Ztracen v hudebním vesmíru

Lidé

Geniální dítě, psalo se o něm před mnoha lety, když po vzoru malého Mozarta koncertoval po celém světě, a přitom stěží dosáhl na pedály u piana. Dnes je Lukáš Vondráček v Kristových letech. Slavný třiatřicetiletý klavírista cestuje od jednoho světového pódia k druhému, nemá nikde domov, nevlastní mobil a zábavným historkám navzdory hledá hlavně klid v duši.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před třemi lety vystoupil na klavírní Mount Everest. Sedmdesát tisíc not téměř nehratelného Rachmaninovova klavírního koncertu č. 3 podal tak, že rozplakal belgickou královnu Mathildu a stal se vítězem jednoho z nejtěžších klavírních klání – mezinárodní soutěže královny Alžběty. Pak s panovnickou rodinou povečeřel v soukromí jejich bruselského paláce, počkal, až král Phillippe uloží děti k spánku, a nechal si od něj zahrát nějakou triviální skladbičku. Poté se vypravil do světa na jedno dlouhé turné, z něhož se vlastně dosud nevrátil…

„Věci mám uskladněné v depu v Bostonu, na tom se za poslední léta nic nezměnilo. Když hraju stokrát do roka na různých místech, jedu vlastně ze štace na štaci. Ostatně co bych si vůbec počal s vlastním bytem? Přijel bych tam jednou za uherský rok na dva dny, vařit neumím, stejně bych skončil v restauraci – tak k čemu by mi vůbec byl?“ 

 

Dětství za klavírem

Shromažďovat statky ho prý nikdy nelákalo. Když byl malý, neměli doma v Opavě televizi ani auto; jeho otec dodnes na synovy koncerty v Česku jezdí stopem. Zato měli tři klavíry. K jednomu z nich ho rodiče, oba hudebníci, posadili ve dvou letech. Trávil u něj tehdy osm deset hodin denně. Do školy chodil nejdřív jen pár dní v týdnu, pak už ani to. V deseti letech podnikl první koncertní turné po USA, ve třinácti letech nastoupil v Ostravě na univerzitu. 

 

„Nebyl to žádný med. Neměl jsem kolem sebe žádné vrstevníky, volného času jsem měl minimum,“ vzpomíná a současně vysvětluje, že si byl už tehdy svých schopností dobře vědom. „Občas jsem si říkal, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Myslím, že mě měl někdo hodně rád, když mi dal tak krásný dar.“ Není to však svým způsobem i dar danajský, ptám se. „To víte, že ano! Je to jako na houpačce. Člověk vždycky chce to, co nemá. Já jsem od malička věděl, že spoustu věcí nikdy nezkusím, protože na to nebude prostor ani čas. Často je mi smutno, ale já ten svůj způsob života mám rád. Bez hudby by byl můj život mnohem chudší.“

Když mu bylo patnáct, slyšel ho hrát tehdejší šéfdirigent České filharmonie, sám vítěz soutěže královny Alžběty, Vladimir Ashkenazy. A rozhodl se vzít ho pod svá křídla. „Jezdil jsem s Ashkenazym po celém světě, už tehdy jsem absolvoval osmdesát koncertů ročně,“ vzpomíná dodnes vděčně.

Kdy geniální dítě přestalo být dítětem? „Asi s příchodem do USA. Ale já jsem dítětem vlastně tak trochu pořád. V některých ohledech jsem velmi naivní a nepoužitelný. Je zkrátka tolik věcí, které mě minuly, tolik věcí za mě dělá někdo jiný, protože mi vždycky říkali, že se tím nemám rozptylovat, že já mám vlastně z každodenního života často strach.“ 

Sám se označuje za „experta na letištní salonky, hotely a restaurace“. Prý může dát doporučení typu, kde se dobře najíst v Singapuru, ale základní věci, které řeší devadesát procent lidí, nezvládá. „Ten, co mi dal ten dar, to holt takhle zamýšlel, tak se tomu nebudu vzpírat. Umělec by měl umět zůstat dítětem, zažívat bláznivou radost, nechat se hraním pohltit. Vždyť schopnost uchovat si dětskou radost ze života a z maličkostí je důležitá pro každého.“

Konec eskamotéra

Lukáši Vondráčkovi nechybí smysl pro legraci. Když povolí ledy, začne vytahovat jednu historku za druhou. Třeba jak v Japonsku těsně před koncertem zjistil, že nedopne kalhoty, a už neměl čas koupit si jiné. „Tak jsem se do nich nasoukal jen tak, bez spodního prádla. A celý ten koncert jsem nemyslel na nic jiného, než aby mi neruply, a kdyby ruply, tak jak by na to reagovalo konzervativní japonské publikum!“

Nebo ta z českého zámku Kozel: „Posluchači seděli v zámecké zahradě na plastových židličkách, které asi nebyly moc kvalitní, protože najednou začali všichni padat. Orchestr k tomu hrál nějakou intimní pasáž a do toho postupně všichni lehli. Tak tam jsem měl ovace vestoje, protože pak už si diváci neměli kam sednout.“ Groteskní historky zažívá i na svých turné po Číně, kde získal nálepku „český klavírní princ“. „První léta se dokonce během koncertů běžně kouřilo. Posluchači si navíc všechno nahrávali na mobil a potom si to přímo během vystoupení pouštěli a hlasitě se u toho bavili. To byla opravdu zkouška nervů, kterou ustáli jenom otrlí interpreti,“ popisuje.

Letos na podzim dospěl do Kristových let. Znamená těch třiatřicet let nějaký životní předěl? „Ne. Spíš je to taková naděje, že budu trochu méně blbnout a že budu trochu moudřejší. Dřív jsem si myslel, že musím jiným něco dokazovat. A teď dozrávám do věku, kdy mi je jedno, co si o mně myslí ostatní, a kdy si můžu hledat vlastní cestu.“ Vždycky prý věděl, že má velký talent, všechno se učil ohromně snadno, bavilo ho ukazovat, jak rychle mu kmitají prsty, a vybíral si skladby, na kterých se to dalo demonstrovat.

Jenže – jak vysvětluje – i ty nejnehratelnější kousky už dnes zahraje počítač. Spíš než na eskamotérské triky v ďábelském tempu se tak poslední léta zaměřuje na skladby, v nichž se takříkajíc nic neděje. „Ticho má větší sílu než stočlenný orchestr. Nejdůležitější je to, co není napsáno, co se nachází mezi notami. Noty jsou jen černé kuličky na papíře, ty samy o sobě nikoho za srdce nevezmou. Ale ticho mezi nimi, posloupnost, intenzita a prožitek, s jakým tyhle kuličky jdou po sobě, to je umění.“ 

Došel prý k tomu, že je lepší stokrát o hudbě přemýšlet a jednou cvičit, a ne naopak. „Třeba Schumann si přemrštěným hraním zničil ruce. Natahoval si prsty dokonce na skřipec, od dvaceti let už nemohl hrát vůbec, a tak se stal skladatelem. A shodou okolností se oženil s nejlepší pianistkou století, která všechny jeho skladby premiérovala.“ 

Při hraní je podle něj nejdůležitější srdce, pak hlava, a ruka je až na posledním místě. „Na každého v různých obdobích života působí hudba rozdílně. Já taky dnes hraju skladby jinak než před patnácti lety. Aby se člověk dokázal napojit třeba na lyrické a křehké skladby Franze Schuberta, musí pochopit, jak je sám zranitelný. A kvůli tomu nemusím sedět u piana. Můžu přemýšlet třeba při procházce kolem Vltavy.“ Takové hledání může podle Lukáše Vondráčka trvat i celý život.

 

Krása z utrpení

Schumann, Schubert, Beethoven, Brahms… „Jejich duch je mezi námi i po 250 letech a nikdy se to nezmění. Já jsem tu od toho, abych je oživoval,“ vysvětluje s takovým zanícením, jako by se snad s nimi potkával i ve snech. Potkává? „Víte, to nebyly zrovna šťastné osudy. Radši si s nimi nikdy nepovídám, abych se úplně nezbláznil.“ V jejich hudbě je ovšem podle Lukáše Vondráčka „všechno; strašně moc emocí, krásných i ne tak krásných, je v ní touha vyjádřit, co to znamená být člověkem“. Mnozí z nich prý věřili, že můžou hudbou změnit svět – a on tomu věří také. „Hudba nutí člověka přemýšlet, kombinovat emoce s intelektem, vede nás k trpělivosti a představivosti, je to zkrátka velký vesmír. Pro mě je hudba nejvyšší forma umění, která není sdělitelná žádnými slovy ani barvami.“

Za nejgeniálnějšího skladatele všech dob považuje Lukáš Vondráček Beethovena. „Když se podíváte, jak se jeho tvorba změnila od opusu 1 do opusu 135, tak byste vůbec nepoznali, že se jedná o stejného skladatele. Na začátku komponoval jako Haydn, jeho poslední smyčcová kvarteta ale působí, jako by je někdo složil teprve před dvaceti lety. To už byl přitom úplně hluchý. Jeho poslední symfonie končí Ódou na radost – a přitom z čeho se ten chlap mohl radovat? Měl strašné dětství – otec ho v opilosti mlátil, když se vracel domů se svými kumpány a nutil ho pro ně hrát. Neoženil se, ohluchl, mnohokrát uvažoval o sebevraždě. Když má někdo takhle silného ducha, tak dokáže i bolest přetavit ve velkou krásu.“

Lukáš Vondráček někdy vypadá, jako by duchem bloudil v dobách svých velkých hrdinů. Například nemá mobilní telefon. Když se ho ptám, jak bez něj může žít, namítne, že to tak přece šlo celá staletí. Kdo ho chce najít, ten si ho prý najde. Nechce být otrokem žádných elektronických mašinek. „Umělec potřebuje být sám, mít prostor na přemýšlení. Když vás všichni od rána do večera bombardují dotazy, často nesmyslnými, tak to nejde. Dřív jsem měl za to, že mě kontakt s lidmi odvádí od hudby, dneska už to tak nevidím. Mám lidi rád, ale ne pořád, a trvá mi dlouho, než se dokážu s někým spřátelit. Připadá mi, že na to není v dnešní době čas. Všichni jsou hned kámoši za pár minut. A o takové nestojím.“

I jeho největší vzory prý byli nebo jsou samotáři. „Klavírista Grigorij Sokolov se nebaví s nikým. Vyjde na pódium, odehraje geniální koncert a zase odejde. Další legendární klavírista Vladimir Horowitz dokonce na dvanáct let přestal hrát úplně. A to v šedesátých letech lidé dokonce stanovali v New Yorku před Carnegie Hall, aby si na něj mohli koupit lístky. Nebo třeba Kanaďan Glenn Gould, génius, kterého moc obdivuju, byl ohromný podivín. Ten se zašil se svým pejskem až v arktické oblasti Kanady, aby ho nikdo nenašel. Sice neumrzl, ale v padesáti umřel na infarkt.“

 

Na samotě u lesa

Po čem ještě touží někdo, kdo své profesní mety už dávno zdolal? „Chtěl bych dojít do stadia, kdy najdu svůj vnitřní klid,“ zní odpověď. Dá se ale najít vnitřní klid bez domova, ptám se. „Já jsem dřív nějaké bydliště měl, ale ani v něm jsem necítil vnitřní klid. Domov je pro mě místo, kde jsou lidé, s nimiž je mi dobře. Domov nerovná se byt.“ 

Poslední léta trávil Vánoce u maminky v Opavě. „Je to krásná tradice, ale na druhou stranu, když se člověk chce duchovně usebrat, může to udělat i bez Vánoc,“ vysvětluje. Jako malý chodil s rodiči do kostela, ty doby už jsou sice dávno passé, přesto z nich něco zůstává. „Když je nejhůř, snažím se přemýšlet o spirituálních věcech.“ Spíš než křesťanství ho prý ale zajímají východní filozofie. „Já si opravdu přeju najít nějaký vnitřní klid.“

Na třiatřicetiletého člověka je to vlastně překvapivě obstarožní přání. Jak by tedy ten vnitřní klid měl vypadat? „Smíření se vším,“ říká. „Chtít míň a být vděčný i za malé věci.“ Inspirují ho příklady z historie. „Třeba slavný ruský pianista Svjatoslav Richter ke konci života jezdil neohlášeně po ruském venkově. Přijel někam, zašel na návsi do hospody nebo do kostela, a když tam stálo staré piano, tak tamním lidem udělal koncert.“ 

Má rád hory, místa, kde je obklopený přírodou a tichem. Už před pár lety jsme se spolu smáli nad představou, jak jednou bude pást krávy. Takže se přece jenom na Šumavě mají na co těšit? „Já doufám, že to někdy přijde. Večer pak budu vysedávat v nějakém doutníkovém baru, slečny mi budou do klobouku házet vizitky a já jim budu pro radost něco improvizovat.“ •

 

Autorka je novinářka a překladatelka, studovala žurnalistiku v Česku a v USA.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama