PODCAST: Když jde do tuhého, vždy si hledej práci, říká spisovatel Martin Vopěnka

Vopěnka už napsal pětadvacet knih a má zvláštní autorský styl – jeho rukopisy vznikají nejprve drobným písmem na čtverečkovaném papíře, teprve pak jdou do počítače. „Pro jistotu tyhle sešity shromažďuju,“ směje se: „Jednou možná někdo dostane celoživotní grant na to, aby moje rukopisy luštil a analyzoval!“

V hodinovém rozhovoru vypráví například o svých pravidelných běžeckých i lyžařských maratonech nebo o celoživotním cestování. Klíčové byly dobrodružné výpravy s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, ať už třeba do Himálaje, nebo na Antarktidu. „O dvacet let starší Jarda mi pomohl ke splnění dětských snů, protože být třeba úplně sám na antarktickém ostrově s tučňáky, to se každému nepoštěstí. Taky mi předal důležitou poučku, která platí obecně, ale ještě víc v situacích, kdy jde do tuhého: Vždycky si hledej práci! Když někde doslova anebo obrazně ztroskotáte, tak jen díky práci zapomenete na to, v jakém jste srabu, a můžete se zvednout.“

Profesí, která Vopěnkovi vydělává peníze, je už třicet let vydávání knížek v nakladatelství Práh. „Ale osudově jsem spisovatelem, vím to od šesti let. Ráno v naprostém soustředění dvě hodiny píšu, a pak se sice pustím do nakladatelské práce, ale románový příběh pořád jede na pozadí mozku a večer se k němu můžu vrátit.“

Coby nakladatel sice dopředu nepozná, která kniha bude velkým bestsellerem, ale statisticky ví, že jednou zhruba za tři roky zlatou žílu trefí.

„Výhoda menšího nakladatelství je v tom,“ vysvětluje, „že může jednat okamžitě; prostě se rozhodnu a konám. Teď mi dělají radost třeba prodeje Belmondova životopisu, ale největší trefou byl asi Steve Jobs. Přinejmenším jedno velké nakladatelství mělo jeho knihu na stole dřív než já, ale dávali si tam čas na to, aby ji pořádně přečetli a prodiskutovali. Já nic nečetl, rychle ji koupil, Steva Jobse jsem prodal kolem padesáti tisíc výtisků, a tohle nakladateli zajistí několik dalších let klidu.“

Sám sobě knihy raději nevydává, neměl by nadhled. Uznává, že nový román Poslední stanice Hamburk může ve své syrovosti připomínat styl Michela Houellebecqa, kterého si ostatně váží, ale přece jen vidí rozdíly: „Houellebecq píše mistrovsky, skvěle zachycuje stav světa, ale někdy je opravdu až nesnesitelně nihilistický, jako by lidi vůbec neměl rád. Sám v sobě takovou averzi nemám – u mě je světýlko na konci tunelu.“

Celý rozhovor s Martinem Vopěnkou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.