Židovské oči i ústa jsou ve mně

Zapadlé městečko Stare Święciany nedaleko Vilna (dnešní litevský Vilnius). Skoro sedm tisíc obyvatel. Z toho dvě třetiny tvoří Židé a osm set Poláků. Kostel, ortodoxní cerkev a čtyři synagogy. Školy, krámky, knajpy, trhy a křivolaké uličky s nízkými dřevěnými domky jak z Chagallových obrazů.

Duben 1943. Jednotka SS Einsatzgruppe likviduje místní židovské ghetto. Ti, co zbyli a nebyli povraždění (v okolní krajině se nachází několik čerstvě zaházených masových hrobů), jsou právě naháněni jak králíci do kotců – připravených nákladních automobilů. Zoufalé židovské matce se podaří po předchozí domluvě svěřit svého několikaměsíčního syna mladým polským manželům Piotrovi a Emilii. Paní Emilii stačí židovská žena říci: „… zachraňte mé židovské dítě ve jménu Žida, ve kterého věříte…“ Dítě zůstane v peřince na verandě. A u něj samovar a váha, to poslední, čím židovští manželé můžou zaplatit za záchranu dítěte.

Polští rodiče nechávají nemluvně pokřtít. Od této chvíle se jmenuje Romuald, kterému blízcí a kamarádi neřeknou jinak než Romek. O svém původu, o rodovém hebrejském kmeni netuší vůbec nic. Židovští rodiče se pro něj nevrátí. Otec zahynul na pochodu smrti z koncentračního tábora Stutthof, matka ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Stopy o tři roky staršího bratra Samka se vytrácejí při deportaci z ghetta. Bůhví jak skončil.

Polská rodina se s malým Romkem stěhuje na území osvobozeného Polska, do Pasłęku nedaleko Elblągu. Ještě mu není šest, hraje si s kluky ze sousedství na plácku mezi baráky dělnické kolonie. Z nedaleké knajpy se právě vypotácejí dva ožralkové, močí u zdi a pak se zastaví před chlapcem. Chvíli na něj zírají a pak na něj začnou pokřikovat: „Co tu čumíš, ty parchante jeden židovskej! Seber se a vypadni vodsud!“ Vyděšeně běží za matkou, vyráží ze sebe nesrozumitelné zvuky, koktá. Neví, proč na něj tak řvou, a považuje to za nějakou sprostou nadávku. Když se v matčině náruči uklidní, ptá se: „Mami, co to znamená Žid?“ Matka odpoví: „Kdo ti tak nadával? Někdo tady ze sousedství? Paní Kolosowská? Paní Sienkiewiczová? Paní Wulczacká?“ – „Ne, ty ne.“ – „Tak vidíš. Dobří a moudří lidé ti tak neříkají, to jenom hloupí opilci! A hlupákům se raději vyhýbej.“

Romek začne chodit do školy. Je bystrý, upovídaný, hraje na akordeon, který mu rodiče koupili za prodanou krávu. Jeho fyziognomie leccos naznačuje. Předně – je jiný než jeho světlovlasí polští rodiče. I děti ze sousedství se ho často ptají: „Po kom ty vlastně jsi?“ Nechápe, proč ho rodiče nechávají pravidelně stříhat úplně dohola, když má tak pěkné kudrnaté vlasy, černé jak uhel. Pokaždé se ptá: „Mami, proč nemám žádné vlasy?“ A matka odpovídá: „Protože máš vši, je bída a šíří se různé choroby.“ Romek pohotově reaguje: „Ale jiné děti mají taky vši a mohou mít vlasy.“ O pár let později, bylo to uprostřed týdne, sedí paní Emilie u kamen a něco štupuje. Otec se ještě nevrátil z práce. Romek stojí před zrcadlem a češe si narostlé vlasy. A najednou se mu zdá, že má určité shodné rysy s otcem. Radostí vykřikne: „Mami, mami! Že jsem podobný tatínkovi!“ Ticho. Chvíle rozpačitého mlčení. A Romek vyhrkne: „Protože jestli jsem Žid, tak to teprve uvidíte, co si udělám!“ Podívá se do zrcadla a v odraze za sebou vidí plačící matčinu tvář.