Židovské oči i ústa jsou ve mně

Kultura

Jen několik měsíců starý židovský chlapec přežije holokaust ve východní Evropě – tak začíná povídka psaná pro červnového Reportéra.

Audio
verze

Zapadlé městečko Stare Święciany nedaleko Vilna (dnešní litevský Vilnius). Skoro sedm tisíc obyvatel. Z toho dvě třetiny tvoří Židé a osm set Poláků. Kostel, ortodoxní cerkev a čtyři synagogy. Školy, krámky, knajpy, trhy a křivolaké uličky s nízkými dřevěnými domky jak z Chagallových obrazů.

 

Duben 1943. Jednotka SS Einsatzgruppe likviduje místní židovské ghetto. Ti, co zbyli a nebyli povraždění (v okolní krajině se nachází několik čerstvě zaházených masových hrobů), jsou právě naháněni jak králíci do kotců – připravených nákladních automobilů. Zoufalé židovské matce se podaří po předchozí domluvě svěřit svého několikaměsíčního syna mladým polským manželům Piotrovi a Emilii. Paní Emilii stačí židovská žena říci: „... zachraňte mé židovské dítě ve jménu Žida, ve kterého věříte...“ Dítě zůstane v peřince na verandě. A u něj samovar a váha, to poslední, čím židovští manželé můžou zaplatit za záchranu dítěte.

 

Polští rodiče nechávají nemluvně pokřtít. Od této chvíle se jmenuje Romuald, kterému blízcí a kamarádi neřeknou jinak než Romek. O svém původu, o rodovém hebrejském kmeni netuší vůbec nic. Židovští rodiče se pro něj nevrátí. Otec zahynul na pochodu smrti z koncentračního tábora Stutthof, matka ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Stopy o tři roky staršího bratra Samka se vytrácejí při deportaci z ghetta. Bůhví jak skončil.

 

Polská rodina se s malým Romkem stěhuje na území osvobozeného Polska, do Pasłęku nedaleko Elblągu. Ještě mu není šest, hraje si s kluky ze sousedství na plácku mezi baráky dělnické kolonie. Z nedaleké knajpy se právě vypotácejí dva ožralkové, močí u zdi a pak se zastaví před chlapcem. Chvíli na něj zírají a pak na něj začnou pokřikovat: „Co tu čumíš, ty parchante jeden židovskej! Seber se a vypadni vodsud!“ Vyděšeně běží za matkou, vyráží ze sebe nesrozumitelné zvuky, koktá. Neví, proč na něj tak řvou, a považuje to za nějakou sprostou nadávku. Když se v matčině náruči uklidní, ptá se: „Mami, co to znamená Žid?“ Matka odpoví: „Kdo ti tak nadával? Někdo tady ze sousedství? Paní Kolosowská? Paní Sienkiewiczová? Paní Wulczacká?“ – „Ne, ty ne.“ – „Tak vidíš. Dobří a moudří lidé ti tak neříkají, to jenom hloupí opilci! A hlupákům se raději vyhýbej.“

 

Romek začne chodit do školy. Je bystrý, upovídaný, hraje na akordeon, který mu rodiče koupili za prodanou krávu. Jeho fyziognomie leccos naznačuje. Předně – je jiný než jeho světlovlasí polští rodiče. I děti ze sousedství se ho často ptají: „Po kom ty vlastně jsi?“ Nechápe, proč ho rodiče nechávají pravidelně stříhat úplně dohola, když má tak pěkné kudrnaté vlasy, černé jak uhel. Pokaždé se ptá: „Mami, proč nemám žádné vlasy?“ A matka odpovídá: „Protože máš vši, je bída a šíří se různé choroby.“ Romek pohotově reaguje: „Ale jiné děti mají taky vši a mohou mít vlasy.“ O pár let později, bylo to uprostřed týdne, sedí paní Emilie u kamen a něco štupuje. Otec se ještě nevrátil z práce. Romek stojí před zrcadlem a češe si narostlé vlasy. A najednou se mu zdá, že má určité shodné rysy s otcem. Radostí vykřikne: „Mami, mami! Že jsem podobný tatínkovi!“ Ticho. Chvíle rozpačitého mlčení. A Romek vyhrkne: „Protože jestli jsem Žid, tak to teprve uvidíte, co si udělám!“ Podívá se do zrcadla a v odraze za sebou vidí plačící matčinu tvář.

 

V roce 1956 jede Romek s otcem navštívit strýce Vojtěcha, svého křestního kmotra, který žije na území tehdejšího Sovětského svazu. Je to poprvé od konce války, co tam mohou, do té doby se tam z politických důvodů jezdit nesmělo. Otec tehdy rozhodl, že navštíví i Romkovo rodné místo Święciany a že se cestou ještě zastaví v městečku, kde kdysi sloužil v armádě. Když se tam procházejí a hledají bývalá kasárna, potkají na ulici chlapíka, s nímž se otec začne srdečně bavit polsky. Po chvilce ten muž ukazuje na Romka a táže se: „A kdepak jste vyhrabali toho malého Židáčka?“ Otec se během chvilky rozzuří a začne křičet a nadávat, nikoli polsky, ale rusky: „Ty, svoloč, atkúda u těbjá takíje fašístskije vaprósy!“ Kouří potom jednu cigaretu za druhou, přivine syna k sobě a hladí po hlavě. Do Święcian už nejeli. Na té cestě se spolu sblížili, ale pozdější Romkovo rozhodnutí stát se knězem otce překvapilo. Nesouhlasil. Byl proti. Po nějaké době pak syna v kněžském semináři navštívil. Šli spolu do kolejní kaple, otec tam poklekl a najednou se rozplakal. „Tati, jestli si to nepřeješ,“ rozpačitě reaguje Romek a dodá: „Dělám snad něco špatně?“ Otec reaguje dojatě: „Ale ne, je to tvůj život, copak si nemohu trochu poplakat?“ Byla neděle. Následující čtvrtek otec náhle zemřel, když spadl ze schodů. Po pohřbu se Romek svěří matce: „Asi bych se neměl vracet do semináře. Koneckonců, táta to nechtěl.“ – „Ach ne,“ reaguje matka okamžitě. „Táta tě moc miloval. Věděl, že je to tvůj život, tvoje budoucnost.“

 

V roce 1966 byl Romek vysvěcen na katolického kněze. Začne vyučovat filozofii na univerzitě v Lublinu. Jeho specializací je filozofie Henriho Bergsona. V polovině sedmdesátých let se za synem do Lublinu přestěhuje jeho stárnoucí matka. Bydlí spolu v malém bytě a během večerů, vždy po návratu z fakulty, když spolu rozmlouvají, se Romek stále častěji vrací k minulosti a židovským tématům. Pomalu mu dochází, že jeho milovaní rodiče asi opravdu nejsou skutečnými rodiči. V tématu je poučenější, za studií měli výborného učitele biblistiky, a mohl tak více proniknout do příběhů a historie Starého zákona, přečetl řadu knih o holokaustu a představa, že je židovské dítě, už ho tolik neděsí jako v dospívání. Naopak, byl by na takový původ hrdý. Matka se ale o tom odmítá bavit. Romek se tedy pokouší téma otevřít z jiné strany. Čte s ní texty židovských autorů, kteří prožili hrůzy druhé světové války. Jednou večer listují v knižně vydaných denících Adama Czerniakówa, šéfa židovské samosprávy ve varšavském ghettu, který spáchal sebevraždu na protest proti transportům. Matka při čtení začne plakat. Romek přestane číst. Chvíli přemýšlí, zda se má odvážit. Nastala ta chvíle právě teď? Zeptá se: „Mami, proč pláčeš? Jsem snad i já Žid?“ Zavzlykala: „A co já!? Copak já tě nemám ráda?“ Na otázku odpověděla protiotázkou, avšak v její odpovědi už byla skryta určitá odpověď. Náznak.

 

O několik měsíců později Romualdova matka onemocněla leukemií, její zdravotní stav se týden od týdne zhoršoval. V častých vzpomínkách se se synem vrací do Święcian. Stále dokola probírají: kde bydleli, od koho měli pronajatý byt, jak se jmenovaly ulice, sousedé, jejich pes, kde viselo krmítko... Až jednou večer, bylo to 23. ledna 1978, Romek matce položí otázku: „A co Židé, mami, znalas tam nějaké Židy?“ Pohlédla na něj a rozplakala se: „Romku, vždyť víš, že v roce 1943, když přišli Němci...“ Váhá. Vzal ji za ruku. Teď, nebo nikdy: „Mami, já vím, že to je tajemství, ale já musím znát pravdu, protože je to moje pravda a můj život. Mou lásku k tobě to nijak neoslabí, naopak. To je přece krásná kapitola v tvém životě, musíš mi to všechno povědět.“ Matka se po chvíli vzlykání odhodlala: „Měl jsi skvělé rodiče, kteří tě měli moc rádi, byli to Židé, Němci je zavraždili...“

Začal se dál vyptávat – jak se jmenovali? Čím byli... Nevěděla. „Ani příjmení nevíš?“ Odpověděla tichým hlasem: „Ty si to vůbec neumíš představit. Zachránili jsme tě před jistou smrtí, ale víc jsme vědět nechtěli. My jsme se nebáli jenom Němců, my jsme měli strach i z Poláků a Litevců. Nezapomeň, že když někdo udal někoho, kdo skrýval Židy, dostal od Němců půl pytle mouky. A to už bylo něco. Strašně jsem se bála, navíc jsme neměli ani pořádné bydlení...“ Romek se znovu rozechvěle ptá: „A komu jsem podobný?“ – „Máš oči po matce...“ Začala mu popisovat jejich setkání: „Měl jsi skvělou a moudrou matku... Já se hrozně bála, ale ona prohlásila: ,Vy jste křesťanka... několikrát jste to říkala, že věříte v Ježíše. Přece on byl také Židem, zachraňte mé židovské dítě ve jménu toho Žida, ve kterého věříte. Až vyroste, stane se z něj kněz a bude vyučovat lidi…‘“

Zachvěl se. Mrazí ho v zádech. Zní to jako proroctví, jako věštba, jako sentence z nějaké řecké tragédie. Romek postupně začíná nahlížet a chápat řadu událostí svého předcházejícího života, kterým dosud nerozuměl. Jako kdyby našel ztracený klíč od dveří ke svému příběhu. Nalézá vnitřní stopy, různé životní etapy se mu náhle propojují, konečně jim rozumí, řada okamžiků dostává význam. Je to jako vyluštění tajenky. Později Romek do jednoho dopisu napíše: „Vždycky jsem si myslel, že o svém životě rozhoduji jenom já a nikdo jiný. Najednou jsem zjistil, že to nejsem já, kdo drží volant, ale že sedím na zadním sedadle a můj život řídí někdo jiný.“

 

Romek se druhý den znovu baví s matkou o své minulosti. A také se ptá, proč mu to řekla až po tolika letech. „Vzpomínáš, Romku,“ říká máma, „cos tehdy říkal před tím zrcadlem, když jsi byl malej? Cožpak jsem mohla něco říct? Co kdyby sis nějak ublížil... teď už jsi dospělej a dokážeš to přijmout.“ Romek konečně nahlédl otcovu bolest, když ho tehdy, nedlouho před smrtí, navštívil v semináři. Matka mu teď prozradila, co jí často opakoval, když nemohl spát: „Ta vyděšená Židovka jen tak něco řekla, ochotná použít jakýkoli argument, abychom si to dítě vzali… Co když z něj nebude dobrý kněz?“ Romek si od té chvíle před spaním často opakuje: „Jsem z Abrahámova lidu a mým rabínem je Ježíš.“

 

Bylo to v roce 2003. Romuald pobýval na krátké návštěvě Prahy. Tehdy mě s ním seznámil náš společný polský přítel Tomek. Sešli jsme se v klášteře na Starém Městě. Byl zrovna Den vzpomínky na oběti holokaustu. Romek měl na sobě černé sako, na pomenší postavě byla posazena souměrná, ostře řezaná tvář s výrazně tmavými oblouky obočí a hlubokýma hnědýma očima. Vyprávěl, jak se mu v devadesátých letech podařilo prostřednictvím jedné polské známé vypátrat v Izraeli dvě předválečné židovské obyvatelky rodných święcian (pamatovaly si jeho židovskou maminku a poslaly mu její fotografii), jak zjistil jména rodičů a že bratr a sestra židovského otce stále žijí v Netanji. Vypravil se tehdy poprvé do Izraele. Na závěr našeho pražského setkání, to už jsme stáli ve dveřích, jsem se Romka zeptal, zdali se může ještě někdy opakovat Osvětim. Odpověděl se sklopenýma očima: „Obávám se, že ano. Člověk nikdy není jednou provždy uchráněn od zla a všelijakých pokušení. A když třeba poslouchám určitou politickou frazeologii, zvlášť tehdy, mísí-li se politické fráze s náboženskými, mám velké obavy. Už během polských prvních svobodných voleb se na zdech domů objevily nápisy Židi do plynu. Jednou jsem šel se svým kolegou, profesorem naší univerzity, kolem plakátu známého politika, jehož tvář někdo počmáral židovskými hvězdami a šibenicemi. Nedalo mi to a řekl jsem: ,Pane profesore, co tím kdo sleduje? Co to je za démona, který má tohleto všechno na svědomí?‘ On se na mě podíval a odpověděl: ,No Židé přece, kdo jiný!‘ Úplně jsem zkoprněl. Bylo to pár kroků od zastávky trolejbusu. Otočil jsem se na podpatku, doběhl k ní a naskočil do trolejbusu, který tam zrovna stál a shodou okolností odjížděl do Majdanku. Tak jsem si tam jel všechno v klidu rozmyslet. Najednou jsem se ve své vlasti cítil cizincem. Ano, Osvětim se opakovat může.“ Rozloučili jsme se tehdy objetím. O dalších osudech Romualda jsem se dozvídal od našeho společného přítele Tomka.

 

V Polsku se Romek začínal cítit sám a osaměle. Zvlášť po smrti polského papeže, který od svého wadovického mládí rozuměl židovské duši a Židům byl vždycky nablízku. Romek odešel z lublinské univerzity do předčasného důchodu a na podzim 2009 odcestoval do Izraele, do země svých praotců. Žije v Jeruzalémě, kde pracuje jako archivář v muzeu Jad vašem. Občas, pod dojmem pročítaných archiválií a sugestivních fotografií, musí náhle přestat pracovat a jde se vyplakat na zahradu. „Někdy se tak bojím, že se mi všechno začne zdát,“ píše v jednom článku, který o své práci napsal, „a to už je signál, že psychika je přetažená – pak dva tři dny nechodím do práce, dokud se trochu nerozdýchám.“

 

Dne 6. února 2019 se stal Romek plně a cele Židem. Slavnostního obřadu bar micva se v Jeruzalémě zúčastnili vrchní rabín Izraele Meir Lau a vrchní rabín Polska Michael Schudrich.

 

Samovar a váhy, kterými Romkovi židovští rodiče „uplatili“ jeho adoptivní, křesťanské rodiče, jsou nyní vystaveny v expozici Muzea dějin polských Židů ve Varšavě.

 

Romek sedí u počítače v Jeruzalémě a do mailu svým přátelům píše: „Dnes vím, že oči mé matky jsou ve mně, i ústa mého otce jsou ve mně a také strach a slzy mého bratra Samka cítím v sobě. Nesu v sobě lásku svých rodičů – Židů a Poláků.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement