Reportáž

Běžím Bangladéšem: Mně se snad bude stýskat

08 / 04 / 2019

Poslední dva dny klušu po severní hranici Bangladéše s Indií, potkávám pohraničníky, v nohách mám pět set kilometrů. Pak najednou doběhnu do školy ve vesnici Monosapara, dál už žádná cesta nevede. „Welcome, sir!“ podávají mi děti kytičku, a to je konec. I když já bych ještě klidně běžel dál.

Poslední dva dny klušu po severní hranici Bangladéše s Indií, potkávám pohraničníky, v nohách mám pět set kilometrů. Pak najednou doběhnu do školy ve vesnici Monosapara, dál už žádná cesta nevede. „Welcome, sir!“ podávají mi děti kytičku, a to je konec. I když já bych ještě klidně běžel dál.

Za celých pět set kilometrů běhu jsem nevyběhl jediný kopeček, ani třímetrový, žádný nikde nebyl, až v těch posledních dvou dnech vidím na obzoru hory – tam ale nemůžu, ty jsou v Indii.

Už jenom kousek; padá na mě nostalgie.

5caae3dfe4b01176f0246376 MEDIA_ITEM image

Jasně, nebylo to nic moc, vstávat každé ráno za svítání a zase nazout špinavé kecky, ale zvykl jsem si. Naučil jsem se těšit z toho, jak to prvních deset kilometrů jde, nic mě nebolí, co šest minut, to další kilometr. Když už to je nuda, začnu se těšit na snídani – na desítce zastavím v jednom ze spousty krámků v jakékoli vesnici, a dám si čaj s kondenzovaným mlékem, teplou chlebovou placku, a hustou čočkovou polévku s chilli. Ta je v malé misce, porce stojí deset taka, necelé dvě koruny. Obvykle těch misek sním hned pět, velkoryse nechám dýško, a pak už se mi sice běží hůř, ale kolem osmé vrhá slunce na Bangladéš nejkrásnější světlo. Mezi rýžovými poli se lesknou rybníky, ze kterých vytahují rybáři sítě jako obří pavučiny, kdosi v dálce hraje na flétnu, v muslimské škole čte stovka hlasů korán, každý jinak rychle, zní to, jako bych běžel vedle úlu. Staré babky napichují kravský trus na klacky, aby bylo čím zatopit a pětiletí kluci honí klackem po polňačce pneumatiku, nebo roztáčejí káču, trochu jak z Ladova obrázku.

Spousta lidí podél cesty si čistí zuby, to je podle všeho v Bangladéši národní sport, když mě ale zahlédnou, kartáček jim ztuhne v puse – tihle lidé na venkově už viděli několik živých bělochů, to jo, ale rozhodně ne běžců, tak jsou ze mě v šoku (a často si myslí, že jsem padlý na hlavu, pročež mě litují).

Někdy o půl jedenácté dopoledne se vždycky nálada láme, to už se nekochám, pořád častěji přecházím z běhu do kroku, přibývá zastávek. Přijel jsem ve špatnou dobu, například mango nebo chlebovník dozrají až v květnu, ale zelený kokos za čtyřicet taka (12 korun) je samozřejmostí všude, a nevím o tom, že by někde chutnal líp než tady v Bangladéši.

Kokosová voda mi pak čvachtá v žaludku, ale jak už běžím dlouho, tak s uspokojením sleduju, že se ten žaludek zmenšil, srovnal, zpevnil, že je ze mě zase štíhlej kluk.

Taky jsem se v Bangladéši uklidnil. Vzpomínám, jak jsem před třemi týdny odletěl do Asie nervózní, posmutnělý, jak jsem se celý klepal. Dnes už skutečně nedokážu vysvětlit, proč. Neklepu se. Všechnu energii věnuju tomu, abych vydržel se silami a s dechem, jiné starosti šly stranou.

Čím dál častěji si cestou zpívám – někdy v duchu, občas nahlas. A mám radost, protože tohle je přec jasné: dokud člověk upřímně, pro radost zpívá, není tu zbytečně, pořád ještě má světu co dát.

 

Prosím už neběhej!

Pak jsem tedy v cíli, v areálu adventistické školy s fotbalovým hřištěm, stovkou palem, šesti rybníky, dvaceti kravami a zeleninovou zahradou, kde mají Češi desítky adoptovaných dětí, a ty teď svoji vděčnost směřují do mě. V kostele zpívají nádhernou píseň, kterou nacvičily „speciálně pro tu skvělou zemi, která je sedm tisíc kilometrů na západ odsud“, na stropě hučí větráky, mezi nimi poletují ptáci, ale nohy netrpělivě říkají, že by ještě z jakési setrvačnosti běžely dál.

„Půjdu se proběhnout po okolí,“ oznámím šéfům školy, a ti mě začnou prosit, ať to nedělám: „Musel by tě někdo doprovázet, jenomže dnes je sobota, my adventisti bychom ji měli trávit duchovně, s Bohem.“ Chápu: „Vždyť já poběžím sám, nebojte.“

A to prý nejde. „Prosím, ne! Je to nebezpečné, hrozí třeba únos, po teroristickém útoku na mešity na Novém Zélandu je tu nervózní atmosféra, v pohraničí zvlášť, a kdyby se ti něco stalo, odneseme to my, jsi náš host.“

Nenávidím, když mě někdo omezuje, ale jak mě ten dlouhý běh uklidnil, ani se s nimi moc nehádám. „Běžel jsem přes celou zemi a nenarazil na jediné nebezpečí,“ říkám celkem v klidu.

„Náhoda je blbec,“ dívají se na mě prosebně.

A já si vzpomenu, že vlastně pár zvláštních situací nastalo. Například minulou neděli byly zase nějaké volby, a mně sice policajti nechali běžet, dokonce mi salutovali, ale mému kamarádovi Timonovi zabavili klíče od motorky: „V den voleb se z bezpečnostních důvodů po silnicích jezdit nesmí,“ řekli mu, takže jsem zbytek trasy bloudil sám, Timon se mohl vrátit do sedla zase až v noci.

Bloudil jsem rád. V dnešní době, když každý vidíme svou tečku na mapě v mobilu, se bloudí snadno a vesele. Našel jsem si pěšinu mezi poli, ale právě na ní jsem se jedinkrát v Bangladéši skutečně lekl – to když mi mezi nohama prosyčel třímetrový had, odporná šedivá hadice široká jak paže.

A ještě na jednu zvláštní situaci vzpomínám: v hlavním městě Dháka jsem šel na dva dny bydlet do slumu Čalantika, mezi ty nejchudší. I tehdy byli adventisté proti, a já se zachoval dost nekřesťansky. Řekl jsem jim „nebojte, spát tam nebudu,“ ale pak jsem se prostě večer nevrátil domů, protože: 1. jsem zvědavý novinář, 2. mně se v tom slumu opravdu bydlelo pěkně. Jeden místní prodavač mě pustil pod moskytiéru do své postele, já mu za to pomohl prodávat cigára a čaje, děti mi ukázaly tajemství slumu, například velkou drůbeží farmu skrytou mezi chatrčemi. O tom všem píšu mnohem víc v novém vydání Reportéra (právě vyšlo!), ale jednu historku jsem tam nezmínil. Já totiž po setmění vyšel ze slumu ven, na normální ulici - projít se, mrknout v nějakém nedalekém stánku na kousek kriketu.

Když jsem se vrátil ke svým známým, narazil jsem na nečekaně zamračené tváře. Obzvlášť pan prodavač, který mi nabídl nocleh, byl nepříčetný a tři minuty na mě křičel jako přísný otec na uličníka: „Já ti řekl, že máš být tady, u nás, ve slumu, a nevycházet do města, tam je nebezpečí. Zklamal jsi mě! Co kdyby se něco stalo? Slib, že už se odsud nehneš. Nebo víš co? Raději vlez do postele už teď, ať mám jistotu, že se o tebe nemusím bát!“

Byla to krásná, klidná noc. Nikdo nekoukal do mobilu, všichni si dlouho povídali. Ráno mi několik rodin nabídlo snídani – možná by to udělali jen tak, ale asi znovu pomohlo, že jsem Čech, a že právě Češi zřídili hned vedle slumu Čalantika školu.

 

Nebe bez supů

Právě pro tuhle školu jsem běžel. Doufal jsem, že mi někdo bude fandit, a pošle na projekt Čalantika peníze.

5caae3bbe4b01176f0246345 MEDIA_ITEM image

Kdyby ten plán nevyšel, připadal bych si jako splašený hňup, ale ono to nakonec zabralo. Češi, mí přátelé, čtenáři Reportéra jsou zlatí: v posledních dnech běhu jsem už věděl, že díky nim touhle bláznivou akcí vyberu nejmíň sto sedmdesát tisíc korun, možná víc, což byl sen.

A tak chci poděkovat.

Kdo přispěl, udělal dobrou věc, to zaručuju. Pár tisícikorun v téhle zemi rozhoduje o tom, jestli bude dítě chodit na smradlavou skládku hledat umělohmotné lahve, aby vydělalo dolar za den, nebo jestli bude studovat.

A Bangladéšani by měli studovat – za ty tři týdny jsem poznal úžasný národ.

Docela věřím, že někde venku může čekat nějaká nebezpečná náhoda, však teď taky stáhnu ocas a přemluvím nohy, aby si příště zaběhaly až v Praze, ale sám jsem poznal jenom vlídné, přátelské, pracovité lidi.

Matně si vzpomínám, že nade mnou v prvních dnech běhu kroužili supi, já měl na nose roušku a vyděšeně sledoval, že létají níž a níž.

Ale zvykl jsem si, rozkoukal se, našel správnou cestu, vypotil ze sebe stres, a supi zmizeli.

Teď letím domů a vím, že se mi bude stýskat.

 

Předchozí reportáž z Tomášova běhu přes Bangladéš si můžete přečíst tady.

 

 

 
 
 
 
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal