniky. Je de facto jedno, zda ze začátku 20. století, nebo z 90. let. Chceme zaujmout širší veřejnost a vyvolat u ní zájem o historii nejen vlastních předků. O to, co se dělo předtím, než se narodili. Toho chceme docílit i připravovanými přednáškami na školách, veřejnými akcemi a také publikováním tematických knih, které budou primárně vycházet ze sbírky. V širším horizontu je pak naší vizí, možná zbožným přáním, zformovat platformu odborníků z různých vědních oborů, kteří se ve větší či menší míře zabývají každodenností. Něco jako Výzkumné centrum dějin každodennosti a historické paměti, něco takového, co například existuje v Rakousku nebo Německu.

 

Budou vás zajímat i materiály týkající se každodennosti ze zmíněných 90. let?

Určitě, vždyť už je to 30 let, a než se nadějeme, dospějí generace, pro které to bude dávnověk stejně jako pro nás třeba ta první světová válka. Navíc budeme rádi, pokud se Databáze stane dlouhodobým projektem, postupně doplňovaným. Za několik desítek let historikové, a nejen oni, jistě ocení, pokud se stejným způsobem, jako dnes studujeme první polovinu 20. století, budou moci něco dozvědět o 90. letech. Žádná epocha by neměla být odsouzena k zapomnění.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama