Bez obav, soudruhu, něco jsme se nastříleli

Končily první poválečné žně i letní prázdniny a za pár hodin začínal školní rok. Mezi lidmi se mísila euforie z nových začátků s odhodláním budovat na troskách starého nový, bezpečnější svět. Jenže to by se nesměla v Kobylím dole u Ledče nad Sázavou konat ta zpropadená slavnost, která dopadla na celý kraj jak temná deka…

 

V bílé košili a klobouku

Nedělní dopoledne 2. září 1945. Včera pršelo, dnes se nad dráty vysokého napětí klene modré nebe. Z dálky je slyšet dechová kapela a její břinkavý zvuk se postupně blíží. Do údolí mezi městečkem Zahrádka a vesnicí Kožlí na Vysočině, kterému se říká Kobylí důl (kdysi se tam plavili koně), směřují ze všech stran špalíry lidí. Stovky; nakonec jich bude několik tisíc. Ve svátečních šatech, uniformách, krojích, v šátcích a kloboucích. Přijíždějí na nákladních autech, motorkách, na kolech.

V údolí, které přetíná silnice, v prudkém svahu na místě bývalého lomu a přímo nad kamenným mostkem, bude slavnostně odhalena pamětní deska třem protinacistickým odbojářům, kteří zde padli před sedmi měsíci po přestřelce s gestapem a protektorátními četníky.

Pod desku bude ve zvláštní schráně uložen popel odbojářů, který se podařilo uchovat pracovníkům krematoria v Českých Budějovicích. Dorazí vdovy a příbuzní po zastřelených (také dvě řeholnice – sestry odbojáře Karla Pulce) i jejich přátelé, oddíl skautů, delegace z Prahy, z okresního národního výboru, lidé ze širokého okolí.

Má to ovšem jednu chybu – nejsou zajištěna bezpečnostní opatření, chybí souhra organizátorů i zdravotní služba.

 

Rozličné cesty do údolí

Z blízké Zahrádky přichází slavnostní průvod s hasiči a Myslíkovou kapelou v čele. Jdou s nimi i tři kamarádi, kapelníkův syn Tonda, jeho bratranec Vladimír Myslík a čtrnáctiletý Karel Blažejovský.

Desetiletá Eliška Hotovcová v kroji a s věnečkem ve vlasech schází do údolí z druhé strany, doprovázena dědečkem.

Z Hojanovic na kole na tryznu do Kobyláku šlape jabloňovou alejí devatenáctiletý Jaroslav David. Jako nejstarší ze sourozenců v těchto dnech přebírá po nemocném otci hospodářství. Davidovi se vysoukali z dluhů, stavějí a rozšiřují dům a Jarouš si před pár dny koupil a přivezl úplně novou secí mašinu. Těší se, že už letos nebude muset na polích tolik pracovat rukama.

Z Mnichovic se blíží nákladní auto s chasou. Kluci a holky sedí na valníku na seně a zpívají lidovky. Mezi nimi i jednadvacetiletá Tonička Vlasáková v zelenkavých šatech. Vy--učila se obchodní příručí u Novotných v blízkém městysi, a když se rozešla se synem majitele obchodu, odešla prodávat do Prahy. Zrovna má volno a přijela na neděli domů. Vyrazila s bandou z rodné vsi, a navíc se umluvila s kamarádkou Miladou Babkovou, se kterou se zná z vlaku (jezdí z Prahy stejným směrem), že se na slavnosti setkají.

Devatenáctiletá Milada Babková je jedinou a upjatě piplanou dcerou ředitele berního úřadu v Praze-Vršovicích Bertholda Babky, ale prázdniny trávívá v Dolních Kralovicích. Konečně bude moci začít studovat vysokou školu a stát se medičkou. Kralovický soused pan Marek jí v sobotu slíbí, že ji na slavnost do Kobylího dolu druhý den brzy ráno na motorce odveze. Jenže v neděli dorazí k Babkům se zpožděním a omluvou, že zaspal, a tedy nepojedou. Jenže paní Babková, Miladina matka, začne na pana Marka naléhat, že dcera tam má sraz s kamarádkou a že jí to slíbila a jak by vypadala, kdyby slib nesplnila… Milada sedne do sajdkáry, pan Marek prudce zatúruje a vyrazí směr Kobylák. Do smrti si bude vyčítat, že tehdy Babkové podlehl a jel.

Z Čechtic míří na slavnost také náklaďák, který řídí Antonín Košťál, strejda bratrů Jirky a Standy Košťálů, a s nimi se veze o něco starší spolužák Franta Krátký z kovárny.

A před nimi stejnou cestu absolvuje osobní auto s rodinou čechtického lékaře MUDr. Miloslava Černého, vyhlášeného praktika a v té době šéfa sociálního odboru na ledečském okresním národním výboru.

Dostavuje se také četa partyzánského oddílu „Ludvík Svoboda“ z Chrudimska pod vedením jednatřicetiletého desátníka Jaroslava Pudila, řezníka a uzenáře z Miřetic. Partyzáni mají na hlavách lodičky a v Chrudimi před odjezdem dostávají německé samopaly MP-40 a ostré náboje. Zatím ještě nejsou informováni, že budou při slavnostním odhalování střílet čestnou salvu.

Z nedaleké Ledče se s kamarádem na tryznu pěšky vypraví patnáctiletý Mirek Vostatek, syn místního tiskaře, jenž k slavnosti vydal malou brožurku. Jenže v kopci, asi v polovině cesty, Mirka přepadne jakési vnuknutí. Náhle se obrátí na kamaráda a říká mu: „Hele, mně se tam nechce, bude tam stejně hojně lidstva. To nemá cenu, vrátíme se.“ Do údolí tedy nedojdou.

Na tryznu na poslední chvíli zamíří kněz Josef Toufar (známý ze své pozdější farnosti v Číhošti), který v té době působí v blízké Zahrádce jako kaplan. Před několika týdny se dostal do konfliktu s organizátory slavnosti. Začátek akce byl funkcionáři ONV z Ledče stanoven na neděli 2. září ráno, kdy se v Zahrádce pravidelně konají dvoje bohoslužby. Toufar se na úřad osobně obrátil s prosbou, aby se akce uskutečnila až po bohoslužbách; slavnostní průvod může vyjít rovnou od kostela a on sám rád vypomůže s organizací. Byl ignorován. Stihl pouze ranní bohoslužbu od půl osmé.

Do knihy Ohlášek služeb Božích Toufar tehdy vepsal: „1. září v 9 hodin bude po 15 minut zvoněno ve všech kostelích naší farnosti a i ve všech osadách, kde jsou zvony. Jest to na přání ONV v Ledči. Při zvonění má býti modlitbou vzpomenuto na všechny, kteří obětovali život za vlast, a jmenovitě obětí v Kobylím důle. V neděli 2. září bude jen ranní mše, neboť v 9 hodin musíme být již v Kobylím důle na slavnosti.“

 

 

K salvě připravit!

Údolí je plné lidí, kteří stojí pod svahem, na svahu i na silnici s mostkem. Milada Babková sraz s kamarádkou Toničkou Vlasákovou na poslední chvíli stihla a teď spolu stojí pod mostkem a něco si špitají. V skalnatém svahu je vedle pamětní desky pověšena československá státní vlajka. Nad hlavami lidí vedou dráty elektrického vedení o napětí 22 000 voltů. Zástupce ONV vítá účastníky i partyzány. Před samotným odhalením napochoduje mezi dav pod stráň partyzánská jednotka, kterou vede desátník Pudil. Čelo útvaru stojí proti skalnatému svahu, pod mírně prověšenými dráty elektrického vedení.

Poblíž dozorující strážmistr SNB Josef Kafka upozorní Pudila, aby byl obezřetný, že nad hlavami mají dráty vysokého napětí. „Buďte bez obav, soudruhu,“ žoviálně odpovídá Pudil, „něco jsme se za války nastříleli do našich nepřátel. Tohle si umim srovnat, budem střílet pod dráty a proti lesu přeci.“ Když to uslyší kapelník Myslík, dává svým muzikantům jednoduchý povel: „Tak hoši, pět kroků dozadu, ať nestojíme pod těma drátama, co kdyby...“ Dozadu s ním popojde i syn Tonda a synovec Vláďa. Jejich kamarád Karel Blažejovský necouvne a zůstane zvědavě pozorovat počínání vojáků. Kapela zahraje státní hymnu. Údolím zní potlesk. Desátník Pudil dává slyšitelný rozkaz: „Ke slavnostní salvě jééédnotkóóó připraviiit! Pal!“ Zazní druhá salva – pal! Třetí salva – pal!

V té chvíli někdo z útvaru trefuje ostrými náboji dráty vysokého elektrického napětí. Asi v polovině vedení je přestřeluje a ty padají do davu. Vteřina. Náhle se údolí promění v děsivý ryk a zmatek. Někteří začnou prchat do strání, jiní po silnici, narážejí do sebe, padají na zem, řvou: „Jsme přepadeni! Němci!! Zradáááá!!“ Dráty srší jiskry a jak jedovatí hadi se kroutí a točí a zasekávají do lidského masa, které se prudce škvaří a pálí a mění se v černou zuhelnatělou kůrku. Hoří tráva, vlasy a oblečení.

První umírá Karlík Blažejovský, který nestačil uskočit. „Žhavý, rudožlutý drát se vlnil v polooblouku mezi námi jak smrtelný bič,“ popsala chvíle Eliška Heroutová-Hotovcová. Projela jí omračující síla, upadla na zem a cítí, jak jí na hlavě hoří čelenka, chomáčky vlasů a začíná strašně pálit kůže na noze. Dědeček ji pohotově chytí oběma rukama a začne ji zvedat, ale výboj zasáhne i jeho a vyrve mu spodní ret. Ale oba přežijí.

Drát přímo „uštkne“ Miladu Babkovou a ta se hroutí do trávy, hoří a zčerná, podobna „zuhelnatělé topince“, jak vzpomíná Vladimír Myslík. Vedle stojící Tonička Vlasáková dostane zásah drátem přes podbřišek. Mladší kamarádi Pepík Navrátil, sedmnáctiletý krejčovský učeň, a kovářský pomocník Olda Zelenka, kteří s ní přijeli náklaďákem a mají sílu, se jí snaží pomoci. Všichni tři umírají.

 

Zápach se nese krajem

Opodál nich padá čtyřiapadesátiletý kameník Antonín Turek a také Jaroslav David, jehož tvář se prudce změnila v černou seškvařenou masku. Jeho bicykl zůstane ještě dlouho opuštěně stát opřen o patník u lesa.

Zasažení jsou skoro šest minut v plamenech. V panice a křiku zachová chladnou hlavu velitel skautského oddílu, který vytrhuje samopal jednomu ze střílejících vojáků, vyběhne do stráně a přestřelí druhý konec drátu. Duchapřítomnost neztratí ani MUDr. Černý, který se svou manželkou ihned poskytuje první pomoc zraněným a umírajícím.

Přítomný kněz Josef Toufar do farní kroniky za týden vepíše: „Došlo k hroznému neštěstí. Při salvách partyzánské čety z Chrudimi byl přestřelen drát hlavního elektrického vedení, který padl mezi návštěvníky oslav. Byl to hrozný pohled. Lidé nevěděli, co se děje, prchali ve zmatku, pod dráty se škvířila těla zasažených. Hrozný zápach spálených těl se nesl krajem.“

Rychlá improvizace – zranění a umírající jsou na nákladních autech odváženi do zdravotnického střediska v nedaleké Zahrádce. Tamní chodba a čekárna je plná nosítek a dek, na kterých leží nemohoucí těla, ozývá se sípavé vzdychání a nářek. Z blízké vsi přibíhá v kuchyňské zástěře paní Davidová (krájela zrovna nudle k obědu, když jí přijeli říci, že se něco stalo s jejím synem Jardou), zoufale ho hledá mezi ležícími. Sesune se k němu na kolena, naříká a ovazuje mu zuhelnatělou tvář svou zástěrou.

Nad mrtvými se modlí a utěšuje pozůstalé kněz Josef Toufar. Zahrádecký lékař Josef Pavlík poskytuje zraněným nezbytnou pomoc a určuje, kdo má být urychleně převezen do humpolecké nemocnice. Jsou to popálení Oldřich Šanda, Václav Pajer, Stanislav Košťál (popálený na nohách a zádech), Jaroslav Trojan (upálené prsty u ruky a část hlavy), Eliška Hotovcová (vypálené fleky na hlavě, na rukách i nohou) a patnáctiletý František Krátký, který následně v nemocnici umírá.

Bilance – osm mrtvých a patnáct těžce raněných.

 

Návraty těl a masařka

Odpoledne 2. září se ještě koná druhá část slavnosti. Pár kilometrů od Kobylího dolu, na hájence v Zahájí, má být odhalena pamětní deska věnovaná statečnému lesníkovi a poručíku Karlu Pulcovi. Sice se tam řeční z tribuny, kladou věnce, zpívá hymna, a rozdávají koláčky a trikolory, ale na všech přítomných stejně leží tíha zármutku a vytřeštěnost z ranní tragédie.

Na dvůr stavení u Vlasáků, kteří bydlí v Mnichovicích pod kostelem, nacouvá onu osudnou neděli náklaďák, jenž se předčasně vrátil ze slavnosti. Beďa Dufek, který ho řídí, nemůže ani mluvit. Otevře zadní sajtnu a Vlasákovi uvidí, jak tam na seně leží jejich mrtvá Tonička. Paní Vlasáková omdlévá (před dvěma lety přišla o muže) a desetiletá dcera Božena jí běží s kýblem pro vodu k pumpě.

Marie Babková, matka zemřelé Milady, se po zprávě o dceřině smrti zhroutí. Identifikovat Miladino tělo proto jede do Humpolce její sestra. „Nemohla ji vůbec poznat,“ vybavuje si po letech dcera Marie Košťálová, „tak byla spálená. Teprve až přes zlatý řetízek ji určila. Jeli jsme pak na Miladin pohřeb do Prahy. A když jsme seděli u Babků v kuchyni, vzala jsem si hrníček s Miladinou podobenkou – vlastně všude po bytě byly rozvěšeny Miladiny fotografie – a šla si do něj natočit vodu. Jenže hrníček mi zničehonic praskl a rozbil se. Teta začala naříkat a dělat zoufalé scény, že to Miladina dušička pláče. Pak také chtěla, aby jí má matka dala moji sestru na vychování, tak silně jí chyběla dcera.“

Stanislav Košťál zůstává hospitalizován v humpoleckém špitále. Pod obvazem na pravé noze ho stále cosi příšerně svědí. Nakonec to řekne zdravotní sestře, která zjistí, že do hnisavé rány byla nechtěně pod fáčem zavázána i masařka, která mu tam zanesla infekci. Léčení se táhne dlouhé měsíce. Všichni mu útěšlivě říkají: „Buď rád, že žiješ!“

 

Spravedlivý trest?

Hned v pondělí ráno 3. září 1945 se na ONV v Ledči nad Sázavou koná mimořádné zasedání rady okresu. Předseda Růžek konstatuje, že „nevysvětlenými zůstávají dva body, a sice – kdo dal rozkaz k palbě a kdo byl zodpovědný k vykonávání rozkazu“. V zápisu ze schůze se konstatuje: „Velící desátník partyzánské jednotky prohlásil, že mu jeden četník řekl, kterým směrem se dá střílet. Byli proto po případu svoláni všichni četníci, kteří konali službu v Kobylím důle, a velící desátník žádného z nich nepoznal. Každý má navíc dojem, že útvar nastupoval se zbraní nabitou. Salvy byly mimo program. Usneseno vyslati delegace k pohřbům a obstarání věnců.“

Například do Mnichovic na společný pohřeb všech tří tragicky zemřelých je delegován MUDr. Černý. Božena Vlasáková, Miladina sestra, dodnes vzpomíná, jak tklivý onen společný pohřeb byl. Vybavuje si davy lidí i to, že Miladino tělo leželo do pohřbu doma v malé světnici a ještě dlouho poté bylo v oné místnosti cítit spálené maso, že se tam nedalo spát. Miladin pohřeb velkoryse zaplatil obchodník Novotný z Křivsoudova, u kterého se Milada vyučila. Jako poděkování za její poctivou práci.

V lednu 1946 se v Ledči nad Sázavou koná hlavní přelíčení před vojenským soudem z Tábora proti desátníku Jaroslavu Pudilovi. Ten 2. září velel partyzánské jednotce, která přestřelila elektrické dráty. Přestože vystoupila řada přímých svědků a bylo jasně prokázáno, že Pudil nesl hlavní odpovědnost za svoji jednotku a její počínání, byl nakonec odsouzen jen za přečin „proti tělesné bezpečnosti“ k trestu vězení v trvání čtyř měsíců, zostřeného jednou týdně tvrdým ložem. S dodatkem: „Povoluje se podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou dva roky.“

Soud konstatuje: „Poněvadž obžalovaný se k činu doznal a spáchání jeho lituje, jest dosud bezúhonný, požívá ve svém bydlišti dobré pověsti, účastnil se podzemního hnutí v době okupace činně jako partyzán (...), dospěl soud k přesvědčení, že k nápravě obžalovaného stačí pro tentokráte pouhá pohrůžka trestem, aniž by bylo třeba skutečného jeho výkonu.“

Vojenský prokurátor se na místě odvolává proti nehorázně nízkému trestu, jenže Nejvyšší vojenský soud v Praze o pár měsíců později výrok vojenského soudu nižší instance potvrdí. Když se po letech ptám Boženy Vlasákové, sestry zemřelé Milady, zda žádali nějaké odškodnění či satisfakci, mávne rukou: „Tehdy na to nebyla společenská atmosféra, všichni byli rádi, že je po válce, a za zády jsme měli miliony mrtvých. A navíc hledat v této kauze úmysl bylo asi obtížné. Co zbývalo? Museli jsme se protloukat životem bez Milady.“

 

Prokletí i tichá voda

Místo památníku v Kobylím dole od té tragédie nenalezlo pokoje. Jako kdyby to údolí bylo prokleté.

Na konci ledna 1947 oznámil lesní správce Kamil Franz na SNB, že památník padlým v Kobylím dole byl poškozen a urna s popelem odbojářů odcizena. Veřejnost to šokovalo a ONV v Ledči vypsal na dopadení pachatelů odměnu 10 tisíc korun. Nakonec byl odhalen – tulák, ožralka a příležitostný cihlářský dělník Jan Dvorský. Spolu s manželkou Matyldou a společníkem Říhou se na Silvestra opili a vydali se urnu vykrást. Dvorský se domníval, že jsou v ní uloženy cenné předměty, zlato a stříbro, a že i urna bude z cenného kovu. Když zjistili, že v urně je popel a je z obyčejného plechu, vysypali obsah a schránu vyhodili ze stráně pod silnicí směrem k řece Želivce.

Nakonec se celé údolí paradoxně dočkalo klidu v sedmdesátých letech 20. století, kdy ho zatopila voda nově zbudované švihovské přehrady. Pamětní desku sejmuli a převezli na náves do vsi Kožlí. Vodní hladina milosrdně přikryla místo hrůzných scén a dramat. Jen občas, v suchých letních měsících, hladina poklesne a z údolí zlovolně vystupují reliéfy „svědků“ – původní silnice s mostkem, základy dřevěných sloupů elektrického vedení i místo, odkud střílela partyzánská jednotka. A ve skále dosud zeje, jak nějaké obludné oko, místo po vykradené urně.

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.